Ano, připouštím, Peschkova kniha „Jak to bylo doopravdy mezi Čechy a Němci" (Nakladatelství Paprsky, 2012, 304 stran, s mnoha černobílými kresbami a fotografiemi. 269 Kč) může být pro někoho i kontroverzní. Ale posuďte sami…

Hitler a malí kluci

Autor například popisuje, jak byli jako kluci zfanatizováni Hitlerem ke konci války.

„Hitler osobně vyznamenával čtrnáctileté chlapce železným křížem. Tohle chtěl osobně prožít každý kluk, dokud nepoznal pravou tvář války. Poslední lež, které jsme věřili, byla zpráva, že Hitler padl příkladnou smrtí, když s pistolí osobně bránil Reichstag. Nedovedli jsme si představit, co bez Hitlera bude dál…" upřímně se vyznává spisovatel. „Válku měli vyhrát děti a starci…" píše o svém zážitku s Volksturmem.

Líčí pak také šílenství, která prožil po roce 1945.

„Nikoliv kvůli Rusům, nýbrž kvůli Čechům si mnoho Němců vzalo dobrovolně své životy," píše v knize.

„V jednom činžáku se oběsili všichni obyvatelé domu i s dětmi. Každodenně jsme se dozvídali o nových sebevraždách kvůli zvěrstvům Čechů," dodává a vzpomíná, jak viděl matku, která i s dvěma dětmi přivázanými k sobě, skočila ze železničního mostu do Labe.

Matku mi znásilnili

„Došlo i na naši rodinu," pokračuje a líčí znásilnění své matky dvěma Čechy, kteří přišli s pistolí, i její pozdější mučení tehdejšími „českými zlatokopy". Matka pak ve strachu, aby nezničili život i jeho třináctileté sestře Aničce, jí přeřezala tepny. Naštěstí zasáhli lékaři. Anička pak zachránila matku v poslední chvíli, když si maminka pustila plyn. Anička hledala babičku, našla ji však oběšenou. Vedle ní ležel dopis, psala v něm děkanovi a prosila ho jako věřící o odpuštění. Psal se červen 1945…

Strýc nás zachránil

Když tyranizování Peschkovy rodiny nepřestávalo, zasáhl jeho strýc, který přijel z Prahy do Děčína. „Od toho dne přestali maminku a Aničku pronásledovat," uvádí autor. „Jiní trpěli dál, neměli to štěstí jako my," pokračuje.

Následný odsun své rodiny ze Sudet považuje za nehumánní, nespravedlivý, protože byl zbaven své vlasti. Později se vrátil a pracoval jako výtvarník. Prožil rok 1968.

„Dubčekovo jaro jsem vnímal jako hrozně naivní utopii," píše. Zažil normalizaci a když tehdy řekl známým, že má rodiče v NSR, uslyšel: „Vážně? A co tady tedy děláte?" Peschka však považoval za svoji zemi Čechy. Později, byť s obtížemi, se mu podařilo, že mohl své rodiče v Západním Německu navštěvovat. Líčí, jak se jeho otec vrátil z hostince a vyprávěl, že jednomu Němci jednu vrazil. A že byl tak rozčilený, že by ho snad i zabil. „Tvůj syn je špatný Němec, když žije v Česku!" uslyšel totiž od něho v knajpě.

Otto Peschka: Jak to bylo doopravdy

Autor prožil sametovou revoluci a sdílel nadšení těch let. Jenže jeho nadšení se brzy vytratilo, vystřídalo ho zklamání z toho, co následovalo. Tedy „tunelování a rozkrádání republiky," vzpomíná.

Jedna z kapitol o devadesátých letech se jmenuje Zachraňte bílého lva. Napsal tehdy předsedovi vlády Václavu Klausovi a předsedovi Poslanecké sněmovny Milanu Uhdemu, že nový dělený znak republiky je paskvil.

„S jeho rozmělněním na dva mini lvíčky se dvěma mini orlicemi klesl mezi školní ukázky, jak státní znak vypadat nemá," napsal. Dovozuje v dopise, že v Německu je šestnáct spolkových zemí a jen jeden znak: Orlice.

Proč ne pouze lev?!

„Proč by Česká republika neměla mít ve znaku tradičního lva, pocházejícího už z časů Přemyslovců?" kladl otázku. Tehdy jeho dopis otiskli i v novinách, ale (k jeho zklamání) se samozřejmě nic na znaku nezměnilo.

Vydání knihy předcházela Peschkova prvotina „Zaváté pomněnky". Ta je v nezměněné podobě i součástí nové knihy, zdařile doprovázené vlastními ilustracemi a dobovými fotografiemi z Děčína.

Prvotinu mu vydalo kulturní sdružení občanů německé národnosti s podporou magistrátu Prahy, vyšla ve dvojí mutaci, v české a německé. A jaký dostal honorář?

„Pár stovek neprodejných knih," říká se sebeironií Otto Peschka. Ale s neskrývaným nadšením dodává:

„Ty knihy jsem poslal do Německa vděčnému spolku děčínských vyhnanců Heimatverband Kreis Tetschen Bodenbach. Ti ve svém časopisu uveřejnili nabídku knihy.

Zase s kamarády

„A tak jsem se sešel s mými vyhnanými kamarády z dětství. Přesněji řečeno přes tu knihu našli oni mě a ti mi pak napsali i svoje příběhy," svěřuje se spisovatel. I jejich příběhy jsou součástí nové Peschkovy knihy.

Na dně a bez vlasti

Jedna z jeho kamarádek H. Jenatscheková líčí v kapitole „Totálně na dně a bez vlasti", jak rodinu v západním Německu nikdo nechtěl, jak po odsunu bydleli v altánku, kde nebyla ani postel. Jak se nad nimi smiloval místní sedlák a mohli spát na slámě, jak třeli bídu, sbírali klásky, které mlátili, aby měli mouku. Jak si z plechového sudu udělali kamna, aby si mohli uvařit polévku, až se jim podařilo najít za stravu práci u sedláka. Jak v tuhé zimě sháněli dříví, aby nezmrzli a pár brambor, které zahrabali do země, jim zmrzlo…

Smutné čtení, tak jako příběh dalšího Peschkova kamaráda G. Wernera „Nepomohlo, že moji rodiče byli antifašisté" či od A. Fussingerové „Měli jsme velké štěstí".

„Své poslání jsem splnil," říká autor. „Svobodná Evropa mi odvysílala v roce 2002 půlhodinové povídání o mé tehdy se rodící knize. Oslovil jsem marně 127 vydavatelů, knihu odmítli vydat," svěřuje se.

Ale není divu: Autorových prvních 52 stránek je zcela v rozporu s historickou pravdou o německo-českých vztazích, s pravdou na štíru je hodnocení Mnichova a dalších kapitol našich dějin. Obviňuje prezidenta Edvarda Beneše, slova jsou plná trpkosti a obviňování i vůči Čechům, byť autor tvrdí „k nikomu necítí nenávist".

Věrohodné příběhy

Knihu vydalo nakladatelství Paprsky. Poškodila ji ale jedna věc, a to nepravdivé, subjektivní a kontroverzně pojímané historické hodnocení česko-německých vztahů, do něhož se autor pustil. Ale jeho vzpomínky a příběhy jeho přátel ze „šíleného století", jak jej nazývá spisovatel Ivan Klíma, jsou namístě. Jsou tak smutně věrohodné a poučné, český čtenář z nich nejspíš pocítí také soucit.

Kniha ve mně i nechtěně vyvolala vlastní vzpomínky na říjen 1938, kdy můj děda a babička před Hitlerem utíkali ze Sudet. Všechno - domek, pole i chmelnici, nechali v pohraničí. Odjížděli jsme na žebřiňáku s tím nejnutnějším, koně a žebřiňák dědeček hned za demarkační čárou v Lounech prodal. Otec si vypůjčil peníze, pro dědu a babičku sehnal domek v Podchlumí u Mladé Boleslavi. Mohli se vrátit až po roce 1945.

Peschku ale nevítali

Jeden rozdíl tady ale byl: Otto Peschka a jeho kamarádi přijeli do Hitlerem zcela zničeného Německa, moji prarodiče přijeli do republiky, kde bylo všeho dostatek a byli přijati s otevřenou náručí. Zatímco Otto Peschka a jeho němečtí přátelé byli ve zničeném vyhladovělém Německu jen „nechtěnými dětmi".

A ještě jedna historická reminiscence: Němci na Benešovsku 15. března 1942 vysídlili 30.000 lidí z prostoru mezi městy Benešovem a Sedlčany pro výcvikový tábor SS a jejich vojska tam cvičila až do května 1945. Původní záměr nacistů byl na místo vyhnaných Čechů dosadit etnicky čisté obyvatele z přelidněného Porúří. Pro neúspěchy na východní frontě museli od tohoto plánu upustit. Z Benešovska v květnu 1945 vyjely tanky SS a přes zoufalý odpor povstalců pronikly do centra Prahy a esesmani povraždili 7. května 376 civilistů, z toho 10 dětí i 13 žen, dvě těhotné.

Nezhojené rány

Kniha mě přivedla i k další myšlence: Od českoněmecké deklarace uplynulo mnoho let, ale rány nejsou stále zhojeny. I vůči Němcům stále zůstává (slovy politologa Bohumila Doležala) „cosi nedořečeného a že to v praxi nějak pořád nefunguje".

Knihu by měl číst i náš čtenář. Ač autorovo hodnocení česko-německých vztahů bryskně odmítne, zaujmou ho věrohodné příběhy spojené s tragikou války i odsunu, vyprávěné německými občany.

Přesvědčí se v ní ale také znovu o tom, že historické kotrmelce, totalitní režimy a „války mocných" vždycky odnesl jen prostý člověk.

ARNOŠT HERMAN

Spisovatel a místopředseda Severočeského klubu spisovatelů