Pracně jsem se naučila si vytvořit rozpoležení, ve kterém dokážu psát bez ohledu na okonosti - aspoň většinou. Je to vlastně druh meditace. Potřebuju jen sebe samu.

Pipi Dlouhou Punčochu.

Pravidelná ne, ale já si moc ráda povídám se spisovateli i spisovatelkami, jak nemohou psát, to je velmi posilující.

Ano. Snad v říjnu odvysílá Česká televize Divnovlásky natočené podle mé stejnojmenné knihy. Hlavní roli hraje Aňa Gieslerová a Pavel Liška, režíroval to Petr Slavík.

Ano. My doma pořád o něčem diskutujem, navzájem se kritizujeme i chválíme. Hrozně nás to baví.

Ano, nemyslím si, že při volbě povolání se člověk má úplně řídit poptávkou. Ta se mění. Důležité je nadání, jaké kdo má a na co - říkám, že každý by měl zodpovědně rozvíjet, co do něj Pán Bůh vložil. Já měla v tomto směru štěstí - medicínu bych studovat nemohla.

Chce si mi říct - už ne. Ale není to přesné. Čtou je někdy a některé z knih i z dcer - jak se jim chce. A je to tak v pořádku.

Někdy mi to líto je, ale nejen z těchto důvodů. Spíš když vidím celkové ovzduší v české zemi... Jinak pokud jde o úspěšnost - to se asi týká každého oboru, že ve Valké Británii by lidé, kteří se mu věnují, byli úspěšnější. pravda je, že já už se anglicky nenaučím natolik, abych v ní mohla psát. Bylo by to zajímavé. Možná bych i jinak myslela...

Nejprodávanější knihou byl a stále je Deník šílené manželky. Tuším proč - je to podobné jako s písničkami, lidé chtějí jen jeden titul, jen jednu píseň, jen jeden příběh. Hit. Deník šílené manželky se stal hitem, někdy mě to štve, ale víc s tím nenadělám.

Uf. Nemáte jinou otázku? Feminismus pro mě znamená rovnoprávnost mezi ženami a muži. Takže si myslím, že každý slušný člověk musí být feminista, někteří o tom jen nevědí nebo je jim protivné to slovo, což chápu. Poslední dobou zdůrazňuju, že feminismus se zastává i znevýhodněných mužů, což z výše uvedené charakteristiky vyplývá, ale opět - ne každému to dojde.

Asi ano, ale musím říci, že nemám s autogramiádami moc dobré zkušenosti. Dřív jsem na ně jezdila hodně.

To nebylo moje rozhodnutí, ale řekněme osud. Byla jsem opravdu pozvaná do Říma a tam mě napadl námět na knihu.

Bohužel jsem nebyla přeložena do žádných "velkých" jazyků. Moje knihy byly přeloženy do Polštiny, Maďarštiny, CHorvatštiny. Všechny ty překlady vznikly bohužel náhodou, nemám žádného agenta. Njevětší úspěch měl Deník šílené manželky v Maďarsku, v Polsku se dost líbila Příručka pro neposlušné ženy.

já jsem už značně alergická na škatulkovéní i tento pojem - ale na druhou stranu, existuje česká literatura, severská literatura - proč by lidé z Čech měli msát jinak, než z Němcka? A přesto tento pojem existuje. Takže zřejmě i pojem ženská literatura má své místo v literárním bádání, které však já věděcky nedělám. KAždopadně mě těší, že litoratura psaná ženami přestává mít harlekýnkový nádech a stává se docela dobrým až módním pojmem.

Způsob psaní je individuální a také záleží na žánru. Podle mého názoru je v beletrii jakýsi plán nutný a je jeho základem. Samozřemě se může stát, že autor ho v průbéhu psaní změní. Ale jak říkám psaní beletrie a svénáristická práce vyžadují určitou řemeslnou a racionální přípravu a zdatnost. A proto talentované lidi tvůrčí psaní do jisté míry vyučovat lze.

Ano. Rozmnožováním obyvatel.

Já mám vždycky nejraději tu poslední, což je prý u spisovatelů obvyklý jev. A jaké knížky od jiných autorů? Různé, nedá se to shrnout pod jeden pojem. Poslední dobou mě zaujala knížka od francouzské spisovatleky Muriel Barberyové S elegancí ježka.