VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (19. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí druhé s vročením 1180-1189, kapitola 19…

28.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

„Máme dost vína?" optal se Přemysl purkrabího, jakmile se podařilo útok odrazit.

„Plné sklepy," uklonil se zdvořile. Pak ještě významně podotkl, že to byla první starost kněžny Alžběty. Bez vína a piva se hrad brání obtížně. Přemysl nařídil, aby nechal na nádvoří vyvalit deset velkých sudů.

„A vy?"

„Dones do hodovní síně dva džbány toho nejlepšího, co tam máš," nařídil a pak se vydal do paláce. Alžběta už seděla u stolu. Na sobě měla stále ještě rytířskou zbroj, odložila jen přilbu a dva služebníci jí pomohli stáhnout drátěnou košili. Byla zpocená a špinavá od prachu a krve. Nohy měla natažené před sebe a od-počívala.

„Pojď ke mně, hrdino," řekla mateřsky a usmála se. Zůstala ale sedět.

„Napijeme se na dnešní vítězství?" navrhl Přemysl a posadil se proti ní.

„Ráda. Už dlouho jsem vedle sebe neměla rytíře, jako jsi ty."

„Nepřeháněj," zasmál se polichoceně.

„To je pravda. Škoda, že Bedřich není jako ty."

„Obrátí se zase o pomoc k Rudovousovi?"

„Netuším, co udělá. Ale nic lepšího ho zřejmě nenapadne," povzdechla si a mohutně si zavdala ze džbánku, který donesl osobně purkrabí.

Za okny se setmělo. Z nádvoří k nim doléhal zpěv podnapilých mužů a občasné zapištění některé ze služebných nebo bolestný sten zraněného. Přemysl a Alžběta dopili své džbánky a nechali si donést další. Najedli se a purkrabí utíkal pro další víno.

Alžběta si přesedla. Seděla pohodlně opřená v křesle vedle Přemysla a uvolnila si šněrování haleny. Oči jí svítily vypitým vínem, ale pít uměla a Přemysl měl co dělat, aby jí stačil.

„Chceš něco poradit?" optala se a křikla na purkrabího, aby doběhl do sklepa pro další víno.

„Vypili jsme už dost," bránil se Přemysl váhavě.

„Jsi rytíř nebo ne?"

Mlčky přikývl.

„Až si budeš zase někdy hledat manželku, zajeď ke mně domů, do Uher."

„Mám Adlétu," upozornil rozmrzele. V duchu ji srovnával s Alžbětou. Adléta byla hezčí a něžnější. Manželka jeho bratra Bedřicha neuměla číst a psát, neznala spisy křesťanských učenců, hovořila hrubě, ale uměla se ohánět mečem a pít. A nejspíše to uměla i na lůžku. Přemysl dokonce na chvíli svému bratrovi začal závidět.

„Adléta?" mávla Alžběta rukou. „Němky mají studenou krev. Jedině v Uhrách se rodí ženy divoké jako klisny z pusty. Pamatuj si, zkrotit divokého koně je nejkrásnější věc v křesťanském světě."

„A můj bratr tě zkrotil?"

„Budeš se divit, ale ano. Když byl mladší… Ale to už je dávno," povzdechla zasněně a mohutně si zavdala ze džbánku. Nedokázala ho už držet pevně a trocha vína jí stekla z koutku úst na tvář a skanula na mohutná prsa. Tiše škytla. Postavila džbán na stůl, pak těžce vstala a pokusila se sklonit k Přemyslovi. Ztratila ale rovnováhu a padla přímo na něj. Opile se rozesmála, pak ho popadla kolem krku a začala vášnivě líbat. Pak řekla ještě něco, ale nebylo jí rozumět. Položila si hlavu na Přemyslovo rameno a usnula.

S námahou ji zvedl, byla pořádný kus ženské. Odnesl ji do ložnice, stáhl z ní koženou prošívanici a odepnul jí pás s mečem. Pak ji uložil do lůžka, opatrně přikryl a chvíli se na ni s úsměvem díval. Cítil zoufalou touhu milovat se. Nakonec se obrátil a vyběhl na nádvoří. Nemusel hledat dlouho. Na klíně jednoho z durynských rytířů zahlédl udělanou holku, která ho objímala kolem krku. Došel k nim a nařídil, aby šla s ním. Rytíř sáhl okamžitě po svém meči, ale když poznal Přemysla, jen si zlostně odplivl a potácivým krokem odešel.

Úspěšná obrana Pražského hradu přinesla plody hned následujícího dne. Ještě než se rozednilo, strhli stany dva čeští šlechtici a i se svými družinami odjeli. Bylo totiž zřejmé, že dobýt hrad přímým útokem nebude snadné a pokud by se to i povedlo, vyžádá si to spoustu času a bude to stát mnoho životů.

Čeští rytíři nebyli zbabělci, a když na to přišlo, byli ochotní riskovat svůj život, pokud měli naději na slušnou válečnou kořist. Ale tady mnoho naděje nebylo. Výhodnější bylo odpojit se od obléhatelů a pokusit se na vlastní pěst přepadnout některý ze správních hradů, které ještě zachovávaly věrnost knížeti Bedřichovi, a vydrancovat ho. Bylo to rychlejší a mohli tím podle svého názoru přispět stejně dobře zájmům knížete Václava, jemuž přísahali věrnost. Odpoledne pak odjela další družina. Všichni samozřejmě tvrdili, že se do vojska vzbouřených knížat zase vrátí.

Konrád Ota byl zkušený válečník a pochopil, že další útok na hradby by za téhle situace mohl situaci jen zhoršit. Zastavil proto stavbu dalšího obléhacího zařízení a nařídil vybudovat před hradbami v bezpečné vzdálenosti hliněný val a tam, kde to nepůjde, postavit dřevěnou palisádu. Začal se připravovat na zdlouhavé obléhání. Musel obránce vyhladovět. Teď měly jeho oddíly jediný úkol – sevřít hrad ze všech stran a nedovolit vyklouznout ani myši. Václav sebral asi stovku mužů a odjel hledat jídlo a píci pro koně. Uživit tak veliké vojsko, jako bylo to jejich, nebylo jednoduché. A obstarat koně bylo ještě složitější. Naštěstí panovalo slunečné jarní počasí a na stromech rašily první pupeny. Tam, kde zmizel sníh, se začala objevovat tráva.

V téže době dorazil kníže Bedřich do Salcburku. Na dvoře císaře Barbarossy se žádostí o zásah ve svůj prospěch neuspěl. Císař měl spoustu jiných starostí. Proslýchalo se, že by rád uspořádal novou křížovou výpravu, aby pomohl Jeruzalému, zle tísněnému nevěřícími.

Salcburk byl posledním místem, v něž skládal vyhnaný kníže Bedřich své naděje. Arcibiskupem tu byl už spoustu let jeho mladší bratr Vojtěch. Právě obsazení salcburské arcidiecéze synem českého krále Vladislava bylo jednou z posledních křivd, která po úspěšném tažení k Milánu rozkmotřila císaře Fridricha Barbarossu a českého krále Vladislava, neboť císař nebyl o záměru českého krále předem zpraven a požádán o souhlas.

S bratrem Vojtěchem si Bedřich čas od času vyměňoval zdvořilé listy, ale neviděl ho už mnoho let. Obával se totiž, aby si okázalým přátelstvím se salcburským arcibiskupem nepohněval císaře. Barbarossa totiž nezapomínal.

Arcibiskup Vojtěch byl blahobytně vypadající prelát. Měl mírně odulé tváře, laskavé oči a nepatrně napadal na jednu nohu. Podle vzhledu by nikoho nenapadlo, že je z přemyslovské krve. Byl smířlivý, nevýbojný a zcela bez ctižádosti dosáhnout na tomto pozemském světě víc než klidného živobytí. Svého staršího bratra radostně objal a služebníkům poručil, aby přinesli sladké koláčky a jeřabinové víno.

„Dělám si ho sám," vykládal šťastně arcibiskup Vojtěch. „Je to nejlepší ochrana proti uhranutí."

Kníže Bedřich neměl nikdy valné mínění o rozumu svého bratra. Teď si ale závistivě uvědomil, že Vojtěchovi se daří mnohem lépe než jemu. I když byl Bedřich starší jen o dva roky, vypadal vedle salcburského arcibiskupa spíše jako jeho otec než bratr.

Sám Vojtěch nalil hustou rudě červenou tekutinu do dvou křehkých pohárů z matného skla. Tyhle pohárky mu přivezl jistý křižák až ze Sýrie a byly jeho chloubou. Připili si.

„Slyšel jsem, jaké máš doma starosti," pokračoval Vojtěch bez pobízení. Bedřich se obával, že se jeho bratr bude naopak hovoru o vážných záležitostech vyhýbat. Velice ho tím překvapil. Vděčně se usmál a čekal, co mu poví dalšího.

„Poslední dobou vycházím s našimi babenberskými příbuznými výtečně," pokračoval Vojtěch a malými doušky upíjel lehce nakyslé jeřabinové víno. Bylo velice silné. „A oni zase vycházejí celkem dobře s mnoha českými rody, které žijí na hranicích tvého knížectví. Slyšel jsem, že právě tyhle rody ti zůstaly věrné."

„To je pravda," souhlasil Bedřich. „Zůstaly mi věrné, ale jen tím, že nepomáhají Václavovi. Většina čeká, jak to dopadne. Bojovat pod mou zástavou se nikomu nechce."

„Ani to není málo," konstatoval věcně salcburský arcibiskup. „Já sám mám nevelkou družinu. Nejsem rytíř a neválčím se svými sousedy. Mám však několik vlivných přátel v Římě a nedávno jsem našim babenberským příbuzným velice pomohl. Pokud je požádám o pár stovek rytířů, určitě mi je poskytnou. Zvláště pokud to bude pro tebe. Jsme přece po naší matce z jejich krve. Na to chvála Bohu někteří nezapomínají ani dnes. I když žijeme v hrozné době. Zvláště mladí nevědí, co by měli chtít. Jako by nectili nic z toho, čemu věříme my. I na věrnost a rodinná pouta zapomínají. Tváří se, jako by krev nehrála žádnou roli. Modlím se, aby se vrátily staré zlaté časy."

Kníže Bedřich uměl být při jednání trpělivý. Seděl s pokorně sklopenou hlavou a očima pozorně sledoval výraz tváře svého bratra. I on měl se současným světem své zkušenosti. A ty mu říkaly, že se přetvařují všichni. Papež, císař, urození i neurození a rovněž bratři. Čekal. „Já tě asi nudím, že?" optal se najednou překvapeným hlasem salcburský arcibiskup.

„Ale vůbec ne… Jen snad, že mí nepřátelé obléhají Pražský hrad. A netuším, zda ho dokonce už nedobyli."

„To by bylo jistě špatné," souhlasil důstojně jeho bratr. „Do týdne ti opatřím vojsko. Ale obávám se, že nebude tak silné, aby se mohlo v poli Konrádu Otovi postavit. Proto si myslím, že bys měl jet napřed a pokusit se přimět své věrné na jihu Čech, aby i oni přispěli svými družinami. Pokud to udělají, pár rytířů poskytnu já a zbytek Babenberkové. Vojsko tě bude očekávat u zemské brány v Kaplici."

Skoro celý týden po úspěšném odražení velkého útoku na hradby se Alžběta Přemyslovi vyhýbala. Na nádvoří s ním ztratila vždy jen pár slov, co je třeba udělat, ale ani jednou nezašla do hodovní síně. Nakonec se za ní vydal Přemysl sám. Seděla ve své ložnici a vyšívala. Přemysl zůstal ohromen stát na prahu. Nějak si neuměl srovnat, že tahle žena, která bez mrknutí oka zabíjela nepřátele, umí také vyšívat.

„Mám tuhle práci ráda," usmála se na něj. Vypadala velice ostýchavě a dokonce se trochu červenala.

„Proč se mi vyhýbáš?" optal se bez zbytečných kliček.

„A není to tak lepší?"

„Co se stalo?"

Sklopila oči k podlaze a pomalu, nesmírně těžce ze sebe soukala: „Ten večer… jak jsme zvítězili… opila jsem se. Nepamatuji se skoro na nic. Jen na to, žes mne tady na lůžku svlékal…" Zvedla oči a zvědavě pokračovala: „Je důvod, abych se trápila, že jsme spolu zhřešili?"

Zavrtěl hlavou a stejně vážně jí odpověděl, že se nemusí vůbec trápit. Jen ji odnesl na lůžko, ale nesvlékal ji, pouze z ní stáhl zbroj. „Přísahám na svou rytířskou čest, mezi námi dvěma k ničemu nedošlo."

„Chvála Bohu," oddechla si a pokřižovala se. Pak odložila práci, vstala a Přemysla mateřsky políbila na tvář. „I když je to asi škoda!" zasmála se vesele a vystrčila ho ze dveří.

O tři dny později se v noci pokusilo třicet rytířů Konráda Oty proniknout pod rouškou tmy za hradby. Jakmile by otevřeli bránu, zbytek vojska, který byl přichystaný v táboře, by vtrhl do hradu. Ten-hle úkol jim měla usnadnit zrada. Na hradbách u věže nad cestou do malostranského podhradí hlídali tu noc dva vojáci, které se Konrádu Otovi podařilo prostřednictvím jednoho svatovítského kanovníka podplatit.

Podplacení vojáci spustili z hradeb tři silná lana, na kterých byly udělané uzly, aby se po nich útočníkům lépe šplhalo. Noc byla mračná a měsíc vůbec nesvítil. Pozdě v noci, když zhasla poslední světla v hradním paláci, se malý oddíl vydal na cestu. Rytíři se plížili obloukem po svahu nad údolím a ukrývali se za křovinami.

Tu noc velela strážím kněžna Alžběta. Několikrát obešla ochozy a pak si šla sednout k bráně mezi rytíře. Seděl tu i durynský velitel Rufus. Nechala si podat džbán s pivem a přátelsky s nimi rozprávěla o všem možném. Ale byla nesoustředěná, stále se jí zdálo, že něco přehlédla. Právě když se chtěla napít, spadlo jí do džbánku smítko prachu. Zvedla oči a v šeru nad hlavou zahlédla na kamenné klenbě brány pavouka, který se rychle soukal kamsi pryč. V té chvíli jí to došlo. Na ochozu u jedné z věží zahlédla ležet na zemi svinutá lana. K čemu tam vůbec byla? Vyskočila a křikla na rytíře, aby běželi za ní.

Na ochoz za věží doběhli právě včas. Jeden z obránců právě uvazoval konec třetího lana k sloupku ochozu. Zbylá dvě už visela přes okraj kamenné hradby dolů. Alžběta přiskočila ke zrádci a jediným švihem meče mu srazila hlavu. Dva rytíři, kteří ji doprovázeli, nemilosrdně zabili druhého. Třetí, který do spiknutí zapletený nebyl, ležel mrtvý vzadu u zdi věže. V zádech měl vraženou dýku.

„Odvažte provazy!" nařídil Rufus vojákům. „Rychle!"

„Ne!" zarazila ho kněžna Alžběta. „Běžte vzbudit Přemysla! A přiveďte ještě pár rytířů. Nechám sem naše nepřátele vylézt. Nic netuší, snadno je zajmeme."

To, oč se ozbrojenci z družiny Konráda Oty pokusili, bylo nečestné a odporovalo zásadám rytířské cti. V noci se nebojovalo, pokud se na tom obě strany výslovně nedohodly. Jenže takové věci se dělávaly. Bylo to však riskantní. Pokud se totiž někdo něčeho podobného dopustil, musel počítat s tím, že se na něj nebudou vztahovat pravidla rytířské války.

Ráno, hned po ranní mši, upevnili obránci Pražského hradu na hradby masivní trámy a na nich zajatce oběsili. Jejich těla tam nechali viset pro výstrahu.

O dva týdny později se k Praze přiblížily oddíly salcburského arcibiskupa a rakouských Babenberků, posílené o družiny pana Bavora, Vítka z Prčice a řady dalších velmožů. Jakmile bylo jasné, že se Bedřich vrací, spěchal do jeho tábora každý, kdo jen mohl, aby knížete ujistil o své věrnosti.

Vzbouření čeští šlechtici se vzdali bez boje a prosili o milost. Ani Konrád Ota nemínil bojovat za ztracenou věc. Se svými oddíly se rychle vydal zpět do Znojma. Václav uprchl do Polska.

Kníže Bedřich triumfoval. Když vstoupil se svými rytíři na Pražský hrad, Alžběta se mu vrhla kolem krku, a i když se bránil, okázale ho zlíbala. Po dlouhé době zářila štěstím. Bedřich v čele vojska byl v jejích očích znovu tím rytířem, jehož v mládí tak milovala.

Autor: Redakce

28.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Zastánci tradičních Vánoc zase bojují proti Santa Clausovi

Praha - Tradiční podobu českých Vánoc před anglosaskými vlivy obhajuje iniciativa Zachraňte Ježíška. Na sociálních sítích ji letos podpořilo už přes 55.000 lidí. Její zastánci brojí především proti všude přítomné reklamě a postavě Santa Clause spojené v počátcích s propagací jednoho výrobku. Míní, že dekorace spojené s touto podobou Vánoc ničí v dětech fantazii, a i když doma dárky třeba dále nosí Ježíšek, představují si ho stále více jako dědu v červeném plášti, což vede k postupnému zapomínání na české tradice a přebírání vzorů z ciziny.

Dana Zátopková brzy opustí nemocnici, Vánoce už stráví doma

Praha - Po více než dvou měsících by měla olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková opustit střešovickou nemocnici. Čtyřiadevadesátiletá atletická legenda se zotavuje po zlomenině krčku stehenní kosti a následné operaci.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies