VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (25. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize čtvrté s vročením 1190-1193, kapitola 25…

3.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Kniha čtvrtá

Znám dobře kroniku děkana Kosmy. Když jsem ještě býval kanovníkem vyšehradské kapituly, měl jsem možnost nahlédnout do poznámek, které si dělal. A stejně tak jsem měl možnost nahlédnout do análů pražské diecéze. Proto mohu směle prohlásit, že já bych kronikám, které jsou založené na bájném vyprávění starců, příliš víry nedával. Zjistil jsem totiž, že se někdy nedá věřit ani tomu, co lidé zažili a později o tom vyprávějí. To bohužel platí rovněž o vzpomínkách mého praděda Smila.

Když můj praděd vyprávěl o tom, jak Přemysl utekl před Konrádem Otou z Čech, tvrdil, že ho do Míšeňska doprovázel i on. Pyšnil se tím, že mu zůstával věrný nejen v dobách, kdy byl Přemysl mocným panovníkem, ale byl s ním i v časech, kdy mu křesťanský svět příliš nepřál. Prý vždycky věděl, že Přemysl jednou zvítězí. Ale na dvou listinách z let, kdy zasedl na českém knížecím stolci Konrád Ota, můj praděd Smil vystupuje mezi svědky. A to znamená, že nemohl v té době doprovázet Přemysla.

Víte, co si někdy myslím? O tom, jak se některé věci staly doopravdy, se nikdo pravdu nedozví. Já sám pamatuji hodně, jsem už velice starý. A neustále mne překvapuje, když slyším jiné vyprávět o událostech, které jsem v mládí zažil. Protože někdy to vypadá, jako by kronikáři psali o úplně jiných lidech, jiné době a jiné zemi. Proč je tomu tak, to netuším. Je však pohříchu mnoho záhad v lidském životě, na něž neznám odpověď.

Kapitola 25.

Smrti neoblíbeného knížete Bedřicha nikdo v českých zemích neželel. Oddechli si snad všichni, kteří něco znamenali. Bedřich totiž dokázal proti sobě poštvat úplně všechny. A dokonce ještě po smrti působil problémy a mnohé rytíře naštval.

To, co si troufla vdova po něm Alžběta, to byl vrchol! Kdo to kdy viděl, aby si žena diktovala podmínky? A dokonce aby usilovala o vládu, i když jen v olomouckém údělném knížectví. Nebylo snad rytíře, který by nesouhlasil s tím, jak se jí Konrád Ota obratně zbavil.

Jen jeden muž označil ten skutek za hanebnou věrolomnost. Tím mužem byl pražský biskup Jindřich Břetislav. Byl na nejvyšší míru pobouřen skutečností, že ho Konrád Ota zneužil ke svým cílům. Nechal biskupa sloužit slavnostní mši, během níž přísahal před oltářem při Bohu všemohoucím, že dodrží slib vdově po zemřelém knížeti. Dohodu nechal Jindřichem Břetislavem obřadně požehnat. Ale sotva opustila Alžběta katedrálu a otevřela brány Pražského hradu, Konrád Ota ji uvěznil. To byl výsměch církvi.

A kdyby jen to! Konrád Ota povolal zpátky do Čech vyhnaného Děpolta, na kterého před časem uvalil sám pražský biskup interdikt. I když ho později Jindřich Břetislav odvolal, považoval za urážlivé, aby se Děpolt vrátil a obdržel zpět panství na východě Čech. A to dokonce bez jakýchkoli podmínek. Dokonce se ani nemusel zavázat, že nezačne znovu útočit na církevní majetek. Jindřich Břetislav v reakci na to pronesl veřejné kázání o věrolomnosti nového českého knížete, kterého přirovnal k Pilátovi. Mohl si to dovolit, jako říšský kníže podléhal císaři a nikoli Konrádu Otovi. Byl odhodlaný bojovat za to, aby církev nesloužila knížeti a rytířům, ale aby ukazovala křesťanům cestu ke spasení, ty urozené nevyjímaje.

Asi týden poté, co Konrád Ota obsadil Pražský hrad, se konalo shromáždění předních českých velmožů. I když česká šlechta přijala za Bedřichova života dohody z Knína, nyní trvali zemští předáci na tom, že nového knížete zvolí na sněmu stejně, jako to dělávali jejich předkové.

Sněm se konal na Pražském hradě nedaleko starobylého kostelíka Panny Marie. Tady se rozkládal nevysoký travnatý pahorek, jemuž se říkalo Žiži. Na jeho vrcholu stál od časů prvních Přemyslovců kamenný stolec českých knížat.

Úpatí pahorku bylo obložené věncem velkých balvanů, na nichž během sněmu sedávali přední velmožové. Právo volit knížete měli jen ti, kteří na těchto kamenech seděli. Místa se dědila z generace na generaci. Pouze v případě, že některý rod vymřel, mohl místo na uprázdněném kameni získat jiný šlechtický rod. Ostatní okolostojící rytíři, kteří volbě knížete přihlíželi, mohli hlasitě vyjadřovat svůj názor, ale nemusel být brán v potaz. Pouze ti, kteří seděli na kamenech při úpatí Žiži, rozhodovali.

Kámen, který se nacházel nejblíže ke vchodu do rotundy, patřil tradičně pražskému biskupovi. Ale Konrád Ota ho na zasedání sněmu nepozval. Zdůvodnil to tím, že Jindřich Břetislav je teď říšským knížetem a nemá tedy právo zasahovat do českých záležitostí. Na jeho místě seděl probošt vyšehradské kapituly Kaim.

Volba proběhla podle očekávání bez obtíží a průtahů. Již včera se totiž Konrád Ota sešel se skupinou nejvlivnějších velmožů a dohodl s nimi podmínky, za kterých ho přijmou za svého knížete.

Jakmile účastníci sněmu prohlásili Konráda Otu za bouřlivého provolávání slávy knížetem, vzdal se titulu moravského markraběte. Od té chvíli neměl nikdo právo ten titul používat, neboť přemys-lovským zemím mohl vládnout jen jeden panovník a tím byl český kníže. Současně Konrád Ota slíbil, že úřady v Čechách nebude obsazovat svými moravskými stoupenci.

Hned pak se vydal do Řezna za císařem Fridrichem Barbarossou, aby získal jeho souhlas. Konrád Ota totiž dobře věděl, že není podstatné, co si myslí česká šlechta, ale co přijme svárlivý a vrtkavý Rudovous. Téměř pobaveně si vybavil důležité výrazy ve tvářích českých předáků, sedících na kamenech pod Žiži, a jejich květnaté proslovy o významu rozhodnutí sněmu. Byl příliš zkušený, aby dal na sobě cokoli znát. Věděl však, jak to v křesťanském světě chodí, a přemýšlel, co bude císař Barbarossa za svůj souhlas chtít.

Útěk z Jaroměře do Míšně nebyl tak snadný, jak Přemysl doufal. Právě nastaly jarní deště a cesty byly rozmoklé. S plně naloženými vozy postupovala jeho družina zoufale pomalu. V lesích hned za Jaroměří je přepadli ozbrojenci Jana Bruntálského. S tímhle loupeživým rytířem měl Přemysl potíže již dříve. Protože však měl mnohem více bojovníků, rotu Jana Bruntálského zahnal.

Několik dní se výprava zdržela ve Dvoře Králové, protože z chladného počasí onemocněla nejmladší Přemyslova dcera Judita. Nebyla nikdy silná, dostala vysokou horkost a dusil ji kašel. I když se Adléta modlila u jejího lůžka celý den, dcera zemřela. Pochovali ji na malém hřbitůvku za knížecím dvorcem Chvojno.

„Co budeme dělat?" ptala se uslzená Adléta.

Přemysl netruchlil. Měl zlost, že se zdrželi a bylo to úplně zbytečné. Od začátku tvrdil, že Juditě nepomohou a jen ohrozí sami sebe. Ale Adléta trvala na tom, že nemocné dítě neopustí. Přesto jí Přemysl nic nevyčítal. Něžně ji objal a přivinul k sobě. Položila si hlavu na jeho rameno a trochu se uklidnila.

„Budeme se muset rozdělit," vysvětloval Přemysl opatrně. Jak předpokládal, Adléta okamžitě protestovala. „Co chceš dělat?" zlobila se a v jejím hlase zněl strach. Stále se bála, aby Přemysl nechtěl udělat něco nepředloženého. Jako třeba vrátit se do Čech a začít bojovat proti pražskému knížeti. V téhle chvíli totiž netoužila po ničem jiném než vrátit se v bezpečně domů do Míšně. Co bude pak, to ji v téhle chvíli nezajímalo. Nezajímal ji ani stolec českého knížete.

Přemysl věděl, co se jí honí hlavou. Několikrát o tom spolu hovořili a jednou se dokonce ostře pohádali. Proto se ji pokusil uklidnit.

„Adléto, já porážku přijal! Ale to neznamená, že bych se vzdal toho mála, co nám ještě zbylo. Celý náš majetek máme teď naložený na vozech. Konrád Ota obsadil Pražský hrad a čeští předáci ho potvrdili na knížecím stolci. Co myslíš, že udělají teď? Pokusí se mne zajmout, aby se novému knížeti zalíbili. A náš majetek by si vzali nádavkem. Musíme se dostat co nejrychleji za hranice. To přece víš. Jenže s plnými vozy se rychleji cestovat nedá. Přesto se nehodlám vzdát jediného prasklého džbánu. Na rozdíl ode mne jsi studovala Aristotelovu Logiku. Umíš si tedy spočítat, co musíme udělat."

Chvíli mlčela a pak rezignovaně pokrčila rameny. Odpoledne spolu s dětmi, služebnými a v doprovodu několika rytířů, jimž velel hejtman Černín, zamířila nejkratší cestou k horám. Na zemské stezce do Kladska byla v bezpečí. Jejich nepřátelé určitě nepředpokládali, že by někdo z Přemyslovy družiny jel tak velikou oklikou přes zemskou bránu u Náchoda. Navíc se tudy nedalo v deštivém počasí projet s plně naloženými vozy. Na území polského království byla Adléta v bezpečí. Polský král Kazimír a Adlétin otec spolu vycházeli velice dobře.

Ve Dvoře Králové najal Přemysl tažné voly, kteří sice postupovali pomaleji než koně, ale zcela spolehlivě. V blátivém terénu dokázali vytáhnout i zapadlé povozy. Celá karavana pokračovala dál na sever k horám. Bez žen a dětí měl Přemysl mnohem méně starostí, zvláště při přepadení. Muži se o sebe postarat uměli.

V jeho družině bylo padesát rytířů na koních. Všichni to byli zkušení a ostřílení válečníci. Doprovázely je dvě stovky služebníků a čeledínů, kteří se starali o povozy, ale každý měl kopí, tesák nebo alespoň sekeru a bojovat uměli všichni. Přemysl byl příliš zkušený, aby dovolil karavaně vozů roztrhnout se. Kdykoli nějaký vůz uvízl, ostatní zastavily a čekaly, protože právě vozy, které se zpozdily, bývaly nejsnadnější kořistí.

S dalším loupeživým rytířem, na kterého během cesty narazili, se Přemysl dohodl. Oldřicha Žampacha znal dobře, protože tenhle rytíř svého času bojoval po jeho boku proti Konrádu Otovi. Oldřich Žampach vstoupil do Přemyslových služeb a pokračoval s ním do Míšně. V českém knížectví ho stejně nic dobrého nečekalo. Stoupenci Konráda Oty už začali pronásledovat rytíře, kteří ještě nevzdali hold novému knížeti. A to Oldřich Žampach nemínil udělat.

K nejkrvavějšímu střetnutí během útěku z Čech došlo nedaleko Trutnova. Na Přemyslův oddíl zaútočil bratranec Děpolt. Přemysl ztratil deset rytířů, ale dokázal se ubránit a koncem dubna překročil horský průsmyk za Žacléřem. Konečně měl hranice české země za zády. Ale žádnou zvláštní radost necítil. Přes Zhořelec a Budyšín dorazil o měsíc později do Míšně. Adléta s dětmi tam na něj už čekala.

Konráda Otu přijal Fridrich Barbarossa v Řezně. Vypadalo to, jako by císař vůbec nestárnul. Bylo mu už téměř sedmdesát let, ale chodil vzpřímeně, hlavu držel hrdě vztyčenou a svět sledoval pozornýma dychtivýma očima. Jeho vousy zářily barvou roztavené mědi a nebyl v nich jediný šedivý vous. Říkalo se, že císař sice neholduje turnajům tolik jako v mládí, ale co se týká žen, v tom se nezměnilo vůbec nic. Stejně tak se nezměnilo nic v císařově touze po moci.

„S nelibostí jsme zaznamenali, co se událo v Praze," oznámil přísně, když po týdnu čekání Konráda Otu přijal. „Co nám k tomu povíš?"

„Nestalo se nic, co by snížilo vážnost vaší koruny, vznešený císaři," odpověděl klidně Konrád Ota. Klečel na jednom koleni před trůnem a ruce měl složené na prsou, jak vyžadoval tradiční ceremoniál.

„Nic? Právo vládnout na stolci českých knížat udělujeme my a nikoli nějaký sněm. A zjevné pohrdání naší vůlí bylo, že ses vzdal titulu moravského markraběte, který jsme ti udělili."

„Špatně vás informovali, vznešený císaři," bránil se Konrád Ota. Hovořil klidně a přesvědčivě. „Kníže Bedřich zemřel nečekaně a v zemi hrozilo povstání. Bylo třeba rychle sjednotit nejvýznamnější zemské rody, jinak by vypukla válka. A tu přece nikdo nechce. Kníže Bedřich mi ještě za života nabídl nástupnictví, samozřejmě za předpokladu, že s tou volbou bude souhlasit Vaše císařská Vznešenost. Proto se na mne obrátilo několik rozumnějších předáků, abych na sebe přijal těžké břímě vlády. Jen proto, abych uspokojil domácí šlechtické rody, souhlasil jsem s volbou na sněmu, jak přikazuje dávná česká tradice. Ale knížecí diadém jsem na hlavu dosud nevložil a hned jsem spěchal do Řezna, abych vás požádal o udělení českých zemí jako léna."

„Mluvíš obratně," pousmál se císař Barbarossa. Sám byl vychytralý, a proto si uměl vážit mužů, kteří byli podobní. On sám byl odvážný rytíř, ale právě proto věděl, jak snadno lze přemoci jiné odvážné rytíře, pokud neovládají jazyk stejně obratně jako meč. Opřel se pohodlněji o opěradlo svého pozlaceného trůnu a rukou se začal probírat svým rudým vousem. Ti, kdo ho znali, pochopili, že věc českého knížete je na dobré cestě. Pochopil to i Konrád Ota.

„Ano, mluvíš obratně," pokračoval císař Barbarossa. „Přesto se domníváme, že nám neříkáš pravdu."

„Znal jsem několik knížat, kteří byli mnohem mocnější než já a kteří před Vaší císařskou Vznešeností zalhali. Ani jeden již není vládcem. Myslíte, můj pane, že bych se dopustil stejné pošetilosti?"

„Během naší dlouhé a Bohem požehnané vlády nad křesťanstvem jsme potrestali mnoho knížat, vskutku. Některé proto, že před naší Vznešeností lhali, jiné proto, že si mysleli, že jsou chytřejší než my."

„Pocházím ze Znojma," upozornil pokorně Konrád Ota. „Je to malinký hrad kdesi na hranicích s uherským královstvím. Hrad je to tak malý a bezvýznamný, že bych byl blázen, kdybych si myslel, že jsem chytřejší než císař, v jehož rukách se sbíhají osudy všech křesťanů."

Barbarossa se už vysloveně bavil. Položil ruku na jílec svého meče a ostře nového českého knížete zakřikl, aby mluvil k věci. Proč se vzdal titulu moravského markraběte?

„Já se ho nevzdal," ztrápeně vysvětloval Konrád Ota. „I nadále se cítím být vládcem celé Moravy. Stejně jako mí přemyslovští předci. Morava vždycky byla součástí českého knížectví a pod vládou jediného knížete. Teprve v časech, kdy moji hanební příbuzní tohle dávné ustanovení porušili, jsem přijal z vašich vznešených rukou, můj císaři, titul moravského markraběte. Pokud mne ustanovíte českým knížetem, ztrácí tento titul smysl. Proto jsem ho zatím přestal používat, abych nesnížil své šance jako budoucí český kníže. Pokud však nastane příhodná doba, určitě Vaši císařskou Vznešenost požádám, aby zvážila, zda mne markraběcím titulem znovu ověnčí."

„A pokud tě jím ověnčíme teď a tady?"

„Přijmu jakýkoli projev milosti z vašich rukou s hlubokým vděkem. Zvláště pokud bude výrazem lásky k českému lidu a k našemu přemyslovskému rodu."

„Za každý projev naší císařské milosti a lásky předpokládáme ovšem odpovídající vděk," upozornil věcně císař Barbarossa. Pobavil se a bylo na čase slyšení skončit.

„Čím větší bude milost, kterou mi prokážete, tím upřímnější bude můj vděk. Doslechl jsem se, že můj slavný předchůdce, kníže Bedřich, slíbil svou účast na chystaném křížovém tažení do Svaté země."

„Něco takového není projevem vděku, ale povinností každého křesťana," zarazil ho císař Barbarossa. Mírně svraštil obočí, protože si uvědomil, že by mohl přízeň kvůli chytrosti svého hosta prodat příliš lacino. A to by si na stará kolena neodpustil.

„Jistě," souhlasil ochotně Konrád Ota. „České knížectví je křesťanskou zemí a osud Kristova hrobu nenechává nikoho klidně spát. Záleží ovšem na tom, jak silné vojsko budu moci do Svaté země vypravit. Pokud nebude co nejdříve obsazen knížecí stolec anebo bude autorita nového knížete jakkoli zpochybněna, bude většina předáků ostražitá a nebude chtít vypravit své družiny za hranice."

„Ztrácíme trpělivost," zarazil ho císař Barbarossa. Hlavou se mu mihlo, že možná přece jen stárne, protože jindy by si podobnou audienci užil mnohem více. „A teď poslechni naše rozhodnutí! Ustanovíme tě českým knížetem a zapomeneme na to, že bychom mohli sněm českých předáků považovat za vzpouru proti našemu císařskému majestátu. Netrváme ani na tom, abys užíval titul moravského markraběte. Potrestán ovšem být musíš. Na křížové tažení do Svaté země nás doprovodí nejméně tři stovky českých a moravských rytířů na koních se svými družinami. To vojsko povedeš samozřejmě ty a u Kristova hrobu, až ho osvobodíme, učiníš pokání."

Konrád Ota se zdvořile uklonil. Tuhle záležitost měl už rozmyšlenou. V pravý čas ohlásí, že těžce onemocněl, a velení vojska se ujme Děpolt. Ten o jeho záměru věděl a souhlasil s ním. Na základě toho mu Konrád Ota vrátil jeho panství na severovýchodě země. Děpolta potřeboval, protože na křížovém tažení křesťanských panovníků mohl českému vojsku velet pouze velmož přemyslovské krve.

„Máme ještě druhou podmínku," pokračoval k překvapení Konráda Oty císař Barbarossa. „I když jsme už dříve potrestali bavorského a saského vévodu Jindřicha Lva, nedávno jsme mu chtěli ote-vřít naše srdce a prokázat milosrdenství hodné křesťana. Nabídli jsme mu usmíření, pokud se zúčastní našeho křížového tažení. Odmítl, a jak nám zvěd donesl, chystá se ke vzpouře ihned, jakmile opustíme říši. Proto zůstane náš syn Jindřich doma a bude bedlivě chránit naše zájmy. My ovšem víme, že Albrecht zvaný Hrdý, nejstarší syn našeho jinak věrného spojence míšeňského Oty, sloužil mnoho let na dvoře právě onoho Jindřicha Lva. Pokud by se ukázalo, že syn míšeňského markraběte chce podpořit vzpouru Jindřicha Lva, pak ti ukládáme, aby české vojsko pomohlo mému synu Jindřichovi a napadlo Míšeň."

„Vojsko přece bude ve Svaté zemi," namítl rozmrzele Konrád Ota.

„My nesmlouváme! Diktujeme naše podmínky, neboť tvé knížectví má jistě více rytířů než ony tři stovky, které doprovodí mne. A to, že jsme ti nakonec odpustili, má jediný důvod. A tím je právě Míšeň. Volili jsme při obsazování českého knížecího stolce mezi tebou a Přemyslem. Jenomže proti Míšni by Přemysl nebojoval, zatímco ty ano. Odpoledne nám v chrámu odpřisáhneš věrnost."

Autor: Redakce

3.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Na Mezinárodní vesmírné stanici jedí kosmonauti francouzská jídla

Paříž - Ve zhruba 400 kilometrech výšky, na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), jí francouzský kosmonaut Thomas Pesquet a jeho pět kolegů převážně francouzská jídla. Na jejich přípravě se podílí od roku 2006 francouzský šéfkuchař Alain Ducasse, jemuž letos pomáhá Thierry Marx, píše francouzský deník Libération.

Žalobci: Za pád mostu ve Vilémově může deset lidí

Vilémov – Zdeňka Tománková, okresní státní zástupkyně v Havlíčkově Brodě, podala k tamnímu soudu obžalobu na deset lidí kvůli pádu mostu ve Vilémově na Havlíčkobrodsku ze 4. září 2014. Pod mostem tehdy zahynuli čtyři dělníci. Tři Češi a jeden Slovák.

V Praze končí kongres evropských socialistů

Praha - V Praze dnes končí třídenní kongres Strany evropských socialistů. V rámci jednoho z diskusních panelů v Kongresovém centru promluví k účastníkům mimo jiné lídr britských labouristů Jeremy Corbyn. Jednání by mělo uzavřít přijetí deklarace.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies