Měla jsem rakovinu prsu, ale přišla jsem včas. Nádor byl malinký, dal se odstranit bez toho, aby mi vzali prso. Doporučila bych každému, aby to řešil hned po zjištění. Oddalování ničemu nepomůže. Zprávu jsem přijala celkem klidně. Žádné výjimečné pocity jsem neměla, nedostavily se ani později. Když si tak uvědomuji, ani jsem nebrečela. Jen jsem měla pocit, že je ve mně něco, čeho se musím honem rychle zbavit. Byly dny, kdy jsem unavená byla. Odpočívala jsem. Jinak jsem byla pořád v akci:)

Hezký den, děkuji za otázku. Nejhorší byla chemoterapie, jak jsem už zmiňovala. Hlavně si nesmíte myslet, že je to nevyléčitelné. Medicína je dnes tak pokročilá, že není nic ztraceno. Tahle myšlenka je důležitá. Na odreagování mi hodně pomáhalo čtení. Nikdy jsem tolik nečetla jako v té nemoci. Zdokonalovala jsem se v němčině a jakmile to šlo, chodila na kondiční gymnastiku. Cvičila jsem tai tchi. Není namáhavé fyzicky a pomáhá na psychiku. Držím Vám palce a přeji, aby léčba byla úspěšná a dopadla přinejmenším tak, jako u mě.

Kupodivu manžel to bral realisticky. Rodina mě podpořila velice, věnovala mi hodně času. Možná proto léčba proběhla tak dobře. Bylo důležité, že mě nenechali vydechnout, žádné: "ona potřebuje klid, nechte jí odpočinout." Zapojovali mě do svého rytmu, ať už něco podnikali nebo chodili na procházky. Chtěla bych poděkovat také svým kolegyním z tělovýchovy, které se o mě staraly. Dokonce mě přemluvily, abych s nimi jela na týden na kola - bylo to dva měsíce po ukončení léčby. Nejdříve jsem to odmítala s tím, že nesmím na slunce. Nakonec jsem ale jela, protože zajistily ubytování v lesích. Pro mě nebylo podmínkou jezdit na kole, ale být tam s nimi. Jela jsem ještě s parukou. Prvně jsem jí tam sundala, protože mi začaly růst vlasy a kolegyně mě přesvědčily, že ji nepotřebuji, když mám pěkné vlasy.

Chemoterapie. Bylo mi po ní hrozně špatně. Trvalo to pokaždé tři dny. Pak mě také trápilo vypadávání vlasů. Mohu Vás ale utěšit, že mi narostly mnohem hustější a kudrnaté:)

Děkuji Vám. Neřídila jsem se žádnou alternativní metodou, ale změnila jsem jídelníček. Přestala jsem například jíst maso. Má lékařka mi doporučila: "Jestli nemusíte, nejezte uzeniny." Bylo toho ale víc, co jsem ve stravování změnila, našla jsem si příslušnou literaturu. Přestala jsem jíst i čokoládu a další. Dodržovala jsem to více než osm let. Jak jsem zjistila, změna stravy působila blahodárně i na mé bolesti kloubů.

Dobrý den, jednu chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se měla obrátit i na léčitele. Doporučili mi to jedni známí. Nakonec jsem se ale obrátila čistě na odborné lékaře. Myslím, že jsem se rozhodla dobře. Doporučila bych to i Vaší sestře.

Nikdy bych netvrdila, že jsem nad touto nemocí definitivně vyhrála. Člověk ale musí žít v naději, že tu ještě nějaký čas vydrží.

Já na to reagovala překvapivě klidně, protože jsem trochu tušila, že se děje něco nedobrého. V první řadě mi bylo líto mého muže. Nevěděla jsem, jak mu to sdělit, protože jeho první žena zemřela na leukémii a zanechala po sobě tři děti. Lékaři mi zprávu řekli na rovinu.

Bohužel, to je otázka na odborného lékaře, těžko to mohu posoudit.

Hezký den, nevím jak velké je Vaše zdravotní postižení. Možná jde o to nestavět jen na jednom odborníkovi, ale jít k jinému lékaři, když jiní nepomohli? Dnes existuje spousta skupin a sdružení, které sdružují osoby s postiženími, kam je možné se zapojit a kde Vám poradí. I já jsem to udělala.

Dobrý den, zažila jsem přesně to samé. Musím Vám potvrdit, že manžel ani okolí Vás v takovém případě nesmí brát jako nemocnou. Muž se mě vždy snažil rozesmát nějakým vtipem nebo tím jak se choval. Vzhledem k tomu, že chodím tlumočit, jsem toho brzy využila. Několik dnů po druhé chemoterapii, kdy jsem cítila, že je mi lépe, šla jsem jak překládat, tak jsem se věnovala kondiční gymnastice.