VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (20. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí druhé s vročením 1180-1189, kapitola 20…

29.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Trvalo ještě asi měsíc, než se podařilo zbytky odbojné české šlechty zlomit úplně. Tentokrát Bedřich nevyslyšel úpěnlivé prosby o milost a jeho oddíly oblehly dvorce zrádců. Ten, kdo se pokořil a bránu dobrovolně otevřel, musel jako pokutu odevzdat polovinu majetku a nejstaršího syna poslat na Pražský hrad jako rukojmího. Ten, kdo se nepokořil, byl popraven ihned, jakmile jeho dvorec padl. Pouze Všebor, mladší bratr Bohuslava z Rýzmburka, dokázal svůj dvorec ubránit a za svou statečnost si získal milost.

Bedřich uchopil velice rychle vládu v českém knížectví zpět do svých rukou. Dokonce pevněji než v předchozích letech. Více než dvě desítky předáků odbojných rodů byly popraveny a knížecí pokladnice nebyla ještě nikdy tak plná jako právě teď. Rytíři, kteří zachovali knížeti věrnost, byli štědře odměněni stříbrem a někteří obdrželi dvorce zabavené povstalcům. To během krátké doby upevnilo Bedřichovu moc.

„Je na čase, abychom se spolu vyrovnali i my dva," oznámil Přemysl bratrovi, když se vrátil po úspěšném tažení z Plzeňska, kde žilo odbojných rodů nejvíce. Nešetřil nikoho.

„Jistě," souhlasil Bedřich dobromyslně. „Zachránil jsi mi knížecí stolec. A zachránil jsi i mou ženu. Kdysi jsme našemu otci přísahali, že budeme svorní, dokud bude žít jediný Přemyslovec, který by nás mohl ohrozit. Pokud chceš, můžeme tuhle přísahu obnovit."

„Pokud to tentokrát myslíš opravdu poctivě, proč ne?" přikývl Přemysl. Pamatoval si na všechny úskoky, o které se jeho starší bratr v minulosti pokusil. Ale i když nevěděl proč, měl dojem, že tentokrát to Bedřich myslí upřímně. Snad proto, že to bylo pro jeho bratra výhodné.

Objali se a políbili. Smlouva byla uzavřena.

„A teď k praktickým záležitostem," pokračoval Bedřich. Posadili se ke stolu v hodovní síni. Přesně v těchto křeslech se Přemysl v době obléhání opil s jeho manželkou. Rád na ten večer vzpomínal.

„Co s oddíly durynského lantkraběte?" V hlase českého knížete však nezněly obavy jako před dvěma lety, kdy Přemyslovi pomáhali rytíři míšeňští. Vítězství nad vzbouřenci vrátilo Bedřichovi sebevědomí. Teď už se několika stovek rytířů neobával. Nebo to alespoň nedával znát.

„Durynští ozbrojenci měli být už dávno doma, ale jak víš, neměl jsem na vybranou. Teď budeme muset za vojenskou pomoc zaplatit. Vzdej se i ty nároku po naší matce na hrad v Meerane. A durynskému lantkraběti pošli pár truhlic stříbra. Teď na to máš. Myslím, že Ludvík tuhle cenu přijme. Zvláště když jsi vyhrál. Je náš příbuzný a může tě ještě potřebovat," navrhl Přemysl.

K jeho údivu Bedřich bez dlouhého uvažování souhlasil. Zvedl číši s medovinou a vychutnával si její hořkosladkou chuť. Když pobýval na císařském dvoře, velice mu scházela. Postavil číši zpátky na stůl a přišel s další otázkou. Mnohem ožehavější. Co udělají s Děpoltem?

Víc vysvětlovat nemusel. Přemysl pochopil, že jeho bratr se konečně utvrdil v přesvědčení, které Přemysl hlásal už dávno, že se jejich bratranci věřit nedá. Děpolt se sice nepřidal na stranu vzbouřeného Václava, nepodporoval ani Konráda Otu, ale současně neudělal nic pro to, aby pomohl kněžně Alžbětě v době, kdy bylo nejhůře a ona sama musela bránit Pražský hrad. Bedřich s ním již o jeho neodpustitelné nečinnosti hovořil, ale Děpolt se vehementně ohrazoval, že měl sám co dělat, aby ubránil hranice svého panství. Neměl po ruce jediného rytíře, kterého by mohl postrádat. Ať již to byla pravda nebo ne, Bedřich to považoval za zradu. Nic z toho, co ohrožovalo jeho ženu, odpustit nemínil. Děpolt byl ovšem příliš mocný, aby ho potrestal zabavením majetku nebo ho dokonce nechal popravit, jako to udělal s ostatními odbojnými šlechtici.

„Děpolt je tvůj problém," nemínil se do téhle záležitosti zaplést Přemysl. „Ty jsi český kníže. Nerad bych ale zamluvil mou záležitost. V Řezně jsi souhlasil, aby mne císař zbavil markraběcího titulu. Nelpím na něm, chápu, že to bylo Rudovousovo rozhodnutí. S čím se ovšem nesmířím, je fakt, že jsi mi odejmul Brněnsko. Předpokládám, že tuhle křivdu co nejdříve napravíš."

„To je samozřejmé. Konrád Ota se vzbouřil proti mně. Před dvěma lety byl silnější on, ale teď se situace změnila. Zítra tě veřejně ustanovím brněnským údělným knížetem. Ovšem víc v téhle chvíli udělat nemohu. Své vojsko potřebuji tady, v Čechách."

Přemysl mlčky přikývl. Byla to pořád stejná písnička. Jeho bratr se mu velkoryse odmění tak, že si všechno musí Přemysl zařídit sám. Věděl ovšem, jakou sílu má titul. Rytíři ctili legitimitu. Legitimita byla totiž i jejich štítem, proto na ni všichni přísahali. Bez legitimity by nebyla urozenost, která šlechtě přinášela řadu privilegií. Žádný šlechtic nemohl s klidným svědomím zpochybnit legitimitu knížecího titulu, aniž by zpochybnil vlastní urozenost.

Teď, když znojemský údělný kníže s Bedřichem prohrál, bylo zřejmé, že legitimní právo rozhodovat o moravských údělech náleží českému knížeti. Přemysl tak obdržel od bratra dar, který sice nebyl dosažitelný snadno, ale dal se časem získat. Bude prohlášen za legitimního pána Brněnska z moci českého knížete, který byl momentálně silnější. A to rozhodovalo. Nepochyboval, že ho většina moravských šlechtických rodů podpoří.

Záhy se ukázalo, že Přemyslova úvaha byla správná. Na jeho stranu se postavili prakticky všichni rytíři z Brněnska. Mimo jiné proto, že většinu úřadů svěřil Konrád Ota členům své znojemské družiny a nikoli jim.

Během letních měsíců Přemysl postupně dobyl všechny hrady, které musel před časem Konrádu Otovi postoupit. Ovšem s Brnem to tak jednoduché nebylo. Znojemský údělný kníže nechal zvýšit valy i dřevěnou palisádu, kterou na několika místech zesílil kamennými věžemi. Do příkopů svedl vodu z nedaleké Svratky. Opevnění bylo fortelné a ve městě silná posádka. Obléhání se protahovalo.

Těsně před začátkem žní se Přemysl rozhodl, že velení vojska předá na čas Lambertovi z Boskovic. V Olomouci nebyl už pět měsíců a zastesklo se mu po Adlétě. Věděl, že se na zkušeného velitele může spolehnout. Bylo stejně už jen otázkou času, kdy se vyhladovělé město vzdá. Proto odjel, a jak se později ukázalo, bylo to rozumné rozhodnutí, protože Brno se bránilo ještě několik měsíců. Teprve na svatého Martina otevřela posádka brány a vzdala se pod podmínkou, že Přemysl zaručí všem rytířům svobodný odchod a ponechá jim zbraně. Po dvou letech konečně Přemysl znovu usedl na stolec brněnského údělného knížete. Ale ještě než se tak stalo, musel hasit úplně jiný požár. Došlo totiž k první velké roztržce s Adlétou.

Hned jak Přemysl svěřil obléhání Brna pánovi z Boskovic, odcválal s malou družinou do Olomouce. Bylo voňavé příjemné léto a na polích podél cest žali rozesmátí vesničané obilí. Už několik let byl Bůh ke křesťanům štědrý a úrody byly tak hojné, že lidé sklizené obilí během roku ani všechno nespotřebovali. Zbytek prodali a za stržené stříbrňáky si mohli koupit spoustu užitečných věcí. Všude proto vládla spokojenost, na vesnicích i mezi městskými řemeslníky a kupci.

Když Přemysl vstoupil do svého paláce v olomouckém hradě a setkal se s Adlétou, první, čeho si všiml, bylo její vystupující břicho. Adléta už byla v pokročilém stupni těhotenství. Měla tvář ztrhanou pláčem, ústa hořce stažená a v očích beznaděj. Přemysla objala velice váhavě, a ještě než stačil cokoli říci, hystericky se rozplakala.

„Co se děje?" optal se znepokojeně. Uchopil ji za ruku a zamířil s ní do ložnice. Věděl, že mezi čtyřma očima se mu svěří spíše, než kdyby s ní hovořil v hodovní síni. Posadil ji opatrně na lůžko a sám si k jejím nohám přitáhl nízkou stoličku.

„Ty se ptáš, co se děje?" vyjela na něj nepřátelsky. „Nevidíš, že zase čekám tvoje dítě? Je z té noci, kdy jsme spolu leželi naposledy. Byla jsem tak hloupá! Pořád jsem si dávala pozor, abych neotěhotněla, ale když jsi odjížděl bojovat, přišlo mi tě líto a já hloupá zapomněla. Takové neštěstí," štkala.

„Proč tvrdíš, že je to neštěstí?" divil se nechápavě. „Rodila jsi už dvakrát a žádné potíže jsi nikdy neměla."

„Druhé dítě se narodilo mrtvé!" skočila mu do řeči. Řekla to hlasem, v němž zněla výčitka. Přemysl pochopil, že mu smrt jejich dítěte dává za vinu. Nechápal proč a rychle uvažoval, kde takovou hloupost vzala. Změnila se od jejich poslední návštěvy v Míšni. Tehdy se setkala se svou sestrou Markétou. Co když jí něco namluvila? Uchopil Adlétu za ruku a optal se jí přímo, zda to spolu nějak souvisí.

„Ano, vím všechno!" vykřikla a ruku vytrhla z jeho sevření, jako by se spálila. „Markéta mi pověděla pravdu!"

„Co ti pro Boha namluvila?" naštval se Přemysl. Vstal a zlostně začal přecházet po malé ložnici.

„Že tě měla dříve než já," soukala ze sebe z posledních sil. Pak se zhroutila na polštář a otřásala se vzlyky, které nedokázala zastavit. Přemysl ji popadl za rameno a ne zrovna šetrně s ní zatřásl.

„Je to lež! Posloucháš mě? Vymyslela si to!"

„Nevymyslela!"

„To sakra raději věříš jí než mně? Jsem tvůj manžel a přísahám, že nebylo nic. Přiznávám, nabízela se mi. Copak tys to nevěděla? Sama ses mi tehdy na hostině přiznala, že se se mnou pomiluješ hlavně proto, abys předběhla svou sestru."

„Řekla jsem to," souhlasila upjatě. Podařilo se jí ovládnout, dlaní si setřela slzy z očí a přestala vzlykat. „Jenže to jsem si myslela, že já budu první."

„Byla jsi první! Jak tě mám přesvědčit?"

„Konečně jsem pochopila, proč zemřel náš syn. Bůh nás potrestal. Copak ty nevíš, že si muž nesmí vzít za manželku ženu, pokud se předtím spojil s její sestrou? Takovému manželství církev nepožehná a je neplatné, protože to je incest," vedla si sveřepě svou.

Přemysl zaťal pěsti, a kdyby tu Markéta byla, nechal by ji zbičovat do bezvědomí. Měl chuť udeřit i Adlétu. Tohle že byla ta její láska? Chvíli si ji prohlížel. Na lůžku ležela s velikým břichem jako neforemný vak.

Klekl si na podlahu a opatrně ji pohladil po jejích nádherných hnědých vlasech. „Tvrdím, že Markéta lhala. A pokud mi nevěříš, důvěřuj alespoň své lásce. Co ti říká ta?"

Adléta neodpověděla. Odmítla se na něj vůbec podívat.

Přemyslovi došlo, že ji může ztratit navždycky. Zůstane mu jen její tělo, které po dvou porodech už nebylo zdaleka tak pružné a vláčné jako kdysi. Ale to, co na Adlétě tolik miloval, její něha, ta mu teď nepatřila. Mohl udělat jedinou věc, kterou se dalo téhle ztrátě čelit. I když to byl riskantní krok, jinou volbu neměl.

„Pokud nevěříš dokonce ani své lásce, doufám, že uvěříš božímu znamení," řekl důrazně a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejzbožněji. Ve skutečnosti vůbec zbožné myšlenky neměl. Představoval si hořící klášter, v jehož plamenech se škvařila Markéta.

Adléta si rukou setřela zbytky slz a konečně na něj obrátila svůj ztrápený pohled. „Jaké znamení?"

„Pokud jsem opravdu s Markétou zhřešil, i to dítě, které nosíš pod srdcem, se narodí mrtvé. Ale pokud si Markéta vymýšlela a já mluvím pravdu, narodí se živé. Vzpomínáš, co stálo na začátku našeho manželství? Nevstoupila jsi do kláštera jen na základě božího znamení, protože On dopustil, abys otěhotněla. Věř tedy, že ti Bůh dá znamení i teď!"

„Optám se svého zpovědníka," odpověděla nejistě. V noci spal Přemysl na lůžku sám. Adléta si nechala ustlat ve vedlejší komnatě.

Druhý den při obědě mu oznámila, že se radila se zpovědníkem a ten si myslí, že Přemyslův návrh je poctivý, i když on osobně považuje za rouhání chtít, aby Bůh oznamoval svou vůli na úkor života nenarozeného dítěte.

V dalších měsících se k Přemyslovi chovala laskavě, ale nijak něžně. Dovolila, aby ji líbal jen na tvář, ale pokud se chtěl dotknout břicha, v němž nosila jeho dítě, rezolutně to odmítla. Nakonec se Přemysl vzdal snahy udobřit si ji a rozhodl se, že vše nechá na boží vůli. V Olomouci si vyhlédl tmavookou a snědou šenkýřku, která pocházela z Uher. I když byla menší postavy a štíhlá, měla v sobě něco z divokosti kněžny Alžběty. Strávil s ní řadu nocí, které ukojily prudkou vášeň, ale nic víc.

Tři dny po dobytí Brna se Adlétě narodila dcera. Byla zdravá a měla se čile k světu.

Adléta byla šťastná a po dlouhé době se na Přemysla usmála. Porod ji nijak zvlášť nevyčerpal a už druhý den byla schopná chodit.

„Jak ji pojmenujeme?" optala se a sama ho začala líbat.

„Bude se jmenovat Markéta," oznámil tvrdě Přemysl. Adléta zesinala hněvem, ale Přemysl nesmlouvavě pokračoval: „Měl jsem pravdu já, jak vidíš. Byl jsem ti věrný a tys pochybovala. Jméno dcery ti bude na věky připomínat tvou hloupost. Bude se jmenovat po tvé sestře, rozhodl jsem tak!"

Malou Markétu pokřtili během adventu. Adléta se hned, jak skončilo její šestinedělí, odstěhovala zpět do ložnice svého manžela. Byla pokorná a něžná jako v prvním roce jejich společného života. Přemysl sice chvíli trucoval a i po Novém roce ještě několikrát navštívil snědou uherskou šenkýřku, ale nakonec jí oznámil, že už příště nepřijde. Na rozloučenou své milence daroval právo svobodného šenku a její rod osvobodil od všech povinností vůči olomouckému knížeti.

Následující noc se s Adlétou dlouho miloval a znovu si uvědomil, co pro něj znamená. Jako by se narozením malé Markéty zlomilo tísnivé prokletí, které je dva roky pronásledovalo. Přemysl se znovu cítil s Adlétou v náruči šťastný. Navíc získal zpět brněnské údělné knížectví a na jaře se chystal zaútočit na Konráda Otu přímo na jeho území.

Autor: Redakce

29.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Sněmovna schválila státní rozpočet, schodek má klesnout na 60 miliard korun

Praha - Sněmovna schválila státní rozpočet na příští rok. Schválený schodek má proti tomu letošnímu klesnout o deset miliard na 60 miliard korun, ministr financí Andrej Babiš (ANO) ale dnes před poslanci vyjádřil přesvědčení, že výsledek bude lepší. Jde už o třetí státní rozpočet současné koaliční vlády. Sněmovna podpořila jen ty přesuny peněz v návrhu státního rozpočtu na příští rok, s nimiž souhlasil Babiš. Opozice neuspěla ani s jedním požadavkem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies