VYBERTE SI REGION

František "Čuňas" Stárek: Chtěli mě zavřít a nestihli to

Polička /ROZHOVOR/ - První samizdat psali na klasických strojích, později si pomáhali jednoduchým počítačem, který ani tehdejší příslušníci StB nedokázali rozpoznat od psacího stroje, neboť jej parta okolo FRANTIŠKA „ČUŇASE" STÁRKA do republiky dostala jako elektrické zařízení pro psaní.

9.11.2014
SDÍLEJ:

František Čuňas Stárek na přednášce o svobodě a totalitním režimu na Boudě Hubertus.Foto: DENÍK/Aleš Vaníček

Časopis Vokno mohl ve velkém distribubovat i díky výpůjčce devítijehličkové tiskárny od Václava Havla. Za to vše byl uvržený do žaláře a jednoho dne jim i dokonce „náhodně" unikl.

Máme 25 let po pádu režimu. Jak by se na to asi dívalo vašemu kamarádovi „Magorovi"?
Základní tezi, kterou k tomu po roce 1989 měl, byla ta, že mladí lidé to mají horší než tenkrát. Nepřítel byl pro nás jasně stanovený. Viděli jsme tu hranici mezi námi a jimi. Zatímco teď je to taková huspenina – kus mrkve, kus masa a ničeho. Orientace v tom je složitější, ale na druhé straně informační technologie přinášejí více informací a je třeba se starat o to, abych byl informován správně.

Doba, kdy jste byli věznění a sledovaní, však musela přinášet neuvěřitelná pouta s přáteli na celý život a myšlenku, že můžete proti něčemu bojovat.
Hlavní byl pocit svobody, který si člověk nese v sobě. I když jsme byli omezovaní, důležité bylo se tak vnitřně cítit. To, že si dělám, co chci a možná za to budu zavřený, neznamená, že jsem se zpronevěřil sám před sebou. Jeden autor napsal – jediné místo, kde může v totalitní zemi čestný muž žít, je vězení. Je to sice nadnesené, ale tímto směrem to směřovala.

Myslíte, že by s tím souhlasil i Václav Havel?
Asi ano. Byla to jeho metoda žití.

On tam našel to klidné místo pro něj, kde byli i podobně smýšlející lidé.
Ještě tam je jedna věc. Václav Havel se jednou vyznal z toho, jak byl spokojen, že se setkal s českým undergroundem, což byli lidé zespoda, dělnická mládež. Vyprávěl, že v raných sedmdesátých letech byl státním disidentem a nic se mu vlastně nedělo. Až tehdy, když překročil rubikon a začala Charta 77. Říkal, že vykročil ze zahrádky chráněných disidentů do světa, kde ochrana neexistovala. Pak začal sedět v base. Ale dodával, že v té zahrádce mu bylo moc těsno.

Tím narážíme i na „Plastiky". Jak vám s nimi bylo?
Musím připomenout rok 1976, kdy byl známý případ Plastic People. Byly to dva soudy. Paralelně Jeden v Praze a druhý v Plzni. A znamenaly prolog k Chartě 77. Řada zahraničních i místních lidí z disidentských kruhů se za „Plastiky" postavili. Zejména proto, že to byli lidé, kteří neměli žádný politický nátěr. Režim jim to nechtěl umožnit, ať byli zprava, zleva, bývalí komunisté, katoličtí intelektuálové. Najednou měli společný jmenovatel, spojili se na obraně „Plastiků". Jiří Němec a Václav Havel po procesu viděli, jakou to vyvolalo reakci a přišlo jim škoda to nezajistit do budoucna. A Kohout a jiní na tom pracovali a charta byla na světě. V moderní historii považuji Charty 77 za nejdůležitější vystoupení, které za normalizace bylo.

Ve vašem časopisu Vokna jste dávali i rady, jak se chovat při výslechu a domovní prohlídce. Takže jste zkušenosti posílali dál. Jaký byl váš první výslech?
V Souostroví gulag se píše, že první cela je jako první láska a vždycky jí budete se vším srovnávat. To platí i o prvním výslechu. Moc jsem z toho vyplašený nebyl. Pocházím z Teplic. Přítomnost kriminálního prostředí byla tak častá a jako máničky jsme byli vytlačení do periferních hospod. Byli jsme v každodenním kontaktu s kriminálníky, takže to pro mě novinka nebyla.

Dnes pracujete v Ústavu totalitních režimů. Potom, jakým hnusem jste si prošel, jste ještě měl chuť studovat režim z druhé strany?
Sedmnáct let jsem předtím dělal v kontrarozvědce. To považuju za hrabání v hnusu. Byl to určitý boj. Do ÚSTR už jsem šel jako do důchodu (smích). Někdy si připadám jako Buffalo Bill na konci života, který v cirkuse hrál Buffalo Billa. Takže si tam někdy čtu o sobě. Nemám z toho špatný pocit. Je to zajímavé. Dozvěděl jsem se, že jsem měl být ještě dvakrát zavřený. Podařilo se jim to až na konci, vycházel jsem z vězení týden po revoluci.

Takže už to zkrátka režim nestihl?
Připravovali to, ale museli držet paritu a měli právě moc lidí ve vězení. Jasně věděli, kdo je jim nepohodlný, ale najednou jich bylo moc. Prostě jsem nepřišel na řadu. Návrh nepodepsal ministr vnitra. Byli jsme dva. Já a Skalák. Ten mi říkal: Najdi ho, jestli je ještě živ a dáme mu flašku whisky.

Autor: Bohuslav Stehno

9.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš.
5 18

Poslanec ČSSD chce od Babiše vědět, kde vzal peníze na dluhopisy

Platforma Bez komunistů.cz. uspořádala v Praze shromáždění k odkazu Jana Palacha.
3

Na památku Palacha, v den jeho smrti, si lidé zapalovali svíčky

AKTUALIZOVÁNO

Podívejte se na pustý stadion před zbouráním. Nástupce je ve hvězdách

Nadšený řev fanoušků vítězného týmu se rozléhal brněnským zimním stadionem za Lužánkami, když domácí hokejisté Rudé hvězdy, dnešní Komety, poprvé doma před Brňany přebírali mistrovský titul. Tehdy se psal rok 1957 a stadion měl za sebou deset let fungování a před sebou ještě mnoho radosti i smutků fanoušků brněnských hokejistů. Nyní, sedmdesát let od slavnostního otevření stadionu, už na něj odkazuje jen název zastávky hromadné dopravy. Slibovaná nová aréna je v nedohlednu.

Vicekancléř Gabriel: AfD se radikalizuje, měla by ji sledovat kontrarozvědka

Berlín - Německý vicekancléř Sigmar Gabriel navrhuje, aby německou protiimigrační stranu Alternativa pro Německo (AfD) sledovala tajná služba. Reaguje tak na hojně kritizované výroky představitele AfD Björna Höckeho, který vyjádřil nelibost nad přítomností památníku holokaustu v Berlíně.

Lavina na italský hotel spadla, když už hosté měli sbaleno

Řím - Hosté italského hotelu Rigopiano měli v okamžiku pádu ničivé laviny sbalené kufry a budovu na úpatí pohoří Gran Sasso se chystali opustit. Museli ale počkat, dokud sněžný pluh neodstraní sníh, který zablokoval přístupovou cestu. Italskému listu La Repubblica to dnes řekl Quintino Marcella, přítel a zaměstnavatel jednoho ze dvou přeživších, kuchaře Giampiera Pareteho, který byl v hotelu s rodinou na dovolené.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies