VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (37. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize páté s vročením 1193-1197, kapitola 37…

15.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

I když se o chystaném povstání Jindřicha Lva hovořilo na všech panovnických dvorech v říši, nakonec k němu nedošlo. Císař Jindřich uzavřel s odvěkým welfským soupeřem smír. Vrátil mu dokonce statky v Brunšviku. Důvody jeho velkorysosti byly dva. Jindřich Lev vůčihledně scházel, v jeho těle hlodala jakási nemoc. Sám nic nezmohl a jeho synové a vnuci odmítli dál bojovat. Proto se před císařem pokořil.

Druhým, mnohem vážnějším důvodem císařovy smířlivosti bylo chystané tažení do Itálie. V únoru nečekaně zemřel sicilský král Tankred a vlády se jménem jeho nezletilého syna Viléma ujala Tankredova manželka Sibylla. Pokud byla naděje dobýt Sicílii rychle, pak to bylo právě teď. Císař Jindřich potřeboval klid v říši. Rozeslal listy, v nichž vyzýval své spojence k zastavení nepřátelství se stoupenci Jindřicha Lva. Současně jim nařizoval, aby se připojili k jeho tažení za Alpy. Císařův posel dorazil na Pražský hrad pozdě, celé dva týdny poté, co české vojsko překročilo hranice země a plenilo v údolí Labe.

Zatímco v celé říši zavládl klid, v posledních letech tak vzácný, v Míšeňsku se rozhořely prudké boje. Kníže Jindřich Břetislav se tentokrát nespokojil s tím, že vydrancuje pár vesnic a stáhne se zpět. Rozhodl se, že si vyřídí účty jednou provždy. Nešlo ale jen o Přemysla; jeho diecéze měla už řadu let spory s míšeňským biskupem o desátky z nově založených osad v pohraničních lesích. Nikdo netušil, kudy přesně vede zemská hranice a tím méně pak hranice obou biskupství. Podle názoru pražské diecéze měla nárok i na platy z území kolem Pirny. Teď byla možnost tuhle věc vítězně sprovodit ze světa.

Tři dny se české vojsko pokoušelo ztéct hradby hradu v Pirně. I když mělo proti obráncům drtivou převahu, ukázalo se, že přímým útokem to nepůjde. Mohutný skalní ostroh, vybíhající až ke břehu Labe, byl dostatečně strmý, aby zabránil útočníkům proniknout k hradbám. Jediný přístup, který vedl po úzké šíji z náhorní planiny, byl přeťatý dvojitým příkopem a vysokou kamennou zdí, zpevněnou několika menšími věžemi. Přístup k první bráně chránila válcovitá věž a za ní byla ještě druhá brána. Dobýt hrad znamenalo vyhladovět posádku. Jenže to by trvalo celé týdny anebo možná i měsíce. Ale tolik času Jindřich Břetislav neměl. Pokud se hrad nepodařilo dobýt překvapivým útokem, vojsko postupovalo obvykle dál, aby mohlo plenit. Jenže Pirnu bránil Přemysl. Bylo to těžké rozhodování.

Nakonec se české vojsko rozdělilo. Jindřich Břetislav pokračoval s většinou rytířů údolím Labe dál na Drážďany a moravské oddíly vedené brněnským údělným knížetem Spytihněvem zůstaly a pokračovaly v obléhání. Přemysl je sledoval z hradeb s posměšným úšklebkem.

„Na to, aby se dostali za hradby, je jich zatraceně málo," ozval se za jeho zády Smil. „Budou jen hlídat přístupovou cestu k bráně, abychom si nemohli přivézt další zásoby."

Přemysl se ohlédl. „Tak nějak si to asi můj zbožný bratranec kníže a biskup představuje. Ale zatraceně se mýlí. Vsadím se, že do tří dnů bude po obléhání."

„Tak rychle se sem pomoc od míšeňského markraběte Albrechta nedostane."

„A co by tu dělala? Jakmile moravským rytířům dojde, že čeští si v klidu hromadí kořist a oni tu nečinně sedí a hlídají hradby, sami toho nechají a odtáhnou, aby také něco ukořistili. Spytihněv je tu neudrží. Klidně si na to vsadím!"

Ukázalo se, že měl pravdu.

„To je dobře, teď budeme mít konečně klid," radovala se Adléta.

„Tady v Pirně klid bude," souhlasil Přemysl. Z výrazu jeho tváře Adléta okamžitě pochopila, že on se z toho klidu těšit nehodlá.

„Co chceš dělat?" vyjela na něj ostře. Okamžitě se ale omluvně usmála a začala vysvětlovat, že se o něj bojí.

„Tvůj bratr mi svěřil správu celého kraje," vysvětloval Přemysl. Měl už dost toho neustálého Adlétina naznačování, že by měl raději sedět doma. „Neodpovídám mu jen za hrad, ale také za životy a majetek jeho lidu. Vyrazím s družinou za nepřáteli. Předpokládám totiž, že se Spytihněvovo vojsko rozdělí na menší oddíly. Pokud na některý zaútočím nečekaně a rychle, mám velkou naději, že pár zrádců pošlu k čertu."

„K čemu to bude?" naříkala. „Pobiješ pár rytířů, no a co? Stejně budou plenit a uloupí, co jim pod ruku přijde. Tomu nezabráníš, je jich mnohem víc."

„I kdybych měl zachránit život jediného křesťana, pak to musím udělat."

„Ty už mě nemáš rád," začala srdceryvně naříkat. Bylo to ale příliš neupřímné, aby jí na to skočil. Otočil se a chtěl odejít. Chytla ho ale za ruku a tentokrát měla v hlase skutečné obavy: „Když chceš, tak si jeď! Ale Vratislav zůstane doma."

„Ne! Patří do mé družiny. Je na čase, aby se postavil na vlastní nohy!"

„Je to přece tvůj syn. Jediný… a jiného ti už dát nemohu."

Přemysl se na chvíli zarazil a zadíval se jí do vylekaných očí. Pak ji váhavě pohladil po tváři, skoro jako by se ostýchal. „Adléto, on už je muž! Nemůže se pořád držet tvých sukní. Pokud má jednou vládnout, musí pro to taky něco udělat. Život rytíře je nebezpečný, tomu nezabrání žádná matka."

„A k čemu bylo, žes nasazoval krk ty?" zaječela a dostala hysterický záchvat pláče. „Nedám ti ho!"

Nechal ji stát na hradbách a vydal se za svou družinou.

Přemyslova družina nebyla početná, ale manévrovala velice obratně a dvakrát se jí podařilo zaskočit menší oddíly Moravanů, plenící ve vesnicích u úpatí pískovcových srázů, které se táhly od Pirny až k zemské hranici. Část rytířů pobili, zbytek zajali a Přemysl je nechal uvěznit na hradě. Nebylo to sice vítězství, o kterém by s obdivem psali kronikáři, ale každý sebemenší úspěch považovali rytíři za spravedlivou pomstu za to, co české a moravské vojsko v míšeňském markrabství páchalo.

Ve všech šarvátkách měl Přemysl po boku svého syna Vratislava. Vyrostl, byl šlachovitý a vysoký, ale otci se příliš nepodobal. Měl v sobě mnohem více ze své matky. Měl hezkou pravidelnou tvář, malý, trochu zašpičatělý nos a velké oči. Po matce zdědil hnědé vlasy, které si však stříhal nakrátko, a stejně tak se pečlivě holil. Občas si červeně maloval rty. To byla nová móda německých mladíků.

Tady v poli se však Přemyslovi chování jeho syna líbilo mnohem více než doma. Se zbraní v ruce byl Vratislav obratný a měl touhu vyniknout. Změkčilou rozmařilost jako by odložil v Míšni. Ovšem i ve vojenském táboře dával ostatním pocítit svůj význam. Někdy ho Přemysl skoro pobaveně sledoval, jak důležitě vysvětluje ostatním, co bude jejich družina dělat zítra. Obvykle říkal to, co se od svého otce dozvěděl během jídla. Přemysl ho poctivě informoval o všech svých záměrech a pokaždé mu vysvětloval, co dělá a proč.

„Jednou povedeš vlastní družinu," zdůrazňoval Vratislavovi, když postřehl, že se chvílemi nudí. „Dávej raději pozor, jak se to dělá."

„Ale to je přece jasné. Taková věda to není," protestoval, když se mu zdálo, že toho poučování je příliš. Přemysl se nezlobil. Pokud si vzpomínal, byl kdysi stejný. Nezralost mládí se vždycky vyznačovala přesvědčením, že rozum starších nestojí za nic.

„Mnohem lépe bys udělal, můj knížecí otče, kdybys mi místo zdlouhavého výkladu svěřil pár rytířů. Viděl bys, že to, co mi vyprávíš, já už dávno znám," přemlouval ho občas Vratislav. Ale nikdy důrazně nebo odbojně. Ne proto, že by si nevěřil, ale svého otce se bál.

Nebylo snad dne, aby malá Přemyslova družina nezabila nebo nezajala alespoň jednoho nebo dva nepřátele. Vratislav zjistil, že to je vlastně neobyčejně jednoduché a to, co dokázal jeho otec, by dokázal rovněž. Někdy i lépe, protože si mnohokrát všiml, že Přemysl dal znamení k ústupu v situaci, kdy bylo možné nepřítele odvážným útokem zcela pokořit. To on by tolik shovívavosti neměl.

Jednou se odvážil povědět otci o svých pochybnostech. Předpokládal, že se Přemysl rozzlobí, ale ten jen káravě vrtěl hlavou: „Milý synu, ústup v pravou chvíli je základ každého vítězství. Zvláště v šarvátkách, jaké vedeme my. V bitvě, to je něco jiného, tam hraješ o všechno. Ale my ne. Proto je lepší zabít pár nepřátel a nemít žádné ztráty než se hnát za ostatními, třeba je i pobít, ale přitom přijít o několik vlastních mužů. A zbytečně, protože tím ani nikoho nezachráníme, ani nevyhrajeme tuhle válku. Musíš umět rozlišovat, o co právě jde, a podle toho volit taktiku."

Vratislav přikyvoval, ale myslel si své. Statečnost byla statečností a ústup zbabělostí. Tohle bylo jeho svaté přesvědčení, neboť skutečný rytíř se choval vždycky odvážně a neuvažoval, o jakou situaci zrovna jde. Několikrát o tom diskutoval se třemi mladými rytíři, se kterými se v poslední době velice sblížil. Rozuměli si, neboť byli stejného názoru. Se starými byla ta potíž, že uměli přesvědčivě vysvětlit a zdůvodnit každý svůj krok, byť nebyl správný a spravedlivý.

„Víte, co si myslím?" řekl jednou Vratislav, když seděli u ohně trochu stranou od ostatních. Tábořili na břehu malého potůčku ve skrytém údolí, sevřeném vysokými pískovcovými věžemi. Od cesty je dělila hradba bříz.

„Kdyby na to přišlo, staří rytíři by nám rozumně zdůvodnili, že ukřižovat Krista bylo správné a pokud bychom se k tomu nachomýtli, že bychom neměli zasahovat, abychom neohrozili své životy."

Všichni čtyři se hlasitě rozesmáli. Bylo šero a Přemysl se zadíval směrem k jejich ohni. Pousmál se, byl rád, když se jeho syn bavil. Jestliže mu bylo v poli dobře, znamenalo to, že z něj nakonec přece jen vychová dobrého válečníka. Bez téhle schopnosti se žádný panovník křesťanského světa neobešel. Přemyslův nevlastní bratr Bedřich byl mizerný válečník, ale měl neuvěřitelné štěstí a vládl celých jedenáct let. Trochu hořce si uvědomil, že on sám je mnohem schopnější, přesto vládu neudržel ani jeden rok. V té chvíli zapochyboval, zda je válečnická obratnost opravdu to hlavní, co by mělo zdobit vládce.

Vybavila se mu slyšení u císaře Barbarossy, která kdysi v Řezně navštěvoval a studoval. Jenže chovat se jako obratný diplomat mohl mocný císař. K čemu by to bylo platné slabému knížeti? Kníže musel být obratný, to bylo jisté, ale bez početného vojska neprosadil nic. Pak se mu začala vybavovat jména některých předků a Přemysl znejistěl. Nebylo to zřejmě tak jednoduché, jak si představoval.

Jeho syn se zatím bavil se svými přáteli a každou chvíli se od jejich ohně ozval smích.

Druhého dne do tábora dorazil posel z Pirny. Míšeňský markrabě Albrecht svolal zemskou hotovost. Než ale shromáždil dostatečně silné vojsko, Jindřich Břetislav vypálil předměstí Drážďan. A kdyby jen to. Zděšení uprchlíci, kteří hledali záchranu v Míšni, vyprávěli, že Češi narazili na kůly stovku měšťanů, kteří se jim postavili se zbraní v ruce na odpor. Tahle zpráva přivedla do Albrechtova vojska i ty míšeňské rytíře, kteří zpočátku váhali. Čeští vojáci měli v říši pověst drsných bojovníků a těm méně statečným se zpočátku nechtělo postavit se jim. Jenže krutost Čechů jejich názor změnila.

Nedaleko Drážďan došlo k bitvě. Velké ztráty byly na obou stranách, boj však skončil bez vítěze, i když měl míšeňský markrabě početní převahu. Hned po bitvě se dal Jindřich Břetislav na ústup. Bylo jasné, že až k Míšni se nedostane. Jestliže české vojsko bezohledně plenilo, když postupovalo do nitra Míšeňska, na ústupu se chovalo ještě hůře. Nechávalo za sebou spáleniště pokryté zkrvavělými mrtvolami.

„Markrabě Albrecht vzkazuje, že máte se všemi muži přehradit cestu mezi Drážďanami a Pirnou," vyřizoval posel. „Nejraději pod klášterem v Heidenau. Markrabě chce Čechy sevřít ze dvou stran a společně na ně udeříte. Na vozech vezou Češi spoustu kořisti. Tu jim přece nenecháme. A Bůh si žádá, abychom pomstili duše těch, které nepřátelé zahubili."

Přemysl přikývl, ale nemyslel si, že to je dobrý nápad. V okolí se pohybovaly početné oddíly brněnského údělného knížete Spytihně-va a nikdy se nedalo odhadnout, co udělají. Navíc měl špatné zkušenosti s bitvami, které se vedly tak, že se dva nezávislé houfce pokusily sevřít nepřítele. Nikdy se to nepovedlo zařídit tak, aby na nepřítele udeřily společně. Obvykle to odskákal ten, který ustupujícímu vojsku přehradil cestu.

Když se svěřil se svými pochybnostmi Vratislavovi, optal se ho syn: „Zase se bojíš?"

Přemysl zbledl. Tímhle tónem s ním syn nikdy nemluvil.

„Jak jsi to myslel?" vyjel na něj ostře.

Vratislav okamžitě poznal, že přestřelil. Celý předešlý večer se svými přáteli rozebíral, o kolik vítězství je Přemysl připravil, když odmítl pronásledovat rozprášené moravské houfce. Nesouhlasil s jeho obavami, že ve skalním bludišti by mohli padnout do léčky. Okamžitě si však uvědomil hloupé přeřeknutí a začal se chvatně omlouvat. Aby to zamluvil, dodal, že by měli podle jeho názoru poslechnout. On, Vratislav, přece otce poslouchá také, protože je velitel. A Přemysl by měl poslechnout strýce Albrechta, protože on je markrabě.

Přemysl přikývl a bez odpovědi ho opustil. Za chvíli jeho oddíl strhl tábor a vyrazil po cestě k Labi.

Klášter v Heidenau byl spíše poustevnou než řeholním domem. Šlo o nevelký domek ze dřeva a žili v něm dva staří řeholníci. Stál na návrší v zákrutu Labe a nechránila ho žádná hradba. Tady postavil Přemysl svůj tábor a čekal na nepřítele. Měl odtud výtečný výhled na cestu od Drážďan a díky tomu, že se opevnil na návrší, se mohl bránit přesile mnohem snáze, než kdyby rozmístil své oddíly na břehu u řeky. Nechal zhotovit zátarasy z poražených stromů a svým rytířům nařídil, aby neodkládali zbroj. Ani na noc ne.

„To jsem zvědavý, co bude dál," vykládal Vratislav svým druhům a nedokázal skrýt pýchu. Předešlého dne se mu při pronásledování několika moravských rytířů podařilo jednoho z nich zabít v přímém střetnutí. Vzal si jeho zkrvavělou přilbu jako trofej a vystavil ji na kopí před svým stanem.

„Pokud má český kníže rozum, obejde nás a bude pospíchat podél řeky domů," řekl jeden z jeho mladých přátel lítostivě.

„Měli jsme postavit tábor dole," souhlasil další. „A udělat zátarasy tam. Přece nenecháme Čechy projít. I s kořistí."

„Můj otec si však myslí, že to Jindřich Břetislav neudělá," vykládal dychtivě Vratislav. „Proto nechal vyvěsit před táborem svůj praporec. Je přesvědčený, že se ho jeho bratranec pokusí zabít. Zaútočí na nás, to je jisté!"

Odpoledne druhého dne se na cestě objevil předvoj českého vojska. Rytíři postupovali pomalu, v sevřeném houfci, aby chránili vozy s kořistí. Jeli mlčky a do Přemyslova tábora doléhalo jen bučení tažných volů a křik vozků, ale žádné vojenské povely nebo hlas rohů, které by předznamenávaly boj.

Vratislav stál vedle svého otce, ruku měl položenou na jílci meče a třásl se nedočkavostí. České vojsko nezpomalilo a pokračovalo dál. Zahlédli Jindřicha Břetislava. Seděl na bílém koni, na hlavě měl přilbu a na ní upevněný zlatý kroužek, symbolizující jeho knížecí hodnost. Zadíval se upřeně na návrší a cosi vykládal velmožům, kteří ho obklopovali. Když zahlédl Přemysla, tasil meč a pohrozil mu. Ale víc se nestalo. Češi pokračovali a bylo zřejmé, že se do boje nepohrnou.

„Musíme zaútočit," křičel Vratislav na otce. „Nebo projedou."

„Nás je asi stovka. Jich tisíc," pousmál se Přemysl. „Pokud by na nás zaútočili, máme naději ubránit se a zadržet je, než dorazí míšeňské oddíly. Ale zaútočit? Během pár minut nás rozpráší. Nezastavím je a přijdu o spoustu mužů. Úplně zbytečně."

„To není rytířské!"

„Tys mně minule asi nerozuměl. Musíš umět rozlišovat, milý synu, co je moudré a co rytířské," sarkasticky opáčil Přemysl, tasil meč a stejně výhrůžně hrozil českému knížeti.

Vratislav stiskl rty, ale nemohl dělat vůbec nic. V téhle chvíli svým otcem opovrhoval.

Češi v klidu projeli a k večeru se na cestě u Labe objevily oddíly míšeňského markraběte. Albrecht Přemyslovi ostře vyčinil, že nesplnil jeho příkaz. To, co říkal, bylo hloupé a nejspíše to nemyslel vážně, jen dokazoval svou autoritu.

„Snadno je doženeme," upozornil Přemysl, když míšeňský mar-krabě skončil s výčitkami. Nemínil se přít. Smířlivě dodal: „Mají vozy a jedou pomalu."

„Už jsme je mohli mít, nebýt tvé liknavosti," odsekl hádavě

Albrecht.

„Jindřich Břetislav si určitě myslí, že už je v bezpečí," pokračoval Přemysl. Byl naštvaný, ale stále se ovládal. „Právě proto, že projel tak snadno, se bude domnívat, že jsme se pronásledování vzdali. Nebude tak ostražitý. Pojedeme přes noc a ráno ho dostihneme. Pokud to stihneme před úsvitem, překvapíme ho. I když je jich víc než nás, bude výhoda na naší straně."

Míšeňský markrabě Albrecht souhlasil. Dokonce se pokusil říci Přemyslovi pár laskavých slov, neboť měl dost zkušeností, aby věděl, že tohle je jediné rozumné řešení, ale Přemysl se uklonil s omluvou, že má na starosti důležitější věci. Musí sešikovat oddíly, aby se zbytečně nezdržovali. Pak odběhl.

Míšeňské vojsko cestu znalo, a i když byl na nočním nebi jen nepatrný srpek měsíce, takže téměř nebylo vidět na krok, postupovalo rychle. Ještě před svítáním zvědové narazili na český tábor.

„Jsou u brodu asi míli před Pirnou," hlásili zadýchaně. „Včera postupovali hodně pomalu a k brodu nejspíše dorazili večer. Asi se rozhodli, že přes řeku přejdou až dneska za světla."

„Měl jsem pravdu," pousmál se potěšeně Přemysl. „Jindřicha Břetislava ani ve snu nenapadlo, že bychom ho pronásledovali."

„Sešikujte družiny, zaútočíme," nařídil míšeňský markrabě Albrecht rytířům. Tohle nebyla řádná válka. Rytířská čest sice velela počkat na ráno, ale Češi si žádné ohledy nezasloužili.

Český tábor byl obehnaný sice provizorním, ale velice slušně vybudovaným opevněním. Z klád, hromad hlíny a vozů byla kolem stanů postavená hradba. Jindřich Břetislav nenechal nic náhodě. Na návrší asi půl míle od tábora ukryl na nevysoké skalce hlídku, aby střežila přístupovou cestu. Jakmile se ve tmě v zákrutu řeky ozval dusot kopyt, český strážný začal poplašně troubit na roh.

„Zatraceně!" zaklel markrabě Albrecht. Bylo jasné, že se překvapivé přepadení nezdaří.

Míšeňské oddíly zrychlily. Rytíři i jejich služebníci začali křičet, co jim síly stačily. Ve tmě nemohli nepřátelé vědět, kolik útočníků je, a čím silnější bude rámus, tím větší budou mít nepřátelé strach, to byla známá pravda.

Čeští rytíři si v chvatu navlékali zbroj, jejich panošové sedlali koně a pěší ozbrojenci hledali v zmatku, který v táboře zavládl, svá kopí a sekery. O vozy s kořistí se měli starat pacholci. Jenže ti, místo aby zapřahali potahy, se dali na útěk. Nebyli to vojáci a během boje obvykle čekali ukrytí v táboře, jak bitva dopadne. Pokud se nepřítel k táboru přiblížil, prchali. Udělali to i nyní.

Jindřich Břetislav se pokusil sešikovat alespoň svou osobní družinu, ale ani to se mu v nastalém zmatku nepodařilo. To, že strážný zatroubil, zachránilo sice českým rytířům život, ale porážce nezabránilo. Většina ozbrojenců utíkala k řece a přes brod prchala na druhý břeh. Jen část rytířů, kterým bylo líto nechat v táboře vozy s kořistí, se postavila na odpor. Ale ani jejich odvaha nemohla nic změnit. Právě se rozednívalo.

Boj trval jen chvíli, a jakmile bylo zřejmé, že odpor je marný, zbytek Čechů se obrátil a na koních prchal na druhý břeh Labe. Míšeňští rytíři je pronásledovali jen k brodu. Na druhé straně za řekou se zatím šikovalo české vojsko. Pronásledovat nepřátele přes vodu byla hloupost. Vozy s kořistí získali a většího úspěchu dosáhnout nemohli. Míšeňský markrabě Albrecht nechal svého trubače, aby dal rohem znamení, že boj skončil. Mohl být spokojený, vítězství bylo jeho.

Vratislav zabil při boji v táboře dva pěší ozbrojence. Se svými třemi přáteli se zastavil spolu s ostatními rytíři na břehu. V ruce držel meč, po jehož ostří stékala krev. „Ukážeme jim, kdo jsou míšeňští rytíři," křikl na houfec jezdců, který stál poblíž. Mezi nimi byla spousta mladých rytířů a v jejich tvářích postřehl souhlas. To ho povzbudilo. Zvedl meč nad hlavu a zvolal: „Za mnou!" Ohlédl se ještě a hledal otce.

Přemysl seděl na koni asi třicet kroků od něj. Zachytil Vratislavův posměšný výraz. Než ale stačil cokoli říci, jeho syn následovaný asi padesáti rytíři vjel do brodu tak divoce, že voda hlučně odletovala od kopyt a s hlasitým šploucháním dopadala zpět na hladinu. Řeka tu byla mělká, ale široká tak, že by ji ani nejlepší ozbrojenec kopím nepřehodil.

Zadní voj ustupujícího českého vojska ještě nedosáhl protějšího břehu. Jakmile čeští rytíři postřehli, co se děje, uprostřed řeky zastavili. Tasili meče a obrátili koně čelem k nepřátelům. I když utíkali, nemínili se nechat pobít jako zbabělé myši.

„Vraťte se, nařizuji vám to!" křičel za družinou mladíků míšeňský markrabě. Popohnal koně a dojel k Přemyslovi. Když pochopil, že ho neposlechnou, zlostně zabručel: „Blázni, ať si umřou, když chtějí!"

„Vede je můj Vratislav," opáčil Přemysl a tasil. Albrecht se na něj krátce zadíval a povzdechl si. Pak tasil meč i on a společně vyrazili do brodu.

Vše se odehrálo rychle. Houfec mladých rytířů se srazil s nepřá-teli. Mezi nimi byli především ti rytíři, kteří bránili tábor českého knížete nejdéle. Byli to ti nejzkušenější a nejodvážnější. I když byly síly zhruba vyrovnané, houfec míšeňských mladíků neměl nejmenší naději na úspěch. Češi je navíc zasypali ze svého břehu šípy z luků. Přemysl s Albrechtem a asi třicet dalších rytířů, kteří byli zrovna po ruce, se rychle hnali na místo šarvátky.

Jeden z českých rytířů poznal Vratislava a zřejmě to oznámil svým druhům, protože se téměř okamžitě čtyři z nich na Přemyslova syna vrhli. Získat takovou kořist by jim vyneslo vděčnost Jindřicha Břetislava. Vratislav se bránil, co mu síly stačily, ale proti přesile zkušených válečníků neměl nejmenší naději. Jednoho sice zranil, ale pak ho udeřili do hlavy a on ztratil vědomí. Ještě než se svezl ze sedla do řeky, jeden z Čechů ho uchopil za ramena a s po-mocí svého druha si přehodil jeho tělo přes hřbet koně, jako by vezl plný pytel ze mlýna.

Jakmile zbytek míšeňského vojska zjistil, že markrabě Albrecht vjel s taseným mečem do brodu, většina rytířů nechala kořist kořistí a hnala se za ním.

Přemysl štval koně a pomalu se blížil k rytíři, který odvážel bezvládné tělo jeho zraněného syna. Mečem srazil ozbrojence, který se ho snažil zastavit. Pak ucítil tupou bolest v rameni. Zasáhl ho šíp, ale naštěstí se svezl po pletivu drátěné košile a sklouzl dolů. Albrecht zatím zabil dalšího rytíře, který se jim snažil zastoupit cestu. Byl neustále po Přemyslově boku.

Čelo míšeňské armády se s duněním kopyt a řinčením zbroje vřítilo do řeky. Ze břehu, kde je čekalo ustupující české vojsko, se ozval hlas rohů. Jindřich Břetislav začal formovat oddíly k dalšímu boji. Ale zůstal stát, zpátky do řeky se nevrátil. Bojovat na břehu bylo nesrovnatelně výhodnější. Jen hlupák by hnal své šiky proti nepříteli do vody. Takhle měl nejen početní převahu, ale navíc by bojoval na výhodnějším místě.

Přemysl dostihl rytíře, který zajal omráčeného Vratislava. Bez váhání zaútočil. Svého soka poznal ihned. Byl to mladý Beneda z Nečtin, syn Předoty, právě onoho západočeského velmože, který Přemysla zradil u Zdic. První výpad Beneda odrazil, ale druhý prudký výpad mu pochroumal ruku, v níž držel štít. Třetím výpadem Přemysl Benedu zasáhl do krku a proťal mu tepnu.

Krvácející rytíř vykřikl bolestí a zhroutil se do řeky. Z rány na krku se po hladině rychle začala rozlévat červená skvrna. Přemysl uchopil Benedova koně za otěže, otočil se a chtěl ho i se svým synem odvést do bezpečí.

„Pozor!" vykřikl varovně Albrecht. Přemysl se instinktivně sklonil a nad hlavou mu prolétlo kopí. Zabodlo se do šíje koně, na jehož hřbetě ležel Vratislav. Kůň zaržál, vzepjal se a omráčeného mladíka shodil do řeky. Přemysl pustil otěže zraněného koně, který šílený bolestí bil kopyty kolem sebe. Rychle sklouzl ze sedla a z vody vylovil tělo svého syna. Vratislav otevřel oči. Studená voda ho probrala.

„Co se děje?" optal se malátně.

K Přemyslovi se zatím rychle blížilo několik českých rytířů na koních a s tasenými meči v rukách. Věděl, že s tělem syna v náruči se zpět do sedla nevyšvihne. Udělal tedy jediné, co bylo možné. Přehodil Vratislavovo tělo přes hřbet svého koně, aby měl volné ruce. Pak se otočil, sevřel meč oběma rukama a nastavil ho před sebe. Pěší bojovník byl proti jezdcům vždycky v nevýhodě a v řece obzvlášť. Jenže neměl na vybranou.

Naštěstí se k němu z druhé strany hnal míšeňský markrabě s několika svými rytíři v patách. Zbývalo už jen pár kroků. Přemysl první výpad odrazil a na další už nedošlo, protože zasáhli Míšeňští. Vratislav se zatím vzpamatoval natolik, že sklouzl dolů a sám se vyšvihl do sedla. Neměl však žádnou zbraň.

Jeden z českých rytířů, když pochopil, že je Míšeňští odrazí, se znovu vrhl proti Vratislavovi. Chtěl ho zabít a pak utéct. Švihl mečem, ale Vratislav stihl uhnout a čepel mu jen rozsekla lýtko. Český rytíř se nevzdával. Popojel a znovu zaútočil. Vratislavovi se z nohy řinula krev a byl ve tváři bledý. Strnule seděl na hřbetě koně, jako by vůbec nevěděl, co má dělat. Jeho nepřítel znovu máchl mečem, ale ani tentokrát nezasáhl. Výpad srazil na poslední chvíli Albrecht. Čechův meč těsně minul Vratislavovu hlavu, sklouzl a zasáhl Albrechtovo předloktí. To už k nim s cákáním vody doklopýtal Přemysl a útočníka zabil. Albrecht sice silně krvácel, ale v sedle seděl pevně.

„Chvála Bohu, není to nic vážného. Hlavně že jsme zachránili Vratislava," radoval se markrabě spokojeně. Přemysl se vyšvihl na koně zabitého Čecha a spolu se zraněným Albrechtem a se svým synem zamířili na břeh. Boj v brodu ještě chvíli zuřil, než se Míšeňští stáhli.

Jakmile se poslední Čech dostal do bezpečí na břeh, vojsko Jindřicha Břetislava okamžitě vyrazilo na další pochod k české hranici. Bylo po boji. Veškerou kořist, kterou české vojsko naloupilo, zanechalo v táboře u brodu.

Míšeňští ošetřili zraněné, a sotva vojsko českého knížete zmizelo, zamířili všichni k Pirně.

Autor: Redakce

15.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Jiřičtí vězni se připraví na život bez mříží ve speciální vesnici

Jiřice - Část odsouzených bude žít jako na svobodě. Ovšem stále pod dohledem kamer a za ostnatým drátem.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies