VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (15. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí druhé s vročením 1180-1189, kapitola 15…

24.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

„Copak se dá někomu věřit?" naříkal kníže Bedřich, když večeřel se svou ženou Alžbětou. „Znojemský Konrád Ota zase vydrancoval nějaké rakouské vesnice. Navzdory tomu, že jsem císaři Barbarossovi slíbil mír s vévodou Leopoldem. Jak teď vypadám? A víš, co je nejhorší? Proti Leopoldovi ho prý popichuje sám Přemysl."

„A ty se divíš?" opáčila překvapeně Alžběta. „Přemysl nedělá nic jiného, než že upevňuje svou moc na Moravě. A to je dobře. Nezapomeň, že on je náš spojenec! Dokud bude Přemysl na Moravě silný, nemusíš se znojemského Konráda Oty obávat. A kromě toho, šarvátky na rakouské hranici se neobyčejně hodí mému bratru uherskému králi Bélovi. To také není k zahození."

„Jenže císař…"

„Vládnou v Praze Přemyslovci, nebo Barbarossa?" skočila mu vášnivě do řeči. Od té doby, co se vrátili do Čech, jako by manželovi nerozuměla. Věděla sice, že vždycky raději jednal, než válčil, a dokud byli ve vyhnanství u císaře, bylo to moudré, jenže teď to považovala za slabost. Nastal čas vládnout mečem a nikoli jazykem. Nesmírně ji mrzelo, když se dozvěděla, jak probíhala poslední bitva se Soběslavem. Ale netroufla si svému manželovi cokoli vyčítat. On byl přece kníže.

Bedřich propadal stále větší a větší beznaději. Na rozdíl od své ženy nepovažoval svého nevlastního bratra za spolehlivého spojence a žárlil na Přemyslovy úspěchy. Dokonce se krátce zabýval myšlenkou, zda by se neměl spojit s Konrádem Otu a Přemyslovi ukázat, kdo je tady pánem. Jenže se bál, aby se to nakonec neobrátilo proti němu. Nedalo mu ovšem spát, že se míšeňské oddíly nevrátily domů a zůstaly v Olomouci.

A to, jak Přemysl napadl Slezsko, to byla podle jeho názoru jasná provokace. Ani se neobtěžoval, aby požádal o souhlas. A ze svých zisků nedal Bedřichovi nic, i když podle tradice náležel pražskému knížeti díl z každé válečné kořisti. Když se s Přemyslem setkal a tuhle otázku vznesl, Přemysl mu jen chladně odsekl, že pro moravského markraběte tahle povinnost neplatí, a víc se o tom odmítl bavit.

Bedřichovi připadalo, jako by seděl na peci, do níž nepřátelé neustále přikládají veliká polena a je jen otázkou času, kdy ho popálí. Kdysi se díval pohrdavě na Soběslava, který se třásl strachy, a teď byl na tom stejně. Vlastně ne, byl na tom ještě hůře, protože Soběslava podporovalo alespoň několik vlivných šlechtických rodů, kterým umožnil po letech vyhnanství návrat. Ale Bedřich neumožnil návrat nikomu. Kromě několika bezvýznamných rytířů zajistil vliv jedinému člověku, Přemyslovi. A ten se choval nevděčně.

Pravda, Bedřich vrátil majetek také svému bratranci Děpoltovi, ale to bylo ještě horší, neboť si tím pohněval řadu velmožů. Aby mohl vrátit Děpoltovi knížecí úděl v severovýchodních Čechách, který mu náležel po jeho otci, musel odejmout hrady jiným rodům, které je získaly za časů vlády knížete Soběslava, a tedy neprávem. Děpolt mu sice vděčný byl, jenže byl sám. A urozených rodů na východě země, které tím proti sobě poštval, byl nejméně tucet.

„Přišel pan Bavor," oznámil služebník a uklonil se.

Bedřich si těžce povzdechl a souhlasil, ať ho uvede. Další potíže! Vítek z Prčice tlačil na Bedřicha tak tvrdě, že mu musel před týdnem ustoupit, i když věděl, že se to panu Bavorovi líbit nebude. Jenže nemohl se zalíbit všem. Bylo tak nevděčné vládnout české šlechtě.

Urostlý Bavor rázně vstoupil. To Bedřichovu skleslost ještě zvýšilo.

„Co přinášíš svému knížeti?" pokusil se o rázný hlas.

„Jdu si stěžovat, můj pane." I když se Bavor uklonil a poklekl před knížecím stolcem na jedno koleno, jak se slušelo, z každého jeho gesta vyzařovala autorita. „Žádám spravedlnost!"

„V tom případě přijď za dva měsíce, až bude zasedat zemský soud."

„Svolat zemský soud slibujete půl roku," opáčil zpupně Bavor. „Už nemíním čekat!"

„Mluvíš se svým knížetem!"

„Právě proto! Kdo jiný by měl hledět na dodržování pořádku našich předků? A kdo jiný než kníže by měl napravovat křivdy vůči svým věrným? Zvláště pokud tu křivdu spáchá sám!"

„Co se ti nelíbí?"

„Mýto od kupců na cestě u Sezimova Ústí vždycky vybíral bechyňský kastelán. Teď jste výběr mýta svěřil Vítkovi z Prčice."

„Mýto je určené na opravu cest a ochranu kupců. V kopcích před Benešovem docházelo až příliš často k přepadení kupeckých karavan. Proto pan Vítek postavil u Neveklova dvorec se silnou posádkou. Jeho muži teď cestu střeží a je tam bezpečno. Za tu službu jsem svěřil výběr mýta jemu."

„I já zajišťuji bezpečí na cestách. Na kupecké stezce od Netolic jsem zřídil hned dva dvorce s posádkou. Jak se mi hodláte za tuto službu odvděčit? Tím, že mi seberete výběr mýta?"

„Co si to dovoluješ?"

„Od této chvíle už nebude na cestě od Netolic bezpečno."

„Vyhrožuješ? Zapomínáš, že jsem to stále ještě já, kdo tě může zbavit úřadu bechyňského kastelána! Dosadím do Bechyně někoho, kdo bude umět bezpečí pro kupce zajistit."

„To je vše, co jsem vám chtěl říci, můj kníže," odpověděl Bavor, aniž si všímal hrozeb. Věděl totiž, že nic takového si pražský kníže dovolit nesmí. Všechny významné rody v zemi držely kastelánská sídla a všechny byly názoru, že drží tyto majetky dědičně. Žádný kníže neměl právo jim je odejmout. Pokud by se toho některý odvážil, povstala by celá země. Jednotně jako jeden muž. A tohle Bedřich věděl. Byl v bezvýchodné situaci.

Po žních se vypravil Přemysl i s Adlétou do Míšně. Těhotenství na Adlétě ještě příliš vidět nebylo a cestu snášela bez větších potíží. Přemysl vezl ve čtyřech masivních a železnými pláty okovaných truhlicích peníze a také dary pro Adlétiny rodiče. Doufal, že se mu podaří markraběte Otu přesvědčit, aby mu vojsko ponechal i v příštím roce.

Situace doma byla nejistá a bez silného a poslušného vojska se obejít nemohl. I když se Přemysl snažil vyjít moravské šlechtě všemožně vstříc, stále byl někdo nespokojený a dával to hlasitě najevo. Odbojné byly zvláště rody na Brněnsku a Přemysl zaslechl, že by raději viděly svým pánem Konráda Otu. Znojemský údělný kníže je nenápadně popichoval a sliboval, co vše by šlechta od něj získala, pokud by odmítla poslušnost olomouckému údělnému knížeti. Dokud však měl Přemysl silné vojsko, nikdo se proti němu neodvážil vystoupit.

S sebou do Míšně vezl Přemysl i mladinkou Helenu. Byla spolehlivou zárukou, že její otec nezaútočí po dobu jeho nepřítomnosti na Olomouc. Přesto nechal doma pro jistotu Černína i Smila se silnou vojenskou posádkou.

Helena cestovala v nosítkách společně s Adlétou. Ty dvě se celkem spřátelily a k nesmírnému Přemyslovu údivu si dokonce v mnoha věcech rozuměly. Když byla Helena s jeho ženou, chovala se mnohem pokorněji. Ale kdykoli se objevil nějaký rytíř, začala zase postaru kňourat a neustále se snažila na sebe upozornit.

„A ty se jí divíš?" omlouvala ji Adléta, když o ní večer v soukromí mluvili. „Provdali ji, strávila svatební noc s Václavem a tím pro ni veškeré tělesné rozkoše skončily. Je mladá a ženské tělo chce své. Proto je tak protivná."

„Svatá slova," souhlasil vážně Přemysl. „I ty mi už dlouho odpíráš tělesné rozkoše. Budu taky protivný."

„Co si vymýšlíš?" protestovala. „Milovali jsme se před týdnem. Od rána do večera se harcujeme po samých výmolech. Jsem z toho unavená, to snad dokážeš pochopit?" Přesto mu ale vyšla vstříc.

V Míšni se Přemysl cítil skvěle. Markrabě Ota mu prokazoval veškeré pocty, které mu jako knížeti příslušely. Laskavě s ním jednal i biskup Martin, který se vrátil domů po zasedání lateránského koncilu. Kardinálský klobouk nezískal a navíc si přivezl nějakou vleklou nemoc, která ho držela většinu času na lůžku. Přesto odsloužil mši na počest Přemysla a Adléty a dodatečně požehnal jejich sňatku.

„Škoda, že tu není Markéta," litovala Adléta. V duchu litoval i Přemysl. Těšil se, že ji zase potká. Ale navštívit ji v klášteře odmítl, i když ho o to Adléta prosila. Nakonec se za ní vypravila sama. Nebylo to daleko, pár hodin cesty. Vrátila se ještě téhož dne večer, zaražená a pohněvaná. S Přemyslem odmítala promluvit a o návštěvě u své sestry mlčela jako hrob. Co se tam vlastně stalo, neprozradila.

„Mám jisté potíže v Lužici," vykládal míšeňský markrabě Přemyslovi. „Tvůj bratranec Děpolt už dvakrát vyplenil pohraničí a dokonce vypálil předhradí žitavského hradu. A kdyby jen to! Císař Barbarossa se konečně pomstil bavorskému vévodovi Jindřichu Lvovi za to, že mu odmítl pomoc v italském tažení, a odejmul mu Bavorsko i Sasko. Jindřich Lev se chystá k povstání. Má mocného spojence v anglickém králi; jeho manželka Matylda je přece sestrou Richarda Lví srdce. Je nejistá doba. Potřebuji své oddíly tady v Míšni!"

„I na Moravě je nejistá doba. Víc než nejistá!"

„Jistě, ale na Moravě já nevládnu. Jsi markrabě, stejně jako já, musíš si umět poradit sám."

Večer při slavnostní hostině se Přemysl setkal s nejstarším bratrem své manželky Adléty. Jmenoval se Albrecht a byl to mladík stejně starý jako Přemysl. Dříve ho na míšeňském dvoře nevídal, neboť sloužil v družině právě onoho Jindřicha Lva, který teď upadl v císařovu nemilost. Markrabě Ota proto donutil syna k návratu do Míšně. Nechtěl zbytečně popuzovat stárnoucího císaře. Albrecht byl hrdý rytíř a neměl z návratu domů příliš velkou radost, ale podrobil se.

„Tak ty sis vzal naši Adlétu," začal přátelsky Albrecht, když se seznámil s Přemyslem. „Pokud jí nedovolíš, aby byla příliš zbožná a vzpurná, bude to dobrá manželka."

„Je dobrá manželka," opáčil stejně přátelsky Přemysl.

„Jsem zvědavý, co mi na tuhle otázku odpovíš za deset let," zasmál se Albrecht a navrhl, aby se šli napít.

„Co ti otec řekl?" vyzvídala Adléta, když po hostině ulehli do lůžka. Pomalu se už stalo tradicí, že v manželském loži diskutovali o tom, jak vládnout. Tady měli soukromí a nikdo ze služebníků je nemohl poslouchat.

„Odmítl," zabručel rozmrzele Přemysl. Víc nemusel vysvětlovat. Adléta věděla, že na vojenských silách jejího otce závisí Přemyslovo postavení na Moravě.

„Hovořila jsem o tom s matkou," začala opatrně. „Myslí si, že otec ty vojáky tak nutně potřebovat nebude. Teď, když se vrátil bratr z Bavorska, přivedl několik stovek svých mužů. Víš, co si myslím? Můj otec je obratný."

„Řekni vychytralý," mračil se Přemysl.

„To máš snad jedno. Jsem přesvědčená, že ti nakonec vojáky nechá, ale musíš nabídnout víc."

„Tobě se to řekne," povzdechl si. „Jsem jako v kleštích. Když dám víc tvému otci, poštvu proti sobě moravskou šlechtu. Když dám víc domácím rodům, tvůj otec mi nepomůže."

„Víš, že ti to ale vůbec nesluší, když se mračíš?" špitla a něžně ho objala. Pak uchopila jeho ruku a položila si ji na břicho. „Cítíš? Kope! Určitě to bude zase chlapec!"

Políbil ji. Adléta byla v těhotenství ještě krásnější než jindy. I když věděl, že je podle všech teologů hřích milovat se s těhotnou ženou, zajel rukou pod okraj její košilky. Nepatrně vzdychla a zavřela oči. Byla šťastná. Na návštěvu u sestry v klášteře rychle zapomněla.

Za dva dny se Přemysl s míšeňským markrabětem Otou opravdu dohodl. Ponechá si polovinu ozbrojenců, ale platit bude stejně, jako když měl vojsko celé. A uzavřou spojenectví. Přemysl se zaváže napadnout Děpolta, pokud by jeho bratranec začal znovu drancovat v Lužici, a Ota se zaváže vojenskou pomocí Přemyslovi, pokud by Konrád Ota napadl Olomouc.

Domů se vracel velice spokojený. Adléta rovněž, protože ji na míšeňském dvoře přijali se všemi poctami a na smrtelný hřích jejího mládí jako by se zapomnělo. Jediné, co jí přidělávalo vrásky, byla hádka s Markétou. Dříve mívala svou sestru velice ráda, a tak se zdráhala uvěřit tomu, co jí v klášteře prozradila.

Na svatého Martina se Přemysl sešel v Brně s Konrádem Otou. Převzal od něj truhlici se stříbrem a vrátil mu dceru Helenu.

„Doufám, že ti neublížili?" optal se Konrád Ota starostlivě a pohladil dívku po vlasech. Za poslední měsíce vyrostla a její vyhublá dívčí postava se v bocích i na prsou žensky zaoblila.

„Vůbec ne," divila se. „Naopak, s kněžnou Adlétou si výtečně rozumíme. Slíbili jsme si, že se budeme občas navštěvovat."

„Nezapomeň, jsi vdaná," zasmál se pobaveně její otec. „A mohu tě ubezpečit, že se knížeti Václavovi takové návštěvy moc líbit nebudou."

„Já chci zůstat na Moravě. Nepůjdu do Polska," oznámila vzpurně. I když vypadala mnohem víc jako žena, chovala se stále jako trucovité dítě.

„Možná se Václav vrátí. Třeba budete spolu zase žít na Moravě," vykládal konejšivě znojemský údělný kníže. I když to říkal své dceři, Přemysl pochopil, že ta slova jsou určená jemu. „Tak a teď nás nech samotné. Musíme ještě něco důležitého projednat."

Sotva Helena zmizela, optal se Přemysl ostře, jak si má jeho slova vykládat.

„Václav je můj zeť a byl by mi jako spojenec velice užitečný, kdybyste ho nevyhnal z Olomouce, to snad zdůrazňovat nemusím. Já ovšem nejsem malicherný. Netrvám na tom, aby byla má dcera olomouckou kněžnou. Na čem ovšem trvám, je, aby byl olomoucký údělný kníže mým spojencem. Vy i já žijeme na Moravě a měli bychom si pomáhat proti rozpínavosti pražského knížete."

„Bedřich není rozpínavý," bránil ho mrzutě Přemysl. Kdyby to nebyl jeho bratr, určitě by se ho nezastával. Neznal jiného Přemyslovce, který by tak ochotně ustupoval české šlechtě. A přitom tak neobratně, že proti sobě domácí předáky spíše popuzoval, než aby si získal jejich vděčnost.

„On třeba rozpínavý není, ale v budoucnu by někdo jiný být mohl," pokračoval vemlouvavě Konrád Ota. „Vy snad nemáte zájem potvrdit formou privilegia to, co je stejně zřejmé? Markrabství moravské musí zůstat nezávislé na českém knížectví."

„Čechy a Morava byly vždy nedílným majetkem Přemyslovců," upozornil Přemysl. Podobné hovory neměly smysl.

„Copak my dva nejsme Přemyslovci?"

„Já proti pražskému knížeti povstání nepovedu!"

„Nechci, abyste mi špatně rozuměl, kníže. Já vás k ničemu takovému nevyzývám," couvl rychle Konrád Ota, jako by se polekal toho, co si Přemysl domýšlí. „Jen říkám, že bychom měli mít více svobody. Na tom se snad shodneme?"

„Máme jí dostatek."

„Jste tvrdohlavý," povzdechl si lítostivě znojemský údělný kníže. „Z mé strany vám mohu slíbit, že já na Olomouc útočit nebudu. A totéž požaduji pod vás. Slib, že nenapadnete Znojemsko."

„Když jsem přijížděl do Brna, byl jsem ochotný vám podobný slib dát," řekl Přemysl nepřátelsky. „Ale po našem rozhovoru jsem změnil názor. My dva těžko budeme spojenci. Měl byste však vědět, že jsem uzavřel spojenectví s míšeňským markrabětem. Pokud byste napadl Olomouc, zasáhne se svým vojskem."

„Jak myslíte," pokrčil rameny Konrád Ota. Na rozloučenou se chladně políbili na tváře a rozešli se.

Advent a Vánoce uběhly v klidu a rychle. Na jaře pak povstala většina českých velmožů. Svrhli Bedřicha a na český knížecí stolec povolali Konráda Otu. Bedřich se nesnažil situaci doma zvrátit, okamžitě uprchl ze země. Bedřichova manželka Alžběta však s družinou věrných rytířů zůstala. Opevnila se na Pražském hradě a odmítla otevřít brány. Proto se Konrád Ota usídlil na Vyšehradě. Dříve než do Prahy dopravil obléhací stroje, aby mohl na Alžbětu zaútočit, přispěchal posel císaře Barbarossy. Bedřich se uchýlil na císařův dvůr a požádal o pomoc. Svou žádost podpořil příslibem štědrého peněž-ního daru. Možnost kdekoli podobným způsobem zasáhnout byla pro stárnoucího císaře totéž, jako hračka pro dítě.

Barbarossa nařídil, aby všechny strany sporu zanechaly nepřá-telství, dokud on nerozhodne, na čí straně je právo. Na září svolal do Řezna sněm, kde hodlal záležitost českých zemí vyřešit.

Přesně v onom týdnu, kdy Bedřich uprchl z Čech, se Adlétě narodil chlapec. Byl mrtvý. Adléta se zhroutila.

„To je trest boží," šeptala bledá, se zoufale sepjatýma rukama se modlila a prosila za odpuštění.

Přemysl se ji snažil ukonejšit, ale marně. Nakonec se na ni utrhl: „Jaký trest boží? Lidé se rodí a umírají. Mnoho dětí se narodí mrtvých. Tak to prostě v křesťanském světě chodí. A už s tím přestaň! Proč by nás měl Bůh trestat? Copak jsme se nějak provinili? Jsme horší křesťané než jiní?"

Adléta neodpověděla. Jen ona sama věděla, proč je Bůh potrestal. Ta vina byla podle ní na Přemyslovi.

Autor: Redakce

24.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Počasí na Vánoce a v závěru roku? Mráz jen v noci, srážek bude méně

Praha - Teploty v závěru roku včetně Vánoc by se přes den měly držet slabě nad nulou, v noci bude mrznout. Výkyvy jsou ale možné, uvedli meteorologové ve čtyřtýdenním výhledu počasí. Sněhu a deště bude ve srovnání s dlouhodobým průměrem méně. Výhled dnes zveřejnil Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).

Pomníček připomene automobilovou honičku StB a zakladatelů Charty

Praha - Automobilovou honičku Václava Havla a Pavla Landovského se Státní bezpečností, když 6. ledna 1977 ujížděli s prohlášením Charty 77 a seznamem podpisů k poštovním schránkám, má v Praze 6 ztvárnit dočasný pomníček. Instalován bude v Gymnazijní ulici, která ústí do Evropské ulice, tedy v místě, kde byli zatčeni. Slavnostní odhalení se uskuteční 5. ledna, v předvečer 40. výročí události, řekl novinářům náměstek Ústavu pro studium totalitních režimů Ondřej Matějka, který krátkou uměleckou instalaci na místě paměti chystá.

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies