VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (34. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize čtvrté s vročením 1190-1193, kapitola 34…

12.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Na Hromnice se na Pražském hradě objevil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Od jejich posledního setkání na hradě Wartburg dospěl ve skutečného muže. Byl o půl hlavy vyšší než Přemysl, měl silná ramena a usměvavou tvář s nepřehlédnutelnými přemyslovskými rysy. Přátelsky se objali, přesto však Přemysl vycítil jistou ostražitost. Dříve si byli bližší. Znával ho jako otevřeného a nezáludného mladíka. K horšímu se ovšem měnil celý křesťanský svět, proč tedy ne i mladší bratr?

„Vím už, co náš biskup dohodl s císařem," řekl bez úvodu Vladislav Jindřich. „Tobě se to asi moc nelíbí, mám pravdu?"

„To tedy máš," souhlasil bez úsměvu Přemysl. Posadili se do výklenku k oknu. Na kamenných sedátkách ležely husté kožešiny a kousek stranou stálo ohřívadlo se žhavými uhlíky. Tady bylo mnohem tepleji než ve zbytku sálu. Z okna byl nádherný výhled na Prahu. Vltava byla zamrzlá a z komínů stoupal kouř, který se nad městem sléval v šedavý mrak a vítr ho hnal k Vyšehradu.

„Ani já už nejsem nejmladší. Překročil jsem třicítku," ostýchavě upozornil Vladislav Jindřich. „Nejsem určitě horší rytíř než ty. A chtěl bych mít rodinu. Stejně jako ty. A samozřejmě i svůj knížecí úděl. Tak to je podle rodové tradice správné."

„Jenže náš biskup pro tebe nevyjednal úděl, ale samostatnost," bručel Přemysl. I když se na svého bratra těšil, nedokázal skrýt rozmrzelost.

„Kdybych tě chtěl naštvat, řekl bych, že náš biskup je moudrý muž," usmál se Vladislav Jindřich. „Tváříš se tak strašně důležitě. No a co? Konrád Ota byl údělný kníže a poslouchal někdy pražského knížete? V tom to není, Přemysle. Důležité je, abychom spolu dobře vycházeli. Jsme bratři a máme společné zájmy. Pokud se mne nepokusíš jakkoli ohrozit, já budu stát vždy věrně na tvé straně. Není lepší, když budeme věrní spojenci, než abych byl nespolehlivý služebník?"

„Náš slavný otec by řekl, že jsi promluvil moudře."

„Ano, to bylo jeho oblíbené rčení. Matka ovšem tvrdila, že to říkal ve chvílích, kdy byl nespokojený."

Přemysl přikývl. Ani on nebyl spokojený. Obával se totiž, že mezi ním a jeho mladším bratrem nejspíše spor vznikne. Přemysl stranil příznivcům Jindřicha Lva, bratra vychovali na dvoře durynského lantkraběte a ten byl stoupencem císaře. A pokud by je nerozdělovaly spory v říši, byla tu ještě spousta dalších problémů. Zatímco česká šlechta obdržela právo dědičně vlastnit svá panství, moravská dosud nikoli. Přemysl dlužil císaři stříbro, které tak velkoryse slíbil pražský biskup. Navíc tu byla záležitost s Hellichou a znojemským údělným knížectvím.

Přemysl se rozhodl, že si nebude pro tuhle chvíli kazit radost ze setkání s bratrem. Pokud totiž přestal myslet na problémy, které jim společná vláda mohla přinést, měl Vladislava Jindřicha rád. Byl to vlastně poslední Přemyslovec, kterému mohl věřit. Alespoň v to doufal, i když mu otec radil něco jiného. Nikdy nevěř nikomu a zvláště ne ostatním Přemyslovcům!

O tři dny později se do Prahy vrátil z říše i pražský biskup. Přijel by dříve, ale nebývale krutá zima ho zdržela, protože zemské stezky přes horské průsmyky byly zcela zapadané sněhem a snažit se jimi projít bylo příliš nebezpečné. Biskup se ihned po návratu vypravil na Pražský hrad. V audienčním sále se za účasti předáků české země pozdravil s Přemyslem a slíbili si, že kníže bude ctít církev a církev se bude modlit za slávu českého knížete. Pak se odebral s Přemyslem a jeho mladším bratrem do soukromí. Museli projednat ožehavou záležitost spojenou s penězi pro císaře Jindřicha. Rychle se však ukázalo, že dohoda mezi nimi není v této věci možná.

„Nemám!" bránil se Přemysl. „Knížecí pokladna je zcela prázdná. Co neodvezl Konrád Ota, to rozdal kníže Václav. Jsem nejchudším z křesťanských panovníků."

„Dal jsem císaři své slovo a zavázal se ctí církve," zlostně oponoval Jindřich Břetislav.

„Pak by snad oněch šest tisíc hřiven stříbra mohla zaplatit církev," navrhl Přemysl.

Biskup zrudl a křičel, že to je nehoráznost, protože bez jeho zásahu by se Přemysl nikdy nestal knížetem, a teď by na to měla doplácet pražská diecéze?

„Já bych Václava vyhnal i bez tvé přímluvy," chladně upozornil Přemysl. „Měl jsem mnohem silnější vojsko a čeští předáci se ke mně připojili ještě dříve, než sem dorazila zpráva o tvém jednání. A ještě něco! Čeští předáci si vymínili, že knížetem se stanu jen tehdy, pokud mne přijme sněm. O císaři nepadlo ani slovo. Ale jsem ti vděčný za to, cos pro mne udělal. Mám proto návrh, neboť chci tu záležitost urovnat smírně. Chtěl jsi zvláštní privilegium pro českou církev. Zaplať císaři a já privilegium vydám."

„Tak to nebylo," protestoval Jindřich Břetislav. „Slíbil jsi privilegium, pokud se vrátíš na knížecí stolec. O penězích nepadlo ani slovo. Ani v biskupské pokladnici tolik není. Nemohu zaplatit, ale i kdybych tolik stříbra měl, nesměl bych. Ty peníze nejsou mé, ale patří Bohu. Jsou určené na duchovní službu křesťanům. Ne! Tohle je světská záležitost. Možná by ti mohl přispět tvůj bratr. I on mou úmluvou získal. Stal se moravským markrabětem."

„Netuším, kolik peněz mne na Moravě čeká," opáčil bez většího zájmu Vladislav Jindřich. „Ale předpokládám, že to bude stejné jako tady v Čechách. Prázdné pokladnice. Navíc si budu muset co nejrychleji opatřit silnou a dobře vyzbrojenou vojenskou družinu. A to něco stojí. Na Moravě přece žijí příbuzní Konráda Oty a nepředpokládám, že mi předají moc dobrovolně. Ne! Se mnou v žádném případě nepočítejte! Já císaři nedám ani hřivnu."

„Ani já ne," přidal se Přemysl.

„Je to vaše poslední slovo? Tak to mám vzkázat císaři?"

„Udělej, co uznáš za vhodné. Ale já císaři žádný slib nedal," upozornil sladce Přemysl.

„A privilegium pro českou církev?"

„Nevzpomínám si, že bych ho slíbil. Hovořili jsme o něm, ale dokud si nevyjasníme, jak je to mezi námi a císařem, nemohu se zabývat záležitostmi pražské diecéze."

Jindřich Břetislav na to neřekl nic. Vstal a bez rozloučení odešel.

„S ním budou potíže," povzdechl si Vladislav Jindřich.

„S každým, kdo má přemyslovskou krev, jsou potíže. Pořád zapomínáš, že ctihodný biskup je náš bratranec."

„Nezapomínám. Ale bojím se vlivu církve. Nepodceňuj ji, Přemysle!"

„Dokud za námi bude stát česká šlechta, císaře se obávat nemusíme. A papež má svých starostí až nad hlavu."

„Teď možná ano. Ale co za rok?"

„Žijeme teď, milý bratře."

Na Moravě si dokázal Vladislav Jindřich poradit obratně a rázně. Jeho první cesta vedla na panství pána z Boskovic. To mu poradil Přemysl. Dohodli se rychle a s jeho početnou ozbrojenou družinou pokračoval do Znojma. I s Hellichou se dohodl. Udělil jí znojemský knížecí úděl, a jak se Přemysl později s údivem dozvěděl, ti dva se od té doby scházeli často a Hellicha trávila celé týdny v Olomouci anebo jeho mladší bratr ve Znojmě.

S pomocí vojska znojemské kněžny dobyl Vladislav Jindřich Olomouc a vyhnal odtud Břetislava a Vladimíra. Společně s Hellichou rovněž donutil brněnského knížete Spytihněva, aby uznal jeho nadvládu, ale knížecí úděl mu zatím ponechal. Do léta ovládl Vladislav Jindřich celou Moravu.

Na začátku jara se do Prahy přestěhovala z Míšně i Adléta. Děti nechala pro jistotu pod ochranou svého bratra. Dosud nezapomněla na útěk z Jaroměře, a dokud si nemohla být jistá, že se nebude něco podobného opakovat, nechtěla riskovat. Po příjezdu do Prahy pochopila, že její obavy nebyly liché. Spory mezi Přemyslem a Jindřichem Břetislavem se přiostřovaly. Pražský biskup se sice neodvážil zaútočit na knížete přímo, ale své družině nařídil, aby vyhledávala střety s rytíři, kteří byli věrní Přemyslovi. Biskupské oddíly napadaly dvorce šlechty a drancovaly vesnice, které byly založeny v lesních újezdech, o kterých biskup prohlašoval, že patří jemu. Napadly také Smilův dvorec u Stvolínek.  I když se ubránil, byla to poslední kapka, jíž pohár Přemyslovy shovívavosti přetekl. Smilovi svěřil oddíl padesáti rytířů a nařídil mu, aby začal drancovat biskupské statky. Nakonec Smil zaútočil i na pražský palác u Juditina mostu. Biskup ho sice uhájil, ale o několik dnů později opustil zemi. Dal vyhlásit, že odchází na zbožnou pouť ke Svatému Jakubovi do Compostelly, kde se chce modlit za duše všech zbloudilých Čechů, aby jim Bůh odpustil hříchy, jichž se tak bezostyšně dopouštějí.

„Tak a teď bude pár měsíců klid," liboval si Přemysl, když večer uléhal k Adlétě do lůžka.

„Nebude," opáčila naštvaně. „To chceš vládnout bez církve?"

„Nu, bez laskavé přítomnosti našeho biskupa se obejdu jistě."

„Zpychl jsi," napomenula ho. Přemysl opáčil cosi jízlivého, co Adlétu nesmírně popudilo. Nehodlala mlčet a začali se hádat. Přemysl se ještě pokusil o smír, ale odstrčila jeho ruku, aby ji nechal spát. Uraženě prohlásila, že na milování opravdu nemá náladu, jak jistě uzná. Odmítla ho poprvé od loňského roku, kdy Přemysl zvítězil v soukromém turnaji na dvoře jejího bratra. Odmítla mu vyjít vstříc i následující noci.

Přemysl se odstěhoval do komnaty v rohové věži paláce a nechal si ji pohodlně zařídit. Ležela na opačné straně budovy, než se nacházela komnata Adlétina. Hned první noc si tam přivedl jednu z Adlétiných dvorních dam. Zda se to jeho žena dozvěděla, to se mu nepodařilo zjistit, protože o několik dnů později musel Prahu opustit. S početným oddílem zamířil po zemské stezce pod Přimdou do říše, aby se připojil k vojsku hraběte z Bogenu.

Zda ho opravdu zradil mohučský arcibiskup, či zda to byla jen shoda nepříznivých okolností, to se Jindřich Břetislav nikdy nedozvěděl. Faktem však bylo, že ho nedaleko Mohuče zajali a odvedli na dvůr císaře Jindřicha, který tou dobou dlel v Porýní. Právě se konal velký sněm ve Frankfurtu. Nešlo o nic menšího než o novou výpravu do Itálie.

Císařovo postavení se totiž díky šťastné náhodě změnilo. Tankred na základě papežova naléhání poslal císařovnu Konstancii do Říma a doufal, že si ho tak zaváže a Svatý otec v Římě ho bude nadále podporovat v úsilí o zisk sicilského království. Papež se sice tvářil, že i on tak chápe Tankredovo gesto, ovšem ve skutečnosti chtěl císařovnu Konstancii využít ke svým cílům. Jejím prostřednictvím si chtěl naklonit císaře a zabránit jeho pokusům o sjednocení Itálie. Jenže nakonec ze zajetí císařovny nevytěžil nic ani Tankred, ani papež, protože oddíl německých rytířů družinu Tankredových rytířů po cestě do Říma přepadl, Konstancii osvobodil a dopravil ji přes Alpy bezpečně zpět k císaři.

A vyřešil se i další problém. K válce s Tankredem byly třeba peníze a ty teď konečně mohl císař Jindřich získat. Když se anglický král Richard Lví srdce vracel z křížového tažení, jeho loď ztroskotala nedaleko Konstantinopole a jemu nezbylo než se vydat do An-glie pěšky přes celou křesťanskou Evropu. Putoval v převleku, protože věděl, že musí projít i přes území svých nepřátel. Měl však smůlu. V jednom herberku pro poutníky nedaleko Vídně ho během vánočních svátků poznali a vzápětí ho rakouský vévoda Leopold Babenberský zajal. Ze všech nepřátel anglického krále byl tenhle nejhorší, protože jeho nenávist byla osobní. Spolu totiž bojovali ve Svaté zemi proti Saladinovi a společně dobyli Akkon. Už tehdy se dostali do ostrého sporu o umístění svých korouhví, neboť anglický král trval na tom, aby jeho byly na čelném místě, zatímco rakouský vévoda prohlašoval, že je důstojností roven anglickému králi a jeho korouhve by tedy měly být vedle anglických. Ale nešlo jen o to. Největší hádku svedli při dělení kořisti. Takové věci rytíř nezapomíná.

Na Tři krále se zajatý král Richard Lví srdce sešel s císařem Jindřichem. Podmínky propuštění byly opravdu tvrdé. Anglický král měl zaplatit sto tisíc hřiven stříbra. Polovinu této částky měl obdržet Leopold Babenberský a druhou císař Jindřich. Toho stříbra bylo tolik, že s jeho pomocí mohl Tankreda snadno porazit. Teď jen čekal, kdy bratr anglického krále Jan tu obrovskou částku opatří. To ovšem neznamenalo, že zapomněl na český dluh. Teď už ty peníze tak zoufale nepotřeboval, ale šlo o princip. Rytíř, který by se bezdůvodně vzdal jediného denáru, by prokázal slabost, na kterou by mohl doplatit. A tím spíše císař. Lev musel kousat, dokud měl zuby.

„Dlouho jsme tě neviděli," uvítal císař Jindřich jízlivě pražského biskupa. „Snad se nám nevyhýbáš?"

„Jaký jste měl důvod, že jste dal zajmout služebníka církve?" zlobil se Jindřich Břetislav.

„Nezajali jsme služebníka církve, ale muže, který nám dluží šest tisíc hřiven stříbra. A na to máme podle zákona právo. Pokud dlužník nezaplatí, má být vsazen do vězení a tam zůstane do té doby, dokud jeho přátelé dluh nesplatí."

„Ty peníze vám dluží kníže Přemysl a nikoli já."

„Pokud si vzpomínáme, stříbro jsi nám slíbil ty. A dokonce ses za něj zaručil. Máš ty peníze u sebe?"

„Jak bych mohl? Jsem na kajícné pouti ke Svatému Jakubovi. Každý poutník požívá boží ochrany."

„Náš zvěd z Prahy nám sdělil, že Přemysl zaplatit nehodlá. Jistě uznáš, že v tom případě bylo boží vůlí, abychom jako záruku zajali tebe. Odveďte ho!"

Jindřich Břetislav zuřil, ale věděl, že v téhle chvíli nemůže dělat nic. Naštěstí dlužníci, které císař věznil, nebyli zavíráni do smrdutého sklepa jako vrazi, ale pobývali pod dohledem na císařově dvoře. Takových, jako byl pražský biskup, tu bylo více. Jindřich Břetislav napsal několik listů a rozeslal je prelátům, na které se doma mohl spolehnout. Umínil si, že tohle svým přemyslovským bratrancům osladí.

Hrabě Albrecht z Bogenu byl možná výtečný rytíř, zábavný společník, shovívavý manžel a dobrý spojenec, ale byl také ambiciózní vládce a nepříjemný soused. Vůči svým příbuzným byl stejně nesmiřitelný jako Přemysl, možná ještě horší, protože se do krve pohádal o dědictví se svými bratry Rapotou a Jindřichem. Nešlo o nic menšího než o několik pohraničních hradů, kterých se Albrecht zmocnil násilím.

Jeho bratři se uchýlili pod ochranu vévody Ludvíka. Jeho rod pocházel z hradu Wittelsbach a původně to byl celkem bezvýznamný rod. Jenže před dvanácti lety obdržel Ludvíkův otec Ota jako léno od císaře Barbarossy Bavorsko. Bylo to po vzpouře Jindřicha Lva. Ota byl totiž císařův věrný spojenec. Současný spor mezi příslušníky rodu Bogenů se tak dotýkal nejbolestivější stránky říšské politiky, jíž byl už desítky let trvající spor mezi Štaufy a Jindřichem Lvem z rodu Welfů.

Albrecht z Bogenu zaútočil ze severu na Fuldu. Přemysl přešel se svými oddíly pohraniční hory a plenil v okolí Chamu. Po týdnu se stáhl zpět, ale o měsíc později vpadl do Horního Bavorska znovu. Šarvátky pokračovaly až do léta. Nakonec donutil Albrecht z Bogenu bavorského vévodu Ludvíka, aby se veřejně vzdal podpory jeho bratrů. Ti byli nuceni se pokořit. Smír byl uzavřen na rodovém hradě Bogenů ve Windbergu. Jedním z nejvýznamnějších hostů zde byl i český kníže Přemysl. Ovšem to ještě netušil, co se právě odehrává na dvoře císaře Jindřicha.

Pražského biskupa císař dlouho odmítal přijmout k novému slyšení. Proto Jindřicha Břetislava překvapilo, když se dozvěděl, že se má zítra dostavit do velkého sálu k audienci. On sám o ni nežádal, protože rezignoval a jako pokorný služebník boží se modlil a čekal, jak celá věc dopadne. Svitlo mu, že Bůh jeho prosby vyslyšel.

„České knížectví nám dělá starosti," oznámil císař Jindřich tak zarmouceným hlasem, že pražského biskupa nejprve napadlo, že se opravdu stalo něco vážného, ale pak si řekl, že se císař možná přece jen naučil umění hrát divadlo, v němž tak vynikal jeho otec Barbarossa.

„Do dnešního dne nepožádal kníže Přemysl, abychom mu udělili české země v léno," pokračoval císař Jindřich. Teď hovořil neobyčejně přísně. „A nejen to! Odvážil se napadnout Bavorsko a způsobil značné škody našemu věrnému stoupenci vévodu Ludvíkovi. Český kníže se veřejně hlásí ke zrádci Jindřichu Lvovi. Je na čase učinit tomu přítrž. Kníže Přemysl nám navíc dluží značné množství stříbra. Jsi ty, kněže biskupe, ochoten ten dluh vzít na sebe?"

„Jako představitel církve?" optal se opatrně Jindřich Břetislav.

„Tady nejednáme o církevních záležitostech," skočil mu do řeči netrpělivě císař. „A s tebou nehovoříme jako s biskupem, ale jako s mužem, který pochází z přemyslovského rodu a který má podle stařešinského zákona právo vládnout v českých zemích. Obdarujeme tě korouhví českého knížete, pokud ten dluh do konce roku splatíš. A současně ti udělíme české knížectví jako léno."

„Není obvyklé, aby se pražský biskup stal současně pražským knížetem," váhal Jindřich Břetislav. Ve skutečnosti mu něco takového vůbec nevadilo. Bál se jen toho, zda dokáže sehnat peníze. Ale ještě více se obával toho, zda dokáže svůj nárok na knížecí stolec obhájit. Přemysl byl vynikající válečník a bojovat s ním nemuselo dopadnout dobře. A jak Jindřich Břetislav císaře znal, kromě korouhve mu nedá jediného rytíře, aby se s ním do Čech vrátil a pomohl mu v boji.

„Pokud odmítáš, vrátíš se do našeho vězení," zabručel teď už opravdu naštvaný císař.

„Přijímám," vyhrkl rychle pražský biskup a hluboce se uklonil. Ještě než opustil sál, začal v duchu sestavovat seznam jmen českých předáků, které by mohl získat na svou stranu. A umínil si, že se také obrátí na příbuzné moravského Konráda Oty.

Autor: Redakce

12.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Premiér Bohuslav Sobotka během rozhovoru Deníku.
AKTUALIZUJEME
11

Teroristé nás nezastraší, řekl Sobotka k londýnskému atentátu, Zeman vyčkává

Britská premiérka Theresa Mayová.
1 3

Mayová odsoudila teroristický útok, místo nebylo vybráno náhodně

Lukašenkův režim přitvrzuje: KGB zatkla nejméně 11 lidí

V Bělorusku dnes zadrželi agenti tajné policie KGB nejméně jedenáct příslušníků organizace Bílá legie, kterou opozice označuje za vlasteneckou a režim za extremistickou. Podle vládních médií je razie namířena proti osobám usilujícím o destabilizaci země. Zatýkání se údajně nevyhnulo ani příslušníkům bezpečnostních složek a pohraniční stráže. Informovala o tom agentura BelaPAN.

Češka žijící v Londýně: Lidé se spíše diví, že se to nestalo dřív

Příbram/Londýn - Středeční teroristický útok v Londýně otřásl celým světem. Situaci v Londýně popsala Deníku Martina Stromková z Příbramska, která v Anglii žije zhruba deset let.

Ukrajinci zakázali ruské zpěvačce cestu na Eurovizi v Kyjevě

Ukrajinská tajná služba SBU zakázala vstup do země ruské zpěvačce Juliji Samojlovové, která měla Rusko reprezentovat v květnové soutěži Eurovize v Kyjevě. "Nežádoucí osobou" se stala tím, že porušila ukrajinské zákony návštěvou anektovaného poloostrova Krym. Neobvyklý krok oznámila televize 112 s odvoláním na mluvčí SBU. Zákaz má platit po tři roky.

Spejbl, Hurvínek a Mánička nemají "maminku". Zemřela loutkoherečka Štáchová

Ve věku 72 let zemřela v noci na dnešek loutkoherečka, scenáristka, režisérka, dabérka, interpretka Máničky a Bábinky a od roku 1996 ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Helena Štáchová. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Oznámila to její dcera Denisa Kirschnerová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies