VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (39. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize páté s vročením 1193-1197, kapitola 39…

18.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Pokud se o zemřelém císaři Barbarossovi říkalo, že měl ženy raději než zbožná kázání, pak to byla určitě pravda, protože posledního manželského syna zplodil ve věku padesáti pěti let a další děti mu už manželka s ohledem na svůj věk nedala. On sám měl však později ještě několik levobočků. Jeho posledním manželským synem byl Filip, kterému svěřil před svým tažením do Svaté země správu Švábska.

Filip byl ctižádostivý mladík a z Barbarossových synů se svému otci podobal nejvíce, snad jen s tím rozdílem, že nebyl tak vychytralý. Zdědil však jeho umění ovládat jiné. Se svým nejstarším bratrem Jindřichem Filip nevycházel dobře, neboť i on toužil po císařské koruně. Dlouho tuhle naději živil, protože bratr Fridrich zemřel s otcem ve Svaté zemi a nejstarší bratr Jindřich neměl se svou o deset let starší manželkou děti. Jenže jeho sen se zhroutil právě v prosinci toho roku, kdy císař dobyl Sicílii a v Palermu se nechal korunovat sicilským králem. Císařově manželce Konstancii bylo čtyřicet let a proti všemu očekávání byla těhotná. Přesto věrně doprovázela svého manžela na vojenském tažení do Itálie. Vždyť se bojovalo o korunu, kterou po předcích měla zdědit ona. Její družina však s ohledem na zdravotní stav císařovny postupovala pomalu a korunovace v Palermu se Konstancie nakonec zúčastnit nemohla. Přesně v týž den se totiž začaly hlásit porodní bolesti.

Zůstala se svým doprovodem v malém městečku Jesi nedaleko Ancony. Na náměstí nechala císařovna postavit velký stan a do něho pozvala všechny vdané ženy z města. Rodila před jejich očima, aby zabránila dohadům, zda ve svém vysokém věku skutečně porodila dítě. Bůh její modlitby vyslyšel. Narodil se syn, který dostal jméno Fridrich po svém slavném dědovi. Slavila celá říše kromě Filipa Švábského. Sen o císařské koruně se rozplynul. Bratru Jindřichovi bylo třicet let, byl v plné síle a teď měl i syna.

Právě v té době zemřel nejslavnější rival Štaufů Jindřich Lev. Bylo mu pětašedesát let a jeho brunšvického panství se ujal syn Ota. Byl jen o několik let starší než Filip a byl stejně ctižádostivý jako on. Možná ještě víc, neboť před ním stály křivdy, které Štaufové jeho welfskému rodu způsobili. Otův otec kdysi vlastnil polovinu německých zemí, ale o ty ho připravil císař Barbarossa. O svá práva bojoval Jindřich Lev až do smrti a vzdát se nemínil ani Ota. Zatímco císař Jindřich na jihu Itálie slavil, neshody mezi stoupenci Štaufů a Welfů se znovu začaly vyostřovat. Když Přemysl dorazil na hrad Albrechta z Bogenu ve Windbergu a zjistil, jak se věci mají, velice ho to potěšilo. Nový zápas v říši byl i jeho nadějí.

Uvítala ho Albrechtova manželka Ludmila. Od jejich posledního setkání se příliš nezměnila, pouze vlasy měla delší a byla znovu těhotná. „To víš, milý strýčku, můj manžel je rytíř a chce všechno a hned," smála se vesele. Pak ale zvážněla. „Co je s mou sestrou?"

„Žofie vstoupila do kláštera. Po smrti manžela Albrechta se zřekla světského života. Ale slyšel jsem, že je vážně nemocná."

„Budu se za ni modlit," slíbila Ludmila. „A teď mi pověz, proč jsi přijel."

„Hledám službu," pokrčil mírně rameny, jako by říkal, že svůj úděl si člověk nevybírá a všichni jsme v rukách božích.

„Adléta, viď?" přikývla chápavě. Přemysl se na ni překvapeně podíval. Když byla před třemi lety v Míšni, měl dojem, že si Ludmila s jeho manželkou celkem rozuměla. A také se jí na to zeptal.

Pohladila své břicho, na kterém byl pokročilý stupeň těhotenství vidět, a vážně řekla, že s Adlétou strávila opravdu hodně času. Ale už tehdy pochopila, že si Adléta neumí vybrat, co vlastně v životě chce. „Hrabě z Bogenu je skvělý manžel," pokračovala Ludmila pyšně. „Můj slavný otec kníže Bedřich udělal v životě hodně vynikajících skutků, ale tím nejlepším bylo, že mne provdal za Albrechta."

„Pokud vím, tak musel. A nadšený z toho nebyl," upozornil se smíchem Přemysl. Dobře věděl, jak to bylo. Ludmila byla těhotná. S ním a Adlétou to bylo podobné.

„Jistě," souhlasila jeho plavovlasá neteř s úsměvem. „Jenže rozdíl mezi námi je ten, že Adlétu sis vybral ty a přesvědčil ji, aby se s tebou milovala, a obtěžkal jsi ji. Ale Albrechta jsem si vybrala já a já ho přiměla, aby mne obtěžkal. No, co se tak usmíváš? Myslíš, že kdybych neotěhotněla, že by nám otec požehnal? Adléta v sobě pořád nosí pocit viny. Já myslím, že tebe má ráda pořád, ale nenávidí sebe. Možná to čas spraví, musíš se modlit, aby vám Bůh pomohl. Tak ty chceš žít chvíli u nás? Z toho mám opravdu radost. Přijímám tě do služby!"

„Počkej," zarazil ji trochu zaraženě. To, co mu právě řekla o něm a Adlétě, ho nikdy nenapadlo. Jenže neměl čas o tom hlouběji uvažovat. Měl jiné starosti a chtěl mít jistotu. Významně upozornil: „O tom, zda tady na hradě zůstanu, musí snad rozhodnout tvůj manžel hrabě z Bogenu, ne?"

„Je pryč, a tak tu vládnu já. Podívej, svěřil mi svou pečeť! Schopný rytíř jako ty se nám bude hodit. Mezi Štaufy a Welfy mír dlouho nevydrží. To je přece jasné."

„On odjel do Brunšviku?"

„Ne," zavrtěla rezolutně hlavou, až se jí loktuše svezla ze světlých, jen zběžně učesaných vlasů. Rozvázala ji a odložila. „Jsme sami a tobě určitě vadit nebude, když nebudu mít hlavu zavinutou, jak se sluší, viď? Můj manžel odjel do Švábska. Stal se Filipovým stoupencem."

„To jsem nevěděl… Tušíš, co ho k té změně vedlo?"

„Ale jistě," souhlasila. „Věc Welfů je ztracená. Štaufové jsou příliš mocní. Věděl jsi, že císaři Jindřichovi začal platit tribut pacis i císař v Konstantinopoli? Oba jsme Přemyslovci, a tak dobře víme, že věrnost lze zachovávat jen do té míry, pokud máme naději, že nám přinese prospěch. To platí, milý Přemysle, jak v politice, tak v manželství."

„Obávám se, že oženit Vladislava Jindřicha bude těžší, než jsem doufal," oznámil vyšehradský probošt Heidenreich českému knížeti.

„Trnavský hrabě Bruno si troufl odmítnout mou nabídku?" optal se pobouřeně Jindřich Břetislav.

„Ne tak docela, vznešený kníže. Řekl jen, že si nesmírně váží té pocty, ovšem za předpokladu, že ženich jeho dcery Heilwidy nebude vaším vězněm. Řekl, že nenamítá nic proti tomu, pokud by ženich jeho dcery neměl vlastní knížecí úděl, ale měl by prý mít svobodu. A ještě něco řekl. Pokud by si prý jeho dcera vzala nemajetného rytíře, věno jí nevyplatí a ponechá ho u sebe v zástavě, dokud manžel jeho dcery nezíská také nějaký majetek."

„Tak najdeme pro Vladislava Jindřicha jinou nevěstu."

„Obávám se, můj kníže, že jinde pochodíme stejně," oponoval opatrně vyšehradský probošt. „Ale dozvěděl jsem se ještě cosi znepokojivého, můj pane. Spytihněv Brněnský se prý začal také ucházet o sňatek s Heilwidou. Teď, když jste mu svěřil znojemské údělné knížectví, je hrabě Bruno jeho sousedem. Pokud by si vzal za manželku jeho dceru, zabezpečil by tím svou hranici na Dyji. To by mohlo jeho postavení na Moravě posílit do té míry, že by třeba začal uvažovat o vznesení nároku na Olomouc."

„Tys něco takového slyšel?" ostře ho přerušil Jindřich Břetislav. Měl plnou hlavu starostí. Českým šlechtickým rodům věřil stále méně a méně. Doslechl se, že několik severočeských rodů jednalo tajně s Přemyslem. Podezíral jihočeské velmože Bavora a Vítka, že i oni proti němu intrikují. Proto je předvolal ke slyšení a ostře jim pohrozil. Výsledkem bylo, že uzavřeli spojenectví na svou ochranu. Pro výstrahu poslal na jejich panství silný vojenský oddíl. Vzápětí se tam objevili rytíři pána z Boskovic, který se k jejich spojenectví přidal. To už byla téměř otevřená vzpoura. Jenže ti tři měli hodně přátel a byli příliš vlivní, než aby je mohl potrestat. Jednoho snad ano, ale všechny tři najednou nikoli. Nemohl proti nim zvednout domácí válku, to by mohl být jeho konec. Zbavil je alespoň vlivu u dvora, ale víc podniknout nemohl. Kdyby teď ještě přibyly starosti s brněnským údělným knížetem, bylo by to zlé. Musel tomu zabránit za každou cenu.

„Okamžitě pojedeš k hraběti Brunovi," rozhodl Jindřich Břetislav. „Oznámíš mu, že trvám na tom, aby se můj bratranec Vladislav Jindřich zasnoubil s Heilwidou. Hned teď. A pokud bys obdržel vyhýbavou odpověď, pohrozíš mu válkou. Našim rytířům se už stýská po nějakém tažení, kde by získali kořist. Trnava není Míšeň, to si musí Bruno uvědomit. Jakmile se Vladislav Jindřich zasnoubí, dostane svobodu."

„Vy ho vážně chcete propustit?"

Český kníže jen lehce zakroutil hlavou, kterou pokrývaly důstojné šediny. Na ní mu seděl vznešený diadém ze stříbrného plechu. Po jeho obvodu byly v arkádách vytepané postavy světců a panovníků. Po stranách visely na jemných řetízcích ozdobné závěsy a ty tiše cinkaly. „Kam by můj bratranec šel?" opáčil kníže s převahou. „Dostane tolik svobody, aby se mohl pohybovat po mém dvoře. A až se ožení, svěřím mu nějaký zemský úřad. Tohle můžeš hraběti Brunovi tlumočit."

Hned jak vyšehradský probošt zmizel, povýšený úsměv z tváře českého knížete zmizel. Cítil, že mu buší srdce, a měl dojem, jako by se dusil. Tenhle pocit znal. Byl z úzkosti a dostavoval se pokaždé, když se začal obávat, že ho někdo ohrožuje. V poslední době to bylo až příliš často. Potřeboval klid.

Proto odmítl přijmout vdovu po svém příbuzném Děpoltovi, který zahynul ve Svaté zemi při obléhání Akkonu. Věděl, co po něm bude chtít, a vůbec se mu to nelíbilo. Její syn, po otci rovněž Děpolt, dosáhl věku patnácti let a ona chtěla, aby mu vrátil údělné knížectví ve východních Čechách. A rovněž lesní újezdy v podhůří Krkonoš. Jenže nejspolehlivějším spojencem knížete na severu byl Bohuslav z Rýzmburka a ten naléhal, aby tytéž lesní újezdy věnoval jemu. Copak nestál vždycky na straně Jindřicha Břetislava? A aby toho nebylo málo, Diviš z Divišova vedl s Děpoltem spory o několik statků na Čáslavsku. Pokud by mladému Děpoltovi přiznal po zemřelém otci titul údělného knížete, mohl by začít vznášet další nároky. Určitě by tím proti knížeti poštval ty velmože, kteří mu až dosud prokazovali věrné služby. To si Jindřich Břetislav nemohl dovolit. Připadalo mu, jako by se ocitl mezi mlýnskými kameny. Sáhl si na hruď. Cítil, že mu prudce bije srdce. Zaklel a zamířil do kaple, aby se oddal modlitbám. Ty ho dokázaly uklidnit.

Ale ani tam neměl mít klid. Sotva vstoupil bočními dvířky ze spojovací chodby mezi palácem a kaplí, zahlédl bývalou znojemskou kněžnu Hellichu. Klečela před oltářem se sepjatýma rukama a s pokorně skloněnou hlavou. Pokusil se couvnout zpět do chodby, ale nestihl to. Otočila se, a i když byli v chrámu, hlasitě se optala, zda se jí opravdu bojí tolik, že chce před ní utéct. Několik řeholnic, které stály stranou, se po něm úkosem ohlédlo. Pevně stiskl rty a polkl. Cítil, že skoro nemůže dýchat. Ale byl český kníže a navíc pražský biskup.

„Co tě trápí, dcero?" optal se laskavě a pomalu se k ní vydal napříč kaplí.

„Jak dlouho mne budete držet v klášteře?"

„A kam bys chtěla jít?"

„Domů, do Bavorska. Před týdnem jsem dostala list. Můj bratr se ujal vlády a nabídl mi, že mohu žít na jeho dvoře."

„Budu o tom přemýšlet."

Nepatrně se uklonila, ale i když se snažila tvářit zdvořile, Jindřich Břetislav postřehl na jejích rtech pohrdavý úsměšek. Každý si už k němu dovoluje! Rozhodl se, že ji nechá převézt do kláštera v Doksanech. Tam mu nebude na očích a mezi premonstrátkami bude izolovaná od okolního světa určitě lépe než u svatojiřských benediktinek. Jenže ještě téže noci se podařilo Helliše z Pražského hradu uprchnout.

I když napětí mezi stoupenci Štaufů a Welfů v říši rostlo, byl zatím klid, až na pár bezvýznamných šarvátek. Albrecht z Bogenu svěřil Přemyslovi jeden z nevelkých hradů, který stál na hranici s bavorským vévodou Ludvíkem z Wittelsbachu. Na rozdíl od doby před třemi lety tu však vládl klid a mír. Albrecht a Ludvík uzavřeli spojenectví, neboť oba nyní patřili k táboru Filipa Švábského.

„To jsme dopadli," povzdechl si Přemysl. Seděl na hradbách a rozhlížel se po zalesněných kopcích, které je obklopovaly. Přímo pod hradem vedla kupecká cesta a stála tam mýtnice, kde se vybíral stříbrňák za každý vůz naložený zbožím. Jinak byly okolní lesy pusté až na dvě či tři osady, v nichž žili uhlíři a pastýři.

„Hradní kaplan tvrdí, že máme Bohu děkovat za vše, co nám dává, neboť vždycky může být hůře," upozornil Smil a protáhl se. Seděl proti Přemyslovi a spokojeně nastavoval tvář slunečním paprskům. „Sám dobře víte, že Jindřich Břetislav schází každým dnem. Už to nebude dlouho trvat a knížecí stolec bude prázdný."

„To je mi útěcha. Ale kdo to má do té doby vydržet? Co když to bude trvat ještě dva nebo tři roky? Anebo třeba deset. Já ho znám. Vždycky naříkal, že mu zdraví neslouží. Kdyby člověk dal na jeho řeči, musel by dospět k přesvědčení, že je už dávno mrtvý. Existuje prý taková nemoc, kdy zdravý člověk pořád naříká a myslí si, že má smrt na jazyku. A přesně tuhle nemoc má můj vznešený bratranec. Aby ho čert vzal!"

„Nejde jen o nemoc. Spousta českých předáků je s ním nespokojená. Když jsem byl naposledy doma, setkal jsem se tajně s několika rytíři. Všichni tvrdí, že jakmile byste překročil zemské hranice, celá země se k vám přidá."

„Tohle jsem už jednou slyšel," odmítl to hořce Přemysl.

„Ať je to tak nebo tak, bez českých předáků se domů jako kníže nevrátíte, můj pane."

„To já vím taky, ty hlupáku!" utrhl se na něj Přemysl, vstal a nazlobeně odešel. Smil ho mrzutě sledoval, jak slézá po žebříku z ochozu hradeb dolů na nádvoří. On sám na vybranou neměl. Musel doufat ve šťastnou hvězdu svého pána. Bez Přemysla se ke své rodině do dvorce ve Stvolínkách vrátit nemohl. Ještě štěstí, že žena byla rozumná a dokázala spravovat majetek i bez něj. Nejstaršímu synovi bylo už šestnáct a to byl nejvyšší čas, aby se stal rytířem. Jenže sem do Bavorska ho odvést nechtěl. A poslat ho na dvůr českého knížete nemohl. Rozmrzele si povzdechl. I on pomalu ztrácel trpělivost. Tak zoufale toužil vrátit se domů. I za cenu, že by odpustil těm, kteří ho před několika lety tak hanebně zradili. Doufal, že to pochopí i Přemysl. Jedině to byla totiž cesta na český knížecí stolec.

Přemysl zatím přešel nádvoří a zamířil do maštale. Houkl na pacholka, aby mu osedlal jeho hnědáka. Pak projel bránou a po strmé skalní stezce sjížděl opatrně do údolí. Zastavil se v mýtnici, aby zkontroloval, zda strážní nespí. To byla jeho jediná denní povinnost. Odplivl si a pokračoval k nedalekému návrší. Tam odbočil na úzkou stezku, která se vinula mezi křovinami a zakrslými břízami a habry. Znal tuhle stezku dobře. Byl asi jediný, kdo ji používal. Do osady uhlířů totiž vedla pohodlnější cesta úbočím kopce, po které mohl projet i naložený vůz. Stezka přes zalesněné návrší byla strmá a hodila se jen pro jezdce na koni.

U první chatrče v osadě seskočil na zem. Otěže koně přivázal ke zplanělé jabloni a vstoupil do domu. Berta seděla vedle matky na lavici a společně předly. Jakmile ho poznala, odložila vřeteno, vstala a uctivě se uklonila.

„Vítejte, urozený pane," usmála se její matka. Chyběl jí přední zub a to dávalo její snědé tváři podivný výraz. V mládí musela být ovšem hezká. Berta její krásu zdědila. Měla husté tmavé vlasy, kulatý obličej s modrýma očima a pěknou postavu. Přemysl rozvázal váček a na stůl položil stříbrňák. Nemusel, věděl, že kdyby poručil, půjde s ním Berta stejně. Ale pokaždé si vzpomněl na Meerane, jak přiměl dceru tamního koláře, aby se s ním pomilovala, a jak za ním později přišla ještě jednou, když jí zaplatil. V životě nebylo nic zadarmo. Mnohokrát si ověřil, že peníze dokáží v dívkách vyvolat pocit zvláštní něhy. To se mu líbilo.

Odvedl Bertu do lesa a na hrad se vrátil až za tmy. Další den byl za ním. Věděl, že teď posedí se svou družinou, nají se a napije a bude poslouchat chvástání svých rytířů. Pak se vyspí a zítra se bude všechno opakovat. A pozítří nejspíše znovu. V hradní kapli zapálil svíci za to, aby Bůh vzal jeho bratranci českému knížeti život co nejdříve.

Autor: Redakce

18.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Průměrná mzda v ČR se ve 3. čtvrtletí zvýšila na 27.220 Kč

Praha - Průměrná mzda v Česku ve třetím čtvrtletí meziročně vzrostla o 1170 korun na 27.220 Kč, tedy o 4,5 procenta. Reálně, po odečtení inflace se lidem výdělek zvýšil o čtyři procenta. Informoval o tom dnes Český statistický úřad (ČSÚ). Podle něj na růst mezd v mnoha oblastech tlačil nedostatek pracovníků, o které zaměstnavatelé mezi sebou soutěžili. Růst výdělků se shoduje s odhady analytiků.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies