Jak jste se do Keni dostala?

Zapojila jsem se do pilotního projektu Eurosha, na kterém se podílelo dalších 25 dobrovolníků ze zemí Evropské unie, a v rámci něho jsem se dostala do Keni. Náplní naší práce bylo získávat geografická data v terénu a následně je zaznamenávat do OpenStreetMap. Mapovali jsme školy, nemocnice, obchody, kostely, cesty i zdroje vody. Působili jsme v oblastech, které čelily už dříve krizovým situacím, a naše výsledky pomohou místním i humanitárním pracovníkům, kteří zde pomáhají. Pracovala jsem v šestičlenném týmu s dobrovolníky ze Slovenska, Polska, Francie a Keni.

Co vás napadlo jako první, když jste přistála na africké půdě?Keňa očima Lenky Kohlové

Příjezd byl pro mě velký kulturní šok. I když jsem absolvovala třítýdenní školení a byla jsem víceméně připravená na všechno, připadala jsem si jako na jiné planetě. Po ulici šla starší paní s chrastím na zádech, místo chodníků a cest ušlapaná cesty a kolem nich malé obchůdky zbité ze dřeva. Většina lidí se živí prodejem jakéhokoli zboží a veškerý život se odehrává venku. První dojem byl docela šokující, ale člověk musí přijmout jejich standardy, které jsou vzdálené od těch evropských.

S jakými problémy jste se musela v Keni potýkat?

Do Keni jsem přijela v říjnu, zrovna když začalo období dešťů, a bylo tam docela chladno. Měla jsem s sebou jen dvě mikiny, které jsem střídala, a psala jsem rodičům, ať mi pošlou vlněné ponožky na spaní. Ubytovali nás v bytě, který byl ve dvoře, takže v něm bylo vlhko a chladno. Po příjezdu nám koordinátorka řekla, že jsou v domě jisté problémy s vodou, ale že si nemáme dělat starosti. Nakonec jsme zjistili, že tam voda není vůbec, takže jsme se učili, jak se mýt a splachovat bez vody. Kromě postelí jsme neměli vůbec vybavené pokoje.

Po dvou měsících jste však dostali nové byty a s nimi přišlo i milé překvapení…

Před Vánocemi jsme se stěhovali do bytů v novém komplexu. V Keni se domy nečíslují domy, ale dostávají název podle země a velkých měst. Jeden byt pojmenovali názvem „český", což byl pro nás takový pěkný vánoční dárek.

V jaké oblasti jste působila a pracovala?

Bydleli jsme v městečku Molo na západě Keni. Městečko sice leželo v zapadlé oblasti, ale třeba Baťa tam měl čtyři obchody (smích). Mapovali jsme záplavové oblasti v Marigotu, kde jsem si poprvé připadala jako v Africe. Všude kaktusy, červená půda, na poli pštros a opice a také až třímetrová termitiště. Pracovali jsme i v Kuresoi, což je zapadlá oblast blízko původního pralesa, která se potýká s etnickými nepokoji a násilnostmi. Mapovali jsme i školy, kde jsme způsobili velký rozruch. Dokonce kvůli nám museli přerušit i vyučování, protože děti nedávaly pozor a sledovaly nás. Pořád jsme jimi byli obklopeni, chtěly se fotit a vidět se na obrázku. Spousta lidí tam bělochy nikdy neviděla, takže jsme byli za exoty.

Na jaké úrovni je v Keni školství?Keňa očima Lenky Kohlové

Na poměrně dobré. Ve třídě je až šedesát dětí a do lavice si musí vystačit s jednou knihou. Děti nosí uniformu a vyučovacím jazykem je angličtina. Spousta lidí však stále anglicky neumí a domlouvá se ve svahilštině.

Jak je to v Keni s dopravou?

Zboží se převáží na oslech, motorkách a pomocí tranzitních vozů. Klasickým dopravním prostředkem je matatu, což je čtrnáctimístný tranzit, do kterého se naskládá i 21 lidí. Jízdní řády tam nefungují. Člověk přijde, sedne si do matatu a čeká, až se tranzit naplní. Když je plný, tak vyjede. Cestování zabralo člověku tak jeden den.

Při mapování jste se dostali i do míst, kde se běžný turista nepodívá.

Při mapování farem jsme se dostali i do domácností místních lidí. Byli jsme u kmene Kalendžinů. Pozvali nás k sobě domů, byli sdílní, provedli nás svým obydlím a vše nám ukazovali. Farmy jsou tam bez elektřiny a bez vody a ke spoustě z nich nevede žádná cesta, člověk k nim musí dojít pěšky. Při návštěvě Nairobi jsme se dostali i do slamu Kibera, který je největším v Africe. Žijí tam statisíce lidí. Skončí tam i spousta lidí z vesnice, kteří jdou do města za vidinou toho, že se budou mít lépe.

Nairobi je proslulé svou obrovskou kriminalitou. Neměla jste strach?

Je pravda, že jsou místa, do kterých by se člověk vůbec neodvážil vstoupit a neustále tam musíte být v pozoru. Když jsme projížděli frekventovanou ulicí, měla jsem otevřené okénko a držela jsem mobil v ruce. Najednou se do okna naklonil zloděj a chtěl mi ho ukrást, naštěstí jsem ho držela pevně. Stejně šílené je chodit po městě s fotoaparátem.

Určitě jste vyzkoušela tradiční keňské pokrmy. Jak vám chutnala místní kuchyně?

Vyzkoušela jsem mursik, což je nápoj ze zkvašeného kravského mléka a popele z určitého druhu stromu, nebo ugali, což je pokrm z kukuřičné mouky a voda, který vypadá jako slepená rýže nebo krupičná kaše. V Keni jsem se však skoro stala vegetariánkou, protože jejich úprava masa mi nechutnala, a to nemluvím o způsobech skladování, kdy nemají ledničky a maso jim visí za výlohou.

Měla jste moment, kdy jste to chtěla vzdát a z Afriky odjet?

Bylo to při mapování v Marigotu. Když přijížděli k řece Molo, řidič nám říkal, že tam jsou krokodýli. Moc jsem mu to nevěřila a říkala jsem si, že se chlubí, ale když jsem viděla druhého krokodýla, tak už mi začaly cvakat zuby. Když po nich ještě naši průvodci začali házet kameny, tak to byl první moment, kdy jsem si říkala, že chci domů.