VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (10. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize druhé s vročením 1175-1179, kapitola 10…

19.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Po slavnostní mši k poctě Panny Marie se všichni pozvaní hosté v čele s míšeňským markrabětem Otou odebrali k tabuli. Na nádvoří stály řady stolů a uprostřed na pódiu byla tabule pro ty nejvznešenější. Nad stoly povlávaly na tyčích upevněné pruhy červené, modré a bílé látky, takže celé hradní nádvoří vypadalo jako jeden obrovský stanový tábor. Uličkami mezi stoly se proplétali služebníci s podnosy, na nichž byly rozporcované kýty a plecka, na dalších ležely hromady jelit a klobás. Jiní pomocníci přinášeli mísy s omáčkami, kašemi a ošatky s plackami. Služebné nalévaly pivo, víno a také medovinu.

Mezi těmi, kteří seděli u tabule spolu s markrabětem, byl i děkan Thiema, protože zastupoval míšeňského biskupa. Přemyslovi bylo přiděleno místo u jednoho z posledních stolů nedaleko brány, určeného pro bezvýznamné rytíře. Tabule žen stála na opačné straně nádvoří vedle vchodu do wettinského paláce.

Přímo před markraběcím stolem poskakovali kejklíři. Stranou stál houf hudebníků s píšťalami, bubínky a dvoustrunnými fidulami. Na volném prostranství mezi stoly a kamennou hradbou křepčili tanečníci. Tancovali všichni, bezvýznamní i ti nejváženější. S vypitým pivem a vínem tanečníků přibývalo. Přemysl několikrát vrhl pohled k ženské tabuli. Markéta seděla spolu se svými sestrami vedle matky a byla určitě ze všech nejkrásnější. Jednou, když si všimla Přemyslova pohledu, se povzbudivě usmála. Nemusela nic říkat. Čekala jen, až pro ni přijde, aby ji odvedl k tanci. Pak už se spolu ztratí snadno.

Přemysl ještě chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl. Ostatně, měl jinou možnost? Začal se proplétat mezi stoly k wettinskému paláci. Jenže cestu mu zastoupila Adléta.

„Půjdeme si zatancovat?" optala se. Aniž čekala na souhlas, zamířila na prostranství u hradby. Přemysl se přes rameno ohlédl na Markétu. Mračila se a zlostně pohodila hlavou, jako by říkala, že udělala, co jen slušná dívka nabídnout může. Je teď na něm, aby se zachoval jako rytíř. Přemysl tomu rozuměl, přesto si nemohl pomoci. Rychle doběhl Adlétu a uchopil ji za ruku.

Tancovalo se v kole. Tanečníci se navzájem drželi za ruce a po-dupávali do rytmu hudby, všichni vždy několik úkroků vlevo a pak zase zpátky. Zvedali ruce, přitom se smáli, zpívali a ti, kteří už byli více podroušení, necudně žertovali.

Přemysl se úkosem zadíval na Adlétu. I když se na něj usmívala, oči měla vážné a vypadala trochu zaraženě. Obtancovali v kole celé prostranství.

Najednou Adléta pustila tanečníka, který stál vedle ní, a Přemysla táhla pryč.

„Už tě to nebaví?" optal se trochu zadýchaný křepčením.

„Přece tě nenechám Markétě," řekla, jako by ho kárala.

„Jak to myslíš?"

„Jestli chceš, můžeš se se mnou pomilovat. Teď hned."

Přemysl těžce polkl. Ale neváhal ani okamžik. Pohnul hlavou, aby naznačil, že ho má následovat. Zamířil k biskupskému paláci. Teď během hostiny byl liduprázdný. S Adlétou v patách proběhl přízemím a zamířil do své malé komnaty v patře nad schody. Otevřel a počkal, až vstoupí. Vešel za ní, dveře zavřel a zajistil závorou.

Adléta měla tváře nepatrně zarudlé vypitým vínem, tancem a studem. Přemysl si vzpomněl na to, co mu kdysi radila jeho matka. Poklekl před Adlétou, objal ji kolem pasu a prohlásil, že ji miluje. Dlaní mu vjela do vlasů a pak si klekla na podlahu proti němu. Začala ho líbat a tentokrát se neodtáhla, jakmile začaly být jeho doteky dotěrnější.

Pomilovali se na podlaze, a když ji Přemysl konečně pustil ze své náruče, rozplakala se štěstím. Přitom si lemem spodní košilky setřela několik kapek krve, které jí ulpěly na bělostném stehně.

Na nádvoří se odplížili každý zvlášť, aby si nikdo ničeho nevšiml. Ale byla to zbytečná obava. Zábava byla v plném proudu a někteří hosté už spali zmožení pitím s hlavami složenými na stolech. Jiní zvedali suknice děvečkám, které nosily další a další džbány s vínem a pivem, a smáli se jejich pištění. Jediný, kdo sledoval jejich příchod ostřížím zrakem, byla Adlétina sestra.

Markéta sestru odvedla stranou a dychtivě se vyptávala, co bylo. Adléta se snažila zalhat, ale zkušenější Markéta se jí vysmála, aby nebyla hloupá, že to, co prožila, je na ní vidět na první pohled. „Jaké to je s Přemyslem?" vyzvídala dychtivě. Adléta jí nakonec pod příslibem mlčení pošeptala do ucha, že k tomu doopravdy došlo, stalo se to na podlaze a bylo to nádherné.

Markéta své slovo dodržela. Rodičům nežalovala, zato během hostiny vyhledala Přemysla a udělala mu žárlivou scénu. „Takhle mne opravdu ještě nikdo neurazil," ječela na něj, a protože už měla trochu v hlavě, nevybírala slova. Zahrnula ho hrubými jmény, jako by byla nějaká holka z šenku.

„Už tě nechci nikdy vidět! I kdybys prosil na kolenou, suknici si vyhrnout nenechám!" spílala mu. Pak zamířila k jednomu módně oděnému mladíkovi, kterého nejspíše důvěrně znala. Sedla si k němu a nechala si nalít číši vína. Přemysl se o ni přestal zajímat. Zjistil, že Adléta zmizela. Trochu rozmrzele si šel sednout na lavici ke svému stolu.

K večeru se u brány objevil posel z Čech. První si ho všiml Smil. Vyzpovídal ho a pak se rozběhl k Přemyslovi, aby mu tu radostnou novinu oznámil jako první. Soběslav uprchl z Prahy a sídlo jejich přemyslovských předků obsadil se svou družinou kníže Bedřich.

„Posaď se," rozesmál se Přemysl jako dítě, které dostane vytouženou hračku. „Napijeme se spolu. Tohle stojí za to, abychom se opili!"

Hostina se protáhla až do rána. V noci, když už měl Přemysl notně v hlavě, se objevila Adléta. Ani ona nebyla střízlivá. Nejprve vyhnala Smila a pak odvedla Přemysla k rohové věži nad prudkým srázem. Mezi masivní zdí a hradbou se nacházela zvýšená podezděná plošina porostlá trávou. Ve dne skýtala nádherný výhled dolů k Labi. Teď v noci byla odtud vidět jen rozptýlená světla ohňů, které hořely v přístavu a v přilehlých dvorcích. Tady byli zcela skrytí očím všech hostů. Adléta trochu ostýchavě Přemysla požádala, zda by se nemohli pomilovat ještě jednou. Sama si ochotně vyhrnula suknici.

Přemysl se cítil na vrcholu blaha. Takhle šťastný nebyl už léta. Bedřich se vrátil do Čech, vyhnal Soběslava a dalo se předpokládat, že se domů dříve nebo později vrátí i Přemysl. Očekával, že mu starší bratr svěří některé z moravských údělných knížectví.

Dny plynuly, léto přešlo v podzim, na strništích se pásl dobytek, rolníci začali s výmlatem obilí, listí zhnědlo a padalo ze stromů, ale Přemysla domů nikdo nepozval. Zpočátku si z toho nijak těžkou hlavu nedělal. Podle zpráv věděl, že jeho bratr musí odrážet nájezdy rytířů, kteří zůstali věrní Soběslavovi. Jakmile se Bedřichovi podařilo ovládnout nejvýznamnější české hrady, s početným vojskem vytáhl na Moravu.

Na Moravě zuřila už od léta domácí válka. Znojemský Konrád Ota, podporovaný rakouským vévodou Leopoldem, se pokusil dobýt Olomouc, ale Soběslavův bratr Václav ho odrazil. Jakmile se však Bedřich zmocnil Pražského hradu, oba urychleně uzavřeli smír. Ani jeden z nich nemínil složit novému pražskému knížeti slib poslušnosti. Pokud se chtěl Bedřich opravdu titulovat českým knížetem, musel si vynutit poslušnost Moravy. Ale jeho vojenské tažení ztroskotalo.

Jak dny plynuly, byl Přemysl zlostnější a zlostnější. Bratr mlčel a on sám přišel o značnou část své družiny. Mnoho rytířů ho opustilo a vrátilo se domů, neboť jejich rody si získaly přízeň nového knížete. Nakonec Přemysl nejistotu nevydržel a poslal do Čech velitele své družiny Černína, aby zjistil, jaké záměry s ním jeho nevlastní bratr vlastně má.

Odpověď, kterou Černín donesl, jeho zlost jen zvýšila. Bedřich se Černína optal, kolik rytířů Přemysl má, a když se dozvěděl, že jich v téhle chvíli není ani celá stovka, pohrdavě ohrnul ret a prohlásil, že v tom případě netuší, v čem by mu mohl být jeho mladší bratr prospěšný. Ať raději zůstane v Míšni.

„Samozřejmě jsem se vyptával velmožů, které znám, abych pochopil, jaká je doopravdy situace v Čechách," hlásil Černín. „Největší slovo má u Bedřicha váš bratranec Děpolt. Dostal zpět všechna panství, protože má mezi českou šlechtou autoritu. Musím nerad přiznat, že mnohem větší než váš bratr. Druhý člověk, kterého Bedřich poslouchá, je jeho manželka. Ta ho nutí, aby nejdříve ze všeho vyhnal Soběslavova bratra Václava, což je samozřejmě chytrá rada. Ovšem současně chce, aby se Bedřich osobně ujal moravských knížecích údělů. Je jasné, že za touto radou stojí její bratr uherský král. Chtěl by obnovit válku s rakouským vévodou, a pokud by Moravu ovládl Bedřich, dostal by svého nepřítele do kleští. Tak se tedy věci mají. V téhle chvíli se musíte rozloučit s myšlenkou na návrat, můj urozený pane!"

Jedinou radostí, kterou v těch podzimních měsících Přemysl měl, byla Adléta. Když si nenápadně prohlížel malou družinu urozených dívek, která kráčela přes nádvoří do školy u Svatého Benna, překvapeně si uvědomil, že nejkrásnější není Markéta, ale zcela určitě Adléta. Od té doby, co přišla o panenství, celá rozkvetla. Z její tváře zmizela zaražená ostýchavost, sebevědomě se usmívala a oči jí zářily štěstím, které dává ženě krásy mnohem víc než nejdražší šperk.

S Přemyslem se scházela tak často, jak jen to bylo možné. Protože by milostné schůzky na hradě byly nebezpečné a někdo by si jich mohl všimnout, pronajal Přemysl ve městě komůrku v šenku pár kroků od katedrály. Adléta si vždycky dokázala najít důvod, aby mohla hrad opustit. Stala se patronkou špitálu svaté Klotyldy, který stál na předměstí. Nemocné navštěvovala každý den. Chystala se přece na poslání řeholnice. Ale vždycky se stihla zastavit v pod-krovní komůrce v šenku.

Společně objevovali tajemství milování. Nemohli se nasytit rozkoše, kterou jim poskytovala jejich těla. „Bůh je veliký, když dokázal dát křesťanům něco tak krásného," zalykala se Adléta prudkou vášní v Přemyslově náruči.

„Já do školy nechodím," smál se šťastně Přemysl, „ale obávám se, že by děkan Thiema proti takovému výkladu oprávněně protestoval. To, co tu děláme, je hřích. Veliký hřích."

„Alespoň budu mít v klášteře na co vzpomínat," řekla a přivinula se k němu. Přemysl se zamračil, protože něco podobného už slyšel od její sestry. Byl si skoro jistý, že tuhle myšlenku nemá Adléta ze své hlavy. Ale nemínil pátrat po tom, jaká tajemství si mladé dívky sdělují. Mohl Adlétu objímat, hladit a věděl, že vyjde jeho touhám všemožně vstříc. Co jiného by měl od ní chtít?

„Až se stanu řeholnicí, že mne budeš stejně milovat?" prosila naléhavě. „Jako Abélard svou Héloisu."

„To víš, že budu," sliboval velkomyslně. Ve skutečnosti si to neuměl dobře představit. Abélard byl stařec a vykastrovali ho. Přemysl se jednou stane knížetem, tím si byl jistý. A bude potřebovat potomky.

„A co kdybys do kláštera nevstoupila?" optal se jednou po divokém milování. Myslel na to už několik dnů.

„Jak nevstoupila?" vyděsila se Adléta. „Rodiče tak přece rozhodli."

„Jeden z mých knížecích předků se zamiloval do jedné dívky tak hluboce, že ji unesl z kláštera a přes odpor jejích rodičů si ji vzal za manželku. My bychom to měli jednodušší. Tys do kláštera ještě nevstoupila."

„Jsi hodný," řekla a něžně ho zlíbala. „Jak to s nimi dopadlo?"

„Jak by? Žili spolu až do smrti. Břetislav a Jitka. Já si myslím, že jejich láska byla mnohem praktičtější než Abélarda s Héloisou. Jitčini rodiče se později stali vlivnými spojenci mého knížecího předka."

„Tak to měl veliké štěstí. Ty totiž neznáš moje rodiče. Pokud by se otec dozvěděl, co tu se mnou provádíš, dopadl bys jako Abélard. A já bych byla tvoje Héloisa. Ovšem, můj milý, musel by ses naučit psát, abys mi mohl posílat zamilované dopisy."

„Hloupá představa," zasmál se trochu nuceně Přemysl. Znal míšeňského markraběte Otu jako prudkého a nesmlouvavého vládce. Nedávno nechal z hradeb nad údolním srázem shodit dva muže ze své družiny jen proto, že mu zapomněli vyhřebelcovat koně.

„Ale stejně jsi hodný, že tě vůbec napadlo uvažovat o sňatku," řekla okouzleně. Protože se venku začalo už šeřit, oblékla se a rychle odběhla.

Přemysl si myslel, že tím je tahle věc uzavřená, ale Adléta ho překvapila, protože se k té věci vrátila hned na následující schůzce.

„Přemýšlela jsem o tom," řekla. Kdykoli chtěla hovořit o něčem důležitém, stáhla lehce obočí. „Všichni jsme v rukách božích. Pokud by to byla Jeho vůle, třeba bychom se vzít mohli."

„Pokud ze mě tvůj otec předtím neudělá mrzáka," zasmál se jízlivě Přemysl. Ráno mu přinesli z Čech další špatné zprávy.

„Já to myslím vážně," pokračovala s neústupnou tvrdohlavostí. „Ať rozhodne Bůh."

„Jistě," přikývl bez většího zájmu. Adléta neustále toužila, aby za ni rozhodoval někdo jiný. A nejraději aby to byl sám Pán nejvyšší. Optal se jí, jak si to představuje.

Adléta se trochu začervenala. Ale byla odhodlaná dotáhnout svůj nápad do konce. „Jediný důvod, který by možná mého otce přesvědčil, abych nemusela vstoupit do kláštera, by byl, pokud bych otěhotněla. On si nesmírně váží dětí. Víš sám, že mám pět sester a tři bratry."

„Jistě, markrabě Ota si váží dětí. Jenže svých, a tedy manželských."

„No právě. Pokud bych otěhotněla, určitě bude můj otec chtít, aby se jeho vnuk narodil z manželského lože."

Přemysl přikývl a uvažoval, zda by mu podobná věc mohla být nějak užitečná. Pokud by se stal údělným knížetem na Moravě, mohl by si hledat nevěstu v některém z vlivných rodů za hranicemi. Jenže bratr s ním nepočítal a to znamenalo další léta vyhnanství. Bylo mu třiadvacet let a čas utíkal. Momentálně neměl nárok ucházet se o nevěstu na dvoře kteréhokoli jiného vlivného velmože. Nic neznamenal a nebyl zajímavým manželem. Naopak míšeňský markrabě mu mohl být jako tchán užitečný. Proto se váhavě optal, v čem Adléta vidí to boží rozhodnutí. V tom, zda ho její otec přizabije, anebo ho nechá žít?

„Nezlob mě," durdila se, ale z jejího hlasu zněla láskyplná něha. „Prostě ze mne neodejdeš dříve, než… Prostě počkáš. A na Bohu necháme, zda otěhotním nebo ne. Jeden pokus, jedna jediná zkouška. Pokud mne neobtěžkáš, odejdu do kláštera."

Na počátku adventu se po bohoslužbě Adléta přitočila k Přemys-lovi a šťastně mu pošeptala, že už pět týdnů čeká na svůj měsíční cyklus. Nejspíše Bůh rozhodl, aby žili spolu.

„To zase budou Vánoce," povzdechl si rozmrzele děkan Thiema, když se dozvěděl, že biskupův hejtman Přemysl obtěžkal dceru míšeňského markraběte. „A já bych měl jít s tou věcí za markrabětem Otou?"

„A kdo jiný?" divil se Přemysl. „Zastupujete přece biskupa Martina. Vás snad markrabě vyslechne. Kdybych tam šel já, nedopadlo by to dobře. Varovali mě, že mne nejspíše na místě zabije."

„A vy si myslíte, že mne nechá žít?" bručel rozmrzele děkan. „Když se markrabě Ota rozzuří, měl by mu jít z cesty i papež. Já jsem jen nehodný a bezvýznamný prelát. Ne! To po mně nemůžete požadovat."

„Tak mi alespoň poraďte," smlouval Přemysl.

Děkan Thiema sepjal ruce a přimhouřil oči. Chvíli přemýšlel a pak neurčitě, spíše jako by hovořil sám k sobě, navrhl: „Znám příběh vašeho knížete Břetislava. Jsem služebník boží a nemohu podporovat hřích. Ale mám pocit, že nejjistější způsob, jak překonat hněv rodičů zneuctěné dcery, je nebýt u toho, když se o hříchu dozvědí. A samozřejmě je to jistější i pro tu padlou dívku. Já vám samozřejmě nechci radit, ale pravda je, že pokud zmizíte z Míšně, vy i Adléta, markrabě Ota se vyzuří a pak si předvolá mne, aby mi vynadal. Pak bych si snad mohl troufnout ztratit za vás slovo. Říkám snad."

Když večer o návrhu děkana míšeňské kapituly řekl Adlétě, rozzářily se jí oči nadšením. „Ty mě uneseš?"

„Předpokládám, že se mnou půjdeš sama," upozornil pobaveně. „Sbal si věci, až odbije půlnoc, budu tě čekat u vchodu do paláce."

„A kam mě uneseš… tedy chtěla jsem říci, kam utečeme?"

„Tajemství!"

„Já to chci vědět," dupla si. Adléta byla pánovitá po rodičích.

„Když ti to prozradím, svěříš se Markétě anebo možná i matce. A já přijdu o hlavu," zavrtěl rezolutně hlavou. Adléta škemrala, že bude mlčet jako hrob, ale Přemysla neobměkčila.

Když po půlnoci vyšla na nádvoří, už na ni čekal. Položil prst na ústa na znamení, že musí být zticha. Pak ji odvedl k jedné z vedlejších bran. Tam čekali dva osedlaní koně. Smil se ukrýval ve tmě a vrata okamžitě otevřel.

„Kde jsou stráže mého otce?" optala se překvapeně. Věděla, jak to na jejich hradě chodí.

„Spí. Dostali džbán vína s trochou makového odvaru."

„Takže je to přece jen únos," radovala se Adléta. Věděla, že to neobyčejně zvýší její prestiž mezi sestrami. Být unesena se považovalo za nejvyšší možný projev lásky.

Minuli ztichlé hradby, po široké cestě sjeli do údolí k Labi a podél řeky pokračovali proti proudu. Byla temná a studená adventní noc, ale jet se dalo celkem dobře. Nemuseli však být v sedle dlouho. Asi po hodině jízdy opustili údolí řeky a začali stoupat do svahu k temné hradbě lesa. Projeli úzkým průsekem a ocitli se před nevelkým dvorcem. Jedno okno bylo osvětlené a vrata otevřená. Vjeli do dvora, a sotva seskočili na zem, přispěchal čeledín a ujal se koní. Přemysl uchopil Adlétu za ruku a spolu s ní zamířil ke dveřím mohutného srubu.

V jizbě, příjemně vytopené ohněm v krbu, čekal Černín s několika rytíři a jakousi mladou ženou. Jakmile vstoupili, jeden rytíř a ta žena vyskočili, vzali si jejich pláště, přehodili je přes ramena a zmizeli.

„Budou na našich koních pokračovat dál. Až do Čech," vysvětloval Přemysl Adlétě. „Dají si záležet, aby si jich každý všiml. Tvůj otec nás určitě nechá pronásledovat, ale ti dva jsou dobří jezdci. Přejedou hranice dříve, než je dostihnou. Zameteme za sebou stopy."

„Čí je to dvorec?"

„Můj," řekl hrdě Přemysl. „Někde přece musíme spolu žít."

Adléta byla šťastná. Vybrala si muže, který si uměl v každé situaci poradit. A miloval ji tak, že ji unesl. Co mohla žena chtít víc? Snad poprvé byla ochotná připustit, že může existovat i jiná láska, než jakou spolu prožili Abélard a Héloisa. Ta Héloisina jistě krásná byla, ovšem mít mladého a silného manžela bylo určitě lepší.

Nakonec se ukázalo, že hlavy padat nebudou. Míšeňského markraběte Otu začal bolet zub tak silně, že se téměř svíjel bolestí. Nejedl a bolest zaháněl vínem. Teprve za tři dny dovolil svému osobnímu lékaři, aby bolavý zub vytrhl. To ho vyčerpalo tak, že nad únosem své dcery jen bezmocně mávl rukou a vynadal své manželce, že dceru špatně vychovala. Děkanu Thiemovi oznámil, že žádá odškodnění, protože biskupův hejtman pošlapal jeho čest. Teprve pak se optal, kdo vlastně ten Přemysl je. Soustředěně si vyslechl podrobné hlášení a byl ještě rozmrzelejší. Takový zeť byl na nic.

„Stalo se! S tím nic nenaděláme," řekl pak celkem uvážlivě a šel si lehnout, protože mu tvář otekla. Několik dalších dnů strávil ve své komnatě a bolest zaháněl vínem svařeným s bylinkami. Teprve o čtvrté adventní neděli vstal. Cítil se natolik zdravý, že se odvážil něco pojíst. Měl hlad jako vlk a s každým soustem se mu vracela lepší nálada. Dal si zavolat manželku a optal se, kde je Adléta teď.

„Nevím," špitla vystrašeně. „Je pryč. I s tím Přemyslem."

„Ženská, tys za nimi nikoho neposlala?"

„Viděli je, jak cválají do Čech. Už bychom je stejně nedostihli."

„To se mi nezdá," vrtěl míšeňský markrabě nesouhlasně hlavou. „Ten Přemysl není doma zrovna vítaným hostem. Proč by vezl mou dceru právě tam? Já myslím, že se spíše ukrývá někde v okolí. Po-šli vojáky, ať všechno prohledají."

Ale markraběcí služebníci Adlétu neobjevili. Přemyslův dvorec ležel mimo obvyklé cesty. O tom, co se v Míšni děje, dostával Přemysl pravidelné zprávy. Samozřejmě věděl, že se nemůže pořád skrývat. Zdálo se, že se jejich věc vyvíjí dobře. Proto se s Adlétou rozhodli k odvážnému kroku.

Tajně se vrátili do Míšně a po skončení slavnostní mše o vigilii Narození Páně vstoupili do katedrály. Oba měli na sobě dlouhé bílé košile kajícníků a šli bosí. Kráčeli středem věřících k oltáři. Došli až do předních řad, kde seděla rodina míšeňského markraběte. Poklekli před Adlétinými rodiči a Přemysl pevně prohlásil: „Pokud nás chcete potrestat, potrestejte jen mě, je to má vina."

Markrabě Ota si ho mlčky prohlížel. Přemysl se mu líbil. Byl určitě dobrý rytíř, ovšem svedl mu dceru. Když na to pomyslel, cítil, že se ho znovu zmocňuje hněv. Vyskočil a sáhl po meči.

„Treuga Dei!" vykřikl děkan Thiema, který stál u oltáře několik kroků od nich. „Jste ve stánku božím!"

„Otče, odpusť nám," začala naříkat Adléta a chytila markraběte Otu za ruku.

Vytrhl se jí, otočil se a rychlým krokem zamířil k východu. Lidé, kteří zvědavě natahovali krky, aby jim nic neuniklo, před ním poděšeně uskakovali. Ota došel až k východu, tam se ale zastavil a obrátil se.

„Den narození Páně je dnem odpuštění. Čekám vás u štědrovečerní tabule." Nemusel zdůrazňovat, komu jeho slova platila.

Ještě než večeře začala, dozvěděl se míšeňský markrabě od své manželky, že jejich dcera je v jiném stavu a sňatek se nedá odkládat. Svému dvoru proto během štědrovečerní hostiny oznámil, že dává své dceři požehnání k sňatku, ale Adléta nedostane žádné věno. Nic, ani stříbrňák. A její děti nebudou mít nárok dědit sebemenší díl rodového majetku.

„Nevadí ti, můj milovaný, že jsem chudá?" optala se provinile, když později v noci spolu ulehli v malé komnatě paláce, kterou dostali jen pro sebe.

„Nevadí ti, moje milovaná, že jsem chudý?" opakoval jejím hlasem. Rozesmáli se a pak se dlouho milovali.

„Užij si, dokud můžeš. Za chvíli budu mít břicho jako sud," vykládala. „Myslíš, že porod dopadne dobře?"

„Tvoje těhotenství je přece boží znamení," konejšil ji. „Pokud by Bůh nechtěl, abychom se vzali, neotěhotněla bys, to přece víš moc dobře. A je tedy zřejmé, že si Pán přeje, abys porodila zdravé dítě. Uvidíš, bude to syn!"

V polovině ledna oslavili sňatek. Tichý, za účasti jen několika velmožů z Přemyslovy družiny. Z wettinského rodu se dostavila jen Adlétina sestra Markéta a Přemyslova sestřenice z děpoltické větve Hedvika.

Autor: Redakce

19.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

Soud uznal bývalé manažery Key Investments vinnými

Praha - Pražský městský soud v pátek uznal vinu tří bývalých členů představenstva společnosti Key Investments (KI). Podle obžaloby způsobili 45 zákazníkům firmy škodu 873,7 milionu korun, když spravovali jejich peníze při obchodování s cennými papíry. Tresty soud sdělí na závěr obsáhlého rozsudku, který bude předčítat zhruba hodinu. Bývalým manažerům hrozí až osm let vězení za porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže.

Žalobci předali poznatky z prověřování šéfů policie do Prahy

Olomouc, Praha - Olomoučtí žalobci ukončili prověřování policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho bývalého náměstka Zdeňka Laubeho, které se týkalo sloučení protimafiánského a protikorupčního útvaru. Novinářům to po výslechu před sněmovní vyšetřovací komisí k reorganizaci policie řekl šéf vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan. Podle informací ČTK poznatky předali kolegům do Prahy, což Ištvan nechtěl potvrdit. Uvedl, že nechce kolegy vystavovat mediálnímu tlaku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies