Hned po Vánocích shromáždil vyhnaný český kníže Soběslav své věrné, protože chtěl překvapit nenáviděného Bedřicha. Přes četné sliby, které dříve dostal, se však dostavila jen necelá polovina mužů.

„Proč to děláš? Prohraješ!" varovala ho manželka Eliška. „Můžeme odjet do Polska k mému otci. S nadšením nás sice neuvítá, ale hlady nezemřeme. Jsi nemocný, potřebuješ odpočívat. Budeme žít alespoň chvíli v klidu."

„Má milá," řekl unaveně a políbil ji. „Kdybych chtěl žít v klidu, mohl jsem být stále ještě knížetem v Praze. Stačilo, abych poklonkoval Rudovousovi. Jenže já jsem z rodu Přemyslova!"

Soběslav měl štěstí, protože zima byla toho roku celkem mírná. Sněžilo, ale ne tolik, aby se jeho oddíl nemohl vydat na cestu. Zvědové mu donesli, že Bedřich strávil vánoční svátky na Barbarossově dvoře, kde přijal české země od císaře jako léno. Hned pak se chystal vrátit domů, protože se obává povstání. Jeho návratu hodlal Soběslav využít. Na cestě z Plzně do Prahy znal soutěsku, která byla pro boj ideální. Vyhlédl si ji už dávno, i když tehdy spíše myslel, že se tady jednou utká s oddíly německých velmožů, pokud by císař napadl jeho zem.

Ta soutěska ležela nedaleko vesnice, která dostala podle přístavu na Berounce jméno Loděnice. V posledních letech však přístav chátral a zbylo tu jen trouchnivějící molo a přístřešek, pod nímž byly složené rybářské lodice.

Soběslav se ubytoval ve vesnici a následující den vyrazil se svými rytíři obhlédnout krajinu.

„V téhle soutěsce se jim postavíme," vysvětloval. I když cítil bolest, k níž pobyt v mrazu ještě přidal, nedal na sobě nic znát. „Sem je musíme nalákat. Bude to stejné, jako když se vlčí smečka vrhá na stádo ovcí. Vlků sice bývá méně, ale jsou silnější. My jsme ti vlci. Bedřich má s sebou celé své vojsko a má mnohem více mužů než já. Ale většina jsou ovce. Vyceníme zuby a oni utečou."

„Bedřich má s sebou rytíře na koních," upozornil trochu nedůvěřivě Bohuslav z Rýzmburka, jeden z mála významných velmožů, kteří zůstali na Soběslavově straně. „Abychom těmi ovcemi nakonec nebyli my. Máme jen pár jezdců, většina našich mužů jsou pěší."

„Pěší bojovníci se mohou těžko měřit s rytířem na koni," dodal Tyr, který byl zkušeným vojákem.

„Mýlíte se oba. Mohou se rytířům postavit," oponoval sebevědomě Soběslav. „V soutěsce, kterou jsem vybral, nemají proti nám šanci. Koně jim budou málo platní. Sevřeme je a rozdrtíme. Je to věc chytrosti a nikoli síly, věřte mi!"

Když si rytíři soutěsku za Loděnicemi prohlédli, uvěřili Soběslavovi. A nejen oni. I ostatní muži pochopili, že tady mohou zvítězit. Víra byla velká věc.

Hned se dali do práce. Na konci soutěsky, kde cesta šplhala vzhůru na návrší, pokáceli stromy a jimi cestu zatarasili. Mezi větve ještě upevnili silné kůly, na konci zašpičatělé. Skrze tuhle hradbu se projet v žádném případě nedalo. Alespoň ne hned a snadno. Vše bylo pro bitvu připravené. Večer se unavení, ale ve výtečné náladě vrátili do vesnice.

Za dva dny se přiřítil zvěd, že na cestě od Berouna zahlédl oddíly s knížecím praporcem.

Počasí se pro nadcházející boj vydařilo. Bylo slunečno a bezvětří. Mrzlo jen mírně a už několik dnů nespadla z nebe ani vločka sněhu. Starý sníh na zemi zledovatěl a byl pevný jako kámen.

Soběslav se svým oddílem vyrazil na místo chystané bitvy. Každý věděl, co má dělat. Lučištníci obsadili obě strany soutěsky. Svahy byly příkré a na některých místech měli co dělat, aby se vůbec dostali na své místo. A to tam šplhali, aniž by jim v tom někdo bránil. Možnost, že by se k nim dostali nepřátelé, byla nulová.

Cesta soutěskou byla na několika místech přehrazená dalšími, i když nižšími zátarasy. Za každým se krčil nevelký oddíl bojovníků s kopími a meči. Nejlepší bojovníci Soběslavovy družiny zůstali pečlivě ukrytí u vchodu do soutěsky. Pod skalním převisem za hustou smrčinou čekala nepočetná Soběslavova jízda. Přímo proti převisu rostlo u cesty několik mohutných borovic, jejichž kmeny vojáci už včera nařízli u země a teď jen stačilo pár úderů sekerou, aby se stromy poroučely k zemi.

„Jako past na medvěda," liboval si Tyr, když s knížetem Soběslavem projížděli soutěskou a kontrolovali, zda je všechno připraveno tak, jak to naplánovali.

Před polednem se na břehu, kudy vedla cesta od Loděnic, objevilo čelo Bedřichovy vojenské družiny. Všichni spěchali, protože se už těšili na dobré víno a ženy, které čekaly na Pražském hradě. Soběslav však marně hledal pod knížecí zástavou Bedřicha. Teprve později se dozvěděl, že se mu uvolnila podpínka sedla a musel zastavit, aby mu ji štolba opravil.

Jezdci knížete Bedřicha na sebe vesele pokřikovali, v celé družině vládla výtečná nálada.

„Kdo bude dřív v soutěsce!" vykřikl kdosi a houf mladých rytířů vyrazil tryskem vpřed. Jako první dorazil k ústí do skal mladý Žalud z rodu mocných Buziců. Zvedl ruku na znamení svého vítězství a provokativně pokřikoval na své druhy, kde se loudají.

Postup vojenské družiny se zrychlil, nikdo nechtěl zůstat pozadu. „Hej, hej, hej!" křičel mladý Žalud, povolil koni otěže a vjel do soutěsky. Jakmile opustil prosluněnou pláň, ovanul ho mrazivý chlad. Na okamžik pocítil strach, jenže vzápětí sám sebe napomenul, aby nehloupl. Co by se mohlo ozbrojené vojenské družině stát? „Za mnou!" křikl přes rameno. Slyšel, že jeho druzi cválají za ním. „Kdo bude první na konci?"

Cesta se stáčela kolem ostré skalní ostruhy a byla posetá spadlými balvany, vyčnívajícími z udusané sněhové pokrývky. Všude kolem bylo vidět plno stop, ale nikoho z mužů knížete Bedřicha to nezarazilo. Vedla tudy frekventovaná kupecká cesta do Prahy.

Oddíl mladých rytířů, který se hnal v čele, objel skalisko a narazil na zátaras. Jezdci přitáhli koním otěže a zastavili. Okamžitě pochopili, že něco není v pořádku, ale stále ještě jim nedocházelo, že by měli být ve střehu. Byli příliš nezkušení a sebevědomí. Soběslav je s chladným úsměškem sledoval z bezpečného úkrytu mezi stromy. On mladý a nezkušený nebyl.

Mezi skály zatím vstoupil hlavní oddíl knížecí družiny. V té chvíli se ozvalo zadrnčení tětiv a svist šípů. Jeden z prvních proklál hrdlo Žaluda Buzice. Vykřikl spíše překvapením než bolestí, popadl konec šípu a pokusil se ho vytrhnout. Ale zatmělo se mu před očima, dusil se, začal chrčet a pak se zhroutil na zem. Rudá krev barvila bělostný sníh. Vedle dopadlo tělo jeho bratrance, který jel těsně za ním. Soutěskou se nesl varovný křik: „Přepadení!"

Rytíři knížete Bedřicha začali chvatně odepínat štíty od sedel svých koní a tasili zbraně. Nikdo z nich neměl na sobě oblečenou zbroj a většina ani přilbu. Tak se ještě před chvílí cítili bezpeční. Byli přece doma, den jízdy od Pražského hradu.

Pěší ozbrojenci hledali své pány, aby se k nim připojili, jak byli v bitvách zvyklí. Vládl zmatek a nikdo v první chvíli netušil, co se vlastně stalo. Přece by si nějací lapkové netroufli přepadnout vojenskou družinu? A že by se něčeho podobného odvážil vyhnaný kníže Soběslav, to všem připadalo jako nesmysl. Byl přece zavřený na svém hradě Skály a podle mínění zasvěcených byl těžce nemocný.

Na Bedřichovu vojenskou družinu s děsivou neúprosností dopadaly další a další šípy a také kameny. To už si rytíři všimli lučištníků na skalách. Jenže své lučištníky nechali daleko za sebou a sami neměli naději se k nepřátelům vysoko na skalách dostat. Ti, kteří se snažili ukrýt v lese, narazili na další nepřátele, kteří je bez milosti pobíjeli. Kdesi mezi větvemi se mihla korouhev knížete Soběslava. V přepadeném vojsku rostl zmatek, rytíři se snažili soustředit kolem sebe muže ze svých družin, každý křičel jiné pokyny a nikdo pořádně nevěděl, co má dělat.

Na cestě od Loděnic se objevil kníže Bedřich s tuctem rytířů a mířil ke vstupu do soutěsky. Zaslechl ryk bitvy. Zpomalil a na kraji lesa zastavil. Křikl na jakéhosi vojáka, co se vpředu děje.

„Soběslav! Přepadl nás," křičel zděšeně muž, který měl v ruce zlomené kopí a na sobě plátěnou halenu zbrocenou krví.

Bedřich se rozhodl okamžitě. Trhl otěžemi svého grošáka, otočil ho a vyrazil po cestě zpátky k Berounce. V té chvíli se ozvalo praskání dřeva a na jeho hlavu se řítil padající kmen borovice. Trhl otěžemi a jeho zvíře obratně uskočilo stranou. To Bedřichovi zachránilo život. Větev ho bolestivě sekla do tváře, ale podařilo se mu udržet v sedle. Patami popohnal koně a cválal pryč. Za ním jelo jen asi padesát rytířů. Hnali se jako o život a teprve u Loděnic se zastavili a čekali, jak střetnutí v soutěsce dopadne. Naděje na zvrat však byly zcela mizivé.

Boj v soutěsce měl pramálo společného s rytířskou bitvou. Soběslavovi vojáci byli ukrytí za stromy i skalisky a nemilosrdně pobíjeli nepřátele ze zálohy. Bylo to jako krvavá žeň. O Soběsla-vovi se vždycky tvrdilo, že je spíše knížetem sedláků než rytířů. Tady to prokázal nad veškerou pochybnost. Čestný muž takhle neválčí.

Většina knížecí družiny byla pobita, část rytířů padla do zajetí a jen nevelkému oddílu se podařilo uprchnout. Utíkající ozbrojenci se připojili ke knížeti Bedřichovi a společně odcválali k Berounu. Soběslavovo vítězství bylo nesporné a ztráty zanedbatelné. Přesto byl Soběslav velice zasmušilý. Jeho úhlavní a nenáviděný nepřítel Bedřich do léčky nepadl. Sám ďábel mu pomáhal. Protože se Soběslav Bedřicha nezmocnil, mělo jeho vítězství zanedbatelný význam. Dobře to věděl.

Svým mužům proto nedopřál ani chvíli oddechu. Hned po skončení bitvy vyrazil se svým vojskem ku Praze. Ta byla klíčem ke knížecí vládě.

Před začátkem masopustu si míšeňský markrabě Ota pozval Přemysla na slyšení. Bylo to poprvé od Vánoc, co se znovu setkali.

„Jak se daří Adlétě?" optal se starostlivě. Jeho zájem znamenal nesporně něco důležitého, to Přemysl pochopil ihned.

„Těhotenství snáší dobře," odpověděl zdvořile. „A pozdravu-

je vás."

„To, co jsi provedl mé dceři, se obvykle trestá smrtí," pokračoval míšeňský markrabě, jako by ho neslyšel. Nemluvil ani zlostně, ani výhrůžně. „Ale když už ses stal členem rodiny, je na čase tuhle ztrátu přetavit v nějaký zisk. Víš, co se děje v Čechách?"

„Můj bratr Bedřich získal knížecí stolec. Ale se mnou nepočítá," přiznal se rozmrzele Přemysl. „I když jsme si kdysi přísahali věrnost."

„Ráno dorazil spěšný posel z Prahy. Před několika dny porazil Soběslav tvého bratra. Naprosto drtivě. Pobil většinu jeho vojenské družiny. Pražský hrad se mu však obsadit nepodařilo. Velí tam Bedřichova žena Alžběta a posádka jí zůstala věrná. Neotevřela brány a Soběslav měl málo ozbrojenců, aby mohl zaútočit. Obsadil však město. Jeho vítězství povzbudilo mnohé rytíře, kteří nesouhlasí s tvým bratrem. Do Soběslavova tábora se hrnou další a další bojovníci. Bedřich uprchl a skrývá se. Předpokládám, že se bude snažit shromáždit co nejrychleji nové vojsko."

Přemysl celkem lhostejně přikývl: „Ano, můj bratr nikdy neuměl válčit."

„Na rozdíl od tebe," souhlasil významně míšeňský markrabě a pak se odmlčel. Na jeho rtech pohrával pobavený úsměv a svého nechtěného zetě si mlčky měřil. Přemysl měl pocit, že pochopil, ale přesto tomu nechtěl uvěřit. Proto raději mlčel i on a čekal.

„Nu, je na čase, abych ti pomohl. Ne kvůli tobě nebo zájmům českého knížete, ale kvůli Adlétě," pokračoval markrabě Ota. „Po-šli za knížetem Bedřichem někoho ze svých mužů, aby mu tlumočil mou nabídku. Poskytnu čtyři stovky jezdců, padesát lučištníků a tisíc mužů s kopími. Oddíl povedeš ty. Cena za to bude, až Soběslava porazíte, že tě ustanoví údělným knížetem na Moravě. Pokud kníže Bedřich přijme, potvrdí svůj slib písemně. Vydá ti darovací listinu a bude přísahat v chrámu. Já myslím, že v téhle chvíli nemá na vybranou. Nabídku přijme."

Přemysl téměř nedýchal. Uvědomil si, že rukou křečovitě svírá jílec meče. Jeho sen byl na dosah. Stane se knížetem!

„Ale ještě něco bys měl vědět," pokračoval míšeňský markrabě o poznání přísněji. „Zaplatit musíš i ty. V chrámu odpřisáhneš, že se staneš mým věrným spojencem. Náš rod se nemíní spokojit jen s vlastnictvím Míšeňska a Lužice. Abych se vyhnul tvým námitkám, prohlašuji hned, že netoužím po českém knížectví. Saský lantkrabě Jindřich Lev je již starý a jdou zvěsti, že brzy zemře. O tohle území mám mnohem větší zájem než o ty tvé rozhádané české rytíře. O Sasko se bude ucházet i durynský lantkrabě. I když je to tvůj strýc, předpokládám, že ti nebude zatěžko zvednout proti němu meč?"

„Ne, to rozhodně nebude," potvrdil Přemysl. Nezapomněl na to, jak věrolomně ho lantkrabě Ludvík zradil a jeho matku vyhnal z Meerane.

„Takže jsme dohodnuti," shrnul spokojeně míšeňský markrabě Ota. „Přiveď zítra Adlétu, uspořádám na vaši počest hostinu. Slavnostně tam vyhlásím naši dohodu!"

Protože se Soběslavovi nepodařilo obsadit Pražský hrad, rozhodl se, že získá alespoň Vyšehrad, jehož hradby byly nižší a určitě tam nebyla tak početná posádka. Nemínil však ztrácet své muže útokem na hradby. Rozbil tábor na holém návrší nad Nuselským údolím a dal střežit obě vyšehradské brány, aby posádku vyhladověl. Další oddíl poslal do Prahy, aby se spojil s německými patriciji, usazenými kolem Ungeltu. Ti mu zůstali věrní. Od nich se dozvěděl, kteří z Pražanů nejhorlivěji podporovali Bedřicha. Jejich domy nechal vydrancovat.

„Neměli bychom zaútočit?" optal se uctivě Tyr, když uplynuly tři dny a nezdálo se, že by se posádka Vyšehradu chtěla vzdát.

„Knížecí stolec je na Pražském hradě, ne tady," nesouhlasil Soběslav. „Není kam spěchat."

„Jak není?" protestoval Bohuslav z Rýzmburka, který se porady v knížecím stanu rovněž účastnil. „Jen dáváme Bedřichovi čas, aby shromáždil nové vojsko."

„A jak bys tomu chtěl zabránit? Ani nevím, kde momentálně je."

„Třeba dobytím Vyšehradu."

„A tím zabráníš, aby si Bedřich opatřil jiné ozbrojence?" jízlivě se optal Soběslav. Bolest v břiše po vítězství u Loděnic téměř zmizela. Cítil se zase, jako by byl mladý a plný sil. Byl odhodlaný, že tentokrát už si nenechá vítězství vyrvat z rukou. „I my potřebujeme získat čas. Bratr Václav mi pošle z Moravy posily. Až sem dorazí, zaútočíme, protože s jeho družinou budeme mít dostatečnou převahu. Bedřich není mezi domácími rody oblíbený. Zvláště poté, co nechal zahynout spoustu rytířů pod našimi meči. Myslíte, že mu to přidalo na oblibě? Ne, čas teď hraje pro nás. Nebudeme se oslabovat bezvýznamnými šarvátkami. Musíme se soustředit na jediné. Zajmout a zabít Bedřicha."

„Proč jsme v tom případě tady u Vyšehradu? Neměli bychom raději oblehnout Pražský hrad?"

„Všechno má svůj čas," odpověděl tajemně kníže Soběslav. Stejně jako byl zadobře s pražskými Němci, rozuměl si i s církví. Vyšehradskou kapitulu vždy štědře podporoval a předešlé noci se tajně dohodl s jejím proboštem. Až se na pláni u Vyšehradu shromáždí Bedřichovo vojsko, oddíly věrné kapitule pobijí zbytek posádky na Vyšehradě a vpadnou mu do zad. Ale to mělo ještě čas. Hlavní bylo, aby co nejrychleji dorazil bratr Václav. Z Olomouce to sem měl při rychlém pochodu necelý týden.

Následujícího dne se v táboře knížete Soběslava objevilo deset nových rytířů se svými družinami a složili mu slib věrnosti. Českým velmožům nebylo nikdy po chuti, aby do jejich záležitostí zasahoval Barbarossa. Těžko si mohl Bedřich získat jejich oblibu, pokud ho na knížecí stolec dosadil císař, který okázale ignoroval domácí volbu, tradiční od časů kněžny Libuše. Na to, že stejně získal před lety knížecí stolec Soběslav, se už dávno zapomnělo.

Odpoledne provedla Bedřichova manželka Alžběta výpad, jemuž osobně velela. Oddíl pod praporci knížete Bedřicha sjel po Opyši od Bílé věže a přepadl u brodu pod Štvanicí karavanu zásobovacích vozů, která vezla obilí a maso do Soběslavova tábora. Vojáci kněžny Alžběty pobili ozbrojený doprovod, odehnali kupce i vozky a všechny povozy dopravili na hrad dříve, než se na místo šarvátky dostal oddíl vedený Tyrem.

„Tohle se stát nemělo," křičel rudý hněvem kníže Soběslav. Po několika dnech zase ucítil prudké křeče kolem žaludku. „Za ty zásoby jsem už zaplatil. Co teď budou naši vojáci jíst?" Nakonec nařídil jedinou věc, která byla možná. Poslal oddíl ozbrojenců, aby vydrancovali vesnice kolem Říčan, neboť tamní vladyka patřil k jeho odpůrcům.

Jenže záhy se ukázalo, že to nebude stačit. Byla zima, většina vesnických stodol byla prázdná a prázdné byly rovněž stáje. Hned poté, co se říčanský vladyka Petr ze Všechrom dozvěděl o porážce u Loděnic, nechal odehnat dobytek a svézt zbytky zásob do svého dvorce. Ten dobýt Soběslavovi vojáci nemohli. Ze vzteku alespoň uřezali několika venkovanům nosy a zapálili pár usedlostí. Tím ovšem Soběslavovo vojsko nenasytili.

„Teď se čas obrací proti nám," vykládal v ústraní Bohuslav z Rýzmburka Tyrovi.

„Bedřich si bude opatřovat zásoby stejně těžko jako my," nesouhlasil Tyr.

Následujícího dne dostali vojáci v táboře jen trochu řídké polévky a jednu placku. To byly poslední zásoby. Soběslav poručil, aby se všichni rytíři rozjeli do okolí a pobrali, co kde k jídlu najdou.

Do večera svezli do tábora před Vyšehradem zásoby asi tak na tři dny. Mělo to však i svou stinnou stránku. Část potravin pocházela z vydrancovaných dvorců, které patřily německým patricijům, pražskému biskupovi a také břevnovským benediktinům. Soběslav se obával, že přijde o část spojenců, jenže neměl na vybranou. Znovu ho s neodbytnou naléhavostí přepadl pocit, že osud je proti němu.