VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (41. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize páté s vročením 1193-1197, kapitola 41…

19.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Jindřich Břetislav se třásl hrůzou, co by se mu mohlo na Pražském hradě stát. Nevěřil českým předákům a nevěřil ani Spytihněvovi. Přepadla ho strašná slabost, nohy se mu třásly jako starci, i když mu nebylo ani padesát let. Toužil ukrýt se někde v bezpečí. Nakonec se rozhodl, že na čas opustí Čechy. Správu země svěřil do rukou Spytihněva Brněnského, nic jiného mu nezbývalo. Jeho moravský příbuzný se stejně choval, jako by mu už Pražský hrad patřil. Všude vykládal, že to byl on, kdo zahnal vzbouřeného Přemysla.

Jindřich Břetislav musel také obstarat záležitosti své diecéze. Jejím řízením pověřil pražského kanovníka Arnolda. S ohledem na to, že se chystalo nové křížové tažení za osvobození Kristova hrobu, nařídil všem kněžím, aby obnovili slib čistoty a zavázali se, že budou zdrženliví ve styku se ženami. Tím splnil, co musel, a opustil Prahu. Protože věděl, že se neudrží v sedle, nechal zapřáhnout vůz a jeho korbu dal vyložit slámou. Na provizorním lůžku odcestoval do Chebu, což byl nejbližší hrad, který patřil císaři Jindřichovi. Doufal, že mezi císařovými služebníky bude v bezpečí.

Hned druhý den, co ho zcela vyčerpaného odnesli v císařské falci do komnaty pro hosty, dostal těžký záchvat. O několik dnů poz-ději zemřel.

Jakmile se ta zpráva donesla na Pražský hrad, sešel se sněm českých předáků na Žiži. Na svých místech seděli i pan Bavor a Vítek z Prčice. Řízení sněmu se ujal momentálně nejstarší Přemyslovec v českém knížectví Spytihněv. Všichni se společně pomodlili za duši zemřelého Jindřicha Břetislava a chvíli rokovali o jeho slavných skutcích, jak předepisovala tradice.

„Český knížecí stolec osiřel," oznámil pateticky Spytihněv, když se rozhodl, že je čas přikročit k praktickým záležitostem. „Kníže Jindřich Břetislav mne ustanovil svým nástupcem a jeho volbu schválil i císař Jindřich…"

„To není pravda!" vyskočil Bohuslav z Rýzmburka. „Já byl s na-ším zesnulým knížetem v Augšpurku a o ničem takovém s císařem nejednal."

„Chceš snad říci, že jsem lhář?" optal se výhrůžně Spytihněv a položil ruku na jílec svého meče.

„Tasit meč na Žiži je zločin, který se trestá ztrátou hrdla," upozornil významně Diviš z Divišova.

„Podle stařešinského zákona mi český knížecí stolec stejně patří, ať už se pamatuješ na to, co náš zemřelý kníže s císařem projednával, nebo ne," pokrčil rameny Spytihněv. „Jindřich Břetislav mne ustanovil svým nástupcem, to snad nikdo z vás nepopírá."

„Přemysl je starší," upozornil významně pan Bavor. „Podle stařešinského zákona by tedy měl stolec patřit jemu."

„Nikdy!" vyhrklo skoro současně několik velmožů.

„Knížetem by měl být Přemyslovec, který je s naší českou zemí spojen víc než moji moravští příbuzní," vstoupil do sporu mladý Děpolt. „Jsem pravnukem knížete Vladislava a mám v sobě stejně přemyslovské krve jako Přemysl. A určitě mnohem více než Spytihněv. Na rozdíl od Přemysla a brněnského Spytihněva však uznávám práva českých předáků. Byl bych lepší kníže."

„Děti nemají na knížecím stolci co dělat," šlehl po něm jízlivě Vítek z Prčice.

„Jsem rytíř a na rozdíl od tebe Přemyslovec," nedal se mladý

Děpolt.

„I já jsem rytíř a Přemyslovec," vykřikl zlostně Spytihněv a vstal. Kámen, na kterém seděl, byl chladný a nepohodlný.

Začali vstávat i jiní rytíři a shromažďovali se v hloučcích podle toho, kdo komu stranil. Takhle se dalo nejsnáze zjistit, která strana má převahu.

„Já knížete z Moravy nechci!"

„Já zase nechci Děpolta!"

„Budeme muset rozhodnout. Ale jistě mi dáte za pravdu, že nikdo z nás nechce Přemysla."

„Dávno ztratil císařovu přízeň," upozornil Děpolt. Tuhle námitku mu poradila matka. „Zvolit Přemysla by bylo urážkou císaře Jindřicha. To si nemůžeme dovolit."

„Nemyslím, že by Přemysl některým velmožům zapomněl, jak ho vyhnali ze země," přidal se Předota z Nečtin.

„Tys byl mezi nimi," osočil ho výhrůžně Vítek z Prčice.

„Tys mu zase vždycky podlézal. Nechápu, proč jsi vůbec tady," zaútočil na něj Bohuslav z Rýzmburka.

Hádka se přiostřovala. Pokud na Žiži tasil meč nějaký rytíř, přišel o hlavu. Pokud je však vytáhli všichni, nestalo se nic. Hlasy zněly stále rozhořčeněji. Jeden velmož po druhém brali meče do rukou a výhrůžně jimi mávali kolem sebe. Už jednou se stalo, že se účastníci na Žiži do krve pobili. Teď se schylovalo k něčemu podobnému.

„Měl bych nápad," překřičel jejich hádku kanovník Arnold, který tu zastupoval zemřelého pražského biskupa. „Pokud se nemůžete shodnout, zvolte někoho úplně jiného, kdo nebude vadit nikomu z vás."

„Ale koho? Tolik Přemyslovců tahle země nemá. Leda byste si zvolili mého přihlouplého mladšího bratra Svatopluka Jemnického," ušklíbl se opovržlivě Spytihněv. „Nebo dokonce mého bratrance Jaromíra? Zbláznili jste se všichni?"

„A co Vladislava Jindřicha?" nedal se kanovník zastrašit.

Všichni překvapeně ztichli. Na něj zapomněli. Pravda byla, že je Přemyslovec. Ale nikdo se nepamatoval na nic, čím by na sebe upozornil. Chvíli byl údělným knížetem v Olomouci, kterou ztratil podle názoru všech skoro bez boje. Pak žil v ústraní na Pražském hradě. Sedával u stolu až vzadu mezi bezvýznamnými služebníky, většinou nic neříkal, s nikým se nepřátelil.

I když to nikdo z českých předáků nevyslovil nahlas, všichni okamžitě pochopili, že Vladislav Jindřich by byl určitě slabým knížetem. Jistě slabším než Spytihněv nebo Děpolt. A navíc, byl to Přemyslův bratr. To znamenalo, že mu neustoupí ani o krok. V dějinách přemyslovského rodu se ještě nestalo, aby dva bratři spolu vycházeli dobře.

„To není špatný nápad," souhlasil důstojně Diviš z Divišova a vrátil svůj meč do pochvy. Rychle se k němu přidávali další. Nakonec zůstali na Žiži s mečem v ruce jen Spytihněv a Děpolt. Když však zjistili, že alespoň pro tuhle chvíli je jejich věc ztracená, zbraň ukryli rovněž.

Pak poslali do žaláře pro Vladislava Jindřicha. Dovedli ho ke knížecímu stolci, usadili ho na starobylý kamenný trůn, hlavu mu ozdobili knížecím diadémem a provolali mu slávu.

„Tak já budu česká kněžna," šeptala okouzleně Heilwida.

Byla to celkem hezká, trochu zakřiknutá dívka, která byla vychovaná v přesvědčení, že jejím údělem je poslouchat manžela, až jí otec nějakého vybere. Zpočátku byla rozmrzelá, když zjistila, že se má provdat za bezvýznamného a odstrčeného mladíka z přemys-lovského rodu. Ještě rozmrzelejší byla, když je český kníže hned po svatbě zavřel v jizbě ve věži, odkud směli vycházet jen zřídka a ještě pod dohledem. Ale svému manželovi nic nevyčítala.

Vladislav Jindřich si na Heilwidu zvykl rychle. Jako manželé spolu žili už téměř půl roku a za tu dobu se od ní prakticky neodloučil. Vězení mělo své výhody. Vladislav Jindřich neznal jiného rytíře, který by si mohl užívat po svatbě líbánky se svou ženou tak dlouho. Jindřichu Břetislavovi byl vděčný, že svolil, aby svůj nedobrovolný pobyt na Pražském hradě trávil společně s Heilwidou.

Docela ho to bavilo. S nikým dosud neměl možnost povídat si tolik jako s ní. Za chvíli o ní věděl úplně všechno. Byla úplně jiná než jeho přemyslovské neteře nebo Hellicha. Na tu vzpomínal často a vždycky s něhou. Ale něhu rovněž cítil, když byl se svou ženou. Byla naivní, nezkušená a bezbranná. Umiňoval si, že jí nikdy neublíží.

„Ano, má milá, budeš českou kněžnou," potvrzoval vážně, když se vrátil ze sněmu na Žiži. „Je ti ale doufám jasné, že teď se budeme vídat jen zřídka?"

„To nevadí," zasmála se rozmarně. „Kolik budu mít služebných?"

Překvapeně se na ni zadíval. Tenhle tón neznal. Ale ještě více ho překvapilo, co mu odpověděla. Předpokládal totiž, že projeví alespoň trochu lítosti nad tím, že ho nebude mít stále po boku. Ale to ji ani nenapadlo. Měla před sebou život kněžny. Vladislavu Jindřichovi se mihlo hlavou, zda ji navzdory tomu, že spolu byli pořád, poznal opravdu dobře. Pak si však vzpomněl na nevlastního bratra Bedřicha, který tvrdil, že knížecí stolec změní každého. Přesně to se stalo i s jeho Heilwidou. A hodně rychle. Byl z toho hodně rozmrzelý. Jenže musel to pustit z hlavy, protože před ním byla spousta problémů, které musel řešit rychle a navíc nesměl pochybit. Děpolt i Spytihněv jen čekali na jeho zaváhání či chybný krok.

Vladislav Jindřich si o sobě nedělal příliš iluze. Věděl, že nemá s vládou skoro žádné zkušenosti, ale intuitivně cítil, že se musí obklopit lidmi, jimž může věřit. Kanovníka Arnolda neznal a dokonce si ani nevybavoval jeho tvář. Doslechl se však, že to byl on, kdo na sněmu první navrhl jeho jméno. Smrtí Jindřicha Břetislava se uvolnil stolec pražského biskupa. Váhal, zda by ho neměl tímto úřadem pověřit. Předvolal si ho, ale Arnoldovy odpovědi se mu zdály příliš sebevědomé a pyšné. Znovu si opakoval, že se musí opřít o lidi, které zná a důvěřuje jim. Proto do čela pražské diecéze postavil svého kaplana Milíka, který přijal jako biskup jméno Daniel na znamení úcty k biskupovi stejného jména, který řídil diecézi za vlády českého krále Vladislava. Ihned po své investituře složil biskup Daniel slib poslušnosti českému knížeti a vzdal se tak formálně postavení říšského knížete, které si vydobyl jeho předchůdce Jindřich Břetislav.

Kanovník Arnold byl pobouřený věrolomností nového českého knížete. Očekával samozřejmě, že biskupem se stane on. Proto přednesl na Žiži svůj návrh. Ani on Vladislava Jindřicha neznal a bylo mu jedno, zda bude dobrým knížetem, ale kalkuloval, že se knížeti zalíbí. Doufal, že na znamení díků obdrží biskupský prsten. Proto se rozhodl, že se tak snadno nevzdá.

Musel se postavit proti novému biskupu Danielovi. Důvod našel rychle. Protože se pražský biskup vzdal práv říšského knížete, poškodil tím nepochybně zájmy celé české církve. Místo aby se klér stal nezávislým na pražském knížeti, znovu mu bude podléhat. Připravil rozsáhlou stížnost a vydal se do Říma, aby ji papežské kurii přednesl. Při přechodu Brennerského průsmyku v Alpách však uklouzl na zledovatělém sněhu a zřítil se ze skal dolů. Zachránili ho dva benediktinští mniši, ale skoro dva měsíce bojoval Arnold na lůžku o život.

Většina českých předáků složila slib věrnosti Vladislavu Jindřichovi a někteří ho hodlali skutečně podporovat. Horší to bylo s brněnským Spytihněvem. Hned po volbě na Žiži odjel i se svou družinou na Moravu a zaútočil na Olomouc. Ale posádka hradu zachovala věrnost novému knížeti a brány neotevřela. Děpolt se vrátil do Kouřimi a vyčkával. Pana Bavora poslal Vladislav Jindřich za bratrem Přemyslem, aby mu tlumočil pozdravy a varoval ho před ukvapenými kroky. Vyšehradského probošta poslal za císařem Jindřichem se žádostí, aby mu udělil české knížectví jako léno.

„Chtěla bych, aby nám biskup Daniel vložil na hlavy knížecí čelenky v chrámu během slavnostní mše," vykládala zaujatě Heilwida. „Podobně jako když se korunuje král. Otec mi vyprávěl, že byl u toho, když korunovali uherského krále. Vyprávěl, že to bylo velkolepé. Chci zažít taky něco takového. Ale nejdřív si musím nechat ušít šaty. Líbil by se mi zlatý brokát. Už jsem pro něj poslala do Vídně. Tam se dá na jarmarku koupit, pokud má člověk štěstí. No, jak se ti líbí moje plány?"

„V truhlicích moc peněz nemáme. Korunovace by stála strašně moc stříbrňáků. Zatím s tím počkáme."

„Ty mě nemáš rád!" pronesla plačtivě. Několikrát tuhle metodu zkusila a vždycky úspěšně.

Ale tentokrát ne. Vladislav Jindřich byl neoblomný, neboť byl velice šetrný. Heilwida si trucovitě dupla nohou a poradila mu, ať si v tom případě nějaké peníze půjčí. I to rezolutně odmítl. Tentokrát se urazila doopravdy.

„Čekal jsi to?" optal se Albrecht z Bogenu Přemysla, když na hrad Windberg dorazila zpráva o volbě nového českého knížete.

Přemysl byl po neúspěšném tažení do Čech pořádně naštvaný. Přesto nerezignoval. Poctivě zpytoval svědomí, kde udělal chybu a jaké má možnosti. Nakonec dospěl k přesvědčení, že to je osud. Někomu Bůh dal možnost vládnout, i když byl neschopný, a jinému, který by byl lepším panovníkem, tuhle možnost odepřel. Jenže tak to v křesťanském světě chodilo. Když byl Přemysl mladší, naivně věřil, že zvítězí ten silnější, statečnější a chytřejší. Jenže jak se zdálo, bylo to úplně jinak. Zvítězil ten, kdo vadil nejméně. Alespoň v případě českého knížectví to platilo beze zbytku.

„Možná je to nakonec pro mě ze všech možných řešení to nejlepší," odpověděl Přemysl, i když trochu rozmrzele.

„Snad si nemyslíš, že tě tvůj mladší bratr povolá domů?"

„Tak hloupý nejsem. A on ostatně taky ne," usmál se sarkasticky. „Ale já Vladislava Jindřicha přece jen trochu znám. Knížecí stolec neudrží. A navíc se Spytihněv nesmíří se svou porážkou. Ze všech Přemyslovců, kteří doma zbyli, má nejvíc zkušeností. Ve válce i v tom ostatním. Můj mladší bratr je všechno, jen ne bojovník. S mečem v ruce to umí, to je pravda, ale nic víc. Neumím si ho představit, jak vede vojsko do bitvy. Důležité bude, jak se k jeho volbě knížetem postaví císař Jindřich. To ovlivní, zda mého bratra česká šlechta podpoří, nebo vyžene. Pokud se doma začne válčit, mám nějakou naději."

„S mou podporou můžeš samozřejmě počítat kdykoli," slíbil přátelsky Albrecht z Bogenu. Přemysl mu připil, i když si o hodnotě jeho slibu nedělal velké iluze. Při posledním tažení mu Albrecht neposkytl jediného ozbrojence. Omlouval to tím, že se stal stoupencem Štaufů, a proto nemůže válčit proti knížeti, který patří do stejného tábora. Albrecht z Bogenu byl poslední dobou opatrný a Přemysl ho podezíral, že má jakési plány, o kterých nechce nikomu nic prozradit.

„Musíš být trpělivý," říkávala mu Ludmila. S manželkou Albrechta z Bogenu trávil Přemysl hodně času, protože si rozuměli. Byla Přemyslovna, navíc hezká a chytrá. Trochu mu připomínala Adlétu v prvních měsících po svatbě. Jenže ta Adléta byla mrtvá. Ta, která žila v Míšni, byl někdo úplně jiný. Nerad na ni vzpomínal.

„Je mi už čtyřicet let," naříkal někdy Přemysl. „Jak dlouho budu ještě čekat?"

„No a? Poslednímu císaři ze sálského rodu, Lotharovi, toho jména třetímu, bylo padesát, když ho zvolili římským králem. A císařské korunovace dosáhl až v padesáti osmi letech. A jaký to byl císař!"

„Jistě," přikývl. Její nadšení mu vždycky trochu spravilo náladu. „Ty ovšem zapomínáš, že jeho slavnému dědovi císaři Jindřichovi, toho jména čtvrtému, bylo pro změnu pouhých šest let, když se stal římským králem. Pokud bych měl volit, bral bych raději jeho osud."

„Měl protivnou manželku a syn Konrád ho ve stáří zajal a věznil," upozornila ihned Ludmila.

„A jsem já na tom snad lépe?" bručel Přemysl. Ludmila se na něj přísně podívala, ale neřekla nic. Sama mu dolila víno a změnila téma hovoru. Ten večer se s ním opila. Když se loučili, Přemysl ji objal a šeptal jí do ucha, proč Adléta není jako ona.

„Ale strýčku," smála se a pleskla ho přes ruku, která byla podle jejího názoru dotěrnější, než se slušelo.

O dva dny později se Albrecht z Bogenu zabil při honu. Jeho kůň uklouzl na podmáčeném svahu, vyhodil ho ze sedla a Albrecht se nabodl na ostrý pahýl stromu, který nedávno rozčísl blesk.

Ludmila si zahalila hlavu do prosté bílé roušky na znamení smutku, ale i když truchlila opravdu a upřímně, neboť svého manžela milovala, nenaříkala a nevystavovala na odiv svůj žal. Nařídila, aby jeho tělo vystavili v hradní kapli jen krátce, nechala odsloužit tři velké zádušní mše a pak ho pohřbila do rodinné krypty.

„Je mi to líto, Ludmilo," snažil se ji utěšit Přemysl. „Mohu ti nějak pomoci?"

„Jsi hodný," usmála se trpce. „Ale teď je to jen má věc."

Druhý den opustila v doprovodu několika rytířů Windberg. Vrátila se za dva týdny v mnohem lepší náladě. Ihned svolala svůj dvůr a oznámila, že navštívila bavorského vévodu Ludvíka, který jejímu nejstaršímu synovi Fridrichovi udělil bogenské državy jako léno na znamení, že je podle práva zdědil po svém otci. Protože je však Fridrich ještě nezletilý, ji ustanovil jeho poručníkem. Pak nařídila, aby oba bratry jejího zemřelého manžela uvěznili, protože předpokládala, že se s tímhle rozhodnutím nesmíří.

Přemysl to vše sledoval s jistou závistí a poprvé pocítil ke své neteři skutečnou úctu. Pořád se na ni díval jako na hezkou a zábavnou ženu, jenže ona byla ve skutečnosti obratný a nesmlouvavý vládce. Bylo mu jasné, že by mu mohla pomoci. Jenže pokud by ji k tomu přiměl, Ludmila by to jistě neudělala proto, že jsou stejné krve, a už vůbec ne proto, že se k sobě chovali důvěrně, ale musel by jí dobře zaplatit. Tak se v křesťanském světě vládlo. A on neměl čím.

Než však stačil tenhle nápad se svou mocnou neteří probrat, dorazila na Windberg ještě jedna truchlivá zpráva, která v následujících letech zcela změnila život v říši. Přesně na den svatého Václava ze-mřel nečekaně a v mladém věku v Messině císař Jindřich, toho jména šestý.

Autor: Redakce

19.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Při náletech v syrské provincii Idlib zahynulo nejméně 46 lidí

Damašek - Při několika náletech v syrské provincii Idlib, ovládané z velké části povstalci, zahynulo dnes nejméně 46 lidí. Většina mrtvých jsou civilisté, uvedli opoziční aktivisté ze Syrské organizace pro lidská práva (SOHR), která situaci v zemi monitoruje z Británie.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies