VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (4. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke kapitole s číslem 4…

13.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Venku byla vlahá jarní noc. Do Přemyslovy komnaty doléhalo otevřeným oknem od rybníků pod kopcem kvákání žab. Kanovník svatovítské kapituly, který před mnoha lety Přemysla zasvěcoval do tajů křesťanské víry, tvrdil, že takhle se žáby lákají k páření. Před očima měl stále tu drobnou dívku. Vypadala křehce, ale pokud si stačil všimnout, ňadra měla neobyčejně pěkná. Převaloval se na lůžku a nemohl usnout. Nakonec odhodil přikrývku a vstal.

Doma v Praze se občas pomiloval s nějakou služebnou. Dívkám z urozených rodů se vyhýbal. Nechtěl přidělávat starosti svým rodičům. Navíc nechtěl být zavázaný některému z velmožů. O milování nikdy nepřemýšlel. Pokud cítil touhu, prostě ji uspokojil. Mohl ji uspokojit i teď. Věděl, že stačí seběhnout po schodech a zajít do čeledníku, kde spalo hned několik hezkých služebných. Jenže toužil po dceři onoho koláře. Posadil se na kraj lůžka a přemýšlel. Snad poprvé se stalo, že mu nebylo jedno, s jakou dívkou uspokojí svou mužskou touhu. Usnul až pozdě v noci, kdy celý hrad dávno ztichl.

Ráno zhltl v rychlosti pár placek s medem a vyrazil do města.

„Tak už jste se rozhodl, urozený pane?" optal se radostně kolář, když se Přemysl objevil na jeho dvoře. „Budete chtít vůz?"

„Kde máš dceru?" houkl pánovitě. Zůstal sedět na koni.

„Tady je řemeslnická dílna, ne hampejz," ohradil se vzdorovitě mistr. „Vůz vám prodat mohu, ale na dceru si nechte zajít chuť!"

„Jak myslíš," ušklíbl se Přemysl. Nehodlal se s nějakým chámem dohadovat. Povolil koni otěže a vyrazil za městským rychtářem.

„Víš, kdo jsem?" optal se ho zvysoka.

„Jistě," uklonil se vysoký kudrnatý muž, který měl u pasu dýku a na krku řetěz na znamení svého úřadu.

„Koláře dej uvěznit. Urazil mne. A jeho dceru pošli na hrad. Bude sloužit jako děvečka."

„To není tak snadné," vysvětloval rychtář opatrně. „Meerane je svobodné město. Máme svá práva. Koláře, jmenuje se Filip, postavím před soud, pokud si to přejete. Tam ho můžete řádně obvinit. Pak se uvidí. Ale jeho dceru Albínu na hrad nepošlu. Dcery měšťanů nemají povinnost sloužit. Myslím však, že bych dokázal váš problém vyřešit jinak. Trocha rámusu bude sice taky, ale co je dneska zadarmo, že?"

Přemysl se zamračil. Taková důvěrnost se mu vůbec nelíbila. Zlostně se optal, co tím myslí.

„Chápu vás, Albína je hezká holka," pousmál se rychtář. „Je sice pravda, že zákon trestá velice přísně, pokud se muž zmocní poctivé panny násilím, ale pokud je urozený, může svůj hřích vykoupit. Zařídím, aby Albína přišla dneska večer do stodoly za mou zahradou. Tohle řešení je nejjednodušší. Samozřejmě pokud se to nebude opakovat příliš často. Měšťané v Meerane se s tím smíří určitě snáze, než aby musela dcera některého z nich do služby na hrad. Na porušování městských svobod jsme tady hákliví. Spokojen?"

„Asi jsi mne špatně pochopil," naštvaně odsekl Přemysl a tryskem se vydal zpátky na hrad. Zuřil, takhle ho už dlouho nikdo neponížil. Večer se objevila jeho matka Judita. U stolu ji během večeře požádal, aby zbavila rychtáře úřadu, protože je to drzý a neschopný chlap.

„Vím o všem," řekla a upřeně si ho měřila. „To, co jsi po něm chtěl, nebylo ani křesťanské, ani spravedlivé, ani hodné syna českého krále."

„Tak on žaloval?" soptil Přemysl.

„Vládcem na tomto panství jsem já," upozornila ho klidně. „Dokud tu budu já, bude se v Meerane dodržovat zákon. Jasné, můj milovaný synu?"

„Ale já tu holku chci!" V autoritativním způsobu, jakým to řekl, se tajila výhrůžka. Přemysl nebyl ovce, která utíká do stáda, jakmile pes zaštěká.

„Já ti přece v ničem nebráním," podivila se s převahou v hlase. Ani královna Judita nebyla ovce. „Pokud budeš dodržovat zákony boží a lidské, dělej si, co chceš. To si neumíš poradit jako rytíř?"

Odložil lžíci a mlčky si nalil do číše rudé kyperské víno vonící kořením. Upil a pak smířlivě řekl: „Nikdy jsme o tom nemluvili, má královská matko. Jak tě můj otec získal?"

Judita sebou trhla. O takových věcech se opravdu nemluvilo. Přemysl jí visel očima na rtech. Trochu se zarděla a pak s pohledem odvráceným stranou začala tiše, jako by se omlouvala: „Nesluší se sice o takových věcech hovořit, ale jsi můj syn. Tvůj otec tě učil zacházet s mečem a jezdit na koni, proč by ti také matka nemohla prozradit nějaké tajemství, které můžeš v životě potřebovat? Když si pro mne Vladislav přijel na dvůr mého otce, byla svatba už dávno předem dohodnutá. Ale tvůj otec dělal, jako by to záleželo jen na mně. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Pozval mne na projížďku a tam mi vyznal lásku. Prohlásil, že nechce jen mé půvaby, ale i mé srdce. Většina rytířů si myslí, že získat ženu je totéž jako válčit. Slyšela jsem jednoho zpěváka z Akvitánie, který do omrzení zpíval o tom, jak rytíř dobývá pevnost ženské lásky. Ale není to tak. Žena není rytíř. Chce být dobývána, ale na rozdíl od rytíře se nechce ubránit. Její největší slastí je, pokud ona sama rozhodne, kdy otevře své brány. Pokud se žena sama vzdá, dá ti rozkoše mnohem víc, než když budeš útočit bez rozmyslu na hradby a beranidlem prorazíš bránu jako zdivočelý tur."

„A co když se nebude chtít vzdát?"

„Pak jsi špatný dobyvatel, milý synu. Strávila jsem po boku svého královského manžela hodně let. Naučila jsem se mnohému. Kromě jiného tomu, že vládnutí se podobá lásce. Pokud nad někým zvítězíš, nech mu pocit, že se vzdává ze své vůle. Takové vítězství udržíš mnohem snáze, než když se budeš naparovat jako kohout."

„Nerozumím, má královská matko. To mám být k našim nepřátelům shovívavý? Měl bych být podle tebe laskavý i k synům knížete Soběslava?"

„Těžká otázka," povzdechla si a pokynula služebníkovi, aby jí dolil víno. Upila a chvíli uvažovala. „To, co jsem právě řekla, platí jen v případě, že druhou stranu budeš potřebovat i v budoucnu. Pokud nepřítele nezdeptáš, může se z něj časem stát spojenec. Pokud ale tvým spojencem nikdy být nemůže, žádné ohledy k němu mít nemusíš. A k synům knížete Soběslava ani v nejmenším!"

„A co s dívkou, kterou sice chci, ale do budoucna s ní nepočítám? Nemíním se s tou holkou z města přece oženit. Podle tvé teorie se k ní mám zachovat stejně jako k největším nepřátelům? Měl bych ji dobýt bez jakéhokoli slitování a ohledu. Nebo snad ne?" vyptával se zaujatě.

„Jsi jen muž," pousmála se shovívavě. „Hned na začátku jsem přece řekla, že žena není jako rytíř. V našem případě platí, že my dobré oplácíme láskou. Jsme už prostě takové."

Víc královna Judita říci nestačila . Rozlétly se dveře a do sálu vrazil purkrabí. Byl bledý a vyděšený. Zmateně koktal: „Má paní… Váš manžel, český král Vladislav, před chvílí zemřel."

Dva dny trvala tryzna za zemřelého panovníka. V ty dny nesměl v Meerane nikdo zpívat, tancovat, šenky byly zavřené a denně se konalo pět zádušních mší. Třetí den se v narychlo vysvěceném a stále ještě nedostavěném kostele svatého Martina konala velká zádušní mše, po níž následoval pohřeb českého krále Vladislava.

Toho dne se do města sjeli lidé ze širokého okolí. V chrámu byla hlava na hlavě, lidé se tísnili, že téměř nemohli dýchat, ale ani tak se tam všichni nevešli. Početné davy stály venku, lidé zvědavě natahovali krky, aby viděli přes ty před sebou. Šenkýř z nedalekého zájezdního hostince nechal přinést pět prázdných sudů a za měďák je pronajímal. Lidé si na ně mohli na chvíli vylézt, protože pak viděli až k oltáři. Všichni v Meerane byli pyšní, že český král zemřel právě v jejich městě. Věděli, že o téhle události se bude hovořit ještě po celá desetiletí. K hrobu krále Vladislava se budou přicházet poklonit poutníci a budou přinášet stříbrňáky.

Zádušní mše trvala velice dlouho. Celebroval ji sám erfurtský biskup, který zastupoval durynského lantkraběte, protože k velké Juditině lítosti se její bratranec Ludvík omluvil. Poslal listinu, v níž vyjadřoval svou hlubokou lítost, že se nemůže pohřbu účastnit osobně, ale ona si uměla jeho slova přeložit. Bál se ukázat, aby na sebe neobrátil hněv císaře Barbarossy.

Tělo zemřelého Vladislava, oděné do honosného královského oděvu a se všemi odznaky moci, leželo na márách před oltářem. U hlavy zemřelého klečela Judita a vedle ní Přemysl, oba se sepjatýma rukama. Za nimi stál sbor kněží a zpívali latinské žalmy. Po mši vzdávali věřící poslední poctu mrtvému českému králi. V průvodu pomalu procházeli kolem már, obešli oltář a druhou stranou se vraceli k východu z chrámu. Procesí postupovalo velice pomalu.

Najednou si Přemysl všiml známé tváře. Pozorně se zadíval do davu. Kolem már kráčel kolář se svým pomocníkem a dcerou Albínou. Dívka si všimla, že ji zaregistroval. Neodvrátila pohled a lehce, spíše jen náznakem, se usmála. Nebylo v tom nic vyzývavého, ale bylo to více než jen pouhá zdvořilost. Chtěla mu vyjádřit svou soustrast.

Když zmizela za oltářem, Přemysl pootočil hlavu a dychtivě čekal, až se objeví na opačné straně. Byla drobná a v zástupu se téměř ztrácela. Na Přemysla se už nepodívala, kráčela s pohledem sklopeným k podlaze a modlila se. Sledoval ji až k východu z chrámu. Teprve pak se myšlenkami vrátil ke svému zemřelému otci. I když to nebylo zrovna uctivé, začal si představovat, jak poprvé vyznal lásku jeho matce Juditě. Bylo zajímavé, že ho napadlo zrovna tohle, místo aby si vzpomínal na jeho slavné královské skutky. Jenže stařec s propadlými bledými tvářemi, který ležel před ním na márách, byl především mrtvým člověkem a jeho otcem, teprve až pak králem.

Těsně před polednem procesí skončilo. Sbor kleriků uložil tělo českého krále do rakve a odnesl do krypty. Biskupa, urozené hosty a přední měšťany pozvala Judita na hrad, kde se konala hostina. Protáhla se až do rána.

Několik dalších dnů trávila Judita u hrobu svého královského manžela, kde se modlila za spásu jeho duše. Hosté se rozjeli a hrad Mare ztichl. Přemysl vyrazil do města, protože se chtěl setkat s Albínou a promluvit si s ní. Ale drobná kolářova dcera jako by se ulicím vyhýbala. Jet za ní domů nechtěl, to mu připadalo nedůstojné a hloupé. Nechtěl přece požádat o její ruku, a tak do toho jejím rodičům nic nebylo.

Jednou ji zahlédl v doprovodu několika dívek, když se vracela z kostela. Přistoupil k ní a poručil pánovitěji, než měl v úmyslu, aby chvíli zůstala. Usmála se a skromně upozornila, že se nehodí, aby se svobodná dívka bavila na ulici s mužem. Přemysl si všiml, že ho její družky obdivně pozorují. Byl si téměř jistý, že jim by vůbec nevadilo vybavovat se s ním před očima celého města. A určitě by jim nebylo proti mysli ani něco jiného. To jen Albína dělala drahoty. To ho naštvalo. O den později to zkusil v kostele. Přistoupil k ní po mši a zeptal se jí, zda by byla ochotná promluvit si s ním někde, kde by nebyli všem na očích, aby ji neuvedl do zbytečných řečí.

„Všude budeme někomu na očích, tady ve městě mají oči i zdi," odpověděla zdvořile.

„Tak si promluvíme někde jinde. Venku," navrhl okamžitě, protože tohle se pro jeho záměry hodilo podstatně lépe.

„To už vůbec nejde. Nemohu odejít sama z města. Rodiče by se to hned dozvěděli, všechny brány se hlídají."

„Tak se sejdeme na hradě."

„Otec mi zakázal chodit na hrad."

„A kdybych přišel za tebou do vašeho domu v noci, aby to otec neviděl? Nejraději oknem přímo do tvé komůrky."

„Noc není pro hovor dobrým časem," zavrtěla rezolutně hlavou a omluvila se, že rodiče odcházejí a nechce se zpozdit.

Přemysl už dlouho neměl takovou zlost. Zamračeně sledoval její půvabnou postavu, jak mizí v davu věřících, a rukou svíral jílec svého meče. Připadalo mu, že si z něj dělá legraci. Vybavil se mu rozhovor s matkou Juditou. Žádný hrad nepadne hned při prvním útoku. Tohle zjištění ho trochu uklidnilo.

Zjistil, že Albína chodívá každé ráno k městské kašně na rynek se dvěma vědry pro vodu. Počkal si tam na ni. Koně uvázal stranou ke stromu a sám zůstal u zdi domu, odkud měl dobrý výhled. Kolem kašny se motala spousta mladých holek a většina si ho zvědavě prohlížela, jedna si dokonce dodala odvahy, a když šla s vědry kolem něj, optala se, zda náhodou nečeká na ni, že ona by hned po snídani čas měla. Hrubě ji odbyl, i když měla hezký obličej a její postava mohla nabídnout opravdu hodně. Jenže Přemysl chtěl Albínu. Nebyla v tom jen touha, teď už to byla také věc cti.

Kolářova dcera se objevila jako jedna z posledních. Přemysl se rychle odlepil od zdi a zamířil ke kašně. Pomohl jí nabrat vodu a nabídl se, že jí s vědry pomůže.

„A proč byste to dělal?" optala se, ale tentokrát hovořila bez úsměvu. „V životě nedává nikdo nic zadarmo. Nic od vás nechci a nic vám ani nedám. Já je unesu klidně sama." Zvedla vědra tak prudce, že trocha vody vyšplíchla na zem, a pospíchala pryč. Kdyby to byl muž a ne žena, ztrestal by ho Přemysl hned na místě. Takhle ho už dlouho nikdo neurazil.

Vrátil se na hrad a dal vyplatit holí prvního služebníka, na kterého narazil, jen proto, že si troufl optat se, zda byl urozený pán s vyjížďkou spokojený a zda mu má vyhřebelcovat koně. Nakopl slepici, která se mu připletla do cesty, a zuřil. Uvědomil si, že žádný chlap by se neměl řídit ženským rozumem, byť by to byly rady od matky a ta to jistě myslela v dobrém. Ženský rozum nestál za moc a ve věcech lásky už vůbec ne. Co mohla žena vědět o mužské touze? Jistě, to by se ženským líbilo, aby je rytíř dobýval, aby jim říkal hezká slovíčka, aby čekal, až žena sama rozhodne. Jenže na to neměl ani trpělivost, ani čas. Chtěl Albínu hned, jinak měl pocit, že se touhou zblázní.

Následujícího rána vyrazil ke kašně na rynku znovu. Zůstal sedět na koni a čekal. Jakmile se Albína objevila, vyrazil k ní. Sehnul se, popadl ji kolem pasu a vyzdvihl k sobě na hřbet koně. Upustila vědra a polekaně vykřikla. Chvíli se bránila, ale Přemysl si toho nevšímal. Posadil si ji před sebe, rukou ji pevně objal, druhou sevřel otěže a vyrazil pryč. Projel městskou bránou a hnal se po cestě k nedalekému lesu. Znal tam jednu příjemnou a očím pocestných skrytou mýtinu, na níž dříve zápasil se svým mladším bratrem.

Albína se přestala bránit a nekřičela ani strachem. Seděla odevzdaně s hlavou svěšenou. Stejně odevzdaně se nechala položit do řídké trávy, svléknout a pomilovat. Přemysl trochu rozmrzele zjistil, že už není panna. Ležela na zádech, ruce rozhozené do stran, měla zavřené oči a pevně stisknuté rty, z nichž nevyšel hlas či sten rozkoše.

Přemysl se odvalil z jejího těla a začal si upravovat oděv. Jak nejjemněji uměl, pohladil ji po vlasech. Otevřela oči. „Jste spokojený, urozený pane?" optala se hlasem, v němž neznělo vůbec nic. Hovořila lhostejně, jako se ptávaly služky svého pána, když mu uklidily komnatu.

„Jsi krásná," pokusil se Přemysl.

„Hm," neurčitě přikývla a rychle se začala oblékat. „Odvezete mě zpátky, nebo mám jít po svých?"

„Dělej si, co chceš!" zařval rudý zlostí, odvázal koně, vyšvihl se do sedla a odcválal tak zběsile, jako by ho pronásledovali nepřátelé. Nevrátil se ale na hrad. Chvíli jezdil po okolí, pak se zastavil v jedné venkovské krčmě a tam se zpil do němoty.

Autor: Redakce

13.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies