VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (14. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí druhé s vročením 1180-1189, kapitola 14…

23.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Kniha třetí

Přemysl byl tehdy neskutečně šťastný. Podle rodové tradice prý dokonce mému pradědovi nařídil, pokud by došlo k něčemu nepředvídanému a on si měl vybrat, zda zachránit Adlétu, nebo Olomouc, aby otevřel nepříteli brány, ale zachránil jeho milovanou manželku. S ohledem na to, co se stalo později, mi to připadá zvláštní. Ale na druhou stranu je pravda, že zamilovaní mladíci pronášejí nejrůznější hlouposti. Alespoň podle minesengrů soudě. Já sám to posoudit nemohu. Nikdy jsem ženu nemiloval. Snad je to tak lepší. Nespal bych strachy, pokud by mi Bůh dal děti.

Jenže podobné pocity asi zažívají všichni rodiče. Každý se o své děti bojí. Bál se o ně i můj praděd Smil. Právě v tom roce, kdy se narodil Přemyslův syn Vratislav, se oženil i on. Syn se mu narodil šest měsíců po svatbě a dostal jméno Častolov. To byl můj děd. Smil byl tehdy šťastný stejně jako jeho pán.

Jednou se spolu opili a přísahali si věrnost až do smrti. Hloupá přísaha. Takových pronášejí rytíři v opilosti desítky. Ale můj praděd ji dodržel. A Přemysl vlastně také. Ať byl jakýkoli, náš rod si nemá nač stěžovat.

Kapitola 14.

Jeden problém knížete Bedřicha se vyřešil záhy sám. Koncem ledna léta Páně 1180 zemřel vyhnaný kníže Soběslav, poslední toho jména. O několik měsíců později zemřela i jeho manželka Eliška, na hradbách a s mečem v ruce, když bránila proti přesile hrad Skály.

Problém, jak udržet nové panství, vyřešil i Přemysl. Jeho míšeňský tchán Ota uzavřel dohodu se svým durynským sousedem ohledně Saska. Válka přestala hrozit a markrabě Ota si spočítal, že držet bez užitku tisíc ozbrojenců je příliš drahé. Proto nabídl Přemyslovi, že mu celé vojsko ponechá ještě rok, pokud se zaváže, že bude jeho muže živit a zaplatí za ně pět set hřiven stříbra.

Za touhle nabídkou však nebyly jen peníze, neboť cena, kterou markrabě Ota stanovil, nebyla vůbec vysoká. Ota měl děti doopravdy rád, přesně jak tvrdila Adléta. Poté, co Přemysl dokázal, že je schopným rytířem, se doopravdy smířil se sňatkem své dcery. Při jedné hostině dokonce prohlásil, že Adléta si vybrala dobře a jako manželka moravského markraběte bude Wettinům užitečnější než v klášteře. Sotva to dořekl, Markéta zlostně praštila lžící o stůl a se slzami v očích utekla.

To už věděla, že ji za pár týdnů odvezou do kláštera zbožných sester benediktinek, a nedalo se s tím nic dělat. Markrabě Ota jejím prosbám o zbavení řeholní povinnosti odmítl vyhovět. Prohlásil, že když už se vdala jedna dcera, alespoň tu druhou musí věnovat Kristově službě. Kdyby to šlo, Markéta by Adlétě vyškrábala oči, a pokud by se jí dostal do rukou Přemysl, raději ani nedomýšlela, co všechno by mu udělala.

„Našla jsem si toho nejbáječnějšího muže na světě," smála se šťastně Adléta, když se v komnatě olomouckého paláce milovala s Přemyslem. Byla hrdá, protože mu dala dědice.

Přemysl ji občas láskyplně popichoval, zda by přece jen raději nezvolila Abélarda, ale to ji obvykle naštvalo. Zlobila se, proč neumí občas snít.

„Má lásko," říkával vážně. „Snít mohou ženy, neboť je chrání manžel. Přesně jak to ve škole u Svatého Benna říkal děkan Thiema. Pamatuješ? Jako se luna živí sluncem, tak dává ženě sílu muž."

„Takové hlouposti, to si pamatuješ!"

„Ale rytíř snít nemůže, moje milá! Mám odpovědnost za tebe a našeho syna, za rytíře v mé družině, za služebníky tady na hradě, za obyvatele Olomouce. Pokud budu silný a nepřátelé se mne budou bát, budou oni žít v klidu a míru. Pokud ale budu snít, přitáhne nepřítel a vypálí jejich domovy. Miluji tě, Adléto, ale právě proto si nemohu dovolit snít."

Většinou mu dala za pravdu. Přivinula se k němu a nenápadně ho pošťuchovala, aby se přestal mračit a ještě jednou se s ní pomiloval. To první jaro, které spolu trávili v Olomouci, byla Adléta nenasytná a svět jí připadal jako jedna veliká růžová zahrada.

„Co teď hodláš dělat?" vyptávala se ho soustředěně, když vybili touhu a leželi vedle sebe unavení malátnou slastí.

„Půjdu spát!"

„Tak jsem to nemyslela," zlobila se. Na rozdíl od Přemysla ji po milování roztouženost opouštěla. Právě v takových okamžicích ji zajímala jejich společná budoucnost nejvíce. „Budeš bojovat s Konrádem Otou? Jak se tváří Bedřich na to, že ti můj otec vojsko ponechal? Co kdybychom spolu založili nějaký klášter? Chůva našeho Vratislava se mi nelíbí!"

Byla vytrvalá a útočila na Přemysla tak dlouho, až zase otevřel oči a s okázalým zívnutím se na lůžku posadil. Jednou se jí pokusil vysvětlit, že to, nač se ho vyptává, není její věc, neboť ona na knížecím stolci nesedí, a ať ho nechá spát. Naříkala tak strašně, že sebral pokrývku a šel se dospat do hodovní síně. Od té doby jí raději vyhověl a občas se s ní o méně důležitých věcech radil. Adléta v sobě měla hodně z povahy svého otce. Neuměla ustoupit.

„Tak dobře," navrhoval obvykle, když už byla hluboká noc a jemu se zavíraly oči. „Ale jen jednu otázku."

„Černín mi prozradil, že se prý chystáš vytáhnout do Slezska."

„To je pravda," přikývl. „Musím přece svou družinu uživit. A musím taky sehnat peníze pro tvého otce. Slezsko je jediné území, kde se dá celkem dobře válčit. Tamní knížata jsou rozhádanější ještě víc než my Přemyslovci!"

„To snad ne," skočila mu do řeči s komickým výrazem ve své jindy vážné tváři.

Přemysl se láskyplně zasmál. Už nelitoval, že mu nedovolila usnout. S Adlétou mu bylo tak pěkně. Pohladil ji a pokračoval: „Slezsko má bohatá města, tam se dá získat slušná kořist. Ale kromě toho mám určitý plán, rád bych rozšířil své panství."

„To zůstanu zase sama?" došlo jí, co tyhle plány znamenají.

„Jsi žena rytíře!"

„A co Konrád Ota?"

„To už je druhá otázka, má milá," upozornil ji. „Jde se spát."

„Odpověz mi," vyštěkla ostře. Překvapeně se na ni zadíval. Dobrá nálada ho rázem opustila.

„Uzavřeli jsme mír," odpověděl rozmrzele a lehl si. Popadla ho za rameno a zacloumala jím.

„Tak proč bereš do Slezska s sebou tu holku?"

„Myslíš Helenu? Je přece jeho dcera." Umínil si, že Černínovi pořádně vyčiní. Nikdo jiný to Adlétě prozradit nemohl. Tohle už nebyla zábava. Pokud by chtěl být důsledný, mohl by to označit dokonce jako zradu. Kdo dal Černínovi právo vykládat tak důvěrné věci jeho manželce?

„Ano, právě tu myslím," zdůraznila Adléta. Ale její zlost tentokrát nebyla ani půvabná, ani laskavá. „Proč nemůže ta holka zůstat v Olomouci?"

„Je přece rukojmí," neztrácel trpělivost Přemysl a znovu zívl. Stále ještě doufal, že hrozící hádku zažehná. „Co by mi byla platná v Olomouci, pokud by Konrád Ota porušil mír? Já ji musím mít po ruce hned. Tak to prostě ve válce chodí."

Jenže odhodlání nepřipustit hádku vzalo záhy za své. Adléta mu udělala žárlivou scénu a nakonec dostala hysterický záchvat. Byla to jejich první skutečná manželská hádka.

Nakonec Přemysl sebral pokrývku a odešel spát do hodovní síně. Druhý den vystěhoval Černína, který obýval sousední komnatu, a nastěhoval do ní Adlétu.

„Můžeš si za to sám," káral naštvaně svého hejtmana. „Od téhle chvíle ti zakazuji vykládat mé ženě cokoli, co se netýká domácnosti. Rozumíš?"

„Pokusím se," sklopil pokorně hlavu velmož. Ale věděl, že to-hle nařízení se mu bude plnit obtížně. Adlétu obdivoval a v její přítomnosti nedokázal zalhat.

Když Adléta zjistila, že Přemysl chce spát sám, nic neřekla, ale celý týden se mu vyhýbala. V noci, když chtěl za ní zajít, měla dveře na závoru a odmítla otevřít.

„Tví rodiče spí přece také každý ve své komnatě," pokoušel se ji ráno udobřit. „Někdy se přece potřebuji v klidu vyspat."

„Jistě, spí odděleně. Ale až po šestém porodu mé matky. A dohodli se tak. Společně. Tys mě vystěhoval jako prašivého psa," opáčila chladně a odešla.

Odpoledne nařídil Přemysl svým služebníkům, aby k němu Adlétu přestěhovali zpátky. Ale vedlejší místnost nechal pro jistotu prázdnou.

„Takže ty mne máš přece jen ještě rád?" podivila se okázale, když zjistila, že se smí vrátit.

„Ale jen za předpokladu, že mě necháš vyspat," zabručel nesoustředěně. Měl s přípravou vojenského tažení spoustu starostí.

„Tak to jsi mě měl raději nechat vedle. My už se spolu nebudeme v noci milovat?"

Objal ji a odnesl na lůžko. Tu noc toho Přemysl skutečně moc nenaspal.

Jakmile na jaře roztál sníh, pokračoval Přemysl v přípravách na tažení do Slezska. Tohle území kdysi jeho předkové ovládali a on považoval za svou povinnost dobýt alespoň část zpět. V současné době tam vládla údělná knížata z rodu polských Piastovců. I ve Slezsku stáli proti sobě blízcí příbuzní, na jedné straně Boleslav pro svou postavu označovaný jako Vysoký a na druhé Měšek Křivonohý. Ani jeden z nich neměl početné vojsko a veškeré úsilí věnovali podpoře svých strýců, kteří mezi sebou válčili o polský královský trůn. Na pohraniční půtky se sousedy jim mnoho sil nezbývalo. Právě v tom viděl Přemysl svou šanci. Než se však vydal do války, musel si krýt záda. Ne-šlo jen o Konráda Otu, ale také o moravské šlechtické rody. Na Znojemsku vládl Konrád Ota již téměř dvacet let. Za tu dobu si dokázal domácí rytíře zavázat, v tomto ohledu byl vždycky velice obratný. Veškeré úřady na jeho dvoře zastávali znojemští velmožové.

Šlechtické rody ve zbylé části Moravy trpěly častým střídáním olomouckých údělných knížat. Každý nový kníže si přivedl družinu z Čech a pro místní rytíře mnoho výnosných úřadů nezbývalo. Moravští šlechtici žili jako na houpačce. Chvíli byli na výsluní přízně, chvíli v nemilosti. Ti moudřejší hlasitě tvrdili, že hlavní, co potřebují, je pevná a jistá vláda, co nejméně závislá na pražském knížeti. Právě tu jim chtěl Přemysl nabídnout. Proto jeho prvním krokem bylo, že správu hradů, které odejmul Václavovi, svěřil výhradně domácí šlechtě.

V Brně se sešel s Konrádem Otou a varoval ho, že jeho dceru Helenu bere s sebou na vojenské tažení a pokud se dozví, že jediný znojemský rytíř překročil hranici jeho údělu, dá ji svým vojákům, aby si s ní dělali, co jim bude libo.

„To byste neudělal," vykřikl bledý hněvem Konrád Ota. „Tak se rytíř nechová."

„V rozhodující chvíli jste zradil mého bratra Bedřicha," připomněl mu odchod jeho oddílu těsně před rozhodující bitvou se Soběslavem. „Ani to rytíř nedělá. Oba jsme z krve oráče Přemysla. V každém z nás asi zůstala trocha venkovské neotesanosti. Nedělám nic špatného. Jen si chráním své."

„Nabízím dohodu," řekl Konrád Ota po chvilce uvažování. „Při Bohu všemohoucím slíbím, že neporuším mír. Vy budete přísahat, že se nikdo nedotkne mé dcery. Až se na podzim vrátíte z válečného tažení, propustíte ji."

„Je má válečná kořist. Propustím ji, ale za výkupné."

„Kolik?"

„Dvě stovky hřiven stříbra."

„To je celé jmění," povzdechl si rozmrzele Konrád Ota. „Kde bych tolik peněz vzal?"

„Až budu ve Slezsku, můžete vydrancovat pár vesnic na rakouské straně. Vy jste s císařem Barbarossou v Chebu dohodu o míru nestvrzoval. A já hovořil jen za sebe. Pokud budete válčit jinde, budu klidnější," vysvětloval přátelským hlasem Přemysl. Mír s rakouským vévodou Leopoldem byl to poslední, co by se mu hodilo. Čím více ozbrojenců bude muset Konrád Ota držet na hranicích se svými sousedy, tím menší nebezpečí bude hrozit zbytku Moravy.

Ještě chvíli se dohadovali a nakonec Konrád Ota na Přemyslovu podmínku přistoupil. Slíbil, že na podzim zaplatí za dceru výkupné a to, zda napadne rakouského vévodu Leopolda, si ještě rozmyslí. Klid zbraní stvrdili slavnostní přísahou.

Po svátku apoštolů Filipa a Jakuba opustil Přemysl asi s polovi-nou míšeňských ozbrojenců a také s početnými družinami moravských velmožů Olomouc. Noc před odjezdem se s Adlétou znovu pohádal. Udělala mu žárlivý výstup kvůli mladinké Heleně, ale Přemysl necouvl.

„Jsi pomatená, pokud si myslíš, že bych měl o tohle dítě zájem," bránil se naštvaně. „Já si vybírám, jestli jsi to ještě nepochopila. Proč myslíš, že jsem dal před Markétou přednost tobě? I když je tvá sestra podle mínění jiných mužů velice hezká a ctností zrovna netrpí, mně ses líbila ty. Sama víš, jak dlouho jsem o tebe musel usilovat a jak těžké to pro mne bylo. Proto mě nemusíš urážet. Pamatuj, to-hle bylo naposledy!"

Pak odešel do vedlejší komnaty, kde zůstalo lůžko ještě z doby, kdy Adlétu na pár dní vystěhoval. Teď se mu hodilo.

Už usínal, když ucítil, že k němu pod pokrývku vklouzla Adléta. Byla bez oděvu a tiše vzlykala. Chvíli se bránil, neboť ho opravdu urazila, ale nakonec se usmířili. Věděl totiž, že se několik měsíců neuvidí.

Přemyslovo vojsko postupovalo rychle. Zvolil nejkratší cestu po náhorní planině přes zalesněné kopce Jeseníků. V Olomouci žilo několik kupců, kteří obchodovali s Polskem a tuhle cestu dobře znali. Proto si dva vzal jako průvodce.

Tady v kopcích bylo těžké určit, kudy vlastně vede zemská hranice. Lesy byly liduprázdné a během pochodu narazili jen na tři zájezdní hostince, obehnané palisádami, jako by to byly šlechtické dvorce. Tady nocovaly kupecké karavany. Teprve když překročili sedlo pod Slunečnou a sestupovali z hor dolů, objevily se první malé vesnice. V nich žili dřevorubci, uhlíři a pastevci. Podle mínění olomouckých kupců také příležitostní lupiči. Byl to nesmírně chudý kraj.

Od pradávna žil na opačné straně Jeseníků rod Holasiců, ale jejich hrad byl už před mnoha desítkami let vypálen a oni se stáhli do vesnic. Před časem se v tomto kraji usadilo několik německých kupců, kteří založili u brodu přes řeku Opavu tržní osadu. Ta se navzdory tomu, že šlo o chudý kraj, rychle rozrůstala, neboť právě tudy vedla Jantarová stezka od Baltu na jih.

Opava otevřela Přemyslovi brány sama a tamní kupci nabídli výkupné za mír. Tak to dělávali vždycky. Bylo to mnohem levnější než držet vojsko a ještě opravovat škody po nájezdech sousedů. I když výkupné nebylo vysoké, Přemysl ho přijal, protože se rozhodl, že si Opavu ponechá. Byl by sám proti sobě, kdyby nechal svůj majetek vlastním vojákům, aby ho vydrancovali.

Dcera Konráda Oty cestovala v nosítkách upevněných mezi dva koně. Kdykoli se Přemysl objevil poblíž nosítek, rozhrnula závěsy a začala se vyptávat: „Kam vlastně jedeme? Co tam se mnou uděláte? Nemohli bychom na chvíli zastavit? Mně se to tu nelíbí! Proč se mnou nemluvíte? Jsem manželka knížete Václava!"

Jednou řekl Přemysl v dobrém rozmaru Smilovi: „Když ji tak poslouchám, já ji snad do Znojma vrátím zadarmo."

„Já myslím, že kníže Václav zapomněl svou manželku v Olomouci schválně," souhlasil pobaveně Smil. „Nějak se vám pomstít musel."

„Inu, každý si neseme svůj kříž, stejně jako náš Spasitel," nadhodil Přemysl a pak se oba rozesmáli. Ve vojsku panovala výtečná nálada. Bylo slunečné počasí, a proto se vojáci nemuseli brodit bahnem nebo skrývat před větrem a deštěm. Jídla nacházeli ve vesnicích dostatek a pár holek, které byly ochotné si přivydělat, také. Jediné, co je trápilo, byl fakt, že nebojovali. Zvláště mladí rytíři toužili po slávě.

Jenže nebylo s kým bojovat. Měšek zvaný Křivonohý, který tomuto kraji vládl, válčil momentálně u Krakova, kde nešlo o nic menšího než o polskou královskou korunu. Přemysl pokračoval údolím Odry a musel odrážet jen sporadická přepadení nevelkými houfci místních vladyků, která nebyla ani nebezpečná, ani zábavná. Vždycky se přihnalo několik desítek jezdců, kteří vystřelili pár šípů a tryskem se hnali pryč, aby se ukryli v lesích. Přemysl vydrancoval několik dvorců, v nichž našel celkem slušnou kořist, a bez větší námahy dobyl po dvoudenním obléhání i knížecí sídlo Ratiboř.

Za tři dny se objevil vyjednavač ratibořského knížete Měška Křivonohého. Mír sjednali rychle. Přemysl dobře věděl, že by Ratiboř neudržel, a tak přijal výkupné a získal celé Holasicko včetně Opavy. Hned potom se vydal zpět do Olomouce. Kořist byla více než slušná a jak bylo zvykem, polovinu rozdělil mezi vojsko a druhou si nechal. Bylo to víc, než kolik musel zaplatit míšeňskému mar-

kraběti Otovi. S prvním rokem své vlády mohl být spokojený.

Když se vrátil do Olomouce, řekl Adlétě: „Měla jsi pravdu, měl jsem tu holku za trest nechat tady. Protože v tom případě bys buď ohluchla, anebo rovnou přišla o rozum. Mně zvoní v uších ještě teď."

Objala ho, láskyplně políbila a pak mu pošeptala, že má pro něj za to, jak je milý, odměnu. Pod srdcem nosí jeho další dítě.

Autor: Redakce

23.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Chybí brigádníci. Firmy nabízejí rekordní odměny

Praha - Předvánoční nákupní horečka se dostává do finální fáze a e-shopy, obchodní řetězce a další obchody čím dál hůře shánějí brigádníky. Ti si letos kvůli situaci na pracovním trhu přijdou na rekordní odměny, vyplývá z ankety mezi personálními agenturami. V Praze brigádníci inkasují až 160 korun za hodinu.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies