Samozřejmě bych v Praze na konci devatenáctého století žít chtěl. Jednak bych ji prožíval intenzivněji, nerušila by mě auta, mobily, internet. A strašně moc bych se těšil na budoucnost -- na 20. století. Viděl bych v něm naději pro lidstvo a strašně moc bych věřil vynálezům a pokroku. --- Děkuju za všechny dotazy, byly podnětné, loučím se ve výborné náladě.

Píšu večer, když přijdu z práce. Večer se dá pít víno (přes den raději ne). U vína se mi skvěle píše. Víno je droga, díky níž vznikly všechny mé knihy. Možná to odnese mé zdraví, ale co bych neobětoval pro umění?

Mě by volná noha lákala, kdybych měl jinou povahu. Ale já nemám rád hospody a vlastně ani kavárny, kde bych se s přáteli bavil o umění a literatuře. Zato mám v nakladatelství skvělé kolegy, s nimiž se bavím o všem možném, a přitom jsem vpráci. Chodím tedy do práce strašně rád (někdy tam i skutečně pracuju...), a když nastane odpoledne "padla", strašně rád jdu zase domů, je to takový každodenní cyklus, bez něhož nemůžu být.

To je neskutečně mylné zdání! Jsem šťastně rozvedený, mám dvě milované děti, žiju s novou partnerkou a právě si pořizujeme britskou modrou krátkosrstou kočku. :-) Fotku (pouze té kočky) zavěsím na jaře na své stránky...

Já někdy přemýšlím o třech najednou. Nepříjemné je, že když něco píšu, mám chuť psát něco jiného, to, co je v pořadí. Protože přemýšlet o románu, vymýšlet si ho, to je velmi příjemné a pro mě i snadné. Ale skutečně román tvořit, tak aby fungoval a něco smysluplného řekl, to je příšerná řehole...

Ano, třeba milos.urban@argo.cz

Strašně moc se mi líbil Mitchellův román Třináct měsíců. Jenomže ten už je přeložený. Možná autor napíše ještě něco na tenhle mně tolik blízký způsob vyprávění...

Krásný dotaz, ale nějak na něj nestačím. Spojím se s detektivní kanceláří, aby to vyřešila!

Odpověď najdete jinde na této stránce.

Dobrý den. Odpovděl jsem už jinde na této stránce. Kdy ta dětská knížka bude, to je ale ve hvězdách. Letos nejspíš ne, frekvence "jedna kniha ročně" mě začíná poněkud unavovat, přece jenom už nejsem začátečník a nemám pocit, že nutně MUSíM ještě něco napsat, jinak se zboří svět...

Protože hodně píšu o minulosti, tak docela dost. Většinou půl roku intenzivního načítání knížek pojednávajících o historii, pak teprve začínám sám psát. V tomhle jsem tak trochu věčný student... Ale já po dopsání příběhu zas všecko zapomenu a čistím si hlavu pro ten příští.

Bohužel, žádné divadlo ode mě nic nehraj, nic nechystá a ani já nehodlám nic pro divadlo psát. Psát pro divadlo znamená psát do šuplíku a já jsem zhýčkaný autor! ;-)

Pokud nějaká další kniha vznikne, bude nejspíš pro děti, nebo především pro ně. Pracovní název zní Dva lesy a je o dvanáctiletém klukovi, který žije jen s maminkou a s babičkou, protože otec odešel za mladší ženou a děda se nevysvětlitelně ztratil. Ten kluk najde v malém suchém lesíku, co mají za domem, hromadu kostí, a ty kosti k němu jednoho sychravého dne začnou mluvit. Chtějí po něm, aby je přenesl do toho druhého lesa, vlhkého a hlubokého, jinak ho budou do konce života strašit... Ehm... Teď nevím -- je tohle pro děti? Mám silné pochybnosti... Ale ten příběh zraje a já se do něj v nejbližší době pustím.

Vysvětlení nemám, můžu se jenom dohadovat. Jedním z důvodů by mohla být Praha a její unikátní atmosféra, kterou se snažím zachytit prostřednictvím příběhů. A napadá mě k tomu i to, že Španělé jsou dědici Cervantese, autora Dona Quijota. Mají tudíž romány po staletí "v krvi a v genech", což jim lze závidět, protože Češi tohle nemají ani náhodou a většinou dávají přednost "autenticitě", světům skutečným před těmi vymyšlenými. (Což se já trochu snažím změnit...)

Díky. Na PPP se mě lidi ptají, kritici ji většinou odstřelili, ale vím od čtenářů, že své příznivce má. Knížka v té "zápalkové" podobě už nejde vydat znovu, výroba je příliš náročná, a je možné, že její političnost už během let vyšuměla, kdo ví. Politika mě zajímá pořád, a kdybych tušil, jak o ní napsat román, udělal bych to. Jenomže politika, to je jeden z projevů naší bezprostřední současnosti a denně ji sledujeme v tisíci statických i pohyblivých, vizuálních i zvukových obrazů. Jak o ní psát román? Pokud to někdo umí, má moji gratulaci a vděk. Ale pro mě je tohle veřejné dění příliš blízko a já od něj nedokážu mít potřebný "umělecký" odstup. Druhá věc je politiku prožívat jako občan. Zrovna teď si ze srdce přeju, aby byla ratifikována Lisabonká smlouva a aby náš vztah k jiným evropským státům a jejich občanům byl smluvně zpečetěn. Takzvaní Euroskeptici ve mně vyvolávají hlubokou nedůvěru, nad jejich názory krčím rameny a všímám si poctivějších lidí.

Ano, občas, většinou po vydání nové knihy. Příští autogramiáda bude v Praze na Veletrhu knihy, někdy v polovině května. Budu se těšit.

Další bakalář! Doufám, že nezbedný... Pro zdar naší literární vědy bych takový rozhovor poskytnout měl...

Jednoznačně k zastáncům, svůj názor na stavbu jsem napsal do LN v březnu přede dvěma lety, ale už si to málokdo pamatuje. Jsem do Blobu zamilovaný až nekriticky! Praha je krásné, nicméně poněkud zaprášené LAPIDÁRIUM, v krásných starých pražských domech už bydlí málokdo, jsou tam spíš kanceláře a butiky a prodejny suvenýrů... A domy, kde bydlí nejvíc lidí, zas nejsou ničím krásné ani výjimečné, většinou jsou to panelové krabice podle jednoho dvou mustrů... Blob (či Chobotnice) se nemusí líbit každému (ani nechce), vyžaduje určitou velkorysost a odvahu vkusu -- ale kdo těmihle vlastnostmi disponuje, musí pochopit, že ta stavba je geniální a (i jako pouhá myšlenka) pro Prahu nesmírně přínosná.

Myslím si, že je hodně důležitá pro dílo samo, pro autora už míň. Záleží na formátu kritika. Pokud se textu ujme takový Jiří Peňás, dokáže ho otevřít, poznat, pojmenovat, ocenit. Tak dobrých kritiků je jen hrstka. Já sám od nich beru i připomínky nepříznivé -- někdy mi ukážou, v čem bych se mohl zlepšit. Na druhou stranu není pro autora zdravé, když bere recenze a kritiky smrtelně vážně...

Zdravím všechny čtenáře Deníku, díky za otáky, odpovídat budu napřeskáčku, podle chuti. Začnu Jirkou a jeho dotazem na vizuální zpracování mých knih. Tedy: Největší šanci má Santiniho jazyk, ČT najala scenáristu, který odvedl solidní práci, já to teď po něm čtu a píšu připomínky. Kdo se toho ujme režijně, to bohužel nevím. Další šanci má Sedmikostelí, o němž už leta uvažuje režisér Jiří Strach. Ale je to na nesmírně dlouhé lokte... Horší je to s Hastrmanem -- ten je v ostravském studiu ČT asi definitivně na suchu...