Děkuji za to, že mi držíte palce. Já je držím nám všem, abychom se co nejdříve vyhrabali ze současného marasmu. A protože náš čas chatu vypršel, děkuji také všem, kteří jste mi poslali své otázky. A přeju vám vždy skvělou náladu, ať se děje cokoliv. Váš Jiří Dienstbier

Kosovo není samostatný stát, ale protektorát pod mezinárodní správou. Živit lidí je dnes horší než před deseti lety. Většina obyvatel je bez zaměstnání a nemají žádnou perspektivu na zlepšení. Málokdo je také ochoten investovat do provincie, jejíž statut je nejistý. Současný stav je především selháním mezinárodního společenství, které nedokázalo za deset let masivní civilní a vojenskou přítomnosti zajisti základní funkce území velkého jako Středočeský kraj.

Většina zemí se nechce podílet na hrubém porušení mezinárodního práva, jakým je vyhlášení a uznávání kosovské nezávislosti. Může nás proto mrzet, že k nim na rozdíl od Slovenska nepatří Česká republika, i když většina českých občanů s tím nesouhlasí.

Je to smutný důsledek onoho typu kapitalismu, který se teď v celém světě hroutí. Česká republika se stala jeho součástí a ve světě se dnes hledají způsoby jak překonat současnou krizi a jak změnit podmínky globální ekonomiky, aby mohla fungovat nejen pro miliardáře, kteří si na dosavadním systému nahrabali, ale pro všechny občany. Také u nás kdekdo uvěřil, že vše vyřeší "neviditelná ruka trhu" a kdo poukazoval na to, že jí hýbou nečisté síly, byl napadán, že je levičák a není správně pravicový. Teď už víme, že tomu je konec. Ale bude trvat dlouho než z tohoto vědomí vyroste nový ekonomický řád.

Byli tam komunisté, kteří od poloviny padesátých let usilovali o překonání stalinského systému, podporovali Pražské jaro, odmítli sovětskou invazi a zapojili se do odporu k normalizaci. S Markem Bendou jsem ještě nemluvil, ale v Senátu jsem spolu s dalšími navrhl vypuštění toho nejhoršího paragrafu, podle které by novináři mohli jít až na pět let do vězení. Bohužel Poslanecká sněmovna Senát přehlasovala.

Turkmenistán zatěžuje minulost a příliš stabilní zatém není. Ale dodávky plynu záleží spíš na tom, jak se vybuduje společný evropský energetický systém a plynovody a ropovody, které umožní dodávky z různých zdrojů. Střední Asie k nim bezpochyby patří.

Máte starou informaci. Už dlouho s ním nežije.

MIlý pane Prokopiči, nevím kolik je Vám let. Ale v šedesátých letech, kdy jsem byl korespondentem rozhlasu na Dálném východě, už Státní bezpečnost neměla takovou moc. když trvali u jednoho kolegy, který měl jet do Bonnu, že musí spolupracovat, protože jsme tam tehdy neměli velvyslanectví a on odmítl, nejel do Bonnu, ale byl vyslán do Moskvy. Nebylo ani třeba být v KSČ. Příkladem může být Karel Jezdinský. A do rozhlasu jsme mohli vzít Pavla Pecháčka, po sovětské invazi v emigraci a po listopadu 89 v Praze šéfa českého vysílání Svobodné Evropy. Dokud nepochopíme, že těch čtyřicet let od února 48 do listopadu 89 nebylo jen obdobím temna nebo dobou nesvobody, ale také dobou často úspěšného úsilí o svobodu, nezbavíme se ani zneužívání minulosti některými lidmi v politice dnešní.

Jsme jedinou zemí bývalého sovětského imperia, o které se nejednalo v Jaltě. Dohoda Beneše se Stalinem z prosince 1943 byla chápána jako něco, co bychom dnes mohli přirovnat k "finlandizaci". Ale po zkušnostech krize 30tých let, Mnichova a okupace si většina národa myslela, že se lépe zabezpečíme orientací na Sovětský svaz. v květnových volbách 1946 komunisté dostali v Čechách 40 procent hlasů také proto, že Gottwald sliboval zvláštní československou cestu k socialismu. Bohužel ji KSČ pod Stalinovým tlakem opustila. Neměli jsme Tita.

Pane Kempný, celá naše politická scéna je plná demogogie a přízemnosti. Platí to obecně a postihuje to všechny. Bude asi ještě chvíli trvat, než dospějeme k nějaké slušnější politické kultuře. Masaryk říkal, že potřebujeme padesát let, aby se demokracie stala věcí rozumu i srdcí. Měli jsme dvacet let před válkou a dvacet let po listopadu. Je to asi málo. Aly když Američané zvolili podruhé George W. Bushe, říkal jsem si, že ani dvěstě let asi nestačí.

Otázku zřízení CHKO v Brdech musí posoudit odborníci spolu s občany, kteří tam žijí. Odborník na to nejsem, ale každou ochranu už dost zdevastované přírody vždycky rád podpořím. Brdy znám jen málo, ale kdykoliv jsem tam byl, bylo mi tam příjemně.

Někteří čeští politikové na prosazování radaru utratili příliš mnoho politického kapitálu a nechce se jim smířit s prohrou. Joe Biden, dnes viceprezident USA, byl vždycky proti derivátům hvězdných válek, protože nejsou efektivní a jsou mnohonásobně dražší než systémy, které by je znemožnily. A také v dnešní americké administrativě se zřejmě prosazuje pochopení, že bezpečnosti ve světě nelze zajistiti jednostrannými nebo bilaterálními dohodami, ale společným zkoumáním dnešních nebezpečí a shodou na tom, jakými prostředky jim čelit. Na tom se musí shodnout Amerika s Evropou a také s ohledem na bezpečnostní zájmy ostatních hráčů na světové scéně.

Nevím, za co bych se měl stydět. V šedesátých letech, respektive od roku 1956, abych byl přesnější, jsme bojovali na tom bojišti, které bylo k dispozici. V roce 1968 jsme uspěli, ale v Moskvě to pochopili a převálcovali nás. Od té doby už KSČ nebyla použitelným bojištěm. Jsem spokojen, že na mne nelze nic najít a dosud si nikdo ani nic nevymyslel.

Byl jsem zatzím jen v šedesátých letech v KSČ a po listopadu V Občanském fóru a po jedo rozpadu v následných organizacích. Od roku 1996 jsem bezpartijní.

O tom nic nevím

Nemyslím, že se změní mylný názor na minulé události. Ale už se většinou chápe, že Srbsko je klíčovou zemí na Balkáně a že je třeba z praktických důvodů s ním podle toho jednat.

Nelze. Ti vojáci, které by chtělo kosovské vedení proměnit v armádu, jsou jen dalším převlekem Kosovské osvobozenecké armády. Ale jsou omezeni počtem .. a smějí mít jen ruční zbraně. A nadále je Kosovo protektorát pod mezinárodní správou.

Většina států, které odmítají uznat Kosovo, pochopily, že uznání jeho nezávislosti je hrubým porušením mezinárodního práva. Mnohé z nich mají vlastní menšiny a v uznání Kosova vidí nebezpečný precedent. Ti, kteří Kosovo uznali se zaklínají iluzí, že je to výjimečný případ. Ale na to sotva slyší představitelé menšin, které se v různých částech světa domáhají vlastní nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie potvrzuje, co nás může čekat.

Prakticky nic. Především se nevrátilo na čtvrt miliónu vyhnaných Srbů, a také mnohých Romů, Chorvatů, Goranců a nebyly jim navráceny ukradené majetky. Ekonomika nefunguje, obchody s drogami a pašování různého zboží je nadále mimořádně vysoké, nezaměstnanost více než padesátiprocentní. Etnickou nenávist se nepodařilo zastavit a menšinám musí zajišťovat bezpečnost mezinárodní síly.

Překvapující je především to, že na území velkém jako Středočeský kraj s necelými dvěma milióny obyvatel nedokázala masivní mezinárodní správa a vojenské síly za deset let zajistit normální fungování provincie.

Životní úroveň v Kosovu je horší než před bombardováním Jugoslávie. A jako tenkrát i dnes jsou hlavním příjmem občanů peníze posílané členy rodin, kteří emigrovali do Evropy a Ameriky.

Pokud nedojde k řešení v rámci mezinárodního práva, tedy k dohodě o volné autonomii Kosova v rámci Srbska, které navrhovalo statut podobný Hong-Kongu, může se změnit jen málo, nic, nebo se mohou poměry ještě zhoršit.

Iluze mezinárodního společenství, které se chce nějak zbavit důsledků své katastrofální politiky od bombardování Jugoslávie, se nepotvrdily za deset let a lze jen stěží čekat, že se jakýmsi zázrakem naplní.

Právě teď při prvním výročí vyhlášení kosovské nezávislosti prezident Tadič potvrdil, že Srbsko ji nikdy neuzná a bude hájit respekt k mezinárodnímu právu, své legitimní zájmy a svou územní integritu diplomatickými a legálními prostředky, také před Mezinárodním soudem.

V každém případě by to posílilo mezinárodní pozici Srbska a těch zemí, které nezávislost neuznaly, protože se nemínily podílet na porušování práva, ať už proto, že jejich postoj k mezinárodnímu právu je zásadní nebo proto, že odmítly podrobit se nátlaku. Patří k nim Slovensko, bohužel ne Česká republika.

Misi EULEX zatím na severu Kosova Srbové neuznávají.

Z výroků Miroslava Lajčáka plyne, že změna slovenského postoje se nečeká.