Instalovaná videa s ukázkami filmů, z nichž se line znepokojivá hudba a jež končí povětšinou výkřiky, dávají už zkraje na srozuměnou, že bezstarostná jízda to nebude. Je dobré ji ale absolvovat, protože ať už sem zavítají Cronenbergovi fanoušci či náhodní diváci, mnohé tu o jeho motivacích pochopí. Kurátoři výstavy (pořádané celosvětově společností TIFF, u nás ve spolupráci s pražskou Art Movement) Piers Handling a Noah Cowan odvedli pečlivou práci, kterou ocenil i sám režisér. „Žasnu nad tím, jaké umělecké dílo výstava představuje. Něco takového bych sám nikdy nevytvořil, nedokázal bych houževnatě dohledávat artefakty a věci z filmů, jež mají tendenci mizet," přiznává v katalogu, který je sám o sobě uměleckým dílkem s roztomilými detaily, třeba malou mouchou na první straně.

Zálibu v postavách šílených vědců, nejrůznějších experimentů s lidským tělem a temnotou duše si držitel ceny za celoživotní přínos filmu z Cannes (2006) přinesl z raného mládí. Vystavené výtisky vědeckých časopisů dokumentují filmařův celoživotní zájem o oblast bio- i počítačové technologie, vědeckých poznatků a pokusů, jimiž se člověk snaží ovládnout (zdokonalit) sám sebe či svou rasu. Nikoli náhodou má expozice mnohoznačný podtitul Evolution (evoluce). Vypovídají o tom leckteré autorovy filmy: Shivers, Scanners, Mláďata, Mrtvá zóna i slavná Moucha s Jeffem Goldblumem a Geenou Davisovou… Motivy rozdvojení a narušení hranic mezi realitou a podvědomím najdeme v Příliš dokonalé podobě, Nahém obědě nebo M. Butterfly, zákeřný svět virtuální reality a překonávání extrémních hranic v eXistenZ či Crash - jednom z nejkontroverznějších Cronenbergových filmů. Příběh dvojice, jež podléhá zničujícímu kultu fetiše automobilových nehod, vyhrál zvláštní cenu v Cannes za mimořádně odvážný počin, zároveň ale vyvolal bouřlivé debaty o prezentaci násilí na plátně. Význam psychiatrie a freudovského odkazu zpracoval tvůrce v Nebezpečné metodě, svár mezi temnou a světlou stránkou lidského nitra v Dějinách násilí nebo Cosmopolis.

Výstava, koncipovaná do tří částí, dokládá režisérův vývoj od uhranutí světem vnitřním k světu vnějšímu. Svět jeho příběhů balancuje na hraně hravosti a morbidity: najdeme tu kromě ukázek žravý psací stroj-brouka z Nahého obědu, pistoli z chrupavek (eXistenZ), ortézu trupu (Crash), ale i storyboardy dokládající režisérovu výtvarnou erudici, partitury dvorního skladatele Howarda Shorea, osobní dopisy kolegů (Scorseseho) a fotografie z natáčení, mj. s autorem knižní předlohy Nahý oběd W. S. Burroughsem. Kromě skrytého projekčního sálku s vybranými filmy si můžete zalézt pod půvabné stříšky vejčitého tvaru z černého molitanu a zhlédnout miniprojekci několikaminutových snímků dokládajících autorův zájem o holocaust (Sebevražda posledního Žida…).

Nechat se vtáhnout do režisérova světa temných koutů lidské duše není snadné. Ale neškodí si připomenout, že tahle místa máme v sobě všichni. Záleží na tom, které převládne.