VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (31. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize čtvrté s vročením 1190-1193, kapitola 31…

9.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Ještě dříve, než císařův syn Jindřich Štaufský shromáždil spojence, aby vyrazil bojovat o korunu sicilského krále, dorazila zpráva o smrti jeho otce císaře Barbarossy a také bratra Fridricha. To samozřejmě zcela změnilo jeho plány. Vojsko rozpustit nemínil, právě naopak, potřeboval ho o to víc. První, co ho čekalo, bylo získání císařské koruny po zemřelém otci. Rychle potlačil vzpouru Jindřicha Lva a na jaře se v Řezně nechal se souhlasem všech kurfiřtů korunovat římským králem. Korunu přijala i jeho manželka Konstancie.

Jindřich, v pořadí šestý toho jména, začal chystat svou korunovační jízdu do Říma, aby volbu završil císařskou korunovací z rukou papeže. Právě tehdy dorazila zvěst, že jihoitalští velmožové zvolili sicilským králem Tankreda. O to naléhavější se ukazovalo přivést do Itálie silné vojsko, protože Jindřicha čekaly hned dva obtížné úkoly – dosáhnout císařské korunovace a získat sicilskou královskou korunu. Nemohl postrádat jediného rytíře.

S Konrádem Otou se dokonce ostře pohádal. Odjezd se neustále oddaloval a český kníže ztrácel trpělivost. Jeho zvěd zjistil, že se pražský biskup tajně sešel s Přemyslem, a to ho nemohlo nechat klidným. Jenže vidina královské koruny byla silnější. Pro jistotu však po spolehlivém poslu nařídil Václavovi, aby posílil posádky všech hradů a aby dal sledovat pražského biskupa, ať se hne kamkoli. S velikým očekáváním se konečně na začátku zimy vydal ve vojsku spojenců Jindřicha Štaufského do Itálie.

Lombardská města se tentokrát proti římskému králi nepostavila a za potvrzení privilegií, která jim kdysi udělil císař Barbarossa, ho nechala projít svým územím. Jindřich postupoval rychle a bez boje se dostal až do Říma. I když papeži Celestýnovi nebyla volba Jindřicha VI. císařem po chuti, nezbylo mu než korunovaci vykonat. Podle starobylého obyčeje ho koncem května léta Páně 1191 v bazilice svatého Petra pomazal a jemu i jeho ženě Konstancii vložil na hlavu císařskou korunu.

Když se Přemysl vrátil do Míšně, právě začínalo léto. Na tamním dvoře ho čekalo překvapení. Za manželkou markraběte Albrechta Žofií přijela na návštěvu její mladší sestra Ludmila. Těsně před smrtí ji její otec kníže Bedřich provdal za vlivného bavorského velmože Albrechta z Bogenu. S touhle svatbou byly potíže. Byla k ní nutná papežova dispenz, protože šlo o sňatek snoubenců příbuzných ve třetím stupni podle římského práva. Páni z Bogenu byli vedlejší větví vlivného rodu Babenberků a z tohoto rodu pocházela Bedřichova matka Gertruda, první manželka českého krále Vladislava. Celá věc s dispenzí velice spěchala, ale i když vyšel papež tentokrát vstříc ochotně, stejně se Ludmile narodil první syn pět měsíců po svatbě.

„Má sestra tu zůstane asi měsíc a pak sem za ní přijede její manžel," vykládala spokojeně Žofie. Ludmila se své sestře nepodobala ani v nejmenším. Měla jemný pihovatý obličej, drobný, trochu nahoru ohrnutý nosík, světlé nepoddajné vlasy a štíhlou postavu, kterou se podobala spíše panošovi než své vášnivé uherské matce. I povahu měla jinou. Byla klidná, vyrovnaná a nikdo nikdy neslyšel, že by zvýšila hlas. Přesto si uměla prosadit svou.

S Ludmilou se Přemysl setkal jen jednou či dvakrát, když byla ještě malá. Vlastně ji vůbec neznal, a když s ní při večeři promluvil, byl mile překvapen. A ještě více ho potěšilo, že se Žofiina mladší sestra rychle sblížila s jeho ženou Adlétou. Ty dvě spolu trávily během dne většinu času.

Adléta se přestala zdržovat během dne ve své ložnici. Dokonce se začala zajímat o módu a s Ludmilou i Žofií do omrzení rozebírala, jaký účes jí sluší, jak si nejlépe na hlavě upravit loktuši a jaké gesto rukou dá nejlépe vyniknout její postavě. Nevynechala jediný městský jarmark.

Asi tři dny po Přemyslově návratu z Teplic ho překvapila ještě víc. Od porodu spávala v jejich společné ložnici sama. Přemysl obvykle trávil noci v přízemí v místnosti s ostatními rytíři. To mu doporučil hradní ranhojič, aby Adlétu nerušil, dokud nebude úplně zdravá. Přemysl na to přistoupil s klidným srdcem, protože se s Adlétou stejně nemohl milovat a často si ani neměli o čem povídat. A pokud ano, byla jeho žena nervózní a nesoustředěná.

Proto ho překvapilo, když ho odpoledne vyhledala a tiše ho požádala, zda by večer nechtěl spát zase s ní. Pak se skoro ostýchavě dotkla jeho ruky a dodala, že si samozřejmě přeje, aby spolu zase spali tak, jak se sluší, jako muž a žena. „Neboj se," špitla a přitom se trochu červenala. Toho se nedokázala zbavit ani po dvanácti letech společného manželského života. „Podle ranhojiče jsem už v pořádku."

„Přijdu," přikývl a povzbudivě se na ni usmál. Přesto se toho trochu obával.

Hned po večeři zamířil spolu s Adlétou do ložnice. Schody osvětlovaly plameny loučí, upevněných v kovových držácích na stěně. Jedna ale dohořela a několik schodů tonulo v šeru. Adléta se zastavila, položila ruce na Přemyslova ramena a políbila ho. Měla vláčné rty a voněla růžovou vodou z Kypru.

„Dones mě," řekla a rozmarně se zasmála.

Snadno ji zvedl do náruče a odnesl na lůžko. Nedovolila mu však, aby ji svlékl.

„Až příště," prosila. „A prosím, buď opatrný. Další porod bych nejspíše nepřežila."

Vyhrnul jí tedy suknici a ulehl vedle ní. V duchu počítal, že se nemilovali snad tři čtvrtě roku.

„Zhasni svíci," prosila staženým hrdlem. Už nebyla tak klidná a neprovokovala, jako když ho políbila na schodech.

Milovali se jen krátce a Přemysl si rozmrzele uvědomil, že Adléta to vůbec neprožívá s rozkoší a vášní jako kdysi. Byla napjatá a neustále hlídala, jak bude milování prožívat on, aby včas zasáhla a zabránila početí. Chápal ji a snažil se, aby jí vyhověl co nejlépe a aby z toho měla potěšení i ona. Měl ale pocit, že se to vůbec nepovedlo. Když skončili, rozpačitě ji objal a raději co nejrychleji usnul.

Ráno ho vzbudila sama Adléta. „Zlobíš se?" ptala se s pohledem odvráceným stranou.

„Proč?" přitáhl ji k sobě. „Jsi krásná."

„Příště to bude lepší," slibovala horlivě.

Přemysl se natrvalo odstěhoval do jejich ložnice. Ale ani příště to o moc lepší nebylo. Když se milovali potřetí, Adléta se dokonce rozplakala. „Promiň… Já se tak strašně bojím."

Přemysl ji litoval a snažil se jí podle možností vyhovět. Nakonec našli způsob, jak si vyjít vstříc. I když Přemysl Adlétu ujišťoval, že všechno je zase při starém, občas se pomiloval s některou z mladinkých děveček, které sloužily u dobytka ve dvoře v předhra-dí. Ale dával si dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl. Nechtěl své manželce ublížit.

Adléta se snažila a Přemysl si jí vážil, neboť věděl, kolik ji to stojí úsilí. Jenže její strach před otěhotněním se nakonec začal promítat i do oněch chvilek, kdy se nemilovali a jen leželi vedle sebe na lůžku, škádlili se, laškovali anebo si povídali o věcech nepodstatných i důležitých. Právě tyhle okamžiky bývaly kdysi kořením jejich lásky. Teď už nikoli. Adléta se nedokázala ani v takových chvílích zcela zbavit pocitu viny.

Horší bylo, že necítila jen vlastní vinu, ale současně ji pronásledovala utkvělá představa, že vinen je vlastně i její manžel. Poslední porod nemusel být podle ní tak těžký, pokud by nezhřešil Přemysl. A nespravedlivé bylo, že za jeho hřích s Markétou Bůh potrestal Adlétu.

Když se svěřila při zpovědi míšeňskému biskupovi, poradil jí, zda by nechtěla složit spolu se svým manželem slib čistoty. Mnoho zbožných křesťanů to tak dělá. Zvláště pokud Bůh již požehnal jejich manželství dětmi. Posvátný smysl sňatku byl naplněn a obcovat tělesně jen pro potěšení a rozkoš je podle většiny učených teologů hříšné. Pouze plození dalších dětí může ospravedlnit akt smilstva. Bohabojní manželé, kteří další děti počít nechtějí, se dohodnou, že budou nadále žít spolu jen jako bratr se sestrou bez tělesného hříchu. Pokud bude Adléta chtít, on sám jejich slibu požehná. I když o jeho návrhu hodně přemýšlela, netroufla si povědět o něm Přemyslovi. Obávala se totiž, že i když by se něco takového jistě líbilo Bohu, určitě by se to nelíbilo jejímu manželovi.

Jednou si troufla optat se Žofie a Ludmily, jak často na nich tělesné uspokojení požadují jejich manželé.

„To se ptáš špatně," zasmála se Žofie a pobaveně mrkla na svou mladší sestru. „Ta otázka by měla znít, jak často se nám podaří naše manžele přinutit, aby plnili v loži své manželské povinnosti."

„Pořád se tváří strašně důležitě, ale v tomto ohledu by mohli být pilnější," přisadila si Ludmila.

Adléta si s nimi ještě vyměnila pár nic neříkajících vět, pak se omluvila a odešla do ložnice. Tam padla na lůžko a rozplakala se zoufalstvím. Bůh ji nemiloval.

Nakonec se rozhodla, že si musí vybrat. A když poctivě zvažovala svou situaci, rozhodla se, že lepší je riskovat nechtěné početí než ztrátu manžela. Pro klid svého svědomí si ale zašla do města za vyhlášenou kořenářkou a od ní si koupila škapulíř a byliny proti početí.

Večer se však Přemysl neobjevil. Odpoledne totiž přijel do Míšně Ludmilin manžel Albrecht, toho jména třetí, hrabě z Bogenu.

Už dříve Přemysl pochopil, že Ludmilina návštěva v Míšni je jen zástěrkou. Bylo totiž přirozené, že se tu časem objeví i její manžel. Hrabě z Bogenu byl stejně jako míšeňský markrabě stoupencem vzbouřeného vévody Jindřicha Lva. Dokonce velice horlivým, neboť jeho panství leželo v Bavorsku, jemuž původně Jindřich Lev vládl. Znali se, Albrecht z Bogenu ho obdivoval a všude tvrdil, že jediný skutečný rytíř v říši není Barbarossa, ale vyhnaný bavorský vévoda. Nový císař Jindřich sice pokus o vzpouru Jindřicha Lva zadusil hned v zárodku, ale stoupenci odbojného bavorského vévody se nevzdávali.

S Albrechtem z Bogenu se Přemysl setkal poprvé až na míšeňském dvoře. Hrabě nebyl vysoký, nevynikal ani zvlášť urostlou postavou, pohyboval se však neobyčejně pružně. Přemysl rytíře dělil na medvědy, to byli ti, kteří vítězili silou, a kočky, kteří vítězili obratností a pečlivým výcvikem. Hrabě z Bogenu patřil mezi ty druhé. Sebe řadil Přemysl rovněž do druhé skupiny, i když byl velice silný. V boji však dával přednost šikovnosti. Tlouct bezhlavě mečem kolem sebe mu připadalo trochu málo.

Hned ten den, kdy se Albrecht z Bogenu objevil v Míšni, vystrnadil míšeňský markrabě Albrecht svého mladšího bratra Dětřicha z hradu. Nařídil, aby odjel do Krakova, protože bylo třeba cosi dojednat s polským králem. Přemysl však pochopil, že to je pouhá záminka.

„Jistě," potvrdil mu jeho podezření míšeňský markrabě Albrecht, když se ho na to přímo zeptal. „Můj bratr je příliš mladý a příliš dětský. Nechci ho zatáhnout do vzpoury proti císaři. Pokud bychom prohráli, alespoň někdo z Wettinů bude mít čisté ruce a císař nebude mít důvod trestat ho. Můj slavný předek Wiprecht z Grojče to dělal stejně. Jeden jeho syn podporoval císaře a druhý proti němu bojoval. Pamatuj tuhle radu! Je užitečné mít dva syny. Má sestra Adléta by se měla víc snažit. Dětí ti porodila už dost, ale jen jednoho syna. Měl bys jí to povědět."

„Jistě," souhlasil Přemysl, aniž dal na sobě znát rozmrzelost. Švagrovi se to mluvilo, když jeho Žofie byla o deset let mladší než Adléta. Navíc byla po matce z úplně jiného těsta.

Hostina uspořádaná na počest hraběte z Bogenu probíhala ve velice přátelské atmosféře. Bylo už po jídle a Přemysl s ostatními popíjel víno. Celý večer se hovor točil kolem posledních novinek, ale o Jindřichu Lvovi nepadlo ani slovo. Nehodilo se hovořit o povstání hned první den. Vše mělo svůj čas.

S vypitým vínem se řeč stočila na to, čím se rytíři chlubívali nejčastěji. Každý vyprávěl o svých hrdinských skutcích a nakonec se dostali do sporu, čí hrdinství bylo větší. I když hovořili trpělivě a zdánlivě lhostejně, napětí rostlo. Tady šlo o čest.

„Nebudeme se přece hádat jako kupci na trhu," začal spor uklidňovat hrabě z Bogenu ve chvíli, kdy zazněla první ostrá slova. „Co kdybychom zítra uspořádali soukromý turnaj? Jen my tři. Svedeme klání mezi sebou a ten, kdo vyhraje oba zápasy, obdrží vavřín vítěze."

„A co když to bude nerozhodně a každý jedno klání vyhraje a jedno prohraje?"

„Pak zvítězí ten, kdo má nejvíce synů. Protože to je vedle statečnosti druhá věc, která zdobí rytíře," navrhl míšeňský markrabě se smíchem. „Já mám syny dva, ale Přemysl jen jednoho."

„Nesouhlasím," pobaveně protestoval Albrecht z Bogenu. „Jsem ženatý příliš krátce, abych s vámi mohl soutěžit v počtu dětí. Tedy za předpokladu, že hovoříme o dětech z manželského lože."

Jeho poznámka celkem logicky stočila řeč na ženy a ženskou

krásu.

Turnaj uspořádali hned následujícího dne. Nešlo o velkolepou slavnost, na kterou by sezvali významné hosty, ale jen o soukromou zábavu. Služebníci připravili na hradním nádvoří kolbiště, které vysypali pilinami a obehnali ho prkennou ohradou, v rozích zpevněnou sudy s pískem. Pravidla pro klání si dohodli tak, že budou bojovat na koních, odění v plné zbroji, se štítem a mečem v ruce. Zakázány budou výpady na hlavu a rány, které by byly smrtelné anebo by mohly zmrzačit. Jakmile jeden rytíř spadne z koně, bude boj ukončen.

Na jedné straně kolbiště postavili hradní tesaři provizorní tribunu, a protože bylo slunečné počasí, na sloupky nad lavicemi natáhli látku, která vytvářela stín a chránila přihlížející dámy. Míšeňský markrabě dovolil, aby jeho manželku doprovodil celý fraucimor. Čestná místa na tribuně obdržela Adléta a Ludmila. Na zbylých stranách kolbiště postávali rytíři a také preláti. Dostavil se i nový míšeňský biskup. Martin nedávno zemřel a jeho místo zaujal mladý prelát, který pocházel ze severních Čech a jmenoval se Dietrich von Kittlitz.

Přemysl předpokládal, že v chystaném klání bude rozhodovat obratnost a nikoli síla. Byl zvědavý na hraběte Albrechta z Bogenu. Jeho považoval za nebezpečnějšího, i když byl z nich nejmenší.

Před kláním zamířili všichni tři na koních k tribuně a pozdravili své manželky. Hlas rohů oznámil začátek boje. Zdvořilost velela, aby první střetnutí vybojoval hostitel. S míšeňským Albrechtem se jako první utkal Přemysl, a protože ho znal celkem dobře, bez větších potíží ho porazil.

Následovala přestávka na občerstvení. Rytíři zašli za svými dámami. Na tribuně stály stoly s pamlsky, pečeným masem, vínem a také s ovocnými šťávami.

„Skvělé," jásala Adléta, Přemysla objala a zlíbala. Potěšeně si všiml, že jí oči svítí dychtivostí tak, jak ji znával dříve. Naklonil se k ní a pošeptal, že kvůli ní vyhraje i druhé klání.

„Během turnaje nemá být nic tajného. Cos jí říkal?" vyzvídala Ludmila.

„Že vyhraju celý turnaj," odpověděl po pravdě Přemysl a natáhl ruku pro plátek pečeného kančího masa.

„To ještě uvidíme," nafoukla se Ludmila. „To bys musel porazit mého manžela!"

„A co když Přemysl opravdu vyhraje?" popichovala ji Adléta.

„To se mu nepovede."

Ozval se hlas rohů a všichni se zvědavě vrátili na místa, aby jim nic neuteklo. Přemysl si stoupl za svou Adlétu, ruku jí položil na rameno a trochu roztržitě ji pohladil. Pozorně však sledoval, co se děje na kolbišti. Potřeboval se dozvědět co nejvíc o tom, jak hrabě z Bogenu zachází s mečem.

Míšeňský markrabě Albrecht si tentokrát dával větší pozor a neútočil tak bezhlavě, jako když bojoval s Přemyslem. Jednou dokonce zatlačil svého soupeře do rohu a už se zdálo, že ho vytlačí přes ohradu, což by samozřejmě znamenalo výhru. Ale hrabě z Bogenu na poslední chvíli proklouzl a nakonec zvítězil.

„Tak co?" triumfovala Ludmila. Žofie byla naštvaná a ani jí neodpověděla. Její manžel byl rozmrzelý ještě víc a v duchu si spílal, že tak hloupou zábavu na svém hradě připustil.

„Vyhraj!" řekla Adléta Přemyslovi, když opouštěl tribunu. Pak si ho přitáhla blíž a políbila ho na ústa. Přitom neslyšně špitla: „Jestli vyhraješ, bude to dneska v noci jako kdysi. Slibuji!"

Usmál se, ale byl už soustředěný na klání. Všiml si, že hrabě z Bogenu rád útočí tak, že první výpad jen naznačí. Jakmile se soupeř snaží útok vykrýt, rychle se stáhne. Na kratinký okamžik tak získá drobnou výhodu, protože jeho sok tím, že se připravuje na prudký výpad, se nepatrně předkloní a tím ztrácí v sedle stabilitu. Vzápětí hrabě z Bogenu útočil znovu a tentokrát s plnou silou.

Klání začalo.

Hned první výpad vedl hrabě z Bogenu stejným způsobem. Přemysl s tím počítal, ale přesto se na oko pohyboval tak, jako by měl co dělat, aby se udržel v sedle. Předpokládal správně. Hrabě z Boge-nu ho na koni objel a nedočkavě zaútočil znovu. Domníval se, že klání rychle rozhodne.

Přemysl přesně na to čekal, neboť většina rytířů uměla jen jeden trik a ten používala pořád dokola. Právě takových drobností uměl Přemysl využít. Musel ovšem trochu zariskovat. Pokud by hrabě z Bogenu zaútočil jinak, Přemysla by nejspíše bolestivě zranil. Ale za pokus to stálo. Vidina rychlého vítězství byla příliš lákavá. Hrabě z Bogenu naštěstí zaútočil stejným způsobem. Přemysl kryt jen naznačil, ale ve skutečnosti se vůbec nekryl. Tím získal čas, aby mohl bleskurychle zaútočit sám. Bylo to naprosto nečekané. Do výpadu vložil veškerou sílu. Ostří jeho meče narazilo do štítu hraběte z Bogenu, ten vylétl ze sedla a padl do pilin kolbiště. Všichni kolem propukli v hlasitý jásot. Nikdo nepamatoval, že by nějaký rytíř dokázal zvítězit tak rychle.

Hrabě z Bogenu se rozmrzele sbíral ze země. Na tváři měl krvavý šrám a trochu si pochroumal rameno. Turnaj skončil.

Žofie jako hostitelka a současně hradní paní položila Přemyslovi na hlavu vavřínový věnec a políbila ho. Nikoli na tvář a nebylo to vůbec cudné. Ale drobné necudnosti byly na turnajích a honech povolené. Promíjeli je úplně všichni, až na Adlétu.

V noci sice splnila, co slíbila, a Přemysl měl po dlouhé době zase rozkoš z milování, ale od té chvíle žárlivě Žofii sledovala.

Asi týden po skončení turnaje dorazil do Míšně na zchváceném koni pan Bavor. Okamžitě utíkal za Přemyslem. „Musíte se vrátit do Čech," volal už z dálky.

„Co se stalo?"

„Kníže Konrád Ota je mrtvý. Zemřel na mor při obléhání Ne-apole. Naším knížetem se na základě stařešinského zákona prohlásil Václav. Zemský sněm ho sice zvolil, ale mnozí zemští předáci ho nechtějí. Přijel jsem proto, abych vás jménem spřátelených urozených rodů požádal, ujměte se českého knížecího stolce!"

Autor: Redakce

9.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies