Cipralex není návykový, může se užívat velmi dlouho a myslím, že je správné, že váš lékař plánuje jeho pomalé a postupné vysazování až k letním období, kdy je to pravděpodobně příznivější.

Zjednodušeně jsou epigenetické změny změnami projevu - exprese - vyjádření genu, které nejsou dány změnou v pořadí nukleotidů v DNA, ale jsou dány vlivem nějakých často mimogenetických faktorů. Působení toxické atd...

Jak asi víte, je psáno, že syn opustí matku svou i otce svého a bude následovat manželku. A váš problém je bohužel velmi častý. Ale myslím, že by váš syn o vašem trápení měl vědět. A i když to pravděpodobně nezmění postoj jeho manželky k vám, možná může najít cestu,jak se s vámi od nás bude stýkat.

Jedná se pravděpodobně, jak píšete, o patologického žárlivce a agresora a bylo by lépe od někoho odejít. Ale jistě bezpečné to nebude.

Je známo, že zneužívání v dětském věku nebo v dospívání může mít závažné důsledky pro psychický rozvoj jedince a může být zdrojem velkého trápení a poruch v přizpůsobené v dospělém životě. Myslím, že rozhodně by jste se měla podrobit kvalitní a dlouhodobé psychoterapii, která by odkryla vaše úzkosti a strachy a pomohla vám vyrovnat se s nepříjemnými zážitky z minulosti. A otevřela vám cestu do budoucnosti.

Myslím, že stav vaší dcery by měl dále řešen, úzkost může být součástí obsedantní poruchy, která je léčitelná. Podle toho, jak je vaše dcera stará, vyhledejte dětského psychiatra nebo psychiatra pro dospívající.

Máte pravdu, že přijmout závěr, že trpíme depresí, je často těžké. Ale je také pravda, že naše antidepresiva u některých jedinců dělají žaludeční a zažívací potíže. Většinou je dobré vydržet tyto potíže, pokud nejde ovšem o zvracení a podobně, několik dnů a často se tyto potíže ztratí. Je ovšem pravda, že máme pacienty, kteří snáší málokteré antidepresivum, pak je nutné nedat se odradit a vyzkoušet více druhů, a nebo se pokusit zvládnout deprese nějakou formou psychiterapie.

Psychiatrická genetika se zabývá zjišťováním genetických faktorů, které se účastní při vzniku psychických poruch.

Citalopram není návykový, je poměrně bezpečný, u někoho může způsobit nárůst váhy, jako všechna antidepresiva, a to bych řekl, by bylo jediné riziko pro vás. Jinak dlouhodobé užívání s příznivým účinkem na vyrovnanost nálady je časté.

Myslím, že rozhodně pokud ovšem trpíte podobnými sklony k depresím a nejste naprosto vyrovnaná, by bylo dobré psychiatra navštívit, protože ta určitá rodinná nit depresí a sklonu k sebevraždám ve věší rodině je zjevná a deprese jsou dnes relativně dobře léčitelné. Myslím, že je rozhodující, zda máte nebo nemáte výkyvy nálady zejména ve směru deprese. Pokud jste nikdy nic takového nezažila, pak jistě není třeba psychiatra navštěvovat.

Lidské povaze je velmi blízká tendence k určité vztahovačnosti. U někoho není vůbec vyvinutá, někdo může být velmi citlivý. Určitá vztahovačnost může pramenit z pocitu osobní nejistoty, nedostatečného sebevědomí, každý se může stát vztahovačných - až paranoidním, v určité stresové životní situaci. Má-li jedinec například odůvodněný strach z trestního stíhání, pak může jeho ostražitost a vztahovačnost samozřejmě stoupat. Je tu tedy, pokud se týká vztahovačnosti a paranodiy, široká škála od skoro normálního rysu, až po rys již výslovně psychotický. Zvláště velký sklon k vztahovačnosti a paranoiditě vzniká často pomalu, ale zákonitě, při rozvoji závislosti na alkholu nebo jiných drogách. Snad mohu říci s určitou nadsázkou, že jím je vztahovačnost blíže k normální výbavě osobnosti, tím je spíše léčitelná psychoterapií, čím více je založena na patických základech, tím spíše může být léčena medikamentózně.

Je to možné, i schizoafektivní psychózy se často vyskytují v rodinách sporadicky a náhodně.

Syndrom vyhoření by se jistě měl léčit, je otázka, jestli u dotyčného jde o "vyhoření" nebo o depresivní stav, určitě by měl navštívit psychiatra, který by mohl pomoci rozhodnout, zda jde o potíže řešitelné psychoterapií nebo zda by pomohla medikamentózní léčba.

Bez vyšetření bych asi neměl k tomu moc říkat, ale zdá se mi velmi pravděpodobné, že dotyčná osoba trpí paranoidním bludy a halucinacemi, které mohou být v současné době často účinně léčeny.

ROzhodně v dnešní době je prioritou psychiatrie zařazené pacienta do aktivního života, a dosažení co nejlepší kvality jeho života. Do čehož jistě obezita a somnolence nepatří. Během posledních třiceti let se v léčbě schizofrenie také udělal velký pokrok a novější antipsychotika často tlumí pacienty velmi málo. Je to ovšem individuální otázka. destigmatizace je prioritně důležitá a ačkoliv světová psychiatrická asociace a národní psychiatrické společnosti zaměřují tímto směrem, značné propagační úsilí, je nutno říci, že současná situace není příliš utěšená. Když pohlédnu zpět, zdá se mi, že určitým způsobem zlatou dobou v tomto směru bylo období šedesátých a sedmdesátých let, uvozené asi objevem prvních potentních antidepresiv a antipsychotik.

Asi nejčastěji za výbušnost, zlostnost odpovídají povahové rysy, a pravděpodobně také výchova. Tzn. jak se jedinec během dětství a dospívání naučil zvládat své afekty a tlumit je. Většinou nás k tomuto tlumení společnost nutí, je však pravda, že jsou lidé například choleričtí, kteří mají povahový sklon k hněvu mnohem vyjádřenější než druzí.

Přesný návod vám asi nebudu moci dát, bylo by důležité, aby váš manžel akceptoval vaši deprese jako chorobu, kterou jistě stres jím způsobený může zhoršovat. Pro deprese, které jsou léčeny antidepresivy, většinou neplatí naše zažité lidové přesvědčení, že každou deprese je možno zvládnout vlastní vůlí a přemoci.

Bipolární porucha se pokládá za poměrně nejvíce s psychiatrických nemocí ovlivněnou genetickými dispozicemi. Zase zde vidíme, podobně jako u schizofrenie, ale výrazněji, rodiny, které jsou vysloveně bipolární poruchou zatíženy. Riziko onemocnění v procentech je podobné jako u schizofrenie, tzn. kolem 1% v normální populaci, a kolem 10-15% pro příbuzné prvého stupně (děti, sourozence, rodiče). V posledních dvaceti a třiceti letech pokročila léčba rekulentní periodické deprese a bipolární poruchy ve velkém rozsahu. A existuje několik typů takzvané profilaktické léčby, která nám umožňuje u značného počtu případů předejít jejich depresivním i manickým vykyvům. Na prvním místě bych jmenoval léčbu litiem, ale existují i jiné. Jde ovšem většinou o prakticky celoživotní léčbu podobně jako u některých tělesných nemocí. neodvažuji se predikovat stav léčby za dvacet let, je to podobně jako u schizofrenie, před čtyřiceti lety, kdy jsme začínal svou dráhu psychiatra, jsme si mysleli, že přičina psychických nemocí bude velmi pravděpodobně rozřešena do dvaceti až třiceti let, což se ovšem nestalo. Ale byl bych optimistický, rozvoj neurověd a poznání činnosti mozku je sice na začátku, ale postupuje nyní mnohem rychleji než kdykoliv v dějinách.

Určité dispozice jsou dědičné, zatím toho o dědičném přenosu moc neznáme, v menšině rodin můžeme najít schizofrenii nebo jinou psychózu v každé rodině, většinou ale se spíše vyskytuje toto onemocnění v rodině ojediněle. Na základě mnoha rodokmenových pracích, klasických i novějších, je riziko onemocnění schizofrenii v normální populaci kolem 1%. Podle genealogických studií je odhadováno riziko pro děti jednoho rodiče, který trpí sch., kolem 12%, pro jejich sourozence kolem 8%, pro vzdálenější příbuzné riziko rychle klesá ke 2 až 3%. Schizofrenie je pravděpodobně onemocnění heterogenního původu, tzn. může mít různé příčiny se stejným klinickým obrazem, a na jednom pólu pravděpodobně budou schizofrenie hodně geneticky ovlivnitelné, a na druhém pólu spíše ta onemocnění ovlivněná vnějšími faktory.

Těžko říci - může být jen špatně vychovaný "rozmazlený a zpovykaný", ale mohl by trpět také lehčí poruchou kolísání nálady, která by mohla být ovlivnitelná léčbou. Pamatujte ale, že přeci jen jako psychiatři máme tendenci problémy medikalizovat.

Maniodepresivita, nyní nazývaná bipolární poruchou, ve svém vyjádřeném stavu obrazu je poměrně dobře poznatelná. Klasické onemocnění se projevuje epizodami takzvané manie, tzn. zvýšené nálady, která se může stupňovat od hypomanie, kdy ještě postižený může dosti kontrolovat své chování, a je neobyčejně produktivní, až k maniím, které ztrácejí schopnost soustředění, jsou hnány od činnosti k jiné činnosti, mohou hodně nakupovat a utrácet enormní sumy peněz - manie jsou poměrně často příčinou finančního krachu - a dále epizodami deprese, smutku, který zase může mít různý stupeň až k těm nejhorším stupňům, kdy člověk je zaujat naprostým pesimismem a nutkáním k sebevraždě. Biopolární porucha patří k poruchám ,které mají největší riziko sebevraždy.

Nejčastěji se setkáváme s depresemi různého stupně.

Žárlivost je velice nepříjemná vlastnost, a pokud je opravdu velká, tak často bývá nezvládnutelná. A prakticky není prostředek, kterým by se zvládala. Ani psychoterapeutické směry nemají z léčením žárlivosti dobrou zkušenost.

Je možno oběma způsoby, velmi účinná terapie je takzvaná kognitivně behaviorální, to je zaměřena zjednodušeně na odnaučení fobie. U těžších poruch bývají nejlepší výsledky u pacientů, kteří jsou léčeny oběma způsoby.