VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (24. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize třetí s vročením 1180-1189, kapitola 24…

2.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Jindřich Břetislav nezamířil po svém útěku z Čech na dvůr císaře Barbarossy hned, ale navštívil nejdříve mohučského arcibiskupa a pak ještě kolínského. Věděl, že si musí zajistit podporu nejvyšších církevních představitelů v německých zemích. Arcibiskupové nebyli jen vysokými preláty, ale současně drželi titul říšských knížat a vládli jako světští panovníci. Nepodléhali žádnému lantkraběti, markraběti ani vévodovi, nýbrž přímo císaři. Mohli si dělat vlastní politiku a nemuseli prosit žádného knížete, aby jim něco dovolil. Jindřicha Břetislava napadlo, že stejně nezávislé postavení by mohl získat i on. A proč ne? Nebyl sice arcibiskupem, ale z hlediska majetku nebyl určitě chudší než oni.

Jak správně předpokládal, oba arcibiskupové byli ochotní vynést za příslib štědrých darů svůj verdikt o tom, že český kníže porušuje práva církve. Dokladů mohl Jindřich Břetislav snést celé tucty. Kolínský arcibiskup Filip z Heinsbergu šel ještě dál. Nabídl, že pokud by slíbený dar byl ještě štědřejší, zprostředkuje jednání mezi císařem Barbarossou a pražským biskupem.

Jindřich Břetislav ochotně na jeho podmínku přistoupil, protože věděl, že kolínský arcibiskup má u stárnoucího císaře přáno. Říkalo se totiž, že se má stát jeho legátem pro přípravu nového křížového tažení. Zatím o něm sice všichni jen šeptali, ale zdálo se, že ta-hle věc je už jistá.

Egyptský sultán Saladin vytlačoval křižáky a Jeruzalémské království se po nešťastné porážce jeruzalémského krále u Hattínu zhroutilo. Saladinovi nestačilo, že dobyl Jeruzalém a držel Kristův hrob, ale zaútočil i na Akkon a další významné křesťanské pevnosti. Hrozilo nebezpečí, že nevěřící ovládnou celou Svatou zem. To-hle si žádný křesťanský panovník neuměl dobře představit. Císař Barbarossa měl vnuknutí, že osvobození Jeruzaléma je poslední velká věc, kterou Bůh vložil na jeho císařská bedra. Kolínský arcibiskup měl v císařových plánech významné postavení a jako spojenec byl pro Jindřicha Břetislava neocenitelný.

I když se o záměrech uprchlého pražského biskupa v českých zemích příliš nevědělo, byl kníže Bedřich velice nervózní. Špatně spal a v noci ho probouzely těžké sny. Bál se zrady a ještě více se bál Rudovouse. Do lůžka si brával meč a měl ho tam, i když se miloval se svou ženou. Jak si Alžběta hořce uvědomovala, bylo to stále řidčeji.

Protože zpočátku nechápala, co se děje, napsala svému bratrovi, zda by nebyl ochotný napadnout Moravu, aby dal za vyučenou Konrádu Otovi, neboť si myslela, že příčinou úzkosti jejího manžela je on. Jenže Béla jí vzkázal, že má svých starostí s byzantským císařem až nad hlavu a jak ji zná, poradí si sama. Připsal ještě, že pokud by ji to v Čechách omrzelo, rád ji přijme jako velitele svého vojska. Měl ji vždycky upřímně rád, a pokud vojenskou podporu odmítl, Alžběta pochopila, že opravdu nemůže. Nakonec jí to nedalo a Bedřicha se optala přímo, co se vlastně děje.

„Starej se raději o kuchyni," utrhl se na ni zlostně. „Včera byl ten kanec tvrdý jako houžev!"

Dříve by jí asi zvlhly oči lítostí a možná by i odešla plakat do své komnaty. Jenže od té doby, kdy uhájila sama Pražský hrad, měla pocit, že má právo na vládu stejně jako její manžel. Zrudla zlostí a začala křičet, že tohle si za všechno, co pro něj udělala, nezaslouží, a jestli se mu nelíbí mít ji za spojence, může být jeho nepřítelem.

Kníže Bedřich se podvědomě přikrčil a překvapeně na ni zíral. Něco takového si ještě nikdy nedovolila. Ruka mu sjela k jílci meče, jenže ona žádnou zbraň neměla. Proto nechal meč v pochvě. Vyskočil však a pokusil se ji udeřit do tváře. Obratně uhnula, chladně se ušklíbla, pak se k němu otočila zády a pomalu zamířila ke dveřím, aby mu dala najevo své pohrdání.

„Počkej!" rozkřikl se. Cítil, že se celý chvěje a srdce mu divoce bije jako po obrovské námaze. „Nařizuji ti, abys zůstala. Jsem tvůj kníže a manžel."

Zastavila na prahu, ohlédla se a smutně zavrtěla hlavou: „Býval jsi. Ale nejsi už ani jedno, ani druhé."

Bedřich měl pocit, jako by někdo kolem něj spustil závěsy z rudého hedvábí. Vrhl se za ní. Zatmělo se mu před očima, a když je znovu otevřel, ležel na lůžku a na čele měl studený obklad. Na stolici vedle lůžka seděl jeho židovský lékař a pouštěl mu žilou. U okna stála jeho žena, byla bledá a v očích měla slzy.

„Co se stalo?" zabručel a chtěl se posadit. Ale lékař mu to nedovolil a klidným hlasem vysvětloval, že teď potřebuje alespoň den klidu. Bedřich ho poslechl, i když se cítil lépe.

Sotva lékař zmizel, padla před ním Alžběta na kolena a prosila za odpuštění. Chvíli ji zamračeně poslouchal. Sám nevěděl proč, najednou si vzpomněl, jak mu přivezla peníze z Uher, aby mohl uplatit císaře Barbarossu. Zvedl ruku, pohladil ji po tváři a řekl: „I já bych se měl omluvit. Ten kanec včera nebyl zase tak moc tvrdý."

Alžběta se na okamžik zarazila, pak se rozesmála a šťastně ho políbila. Bedřich se pohodlně posadil na lůžku a začal se jí svěřovat s tím, co ho jako knížete doopravdy trápí. Dokonce se přiznal, že asi udělal chybu, když Děpolta popichoval proti pražskému biskupovi. Zřejmě svého bratrance Jindřicha Břetislava podcenil a teď se obává, co všechno by mohl proti němu podniknout. Stoupenci papeže mají v poslední době u stárnoucího Barbarossy veliké zastání. Tak, jak císař sám dříve porušoval všechna církevní práva, teď jiné tvrdě trestá za totéž.

„Musíš se spojit s Konrádem Otou," řekla Alžběta po kratším uvažování.

„Proč by mi pomáhal proti Jindřichu Břetislavovi?"

„Protože by tvůj ctižádostivý biskup mohl ohrozit jeho nástupnické právo na český knížecí stolec," pokračovala Alžběta. „Je přece také jedním z nejstarších Přemyslovců, nebo snad ne? Ale i kdyby o knížecí stolec nestál, o čemž pochybuji, měl by si to Konrád Ota myslet."

„A co z toho?"

„Není snad na čase, abys skutečně převzal vládu nad celou zemí? Copak vládneš na východě ty? Ne! Tam vládne jako údělný kníže tvůj bratranec Děpolt. A co v Olomouci? Máš pocit, že tě Přemysl poslechne na slovo?"

„Musím nechat příbuzným jejich úděly, aby měli z čeho žít, jinak se postaví proti mně. Je to rodinná tradice."

„Ovšem můžeš jim ty úděly zmenšovat. Pokud budeš dostatečně silný, smíří se s menším vlivem, než aby o něj přišli úplně. A ještě něco! Musíš si nějak udobřit císaře. Pokud nechceš, aby se jeho hněv obrátil proti tobě, potřebuješ obětního beránka. Kromě toho se musíš usmířit také s Jindřichem Břetislavem. A to dříve, než předstoupíš před Barbarossu!"

„Tobě se to řekne… Ale jak to udělat?"

„Teď musí táhnout všichni Přemyslovci za jeden provaz."

„Nesmysl, to přece nejde! Každý příbuzný chce něco jiného."

„Obětujete společně Děpolta! On je přece původcem všech nesnází! Porušuje církevní práva, svévolně drancuje statky pražského biskupa, je zpupný a nedbá ani na napomenutí českého knížete. Proto mu odejmeš jeho úděl na východě Čech a svěříš ho Přemyslovi. Ten se samozřejmě vzdá Olomouce, která připadne tobě. Konrádu Otovi odevzdáš pár hradů na Olomoucku, aby byl spokojený i on. Tím, že společně vyženete Děpolta, zbaví se Konrád Ota dalšího možného soupeře, až se bude jednou ucházet o knížecí stolec. Doufejme, že k tomu ale nedojde, můj milý," řekla něžně.

V duchu se obávala, že jejího muže stravuje jakási zlá nemoc. Proč by se jinak v poslední době choval tak zbaběle? Nedokázal zkrotit ani ji. Jak by si mohl poradit se svými ambiciózními přemys-lovskými příbuznými? Pravda ovšem byla, že zkrotit ženu z Uher byl pro většinu mužů nadlidský úkol. Musela se v duchu tomuhle pošetilému nápadu pousmát.

„Na tvůj plán by snad mohl přistoupit i Jindřich Břetislav," vytrhl ji z úvah. „Z majetku bratrance Děpolta mu nahradím škody a přiznám mu všechny sporné lesní újezdy, které se zmiňují v té zatracené listině. Určitě si ji napsal sám."

„To máš teď jedno, nerozčiluj se! Hlavně aby se vrátil. U císaře to dopadne dobře! A jako prostředník, který to mezi vámi dohodne, by mohl vystupovat tvůj bratr Vojtěch. Je salcburským arcibiskupem a určitě je pro podobnou misi nejvhodnější osobou. V poslední době se smířil s císařem. Alespoň to zůstane v rodině."

Jindřich Břetislav ihned poté, co získal podporu říšských arcibiskupů, přitvrdil. Vyhlásil na Děpolta interdikt a svému bratranci knížeti Bedřichovi vzkázal, že je připraven dát do klatby celé české knížectví, pokud budou církevní práva pošlapávána tak nestydatě, jako se to děje dosud. Velice ho překvapilo, když se u něj o několik dnů později objevil jeho bratranec salcburský arcibiskup Vojtěch jako vyslanec českého knížete.

Jindřich Břetislav byl zkušený diplomat, stejně jako Vojtěch, a tak jednání probíhala velice pomalu. Ani jeden nechtěl odhalit karty a o každý ústupek se tvrdě bojovalo. Pražský biskup měl však velké ambice. Nestačilo mu dostat zpět to, co ztratil, on chtěl mnohem víc. Navíc záhy pochopil, že jeho snahy o emancipaci jsou v očích bratrance Vojtěcha do jisté míry sympatické, neboť salcburský arcibiskup nebyl jen Přemyslovec, ale také církevní hodnostář.

Když nakonec svolal císař Fridrich Barbarossa všechny účastníky sporu do Řezna, kníže Bedřich ustoupil a podvolil se diktátu pražského biskupa. S vyhnáním Děpolta souhlasil velice ochotně i Konrád Ota. Přemysla se na názor nikdo neptal. Teď již šlo jen o to, přimět vrtkavého císaře, aby spor rozsoudil v duchu, jak se Přemys-lovci předem dohodli. Císař rád své okolí překvapoval. Dokazoval tím, že vládne pevnou rukou. Mnohdy vynesl rozsudek zcela opačný, než jak bylo předem dohodnuto. Tentokrát se to však nestalo. Hodně práce v té věci vykonal kolínský arcibiskup. Češi však museli udělat ústupky i císaři.

Kníže Bedřich se slavnostní přísahou císaři zavázal, že se osobně i s českým vojskem zúčastní křížového tažení do Svaté země. Všichni přítomní Přemyslovci museli rovněž souhlasit s tím, že se pražský biskup stane říšským knížetem, což v praxi znamenalo, že ho napříště bude jmenovat císař a nikoli český kníže.

Děpolt, který se o císařově rozhodnutí dozvěděl až od svých německých příbuzných, stihl včas uprchnout s celou rodinou za hranice. Příkaz vydat Olomouc doručil Přemyslovi knížecí posel.

„Budeme se stěhovat, má lásko," oznámil večer Přemysl Adlétě. Byl rozmrzelý, ale snažil se nedat to na sobě znát. V rychlosti jí pověděl, co se stalo.

Pokrčila odevzdaně rameny. Doma v Míšni zažila podobné komplikace mnohokrát. Ten, kdo v rodu vládl, posunoval svými příbuznými jako figurkami po šachovnici podle momentální situace. To bylo svaté právo vládce. Chápala Přemysla, že je naštvaný. Pak jí ale došlo, že zřejmě zvažuje, zda by neměl odmítnout.

„Ty chceš bojovat?" špitla s obavou v hlase.

„Vzala sis přece rytíře!"

Uchopila ho za ruku a rozplakala se. Zrovna dneska měla strašný sen. Rychle mu ho začala vyprávět, ale i když ji nechal domluvit, ve skutečnosti ji neposlouchal. Zvažoval, zda má vůbec šanci zachránit své postavení olomouckého údělného knížete. Znojemští příbuzní vládli na jihu Moravy již čtyři generace. Kromě jiného proto, že se svého údělu nikdy nevzdali a bránili ho i proti českému knížeti. Jenže jejich postavení bylo jiné než Přemyslovo.

Konrád Ota bojoval jménem moravské šlechty, aby na Moravě nevzrostl vliv pražského knížete. Znojemští Přemyslovci vždycky dokázali rodový zápas o moc prezentovat jako boj Čech s Moravou. Momentálně stál proti Přemyslovi ruku v ruce kníže pražský i znojemský. A s nimi šlechta obou zemí. Přemyslovi zbyla jen nevelká družina a pár věrných rodů na Olomoucku. Ale přesto stále ještě váhal.

Mnoho rytířů zvítězilo ve ztraceném boji jen proto, že se nebáli přesily. Rytíř byl rytířem právě proto, že nepočítal jako kupec. Měl meč a šel do každého boje s otevřeným hledím, neboť tak mu to ukládal Bůh a rytířská přísaha. Rytíř nepočítal nepřátele, protože bojoval za spravedlivou věc. Alespoň tak o tom psaly legendy. Přemysl však naštěstí nebyl naivní a věděl, že ideál je jedna věc, ale svět křesťanů věc druhá. Nikomu by ovšem nepřiznal, co si o podobných vznešených myšlenkách myslí doopravdy. O těch rytířských, stejně jako o snech své Adléty, když popisovala lásku Abélarda a Héloisy.

Důvod, proč ještě váhal, byla jeho zkušenost. Věděl totiž dobře, že jednota jeho přemyslovských příbuzných nevydrží nikdy dlouho. Teď proti němu stáli všichni – bratr Bedřich, bratranec pražský biskup a rovněž znojemský Konrád Ota. Pokud by se jim postavil s mečem v ruce, vydržela by jejich jednota? Chvíli určitě ano. Pokud by však Přemysl dokázal vzdorovat alespoň krátkou dobu, mohlo být všechno jinak. Jenže ani na to neměl dostatek vojenských sil.

Olomouc byla opevněná výtečně, jenže nestačilo bránit se za hradbami. Byl to on, kdo ukázal Bedřichovi, jak s pomocí horníků poddolovat hradby. Teď se to mohlo obrátit proti němu. Se svou družinou by za normální situace do zimy Olomouc uhájil, pokud by včas svezl dostatek zásob. Ovšem terén kolem Olomouce byl pro podkop mnohem vhodnější než před Znojmem. A pokud by se nemohl bránit za hradbami, musel by se utkat se svými příbuznými v otevřeném poli. To si ovšem s ohledem na jejich drtivou převahu nemohl dovolit.

„Posloucháš mě?" zatřásla jím Adléta.

„Ale jistě… Měla jsi špatný sen. Pokud bych se rozhodl Olomouc bránit, co bys udělala?"

„Co kdybych zatím odjela k rodičům do Míšně?" navrhla váhavě. „Víš, hrozně bys mi scházel. Ale bylo by to asi bezpečnější. Kvůli dětem."

„Jistě, bylo by to bezpečnější," souhlasil zklamaně. Před očima se mu mihla švagrová Alžběta s mečem v ruce, když bránila Pražský hrad. Jenže Adléta byla z jiného těsta. Manželka jeho bratra Bedřicha měla pravdu. Ženy z německých rodů neměly v sobě zdaleka tolik ohně a vášně jako ty uherské.

Druhý den se skoro až do oběda radil se zkušeným Černínem a odpoledne oznámil, že Olomouc opustí a přestěhuje se do nového údělu na východě Čech. Jako sídlo si vybral Děpoltův hrad v Jaroměři.

Za týden vyjela z bran olomouckého hradu dlouhá karavana povozů. Přemysl Olomouc před svým odjezdem vydrancoval a odvezl vše, co mohl. Proč by něco nechával svému nevděčnému bratrovi?

Nějakou dobu panoval v zemi klid. Jenže byl to klid před bouří. V březnu léta Páně 1189 zemřel náhle kníže Bedřich a českého knížecího stolce se ujal na základě dohod z Knína a se souhlasem většiny českých velmožů znojemský údělný kníže Konrád Ota. Problém ovšem nastal s vdovou po zemřelém Bedřichovi.

Kněžně Alžbětě přísahala věrnost celá družina jejího manžela a také někteří čeští šlechtici. Nechala uzavřít brány Pražského hradu a útok vojska Konráda Oty snadno odrazila. Všichni si dobře pamatovali, jak zdatně si vedla před několika lety. Proslýchalo se, že Přemysl sbírá ve východních a severních Čechách vojsko a chce jí stejně jako před pěti lety vyrazit na pomoc. Pokud by se ti dva spojili, byla by to vážná komplikace.

Konrád Ota něco podobného připustit nemohl. Česká šlechta mu sice přísahala věrnost, ale za týden mohl klidně jejich podporu ztratit. I Alžběta tohle dobře věděla. Proto ji nepřekvapilo, když se před bránou objevil jeden z moravských rytířů se zelenou ratolestí v ruce na znamení, že přichází vyjednávat. Alžběta souhlasila, že se setká s Konrádem Otou, ale nikoli na pláni před hradbami, ale jen na mostě. Bála se úskoku a byla opatrná.

„Vážím si tvé statečnosti," uklonil se jí s rytířskou dvorností Konrád Ota. „A proto bych nerad prolomil hradby a zmařil stovky životů. Včetně tvého."

„Proč jsi chtěl se mnou hovořit?" opáčila chladně. Od smrti svého manžela se změnila. Neusmívala se a nebyla ani příliš

trpělivá. Její postavení vládnoucí kněžny se zhroutilo a ona se snažila zachránit alespoň nepatrný zbytek života, na který si tak rychle zvykla. Dobře věděla, jak truchlivý býval úděl vdov po panovnících.

„Co požaduješ za to, že mi vydáš Pražský hrad?"

„Chci vdovský úděl tak, jak se sluší. Ale ne tady v Čechách. Narodila jsem se v Uhrách a ráda bych dožila blíže svým předkům. Chci Olomouc!"

„Město, nebo…"

„Celé Olomoucko. Samozřejmě ti jako českému knížeti složím přísahu věrnosti. Ale budu mít všechna práva údělných knížat."

Konrád Ota se na ni zahleděl. Měla tvrdé chladné oči. Věděl, že tahle žena neustoupí. Váhavě proto přikývl.

„Chci samozřejmě záruky, než otevřu brány Pražského hradu," pokračovala Alžběta věcně.

Konrád Ota na její podmínky přistoupil a druhý den oznámil znění dohody v přítomnosti shromážděných českých a moravských předáků na pláni před Pražským hradem. Teprve pak ho v doprovodu asi padesáti nejvýznamnějších velmožů pustila Alžběta do hradu, aby se mohl se svou družinou zúčastnit bohoslužby v katedrále. Sloužil ji sám biskup Jindřich Břetislav. Tam svou dohodu stvrdili slavnostní přísahou, jíž pražský biskup požehnal. Teprve pak Alžběta otevřela brány Pražského hradu.

Jakmile ozbrojenci obsadili starobylé sídlo českých knížat, nechal Konrád Ota Alžbětu uvěznit. Druhý den ji v doprovodu několika rytířů dopravil v zavřených nosítkách do premonstrátského kláštera v Doksanech. Odtud nebylo úniku. Alžběta nebyla pokorná řeholnice. Odmítla jíst a po krátké době zemřela.

Přemysl se ani nepokusil s Konrádem Otou vyjednávat. Pamatoval si dobře na jeho pohled, když v bitvě u moravských Loděnic zabil jeho nemanželského syna. Nedoufal, že by mu někdy odpustil. Přemysl byl pro každého českého knížete příliš nebezpečný. S Adlétou, dětmi a s celou svou družinou prchl do Míšně. Prožíval znovu to, co již jednou v mládí zažil. Z Prahy tehdy musel uprchnout se svým otcem a také se svými bratry. Teď byl Bedřich mrtvý, ale ať byl jakýkoli, byl to stále bratr. Konrád Ota nikoli. Přemysl byl v téhle chvíli nejstarším mužem vladislavské větve, pokud nepočítal salcburského arcibiskupa Vojtěcha. Té větve přemyslovského rodu, o které byl přesvědčený, že je předurčena vládnout v českých zemích.

Autor: Redakce

2.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Aston Martin postaví 25 nových exemplářů modelu DB4 GT. Cena je astronomická

Britská automobilka Aston Martin se vrátí k výrobě vozu, jehož život byl původně vymezen lety 1959 až 1963. Příští rok totiž obnoví produkci slavného modelu DB4 GT, v plánu je stavba 25 kusů.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Zaorálek míří do Turecka, jednat bude i o zadržených Češích

Ankara/Praha - Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek odlétá v pondělí na dvoudenní návštěvu Turecka. Chce jednat o migrační krizi a podpořit vzájemné obchodní vztahy, bude se ale zabývat i případem dvojice Čechů, kteří byli v zemi zadrženi kvůli údajné příslušnosti ke kurdským milicím. Věnovat by se měl i problematickému projektu stavby turecké elektrárny Yunus Emre, na který poskytla úvěr Česká exportní banka (ČEB) a pojistila ho státní pojišťovna EGAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies