VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (42. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize páté s vročením 1193-1197, kapitola 42…

20.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Tři dny poté, co se říší rozletěla zpráva o císařově smrti, vytáhl Přemysl znovu do Čech. Měl s sebou nevelký oddíl bavorských rytířů a všechny své stoupence, ať již žili ve vyhnanství, anebo v Čechách. Všem bylo totiž zřejmé, že tohle je nejspíše poslední naděje k návratu na knížecí stolec.

Než překročili zemskou hranici, pronesl Černín jménem celého vojska slavnostní přísahu. Za jásotu všech ozbrojenců prohlásil, že jsou ochotni zemřít, aby zjednali sobě chléb a svému pánu Přemys-lovi knížectví.

I když panovalo pošmourné podzimní počasí, poprchávalo a v nárazech foukal studený vítr, postupovalo Přemyslovo vojsko rychle. U plzeňského hradu se Přemysl nezdržoval. Bránu našel zavřenou, jak předpokládal, ale vyjednávat s Předotou z Nečtin se ani nepokusil. Jeho lučištníci jen vystřelili několik šípů za hradby, když procházeli přes návrší kolem starobylého hradiště. Bavorští rytíři však o své vůli vydrancovali dvě vesnice v podhradí a zapálili několik domů. Přemysl s tím sice nesouhlasil, jenže v téhle chvíli nebylo podstatné, jak se jeho ozbrojenci chovají k prostému lidu. Důležitější bylo, aby mu zachovali věrnost, až stanou tváří v tvář rytířům českého knížete.

Kolikrát už táhl po téhle cestě s vojskem na Prahu, plný nadějí a očekávání. A kolikrát tudy musel utíkat poražen. Hrdinskou přísahu, kterou pronesl Černín, rytíři milovali, i když ji zřídka splnili. Přemysl si umínil, že on se podle ní zachová doopravdy. Raději se nechá pochovat doma, než by se zase musel na některém cizím dvoře doprošovat o almužnu. Bylo mu čtyřicet let a neměl na celém božím světě nikoho, ke komu by se mohl vrátit a na koho by se doopravdy těšil. Žít bez lásky bylo stejně smutné jako žít bez moci a majetku. Byl Přemyslovec a rytíř. Buď svůj osud změní, anebo zemře. Obával se, že ho spíše čeká to druhé, ale nebál se. A ani nelitoval. Prožil toho hodně, a pokud by měl žít dál, pak jedině jako kníže. Ale už nikdy jako žebrák.

„Na co myslíte, můj pane?" optal se ho zdvořile Smil, který cválal na koni po jeho boku.

„Řekni mi, máš rád svou rodinu?"

„Jistě. Proč se ptáte, můj pane?"

„Slib mi, pokud bych ztratil bitvu anebo pokud bych padl, nebudeš si hrát na hrdinu a utečeš. Domů ke své rodině," řekl vážně Přemysl. Aniž čekal na odpověď, popohnal svého koně a zrychlil. Smil se za ním dlouho díval a snad nikdy svému pánovi nerozuměl tak dobře jako v téhle chvíli.

Zatímco Přemyslovo vojsko procházelo hlubokými lesy, které oddělovaly plzeňskou a pražskou kotlinu, na Pražském hradě zavládlo zděšení. Většina zemských předáků totiž knížecí dvůr opustila, aby strávila Vánoce doma. Na hradě zůstala jen posádka a několik velmožů, ale ti dali dohromady stěží tři stovky ozbrojenců. Podle zpráv, které přinesl rychlý posel z Plzně, měl Přemysl šest, možná sedm stovek rytířů. Šlo o čas. Všemi směry se rozjížděli poslové s naléhavou žádostí, aby se všechny urozené rody ihned dostavily i se svými družinami. Podle odhadů měl Přemysl za dva, nejvýše za tři dny dorazit ku Praze.

„Ale ty bratra porazíš!" naléhala Heilwida na svého manžela. Byla kněžnou dva měsíce a velice se jí ta role líbila. Poprvé v životě se cítila důležitá a šťastná. Šťastná doopravdy, ne tak jako dříve, kdy měla radost z různých hloupostí. Tohle bylo něco úplně jiného. Bylo to absolutní štěstí, které jí prostupovalo celým tělem.

„Jistě, nic ti nehrozí," uklidňoval ji Vladislav Jindřich, ale přitom myslel na úplně jiné věci. Věděl, že čeští předáci Přemysla už dvakrát zradili. Co když pro změnu zradí jeho? Vládnout v Čechách nebylo snadné a připadalo mu, jako by každý kníže byl kejklíř, který musí přejít po napjatém laně nad propastí a přitom si není jistý, zda je to lano dobře uvázané. Nebo zda ho něčí ruka neodváže. V noci se dokonce probouzel. Nebál se o svůj život, to nebyl správný výraz pro pocit, který ho trápil. Bál se nejasně toho, co bude, ale neuměl to pojmenovat.

Jediný, komu se svěřil se svými obavami, byl biskup Daniel.

Svého bývalého kaplana si velice vážil, protože to byl zkušený a vzdělaný muž. I když byl prelát, rozuměl lidským slabostem a byl ochotný promíjet je. Snad proto, že mu zjevně nebyla cizí skutečná láska mezi mužem a ženou. Ale odmítal o tom mluvit. „To je věc mezi mnou, Bohem a mým svědomím," říkal skromně s pohledem sklopeným k zemi.

Když biskup Daniel vyslechl svého knížete, povzdechl si: „Těžko vám mohu poradit, můj pane. Bůh nepochybně vkládá na bedra knížete povinnost chránit svou zem a křesťany, kteří v ní žijí. Tuhle povinnost jste na sebe přijal spolu s knížecím majestátem na Žiži. Pokud překročí hranice země nepřítel, je kníže povinen nepřítele vyhnat. Ovšem Přemysl je váš starší bratr, a pokud Bůh zařídil, aby se narodil dříve než vy, jistě tím něco zamýšlel. Nikdo v křesťanském světě nezpochybňuje bezdůvodně práva prvorozených. Ovšem já jako služebník boží neumím a ani nesmím hledat vysvětlení, proč to náš Pán zařídil právě takto. Prostě to tak zařídil. Odpovědi na to, co vás trápí, nedostanete ani od moudrých mužů, ani od učených teologů. Musíte je hledat ve svém srdci, můj kníže!"

Jeho starosti nijak nerozptýlila Heilwida. „Mluvila jsem s několika českými pány. Tvrdí, že Přemysla snadno porazíš. Mám radost! Až ho vyženeš, že uspořádáš naši slavnostní korunovaci?" naléhala večer, když s ní ulehl do manželského lože. Spávali spolu každou noc, i když se nemilovali. To byl zvyk ještě z doby, kdy je Jindřich Břetislav věznil v jedné nevelké komnatě. „Prosím, prosím," žvatlala se sepjatýma rukama. Rozkošně špulila rty a oči jí zářily dychtivostí.

„Uvidíme," odpověděl neurčitě. Nechtěl se hádat. Ale Heilwida ho nenechala usnout. Věděla, co má její manžel rád, a nakonec ho přiměla, že jí ve víru vášně knížecí korunovaci slíbil. Usínala uspokojená a šťastná. Ale Vladislav Jindřich ne. Spíše dřímal, než spal a stále znovu a znovu se mu v mysli vracela biskupova rada, aby odpověď hledal ve svém srdci. Přivinul k sobě Heilwidu. Vypadala tak bezbranně a něžně se usmívala. Pokud udrží knížecí stolec, nebude jistě v křesťanském světě šťastnějšího člověka než ona. Tohle přesvědčení ho nakonec uklidnilo a k ránu konečně usnul.

„Podle zvědů se na Pražský hrad dostavili skoro všichni zemští předáci se svými ozbrojenci. Někteří prý jeli celou noc, aby dorazili co nejdříve," hlásil Černín, který přivedl nevelký oddíl rytířů z Lužice. „Zdá se, že čeští předáci jsou opravdu odhodlaní bojovat."

„Mají už velkou přesilu," přidal se pan Bavor. „Část vojska dokonce tábořila pod strahovským klášterem, protože na hrad se všichni nevešli. Sešlo se určitě přes tisíc ozbrojenců. A to ještě nedorazili všichni."

Přemyslovo vojsko tábořilo nedaleko Rudné. On sám seděl ve svém stanu na nízkém skládacím faldistoriu. Poslouchal své věrné a snažil se nedat na sobě znát rozladění. Nic se mu nedařilo. Žádost o podporu míšeňský markrabě Dětřich rezolutně odmítl. Do českých záležitostí mu prý nic není, neboť poté, co se Jindřich Břetislav v Ústí pokořil biskupovi jeho zemřelého bratra Albrechta, panuje mezi oběma zeměmi mír, který by bylo hříchem porušit.

„Ráno vyvedl váš bratr vojsko z bran a rozložil se s ním na pláni u hostivického dvorce," pokračoval věcně Bavor.

„Nu, co se dá dělat," povzdechl si Přemysl a vstal. „Dejte troubit k pochodu. Co naděláme? Proti přesile bojujeme skoro pořád. A mnohokrát jsme už zvítězili. Musíme se s bratrem střetnout co nejdříve, než mu dorazí další rytíři. Čím déle budeme otálet, tím větší bude mít převahu, to je celkem jasné. Bůh ať provází naše kroky!"

Rytíři, kteří byli přítomní poradě v jeho stanu, se uklonili a vyběhli ven, aby vše zařídili. Během chvíle ozbrojenci strhli stany, naložili je na vozy a celé vojsko se hnulo po úzké cestě k vesnici Chýně. Půda byla zmrzlá a ležel na ní slabounký sněhový poprašek. Blížil se začátek adventu.

Přemysl se nehnal vpřed bezhlavě. Obával se úskoku. Ne od svého bratra, ale ze strany české šlechty. Před jeho vojskem jel proto oddíl třiceti rytířů a bedlivě sledoval krajinu. Naštěstí široko daleko nebyly hluboké lesy, jen tu a tam nevelký hájek, jinak se do nedohledna rozkládala zvlněná pláň pokrytá pastvinami a políčky, ohrazenými zídkami z volně naskládaných kamenů. Tady se zemědělstvím živili venkovani od nepaměti. Nepřítel tu neměl žádný vhodný úkryt, ale Přemysl nechtěl ponechat nic náhodě. Rozhodovalo se o jeho dalším bytí.

Hostivický dvorec ležel poblíž cesty od břevnovského kláštera na západ. Vojsko českého knížete si postavilo stany před palisádou a podle zástavy, která vlála nad střechami, se kníže ubytoval ve dvorci. Nebe bylo zatažené šedavými mraky a pomalu se začalo šeřit, když se u Hostivic objevil Přemysl. Nechal ihned postavit tábor a do dvorce poslal za svým bratrem Bavora, aby dojednal podrobnosti zítřejší bitvy.

Pan Bavor se vrátil ještě dříve, než na krajinu padla tma. Dohoda se ničím nelišila od toho, co předcházelo každé bitvě. Bojovat se mělo na pláni mezi vesnicí a dvorcem a začátek si obě strany dohodly hned po mši, která proběhne za svítání.

„Mají skutečně přesilu," potvrzoval zachmuřený Bavor Přemyslovi. „Ale tentokrát to nejsou žádní nezkušení panošové. Čeští předáci vzali s sebou to nejlepší, co ve svých družinách mají. Mnoho těch rytířů znám. Přiznám se, jde z nich strach. Když jsem odjížděl, dorazil do tábora mladý Děpolt s další stovkou rytířů."

„Tak to neříkej nikde v táboře," poradil mu Přemysl přísně. „Pokud máme zvítězit, nesmějí mít naši lidé strach. Ty ho máš?"

„Jako před každou bitvou," pokrčil lhostejně rameny Bavor. „Jsme v rukách božích. Pokud je mi souzeno zemřít, zemřu, i když se válčit nebude."

Přemysl přikývl a přátelsky ho poplácal po ramenech.

„Víte, čeho se obávám?" pokračoval trochu nečekaně šedovlasý velmož. I on už měl svůj věk. Přemysl odhadoval, že Bavor bude o dobrých patnáct let starší než on. „Že v zítřejší bitvě prohraje především tahle země. My neustoupíme, ale oni také ne. Nejspíše tu zahynou nejlepší rytíři českého knížectví. Co pak bude s touhle zemí?"

„Máš syny?"

„Jistě, tři," odpověděl hrdě Bavor. Všechny vzal s sebou.

„A jsou to špatní rytíři?"

„Sám jsem je cvičil."

„Tak vidíš. Copak záleží na nás? Pokud padneme, přijdou mladší." Přemysl chtěl ještě něco dodat, ale svou myšlenku nedopověděl. Otočil se a zmizel ve tmě. Uvědomil si bolestnou pravdu, že jeho syn tu není. Ale i kdyby tu byl, nebude o něm hovořit se stejnou hrdostí jako Bavor o svých synech. Znovu ho sevřel pocit stísněnosti. Byl opravdu sám. Položil ruku na jílec meče a přísahal, že zítra, pokud knížecí stolec nevybojuje, padne.

Vladislav Jindřich seděl u pece v jizbě hostivického dvorce. V peci praskaly plameny a oheň příjemně hřál. Venku bylo sychravo a se západem slunce přišel mráz. Napadlo ho, že bratr Přemysl noc před bitvou určitě netráví tak pohodlně. Spí ve stanu a tam je pořádná zima. Najednou se mu vybavil zážitek, na který už skoro zapomněl. Bylo to také v zimě. Přemysl pro něj přijel do Bechyně a kvůli němu riskoval život, aby ho zachránil před knížetem Soběslavem. Prodírali se závějemi sněhu a zabloudili v lese. Vladislavu Jindřichovi byla strašná zima a bratr mu půjčil svůj plášť. Společně přepadli jakýsi dvorec a tím si zachránili život. Tehdy mu Přemysl radil, aby si pamatoval známou pravdu, že buď zemřou jeho nepřátelé, nebo on. Už tehdy se svým bratrem nesouhlasil. V tom dvorci s nimi byl i mladý Smil. Tehdy nejspíše zachránil Vladislavu Jindřichovi v boji život. Teď stál proti němu. Proti němu stál i pan Bavor, který dělal kastelána na Bechyni a Vladislava Jindřicha vychoval. Tehdy Bavor velice riskoval, když ho nechal odejít. Nemohl přece vědět, zda se mu nebude později kníže Soběslav mstít.

Opřel se v křesle a zamhouřil oči. Bylo tak těžké nést si s sebou vlastní minulost. Lidé se měnili a z přátel se stávali nepřátelé, tak to prostě v lidském životě chodilo. Nikdo to změnit nemohl. To Vladislav Jindřich chápal, ale i když ho to trápilo, byl ochotný se s tím smířit. S čím se však smířit nemohl, bylo bojovat proti vlastnímu bratrovi. Navíc věděl, že jeho věc není tak spravedlivá, jak všichni kolem něj prohlašovali. Zvolili ho na sněmu, ale porušili dávný zemský zákon. Vládnout měl starší, to byl řád křesťanského světa. O tom přece hovořil biskup Daniel.

Vladislav Jindřich si začal vybavovat podrobnosti té noci, kdy spolu s bratrem Přemyslem prchal z Bechyně. Najednou jasně viděl jeho tvář, přátelský úsměv a laskavé oči plné strachu. Strachu o něj.

Vstal, složil ruce za záda a pomalu začal přecházet jizbou. Prkna vrzala pod jeho kroky. Nevěděl, co má dělat. Každé správné rozhodnutí zákonitě některým lidem vyhovovalo a jiným vadilo. Nebylo nikdy takové, aby se líbilo všem. S rozhodnutím, které musel udělat Vladislav Jindřich, to bylo stejné. Ale ať o něm přemýšlel, jak chtěl, jedno bylo jisté. Nezvedne zbraň proti bratrovi. I kdyby ho to mělo připravit o přízeň českých předáků a lásku Heilwidy. Každý muž musel občas udělat něco, aby si mohl vážit sám sebe.

Křikl na služebníka, který stál u vchodu na stráži, aby ihned přivedl české předáky a také biskupa Daniela. Pak se vrátil k peci a uvolněně se posadil. Měl zvláštní pocit spokojenosti, jaký už dlouho nepocítil.

Před bitvou spal málokdo. Proto se všichni dostavili velice rychle. Zvědavě se rozestavili podél stěn a čekali. Na tváři svého knížete postřehli cosi, co tam dříve nebývalo.

Když byli konečně všichni, Vladislav Jindřich vstal a klidně, jako by o nic podstatného nešlo, prohlásil: „Rozhodl jsem se, že se vzdám knížecího stolce ve prospěch svého staršího bratra. Zítra bitva nebude."

„To není tak jednoduché," vybuchl hněvivě Bohuslav z Rýzm-burka. „Vás zvolil sněm českých předáků. Stolec knížete není halena, kterou si svléknete, pokud se vám nehodí!"

„Tohle je země, které vládneme my Přemyslovci," ostře ho zarazil Vladislav Jindřich. Všichni překvapeně poslouchali. Takhle rázně hovořit ho ještě neslyšeli. „A my Přemyslovci budeme rozhodovat, kdo má vládnout. Rádi vyslechneme názor českých předáků, ale opakuji, je to přemyslovská země!"

„Co si od toho kroku slibujete, můj pane?" optal se opatrně stařičký Diviš z Divišova.

„Je toho víc," odpověděl s pomalou uvážlivostí Vladislav Jindřich. „Ale především nebudu prolévat krev svého bratra ani jiných Čechů. Bůh dal nám Přemyslovcům právo vládnout, abychom Čechy chránili, a ne abychom živili neustálé rozmíšky a hádky. Je na čase skončit to nepřátelství, které stálo tento lid už tolik životů!"

„Promluvil jsi moudře," uklonil se mu biskup Daniel. „Církev je proti zbytečnému prolévání krve."

„Tohle není tvá věc, kněže biskupe," napomenul ho pobouřeně mladý Děpolt. „Co zájmy urozených rodů? My bojovat budeme, ať naším knížetem zůstanete, nebo tou ctí pohrdnete. I já jsem Přemys-lovec!"

„Ničemu takovému církev nepožehná," upozornil výhrůžně biskup Daniel. „Nikdo z prelátů nebude zítra před bitvou celebrovat mši. Ti rytíři, kteří zemřou, odejdou na věčnost bez naděje na vzkříšení. A na toho, kdo bude vyvolávat svár a hádky, církev uvalí klatbu!"

„Já za rod Divišovců prohlašuji, že jsem rovněž pro smír mezi Přemyslovci, pokud to nepřinese škodu nám," přidal se na stranu biskupa důstojným hlasem Diviš.

„Ještě teď v noci se sejdu s Přemyslem a nabídnu mu knížecí stolec," pokračoval pevně Vladislav Jindřich. „Budu mít tři podmínky, a pokud je splní, věřím, že konečně zavládne mír. Přemysl odpustí všechna příkoří, která se mu stala. To znamená, že nebude trestat nikoho, kdo proti němu dříve zvedl meč."

„To je rozumné," souhlasil spokojeně Předota z Nečtin. I jemu smír vyhovoval. Věděl, že rytíři, kteří žijí poblíž bavorské hranice, nesouhlasí s bojem proti Přemyslovi. Přidali se sice k jeho oddílům, ale obával se, zda se na ně může opravdu spolehnout. Kdo ví, co by zítra během bitvy provedli.

„Druhou podmínkou je, že Přemysl přijme knížecí stolec na Žiži z rukou českých předáků, jak je tradičním zvykem, a to právem stařešinského zákona," pokračoval Vladislav Jindřich.

„Ale co bude s vámi, kníže?"

„Než mne Jindřich Břetislav uvěznil, byl jsem údělným knížetem v Olomouci. Morava se mi líbí a mám ji rád. Požádám svého bratra, aby mne ustanovil moravským markrabětem."

Někteří čeští předáci sice s podobným vyústěním války nesouhlasili, ale otevřeně protestovat nemohli, neboť vše bylo nejen po-dle zemského práva, ale navíc ku prospěchu lidu. Kdo by si nepřál mír?

Ihned poté, co se dohodli, se Diviš z Divišova, který s ohledem na svůj věk požíval všeobecné důvěry, vydal temnou ledovou plání do Přemyslova tábora. Doprovázel ho jen jeden služebník s hořící loučí v ruce. Ostatní skoro bez dechu sledovali, jak se blikotající světlo plamene pomalu vzdaluje. Představa, že bitva nebude, většinu mužů potěšila. Jinak se bojovalo s cizím nepřítelem a jinak proti vlastním.

Napjatě zírali do tmy, kdy se znovu objeví plameny louče. Chvíli to sice trvalo, ale hned jak se světlo objevilo, všichni s ulehčením konstatovali, že zpátky míří světla loučí dvou. O chvíli později se před provizorní palisádou tábora objevil Diviš z Divišova a v patách za ním kráčel Přemysl, Bavor a Černín.

Přemysl se s Vladislavem Jindřichem objal a společně se odebrali do vytopené jizby dvorce. I velmožové se pozdravili přátelsky a téměř okamžitě začali živě rokovat o nečekaném zvratu. Celý tábor ožil. Oba bratři jednali dlouho, a teprve když se začalo rozednívat, vyšli ze dveří a oznámili, že se opravdu usmířili.

V prosinci léta Páně 1197 se Přemysl ujal českého knížecího stolce.

Autor: Redakce

20.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Úroveň technického vzdělání podle šéfů strojírenských firem klesá

Praha - Úroveň technického vzdělávání se podle 60 procent ředitelů strojírenských firem za posledních deset let zhoršila. Pesimističtější byli v průzkumu mezi 285 podniky šéfové velkých společností. Vyplývá to z průzkumu analytické společnosti CEEC Research, jehož výsledky mají média k dispozici. Kompletní data budou zveřejněna v úterý na konferenci Budoucnost technického vzdělávání na ministerstvu školství.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Anonym ohlásil bombu na pražském hlavním nádraží, vlaky nejezdily

Praha - Policie v sobotu večer kvůli anonymní hrozbě bombou vyklidila pražské hlavní nádraží. Železniční doprava byla na víc než hodinu zastavena. Metro svou stanicí na nádraží projíždělo. Policie bombu nenašla, po původci anonymního telefonátu pátrá. Médiím to řekl mluvčí pražské policie Jan Daněk.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies