VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (45. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize šesté s vročením 1198-1199, kapitola 45…

23.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

„Mrzelo nás velice, že ses neúčastnil naší korunovace," pokáral nový římský král Filip Švábský Přemysla, když se asi týden po oné slavnosti objevil v Mohuči.

„I já jsem musel bojovat, abych se ujal stolce po svých předcích," odpověděl zdvořile. „Ale mohu chválit boží přízeň, že se mi vše podařilo nad očekávání dobře."

„Přesto nechápeme, proč jsi nejdříve navštívil dvůr Oty Brunšvického," pokračoval přísně Filip Švábský. Jeho zvědové mu donesli, že tam byl Přemysl přesně v ony dny, kdy jeho korunovali v Mohuči. A že se vzdorokrálem Otou hovořil dlouho a přátelsky. Byl zvědavý, co Přemysl odpoví a jak se bude vykrucovat. Jenže ten ho překvapil. Usmál se a vše přiznal.

„Jistě víte, vznešený římský králi Filipe, že jsem byl nucen řadu let bojovat v táboře Jindřicha Lva proti vašemu slavnému otci. Znal jsem Otu ještě jako chlapce a mezi stoupenci Welfů mám mnoho přátel."

„Nepřipadá ti, že to, cos tu právě pronesl, je zrada? Ota Brunšvický se nechal zcela proti právu korunovat vzdorokrálem, i když je mu teprve šestnáct let. Je naším velkým nepřítelem."

„I vás znám již řadu let," pokračoval zdvořile Přemysl. „A mezi stoupenci Štaufů mám rovněž mnoho přátel. Možná dokonce víc než v táboře welfském." „Co z toho vyplývá?" „Zatím sám nevím. Do českých zemí přicházejí zprávy se zpožděním a je těžké posoudit, kde je pravda. Považoval jsem proto za zdvořilé navštívit oba zvolené římské krále. Ale protože byl Ota Brunšvický korunován první, logicky vedla má cesta nejprve k němu."

Filip Švábský začal roztržitě otáčet skvostným zlatým prstenem, který měl navlečený na levé ruce. Dělával to podvědomě vždycky, když se potřeboval soustředit. Měl totiž zlost, že hovor je veden jinak, než by si přál. Přitom měl dojem, že by jednání s českým knížetem mohlo směřovat k něčemu mnohem užitečnějšímu. Zatím slyšel jen obratné vytáčky. Jen musel pochopit, o co vlastně Přemyslovi jde. Velice toužil získat ho pro svůj tábor, ale otázkou bylo, jaká by byla cena za spojenectví českého knížete. Okolky, které Přemyslovec dělal, znamenaly jediné. Cena bude vysoká.

„Mohu se tě na něco optat?" přešel Filip Švábský do důvěrného tónu a pokynul Přemyslovi, aby vstal. Komoří jim ihned podal číše s vínem. Připili si a Filip pokračoval: „Proč jsi vlastně kdysi podporoval Welfy? Co ti za spojenectví dali? Pokud vím, tak nic. Nebylo v tom případě tohle spojení chybou?" „Je pravda, že mi Jindřich Lev mnoho nedal," souhlasil přátelsky Přemysl. „Ale také mi nic nevzal. Váš slavný otec Barbarossa mi rovněž nic nedal. Ale mému rodu vzal hodně."

„To je trochu neuvážené prohlášení!" mračil se Filip Švábský. Neměl rád, pokud kdokoli připomínal prohřešky jeho otce. Dokud Fridrich Barbarossa žil, hádali se a Filip dokonce upadl u svého otce na čas v nemilost. Ale když Barbarossa zemřel, začal jeho slávu vynášet do nebe. „Proč myslíte, že je neuvážené?" oponoval lehkým tónem Přemysl. „Mému otci za dobytí Milána udělil královskou korunu. Dědičně, jemu i jeho potomkům. A pak mu ji zase vzal."

„Není otcovou chybou, že se tvůj bratr a tví strýcové nenechali tou korunou ozdobit. Oni sami přestali královský titul používat, pokud já vím. Lépe řečeno, rezignovali na něj a fakticky se té cti vzdali," upjatě odsekl Filip Švábský. Pochopil, kam Přemysl míří, a žádnou radost z toho neměl. Rychle zvažoval, co vše by mohl z té situace vytěžit. Přemysl zatím pokračoval. I když mluvil uctivě, v jeho tónu znělo sebevědomí a pýcha. „Já byl na sněmu v Řezně, kde váš slavný otec odejmul knížecí stolec Soběslavovi, jehož předtím on sám dosadil na trůn mých předků výslovně jako knížete. Na jeho místo ustanovil mého bratra Bedřicha, ale i když se můj bratr o královském titulu zmínil, ustanovil ho znovu jen knížetem. A ještě mu odejmul Moravu. Možná se císař Barbarossa spletl, měl již svůj věk a vládnout tak veliké říši bylo jistě obtížné. Nikdo si nemůže pamatovat vše a to vašeho otce omlouvá. Byl to slavný a velký císař. Ovšem my dva jsme mladší a můžeme uvést vše na pravou míru."

„Je starým zvykem, aby ti, kterým se dostane cti, že mohou ozdobit hlavu královskou korunou, věnovali římskému králi štědré dary ve stříbře," připomněl Filip Švábský a zvedl prst, aby zdůraznil svá slova. Přemysl se pobaveně usmál. „Jistě, tak to bývá. Ovšem jen v případě, že je někdo královskou korunou ozdoben poprvé. Přemyslovský rod však nežádá o udělení této cti, ale jen o navrácení toho, co mu právem patří. Za tuto poctu jsme už vašemu otci zaplatili. A ne málo!" Filip Švábský přikývl a pozorně si měřil tvář svého hosta. Byla klidná, pevná, ale neuměl z ní vyčíst, co si Přemysl myslí doopravdy.

„Věříme, že najdeš na našem dvoře příjemné rozptýlení," přešel zase do oficiálního způsobu řeči. „O tvé prosbě budeme přemýšlet a poradíme se. Do konce týdne ti odpovíme." Přemysl chápal, co odpověď znamená. Filip Švábský mu nejspíše vyhoví. Ale chce se s ním ještě jednou setkat mezi čtyřma očima, aby jeho dvůr nevěděl, na čem se doopravdy dohodnou. Přemysl věděl, že bude muset zaplatit. Rozumnou cenu byl ochotný dát, neboť za ni mohl získat skutečnou nezávislost. Jedna věc byla císaři se klanět, druhá ho poslouchat. K tomu prvnímu byl Přemysl svolný, neboť to bylo pro jeho politiku výhodné. Ale to druhé chtěl navždy zrušit.

„Pojď ke mně, ať ti mohu blahopřát!" zaslechl Přemysl za svými zády, když po audienci u Filipa Švábského opouštěl trůnní sál. Nemusel se ani ohlížet, ten hlas poznal hned. Byla to jeho neteř Ludmila, vdova po Albrechtovi z Bogenu. Sama ho objala a políbila. „Mám radost, že se to povedlo. Opravdu, velikou radost!" smála se šťastně. Hlavu měla zavinutou v bílé loktuši, jak se na znamení smutku slušelo. „Na český knížecí stolec se zase vrátili potomci velikého Vladislava. Bohu budiž chvála!" Přemysl se k Ludmile naklonil a pošeptal: „Nikoli na knížecí, ale královský." „Vymýšlíš si!" vykřikla, až se dva strážní u brány polekaně ohlédli. „Přece ti nebudu lhát. Jsi má nejbližší příbuzná. Pokud nepočítám bratra Vladislava Jindřicha. A pak ještě salcburského arcibiskupa Vojtěcha. Jenže ten je prelát. Ale ze všech příbuzných jsi mi ta nejmilejší." „A co Adléta?"

Přemysl krátce zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Chápavě přikývla a znovu se pokusila usmát. „Neměli bychom to oslavit, milý strýčku?" navrhla s přehnanou lehkomyslností. Chytla ho za ruku a táhla k hradnímu šenku. Trochu rozpačitě se bránil, ale nakonec podlehl. Usadili se ke stolu u okna a objednali dva džbánky bílého rýnského vína a misku se sýrem. Připili si. Přemysl si Ludmilu obdivně prohlížel. I když byla ve skutečnosti jen o pět let mladší než on, vypadala neuvěřitelně svěží. Byla krásná, štíhlá a přitom tak ženská. Tak moc se lišila od urozených dcer německých velmožů, hubených a unylých panen. Žádná se jí nemohla rovnat.

Ludmila mu nedala oddechnout a začala ho zpovídat. Vyptávala se, jak dobyl Prahu, jak to vypadá na Moravě, a nakonec převedla řeč na to, co jí na nádvoří tak tajuplně naznačil. Přemysl se vykrucoval, ale Ludmila byla neodbytná. Přesedla si na lavici vedle něj, uchopila ho za ruku a něžně ji hladila po hřbetě. Přemyslova ruka byla šlachovitá a opálená. „Můj Albrecht měl podobnou," řekla dojatě. „Víš, že jsi jediný, kdo ho dokázal v turnajovém klání porazit?" „Byl to skvělý rytíř," souhlasil Přemysl. Změna hovoru se mu hodila. Teď měl na sebe trochu zlost, že Ludmile prozradil to veliké tajemství. Zvláště proto, že ještě nedohodl podrobnosti. Dopili své džbánky a Přemysl kývl na šenkýře, aby donesl další. „A co ty?" optal se s úsměvem. „Jsi krásnější a krásnější. Není škoda žít sama?" „Jsi rytíř, jakých je málo," odpověděla vesele. „Není škoda žít sám?" „To nebylo čestné," bránil se. „Proč?" „Protože tobě muže vzal Bůh, ale já manželku mám."

„To je pravda," přikývla. Její oči zvážněly. „Mně vzal tělo mého muže, ale zůstalo mi jeho srdce. Tobě Bůh vzal Adlétino srdce, ale zůstalo ti její tělo. Takže jsme na tom podobně. Oba máme jen něco." „Jsi na tom lépe," vyhrkl spontánně, ale hned provinile sklopil oči k desce stolu. Rozpačitě se napil. „Tajemství za tajemství," navrhla a několika hlubokými doušky dopila víno. „Hej, šenkýři, přines další džbánky!" křikla na obtloustlého muže ve špinavé suknici. Teď se nechovala jako vznešená hraběnka. Přemysl si povzdechl. Věděl, že na něj bude stejně dorážet. Byla paličatá jako každá Přemyslovna. Proto se k ní naklonil a do ucha jí pošeptal, o čem před chvílí s Filipem Švábským jednal. Víno už cítil v hlavě a s Ludmilou mu bylo hezky. „Myslela jsem si to," usmívala se spokojeně. „Z celého přemyslovského rodu jsi nejschopnější. Takže teď já. Předpokládám, že se znovu vdám. Nebude to hned, ale už vím, koho si vezmu." „Znám ho?"

„Znáš. Je tu ovšem drobný problém. Je ženatý. Ženu má však nemocnou. Nepospíchám, zatím stejně držím smutek. Nesuď mne přísně, já na Albrechta nikdy nezapomenu. Jenže život pozemský jde dál. Hodně jsem o tom přemýšlela. Pokud mi Bůh Albrechta vzal, ale mne tu zanechal a nevzal mi touhu milovat, pak si jistě přeje, abych se znovu vdala. A s tebou je to stejné." „Už zase?" napomenul ji káravě. „Mám pravdu," nedala se. Oba byli už dost opilí. Opřela si hlavu o jeho rameno a vykládala: „Nenapadlo tě, že by ses znovu oženil? Já vím, že tě tvůj Vratislav tolik zklamal. Ale nechtěl bys mít ještě jednoho syna? Jiného, lepšího. S nějakou urozenou ženou, která by byla lepší než Adléta." „Adléta za to nemůže," trochu nejistě bránil svou ženu Přemysl. Najednou mu přišlo Adléty líto. „Teď nemyslím, co je nebo lépe řečeno už není mezi vámi v manželském loži," rozvíjela zaujatě svůj nápad. „Ale Adléta je jen z markraběcího rodu. Ty teď budeš král. Měl by sis najít nevěstu z královské rodiny. Anebo ještě raději z císařské. Filip Švábský má dceru!"

„Už nepij," zabručel, ale Ludmila si nenechala džbánek vzít. „Filipova dcera je ještě dítě a vypadá jako koňská herka," pokračoval Přemysl truchlivě. Představa takové nevěsty mu skoro vehnala slzy do očí. Objal Ludmilu. „Kdybys nebyla má neteř, vzal bych si tebe." „Kdybys nebyl můj strýc, vzala bych si tě taky," řekla těžce. Jazyk se jí pletl. Pak s námahou vstala a řekla, že je čas jít si lehnout. Bylo záhy odpoledne. Přemysl ji doprovodil až na práh její komnaty, ale vstoupit mu nedovolila. Chvíli se líbali, pak za sebou zavřela a dveře zajistila závorou. Přemysl se odpotácel do své ložnice. Padl na lůžko a hořce se rozplakal. Když se ráno vzbudil, moc si toho nepamatoval. Ale dvě myšlenky mu v hlavě utkvěly. Získá královskou korunu a měl by začít řešit své nešťastné manželství s Adlétou.

Na důvěrném jednání se dohodl s králem Filipem Švábským celkem snadno. Přemysl slíbil účastnit se vojenského tažení na Rýn proti Otovi Brunšvickému, a to nejen na podzim toho roku, ale i ve třech následujících letech, pokud o to bude požádán. Římský král Filip Švábský udělil Přemyslovi dědičně titul českého krále a souhlasil, aby korunovace proběhla následujícího týdne v Mohuči z rukou arcibiskupa Aima z Tarentaise, který korunoval i jeho. Jednání s burgundským arcibiskupem bylo kupodivu obtížnější než s Filipem Švábským. Za to, že obřad provede, žádal arcibiskup odměnu dvě stovky hřiven stříbra, což se Přemyslovi zdálo trochu přehnané. Věděl totiž, že stejnou částku zaplatil i Filip Švábský. Jenže tam šlo o korunovaci římským králem. „Já smlouvat nebudu. Nejsem trhovec," chladně odvětil burgundský arcibiskup, když mu Přemysl přednesl své námitky. „Já nerozlišuji, zda jde o korunu římskou, francouzskou anebo českou. Je to královská korunovace a za tu požaduji křesťanské uznání. Nic víc!"

Nakonec Přemysl jeho podmínky přijal. Chtěl, aby jeho korunovace byla nezpochybnitelná, a proto ji musel provést některý z významných říšských prelátů. A tím Aimo z Tarentaise nesporně byl. V mohučské katedrále byla hlava na hlavě. Za zvuků trub a zvonů byl Přemysl korunován jako král český Otakar. Přízvisko, které dostal ještě za Barbarossy, se v německých zemích všeobecně ujalo. Po obřadu ho vyhledal míšeňský markrabě Dětřich, který byl jako stoupenec štaufského tábora v Mohuči rovněž. Trochu odměřeně Přemysla pozdravil a vyjádřil lítost, že se nemohli setkat dříve, i když tu je již týden. „Mohuč je příliš veliká," odpověděl mírně Přemysl. „Netušil jsem, že tě tu potkám."

Dětřich přikývl, i když mu došlo, že to je lež. To nebylo pro další jednání dobré znamení. Přesto se rozhodl, že neustoupí. Chtěl si vyjasnit, jak se věci mají ve skutečnosti. Proto smířlivě povzdechl: „Co se dá dělat, Mohuč je teď opravdu jako včelí úl. Jak to s námi bude dál?" „Jak by bylo? Oba budeme věrnými stoupenci Filipa Švábského." „Na to se tě neptám," rozzlobil se Dětřich. „Nenapadlo tě náhodou, žes velice urazil wettinský rod? Dal ses korunovat českým králem. Sám, nikoli se svou zákonitou manželkou Adlétou. Co to má znamenat?" „A je tu snad?" odsekl Přemysl. Věděl, že se tomuhle hovoru stejně nevyhne. Alespoň to bude mít za sebou. „Byla by, kdybys ji nedonutil, aby zůstala v Míšni." „K ničemu jsem ji nedonutil. Když jsem byl ještě správcem hradu v Pirně, sama do Míšně odjela. Prohlásila, že chce raději žít tam. Respektuji její rozhodnutí." „Od té doby ovšem několikrát vyjádřila přání žít znovu po tvém boku," upozornil Dětřich a přísně se díval do Přemyslových očí. Nedokázal z nich však vyčíst vůbec nic. Přešel do důvěrného tónu: „Sestra se mi svěřila, že tě stále miluje. Pořád je to krásná žena. Tak proč se jí vyhýbáš?" „Chceš slyšet pravdu?" optal se chladně Přemysl. „S tvou sestrou jsem nespal už nejméně dva roky. A nikoli z mé viny. Aby manželství plnilo podle církve svou funkci, musí být naplňováno. A to není. Stačí?" Dětřich zrudl. O takových důvěrnostech se bavit nechtěl. Považoval to za ponižující a hříšné. Ale měl Adlétu rád a rozhodl se, že bude za její práva bojovat, seč mu budou síly stačit. Proti vysokému a urostlému Přemyslovi se však cítil v nevýhodě. Navíc se jeho švagr stal králem a on byl jen markrabětem.

„Ušetři mne prosím podrobností," napomenul Přemysla zlostně. „O to tady přece nejde. Jde o povinnou úctu, kterou bys měl prokazovat matce svých dětí. Jí a také celému wettinskému rodu. Když tě z Čech vyhnali, byl ti míšeňský dvůr dobrý, že? Kdy odvezeš svou rodinu do Prahy?" „Wettinům za pohostinství nic nedlužím! Při obraně Míšeňska jsem proléval krev," upozornil nesmlouvavým tónem Přemysl. V jeho výrazu se nedala postřehnout ani špetka shovívavosti nebo laskavosti. „Ale budiž! Zajedu do Míšně během vánočních svátků. Promluvím ještě jednou s Adlétou. Pak uvidíme, co bude dál." O dva dny později vyrazily české oddíly spolu s vojskem římského krále Filipa Švábského z Mohuče směrem k Rýnu. Štaufské vojsko poplenilo statky kolínského arcibiskupa, vypálilo předměstí Cách a dvakrát zahnalo na útěk rytíře, kteří podporovali Otu Brunšvického. I když mohlo být úspěchů víc, Filip Švábský byl celkem spokojený. Bylo totiž zřejmé, že iniciativa v nadcházejícím boji je na jeho straně. A tu hodlal v příštím roce korunovat vítězstvím. Před svatým Martinem vojsko rozpustil, když předtím všechny spojence zavázal, aby se na svatého Jiří dostavili do Mohuče znovu.

Během prvního adventního týdne se Přemysl jako nový český král vrátil domů. Biskup Daniel osobně sloužil na jeho počest slavnostní mši v katedrále. Přemysl s královskou korunou na hlavě pak v doprovodu předních českých velmožů projel špalírem lidu, mezi který rozhazovali jeho služebníci stříbrňáky. Na nádvoří Pražského hradu se konala hostina, které se mohl zúčastnit úplně každý. Sběh lidu byl tak veliký, že v bráně ušlapali ženu a jakéhosi chromého chlapce.

Autor: Redakce

23.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies