VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (18. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí druhé s vročením 1180-1189, kapitola 18…

27.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Pomalu se blížilo jaro. Ještě než roztál sníh, přicválal jedné březnové noci do Olomouce cizí rytíř. Nikdo ho tu neznal. Jeho kůň se únavou motal a on sám měl omrzlou tvář. U brány seskočil, ale téměř se mu podlomily nohy. Křičel, že musí ihned hovořit s knížetem Přemyslem. Odvedli ho do velkého sálu, kde Přemyslovci přijímali od nejstarších časů hosty. Sám purkrabí přiložil do skomírajícího ohně v krbu několik polen a služebná utíkala do kuchyně pro horké víno. Zpátky byla dříve, než se objevil Přemysl. Rytíř se hřál u krbu a víno několika mohutnými doušky vypil. „Tohle jsem potřeboval. Děvče, přines ještě jednu číši! Nebo radši rovnou dvě!"

„Co se děje?" optal se rozmrzele Přemysl, když se objevil ve dveřích. Měl na sobě bílou plátěnou košili, přes kterou si v běhu připínal opasek s mečem. Vyrušili ho právě ve chvíli, kdy uléhal do lože s Adlétou. Zůstal stát na prahu, připravený okamžitě se vrátit pod teplou přikrývku, pokud by šlo o hloupost.

„Konrád Ota napadl Pražský hrad," oznámil posel. Věděl, jak začít, aby dostal příležitost vyřídit celý vzkaz.

Přemysl mlčky přikývl a zamířil přes sál ke krbu. I jemu trocha tepla přišla vhod. Křikl na služebné, aby k ohni donesly dvě stolice, a rytíře vybídl, aby se posadil, zaslouží si to. V té chvíli se vrátila sklepnice se dvěma číšemi horkého vína. Přemysl natáhl ruku a jednu si vzal. Rytíř svou znovu vypil až do dna a pak na dívku mrkl. Prázdný pohár jí podal, dívka přikývla a hned zase odběhla.

„Posílá mne kněžna Alžběta," vrátil se ke svému úkolu rytíř.

„Co je s Bedřichem?"

„Před měsícem musel odjet do říše. Toho nepřátelé využili. Kněžna brání Pražský hrad, ale sama ho neubrání. Část českých velmožů povstala. Většinou jde o rody, které dříve podporovaly knížete Soběslava. Do země se vrátil Václav a v čele odbojné šlechty chce táhnout na Prahu. Pokud se spojí s vojskem Konráda Oty, sídlo českých knížat padne do jejich rukou. Kněžna vás úpěnlivě prosí, abyste zapomněl na vše, co vám ona anebo její manžel udělali zlého, a ve jménu Krista ukřižovaného vás žádá, abyste přivedl ozbrojence a pomohl jí."

„Zavolejte hned velitele mé družiny," nařídil Přemysl netrpělivě svým služebníkům. Pak se začal rytíře vyptávat, jak to vlastně před Pražským hradem vypadá, aby si ujasnil, zda má vůbec pochod do Čech nějaký smysl.

„Konrád přivedl jen nějaké tři stovky rytířů. Uzavřel všechny tři cesty, od Opyše, od břevnovského kláštera i z malostranského předhradí. Čeká na Václava. Ten objíždí spojence a sbírá vojsko. Kněžna Alžběta dostala od svého zvěda zprávu, že dříve než za týden se Václav v Praze neobjeví. Proto se rozhodla požádat o pomoc vás. Je ještě čas zachránit stolec českých knížat."

„Co se děje?" optala se polekaně Adléta. Objevila se ve dveřích, vlasy měla rozčesané na záda, na nohou prosté kožené střevíce, které sebrala své služebné, a přes košilku si přehodila slavnostní brokátový knížecí plášť svého manžela. Vypadala tak komicky, že se Přemysl musel navzdory vážné situaci rozesmát.

Než se však Adléta stihla ohradit, objevil se za ní zadýchaný Lambert z Boskovic. Na sobě měl rytířskou zbroj. Dorazil i hejtman Černín.

„Potáhneme do Prahy. Konrád Ota útočí na Pražský hrad," oznámil Přemysl.

„Odpusťte, můj pane, ale oddíly, které postavily moravské šlech-tické rody, aby vám sloužily, jsou určené pouze k obraně olomouckého knížectví," upozornil velitel Lambert. „Já osobně s vámi pojedu kamkoli. Ale vlastních mužů mám jen kolem padesáti. Mohl bych zkusit přesvědčit některé další velmože, aby se připojili. Ale bez souhlasu moravských předáků zbylí ozbrojenci Olomouc ne-opustí."

„Bedřich tě už několikrát zradil. Proč bys mu pomáhal?" protestovala Adléta. Rychle přeběhla sál a uchopila Přemysla za ruku. Měla ji studenou a sametově hebkou.

„Byla by chyba nechat Prahu padnout," pokáral ji hejtman Černín. Už několikrát si Přemysl všiml, že má na jeho ženu v podobných situacích větší vliv než on. Černínovi nikdy neodporovala. „Pokud padne Pražský hrad do rukou znojemského Konráda Oty, padne i Olomouc!" dodal Černín na vysvětlenou a přestal si Adléty všímat. Teď šlo o hodně.

„Mohl bych poslat své muže napřed, i když je jich málo," navrhl Lambert z Boskovic. „Pak se rychle pokusím přemluvit další moravské velmože."

„Až Václav přivede vzbouřenou českou šlechtu, co pak? Pár ozbrojenců ničemu nepomůže," zlostně odmítl jeho nabídku Přemysl. V olomouckém předhradí měl ubytovány tři stovky durynských rytířů. Jenže jejich služba za dva týdny končila a oni se měli vrátit domů. Přemysl se rozhodl rychle. Nařídil, aby okamžitě přivedli jejich velitele Rufuse. Lambertovi z Boskovic a hejtmanu Černínovi poručil, aby začali chystat zásoby pro vojsko na cestu. A aby přivedli syny správců jeho olomouckých hradů. Rukojmí vezme pro jistotu s sebou.

Rufus byl dobromyslný rytíř, jemuž respekt mezi vojáky zjednávalo to, že mu chybělo jedno oko. Přiběhl rychle a nebyl úplně střízlivý.

„Právě přijel posel od tvého pána," oznámil pevně Přemysl. „Vyhověl mé prosbě a vaši službu prodloužil o tři měsíce, protože uznal, že je třeba zachránit Pražský hrad. Před několika dny ho totiž oblehl Konrád Ota."

„Tak v tom případě se nedá nic dělat," souhlasil Rufus odevzdaně. S Přemyslem si rozuměl dobře a o jeho slovu nepochyboval. „Kdy odjíždíme?"

„Hned ráno!"

„Můj milý, tys mu lhal?" špitla káravě Adléta, když se s ní vrátil do ložnice a ulehl do ještě teplého lůžka.

„Jen částečně. Jsem přesvědčený, že kdybych durynského lantkraběte požádal, udělal by to přesně tak, jak jsem řekl," usmál se, i když věděl, že bude mít později co vysvětlovat. Ale pokud musel volit mezi dvěma zly, volil to menší.

Objala ho a obdivně poznamenala, že nepoznala druhého rytíře, který si umí poradit tak jako on. Tu noc to zase byla ta stará chápavá a něžná Adléta.

I když ráno lehce sněžilo, vojsko knížete Přemysla vyrazilo na cestu ještě za tmy. Silně mrzlo a cesty byly zledovatělé a tvrdé. S Přemyslem jely čtyři stovky rytířů. Kromě durynského oddílu měl s sebou všechny muže Lamberta z Boskovic a také rytíře z Čech, které před časem přijal do služby. Moravské oddíly nechal doma, aby chránily Olomouc. I když nepředpokládal, že by na ni Konrád Ota zaútočil, opatrnosti nebylo nikdo dost. Pro znojemského knížete bylo důležité, bylo dobýt Pražský hrad. Konrád Ota byl chytrý a určitě nebude štěpit své síly.

Postupovali rychle a ve vojsku vládla dobrá nálada. Většina rytířů, jakmile opustila stísňující zdi hradů, pookřála. Po zimní nečinnosti se všichni těšili na nadcházející boj.

Za pouhých pět dnů se ocitli před Prahou. Pouze jednou se během cesty střetli u Kouřimi s asi dvěma stovkami českých rytířů, věrných knížeti Václavovi. Snadno je zahnali na útěk.

V noci vyslal Přemysl napřed posla. Dostal za úkol nenápadně proniknout na Pražský hrad a oznámit jeho příjezd.

Ráno pak vyrazil s celým vojskem pod rozvinutou standartou, město objel po vltavském břehu, na Štvanici přebrodil Vltavu a obloukem pokračoval kolem vesnice Bubeneč k premonstrátské-mu klášteru pod Strahovem. Přemysl věděl, že tudy se dostane k hradní bráně snáze, než kdyby se pokoušel dostat na Pražský hrad po prudkém svahu Opyše.

Konrád Ota si zřídil tábor na pláni mezi hradbami a strahovským klášterem. Hned za svítání se dozvěděl, že se blíží početné vojsko a že to není jeho spojenec Václav. Jenže neměl po ruce dostatek sil. Ten den byla v táboře jen asi stovka ozbrojenců. Další muže měl na Vyšehradě, početný oddíl střežil Juditin most a zbytek byl rozptýlený v okolí, aby opatřoval zásoby. Pokud by je dokázal svolat rychle, mohl by snad Přemyslovi přehradit cestu k bráně. Jenže ve snu ho nenapadlo, že by se šlechtické rody z Olomoucka daly přemluvit k tažení do Čech, a teď už bylo na cokoli pozdě. O tom, že většina oddílů pochází z Durynska, se dozvěděl až mnohem později.

Nechal v chvatu udělat pár zátarasů a svým mužům nařídil, aby na nepřátele stříleli z luků, ale aby se nedali za žádnou cenu vylákat z tábora. Tam byli v bezpečí za provizorní, ale pevnou palisádou.

Vojsko se na pláni vedoucí k Pražskému hradu objevilo záhy. Přemysl cválal v čele a znojemského údělného knížete zahlédl. Stál u vjezdu do tábora a sledoval, koho to vlastně jeho olomoucký příbuzný přivedl. Přemysl si neodpustil to potěšení a rukou mu uličnicky pokynul. Konrád Ota gesto opakoval, i když v jeho podání vypadalo hrozivě.

Jakmile dojeli k bráně Pražského hradu, objevila se ve střílně věže tvář kněžny Alžběty. Přemysla poznala okamžitě a hlasitě křikla na své vojáky, aby otevřeli bránu. Zaskřípěly panty a na dřevěném mostě se ozval rytmický klapot kopyt. Průjezdem masivní brány proudili na nádvoří rytíři přinášející naději na záchranu. Purkrabí stál u brány a ukazoval, kam mají pokračovat, aby vjezd neucpali.

Přemysl opustil pláň před hradbami jako poslední. Na nádvoří na něj čekala kněžna Alžběta. Na sobě měla prostou vojenskou zbroj, na tváři krvavý šrám a unavené oči. V ruce držela meč a přes svůj věk vypadala úchvatně.

„Tak jsi přece přijel," řekla šťastně, objala ho a zlíbala. Přemysl se trochu rozpačitě vyprostil z její náruče. Přitom zjistil, že má sílu, jakou by od ženy nečekal. Alžbětě bylo třicet pět let a byla po svých uherských předcích snědá. Její hlavu zdobily havraní vlasy a stejně tmavé měla i oči. Nebyla štíhlá, ale ani tlustá, byla jen robustně stavěná. Měla široké boky a prsa jako kojné urozených dětí.

Přemysla sama odvedla do paláce. „Tohle bude tvá ložnice. Já spím vedle. Budeme se střídat. Jeden bude spát a druhý hlídat na hradbách. Zatím jsem musela hlídat sama, strážným se věřit nedá, jsou to skopové hlavy. Chvála Bohu, už nejsem sama!"

„Kolik máme zásob?"

„Jídla je tu nejméně na tři měsíce pro všechny. A vodu máme vlastní. Přijel jsi rychleji, než jsem doufala."

„Jeli jsme i v noci."

„Tak to si teď asi budeš chtít chvíli odpočinout," řekla a zívla. Posadila se na okraj Přemyslova lůžka. Ještě cosi říkala, ale příliš jí rozumět nebylo. Hlava jí klesla a Alžběta usnula. Přemysl jí opatrně zvedl nohy a uložil ji do svého lůžka. Pak sebral meč a vyrazil na obchůzku hradeb.

Týden se nedělo nic. Pak se ale na pláni před hradem objevilo početné vojsko knížete Václava. Vzbouřená česká šlechta přitáhla se svými rodovými praporci a jejich družiny začaly budovat druhý tábor. I s moravskými oddíly Konráda Oty se tu shromáždily nej-méně dva tisíce ozbrojenců a s nimi ještě nejméně pět stovek ne-ozbrojených pomocníků. Byli tam tesaři, kameníci i nádeníci, prostě lidé, kteří byli při obléhání užiteční. Proti nim stálo necelých pět stovek obránců, ovšem za pevnými kamennými hradbami.

Pláň před hradbami Pražského hradu se proměnila v obrovskou řemeslnickou dílnu pod širým nebem. Obléhatelé sváželi kmeny stromů, další z nich osekávali větve a tesaři sbíjeli obléhací věže, žebříky, beranidla a pohyblivé zátarasy na kolech. Ani obránci nezaháleli. Přemysl nařídil rozebrat zeď, která oddělovala ženský klášter svatého Jiří od nádvoří. Kameny nechal uložit v hromadách na ochozy hradeb, aby je měli obránci po ruce. Abatyší svatojiřského kláštera byla jeho nevlastní sestra Anežka. Když si na nejvyšší míru rozezlená přišla stěžovat, doporučil jí, aby se v téhle věci obrátila na svého bratra Bedřicha. Je kníže a určitě ji rád vyslechne.

„Víc mi k tomu neřekneš?" optala se upjatě. Měla hubenou tvář, krátký špičatý nos a byla o deset let starší než Přemysl.

„Ale jistě. Pokud to bude potřeba, nechám rozebrat ještě vaši novou fortnu. Bez dostatku kamenů se těžko ubráníme."

Otočila se a beze slova odešla.

Hradní kováři vyráběli od rána do večera hroty šípů a všichni služebníci, kteří zrovna nepracovali na hradbách, štípali jasanové pruty a zhotovovali šípy. Všechny tři brány nechal Přemysl zevnitř zatarasit. Strážní k nim odtáhli povozy, které na hradě našli. Na ně naložili pytle s hlínou, k nim nanosili trámy a vše, co se dalo postrádat. Po celém nádvoří byly rozestavené štoudve, putny a díže plné vody, aby bylo možno v případě požáru ihned hasit.

První útok na sebe nedal dlouho čekat. Jakmile tesaři obléhatelů dokončili tři útočné věže a dostatek žebříků, vyrazilo celé vojsko na zteč. Naštěstí se v posledních dnech trochu oteplilo a násep před hradbou změkl, takže byl bahnitý a nohy se hluboko bořily do rozbředlé hlíny. Věže na pohyblivých válcích se útočníkům vůbec nepodařilo dotáhnout blíže ke kamenným hradbám. Po několika hodinách se stáhli. Měli asi třicet mrtvých, obránci ztratili jen dva muže.

„V noci je překvapíme," oznámil Přemysl rozradostněné Alžbětě.

„Nemůžeme si dovolit zaútočit. To je šílenství," protestovala.

„Nebudeme útočit na jejich tábor. Chci jen podpálit útočné věže, beranidla a hlavně ty pohyblivé zátarasy. Nechali je stát na pláni jen kus od příkopu. A strážných tam moc nenechali. Jsou si příliš jistí sami sebou! Pokud to provedeme nečekaně, stihneme obléhací zařízení zničit dřív, než se nepřátelé v táboře vzpamatují. Nezapomeň, bude noc a oni budou spát."

Chvíli se dohadovali, ale nakonec s jeho nápadem souhlasila. Ještě než přišel soumrak, odklidili vojáci zátaras u brány, která vedla na pláň pod Strahovem. Přesně o půlnoci Přemysl se stovkou rytířů vyrazil. Během krátké chvíle jeho oddíl pobil strážné u oblé-hacího zařízení, a než se obléhatelé vzpamatovali, vrátil se a obrán-ci zase zatarasili bránu. Temnou noční oblohu osvětlovaly oranžové plameny. Když se rozednilo, povalovala se před hradbami na místě, kde bylo včera obléhací zařízení, hromada zčernalých ohořelých trámů. Ještě téhož dne začali obléhatelé stavět nové věže a beranidla.

Blížily se Velikonoce. Jarní počasí přineslo slunečné dny s vlahý-mi větříky, které rychle vysušily půdu. Tentokrát obléhatelé nepospíchali. Celý týden stloukali tesaři nové a nové žebříky, pohyblivé zátarasy, za které se bylo možno ukrýt před šípy, a především útočné věže. Tentokrát jich postavili celkem sedm.

„Čekají nás horké chvilky," bručel rozmrzele hradní purkrabí. Byl to pedantský muž, který raději počítal vozy se zásobami pro kuchyni než nepřátele před hradbami. Ale Přemysl a ani Alžběta si vůbec nepřipouštěli myšlenku, že by hrad neubránili. Většina hradní posádky byla stejného názoru. To, jak odrazili první zteč, jim dodalo sebedůvěru.

Jednou večer se Alžběta přitočila k Přemyslovi a špitla mu: „Věříš, že tohle mě baví mnohem víc než zašívat košile?"

V úterý po čtvrté postní neděli Václav s Konrádem Otou zaútočili znovu. Tentokrát však nevedli výpad tak zbrkle jako poprvé. Jejich tesaři postavili několik kamenometů a jimi už od noci ostřelovali hrad. Za svítání se k hradbám přesunuli lučištníci ukrytí za pojízdnými zátarasy. Šípy pršely na obou stranách, ale mnoho ztrát nezpůsobily. V táborech pod Strahovem odsloužili kaplani mše za vítězství a pak se celé vojsko hnulo vpřed.

K beranidlu přivázali útočníci několik silných lan a do nich zapřáhli zločince, které přivedli z městského vězení. Nejsilnější muži tlačili před sebou k hradbám pojízdné věže. Za nimi v bezpečném úkrytu postupovali v pětistupech rytíři se žebříky.

I Přemysl nechal postavit několik kamenometů a také dvě veliké balisty. Jakmile se útočníci začali přibližovat, střelbu opětoval. Kameny létaly vysokými oblouky přes hradby a ještě dříve, než se útočníci přiblížili k příkopu, se podařilo jednu z věží povalit. V jejích troskách zahynuly nejméně dvě desítky rytířů.

„Připravte oheň," nařídil Přemysl. „Zapálenými šípy miřte na dolní části věží." Půda před hradbami v důsledku teplého počasí vyschla a útočníkům se postupovalo snáze. Ovšem druhou stránkou věci byl fakt, že dřevo vyschlo. Čelo věží chránily napnuté zvlhčené kůže, ale stačil jeden dobrý zásah hořícím šípem do mezery mezi nimi a věž vzplála. Tak se podařilo vyřadit další dvě. Ovšem postup zbylých se nezpomalil.

Beranidlo se mezitím podařilo dotáhnout až k bráně a muži, ukrytí pod stříškou, rozkývali zavěšený masivní trám. Měl na konci ostrou, ohněm opálenou špici a ta začala pravidelnými údery bušit do okované brány. Dvě věže se dostaly tak blízko k hradbám, že bylo možno sklopit můstky a hákem je zaklesnout za hradební ochoz. Vzápětí se v nejvyšším patře věží objevili rytíři v těžké zbroji a po můstcích přebíhali na hradby. Na několika místech se útočníkům podařilo přistavit k hradbám žebříky a u nich se shromáždil zástup rytířů, kteří šplhali nahoru.

Přemysl doběhl na místo, kde se útočníkům podařilo zaklesnout můstek jedné z věží. Spolu s několika durynskými ozbrojenci se nepřátelům postavil. První náraz v takových situacích rozhodoval. Na věžích byli soustředěni nejlepší znojemští a brněnští rytíři a bojovali s obrovským úsilím, protože věděli, že ten, komu se podaří proniknout do hradu jako prvnímu, dostane desetinásobek kořisti co ostatní. A navíc ho čekala vděčnost knížete.

Jenže na Přemysla si nepřišli. Cílevědomě je s pomocí ostatních zatlačoval zpátky k okraji hradeb a záhy se podařilo srazit několik útočníků dolů do hradního příkopu. Přemysl se ohlédl přes rameno a překvapeně zjistil, že proti druhé věži stojí s mečem v ruce kněžna Alžběta. Snažila se dostat před své rytíře, aby moh-la bojovat.

Přemysl pokrčil rameny. Teď nebyl čas starat se o jiné. Prudkým výpadem srazil dolů urostlého vousatého ozbrojence a pak sám zaútočil. Podařilo se mu dostat až na můstek vedoucí na věž. Několik durynských rytířů se dralo za ním. Po krátkém boji zatlačili útočníky do spodních pater. Přemysl obsadil horní plošinu věže. Křikl na purkrabího, který k němu ihned poslal čeledína s vědrem plným smůly a několika hořícími loučemi. Smůlu rozlili po podlaze, zapálili ji a pak utíkali přes můstek zpátky na hradby, co jim síly stačily. Ještě dříve, než se tam dostali, útočná věž prudce vzplála. Chvíli se ozývalo praskání dřeva, pak se věž naklonila a hořící trámy se zřítily přímo na beranidlo před bránou. Většinu těch, kteří se snažili dostat tudy do hradu, zabila nebo těžce zranila. Obránci propukli v hla-sitý jásot.

Ale vyhráno zdaleka ještě neměli. Útočícím rytířům z druhé věže se podařilo po urputném boji obsadit malý kus hradebního ochozu a po můstku se za nimi valili další ozbrojenci.

„Za mnou!" křikl Přemysl a s mečem nad hlavou se rozběhl podél hradeb tam, kde hrozilo největší nebezpečí. Kněžna Alžběta bojovala srdnatě, ale útočníci byli v přesile. Přemysl ji odstrčil, aby měl místo pro boj, a prudkým švihem zabil rytíře před sebou. Obratně uhnul před výpadem druhého rytíře a ramenem ho srazil dolů z hradby. Zvedl meč, odrazil výpad kopím a zabil dalšího útočníka.

Mezi nepřátele vlétl jako zběsilý a moravští rytíři na kratinký okamžik couvli. To stačilo durynským rytířům, aby dokonali dílo zkázy. Dva z nich velikými bojovými sekerami přerazili hák, jímž byl můstek věže upevněný k hradbám, a přerušili tak cestu posilám. O chvíli později se podařilo svrhnout z hradeb posledního ozbrojence knížete Konráda Oty.

Bojovalo se i na jiných místech. Po žebřících se na ochoz dostalo několik českých rytířů v barvách knížete Václava. Ale i ty se podařilo obráncům zabít a hradní čeleď pak pomocí dlouhých bidel žebříky odstrčila od hradeb a svrhla do příkopu.

Obránci metali z hradeb kameny na hlavy útočníků a lučištníci pokračovali ve střelbě. Boj trval až do pozdního odpoledne, kdy vojsko knížat Václava a Konráda Oty ustoupilo. Na pláni před hradem zanechalo téměř stovku mrtvých a zničené obléhací zařízení. Jakmile se útočníci stáhli do svých táborů a Konrád Ota vyhlásil, že nepřátelství pro tento den končí, povolil Přemysl, aby si nepřátelé odvezli těla mrtvých, ležící v krvi pod hradbami.

Autor: Redakce

27.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Neomezený tarif za hubičku! Nemocnice dohodla extrémně levné volání

Olomouc – Zaměstnanci Vojenské nemocnice Olomouc mohou telefonovat bez obav o provolané minuty. Vedení nemocnice se totiž podařilo uzavřít s operátorem O2 mimořádně výhodnou smlouvu. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies