VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (46. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize šesté s vročením 1198-1199, kapitola 46…

24.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Pražský kanovník Arnold, který nesl do Říma svou stížnost na pražského biskupa Daniela, se v Alpách ošklivě potloukl a mnoho měsíců se musel léčit v benediktinském klášteře. To ho utvrdilo v přesvědčení, že dílo, které započal, je posláním, neboť přežil opravdu téměř zázrakem. Bylo to boží znamení, aby bojoval dál a ještě usilovněji proti hanebnému biskupu Danielovi.

Do Říma pokračoval až na podzim, téměř rok poté, co opustil Prahu. V papežské kurii zatím došlo k převratným změnám. Místo stařičkého papeže Celestýna, který zemřel ve věku devadesáti dvou let, zvolilo v únoru léta Páně 1198 konkláve kardinálů papežem Lotaria de Sengi. Nový papež, v pořadí sto sedmdesátý šestý, přijal jméno Inocenc. Byl třetím papežem, který nesl jméno Inocenc. Mnozí si šeptali, že tahle volba nebyla příliš šťastná. Inocenc byl vystudovaný právník, nikoli teolog, a choval se spíše jako rytíř než prelát. Jenže většina výtek příslušníků kurie pramenila spíše z obav o sebe než o vážnost papežského stolce. Inocenc dal hned na začátku rázně najevo, že bude vládnout pevnou rukou, nejen světským vládcům, ale i prelátům. Poklidné časy stařičkého papeže Celestýna byly nenávratně pryč.

Jedním z prvních dogmat, které papež Inocenc vyhlásil, zatím jen v okruhu učených teologů, byla teze, že papež není jen náměstkem svatého Petra, jak se Svatí otcové titulovali dosud, ale je náměstkem samotného Krista. Tuto myšlenku doplnil téměř rouhavým tvrzením, že papež je přirozeně méně než Bůh, ale více než člověk, který si nese břímě prvotního hříchu. Když tuto tezi přednesl sboru učených kardinálů poprvé, zvedla se bouře nevole. Vzápětí papež Inocenc vyhlásil, že kurie se musí zbavit příživníků, tedy všech prelátů, kteří nejsou pro církev užiteční. Ty, kteří proti novému dogmatu protestovali nejhlasitěji, nechal zavřít v klášterech, kde měli dožít, neboť byli zjevně již staří a rozum jim nesloužil tak bystře, jak bylo k chodu kurie třeba. Jiné umlčel výnosným obročím. Když dorazil kanovník Arnold do Říma, našel kurii zcela jinou, než bývala ta stará. Byla to kurie ctižádostivá a bojovná. To jeho záměrům skvěle vyhovovalo.

Projednat jakoukoli stížnost s papežskou kurií nebylo jednoduché. Těch, kteří si přijeli stěžovat do Říma, byly stovky. Kanovník Arnold se ubytoval ve špitálu při bazilice San Clemente, který od časů, kdy Konstantin a Metoděj přinesli do Říma ostatky svatého Klimenta, sloužil českým poutníkům. Arnoldovy první kroky vedly do baziliky, jedné z prvních, které první křesťané v Římě postavili. Zbožně poklekl před oltářem, na kterém se skvěl relikviář. Modlil se dlouho a prosil Boha, aby mu v jeho zbožném díle pomohl.

Teprve pak se vydal navštívit úřad papežské kurie, který sídlil na opačném břehu Tibery. Bazilika San Clemente ležela mezi dvěma nevysokými pahorky, na jejichž svazích se v trávě mezi křovinami a starými pokroucenými olivovníky ukrývaly ruiny dávného Říma. Hned vedle cesty k řece se zdvíhaly zdi dávného cirku Colossea. Ty však nebyly prázdné; uvnitř se nacházely stánky trhovců, daly se tu koupit drahé látky, orientální parfémy, stejně jako ostatky světců a odpustky. Ve zdech Colossea se obchodovalo, byly zde taverny, výčepy, své služby nabízeli ranhojiči, bradýři a římské nevěstky, potulovali se tu kejklíři, věštci, falešní řeholníci, zloději, trubadúři a v temných zákoutích se občas našlo tělo zavražděného člověka. Všichni moudří lidé v Římě tvrdili, že Colosseum je peleš babylonská. Občas tu provedl rychtář s biřici prohlídku a pár zločinců odvedl do žaláře. Během chvíle se však život do zdí ruiny vrátil. Kanovník Arnold obešel trosky starořímského cirku velikým obloukem. Byl pohoršený, že něco takového může Svaté město trpět. Byl však v Římě příliš krátce a netušil, jak se zde žije doopravdy. A že Řím má dvě zcela odlišné tváře.

Od Colossea vedla cesta k řece hustou městskou zástavbou, kterou tvořily honosné paláce se zahradami, vedle nichž se krčily prosté domy řemeslníků a obchodníků. Po mostě San Giovanni přešel Tiberu. Po pravici se rozkládal honosný špitál Santo Spirito, který sloužil nejvýznamnějším hostům, pokud přijeli jednat do Říma s papežem. Širokou ulicí pokračoval k vysoké kamenné hradbě, která chránila budovy papežské kurie. Nad střechy domů čněla věž katedrály svatého Petra, po Božím hrobu v Jeruzalémě nejposvátnějšího chrámu křesťanstva.

V bráně ho zastavili ozbrojení strážní, vyptali se ho, kdo je a s kým potřebuje hovořit. Pak ho služebník ve fialovém hábitu odvedl do skriptoria. Tam se ho hladce vyholený mladinký benediktinský mnich znovu vyptal na totéž, vše zapsal a připojil stručný obsah stížnosti, s níž se kanovník Arnold obrací na Svatého otce. Potom ho požádal o tři stříbrňáky, které se za podání stížnosti platí, a doporučil mu, aby se za dva týdny přišel optat, jak jeho věc pokračuje. Kanovník Arnold se do špitálu u baziliky San Clemente vrátil až za tmy. Byl ohromený, jak obrovským městem je Řím. Ze špitálu to bylo do sídla papežské kurie dál, než kdyby chtěl jít pěšky z břevnovského kláštera až do vyšehradské kapituly. Byl hrdý, že hlava církve sídlí v tak skvostném městě. Když navštívil úřad papežské kurie podruhé, písař mu sdělil, že jeho věc ještě nepřišla na řadu. O měsíc později se dozvěděl totéž. Teprve pak mu jeden stařičký kanovník poradil, že by měl písaři dát pár stříbrňáků, jinak se jeho věc může vléct celé roky. Kanovník Arnold poslechl. Ve špitálu měl jako prelát a poutník nárok na lůžko a stravu zdarma. Zařídil, aby příjmy z jeho prebendy v Čechách posílali za ním do Říma, a tak měl peněz dost.

Před velikonočními svátky ho přijala papežská komise, aby posoudila obsah jeho stížnosti. Vyslechla ho a vše si pečlivě zapsala. K dalšímu slyšení ho pozvali za dva týdny. Do omrzení opakoval své argumenty, ale jeho nadšení ochabovalo. Zdálo se mu, jako by hovořil k uším, které ho neslyší. Každý den se vroucně modlil k Bohu, aby mu pomohl. Těsně před svátkem svatého Filipa a Jakuba se konečně jeho záležitost pohnula. K údivu všech, se kterými se v Římě stýkal, ho přijal sám papež Inocenc. To již kanovník Arnold věděl, že musí svou stížnost změnit a obvinit biskupa Daniela osobně, nikoli pražskou diecézi. Vše, co se v kurii projednávalo, muselo mít konkrétní podobu. Papež Inocenc byl právník a dbal na to, aby stížnosti byly jasně formulované a daly se posuzovat dikcí kanonického práva.

Uctivě poklekl před stolcem, na němž seděl do bělostného hábitu oděný Svatý otec, s honosnými prsteny na rukách a tiárou na hlavě. Kanovník Arnold na vyzvání přednesl stížnost na pražského biskupa Daniela. Řekl, že biskup nepochází z poctivého lože, ale je synem kněze, sám žije smilně a má děti, je opilec a mrhá církevním majetkem. Papež Inocenc přikývl, natáhl ruku, aby Arnold mohl políbit prsten, a slíbil, že nechá celou věc prošetřit. Požehnal mu a dodal, že ho prozatím v milosti propouští.

„Jednal jsem s uherským králem Emerichem na tvé přání a tvým jménem," připomněl Přemyslovi po čase Vladislav Jindřich. „On svou část dohody splnil. Brněnskému Spytihněvovi pomoc neposkytl a na našich hranicích je klid. Je ovšem zneklidněný tím, že jsi veřejně podpořil Filipa Švábského." „Nechápu, proč by to mělo uherského krále zajímat," pokrčil rameny Přemysl, i když dobře věděl, že to tak úplně pravda není. Římský král Filip Švábský se nedávno oženil s princeznou Irenou, dcerou byzantského císaře Izáka Angela. A Byzanc byla celé generace největším nepřítelem uherských králů, neboť s nimi sváděla nekonečné boje o Srbsko, Chorvatsko a Makedonii. Uherský král měl v poslední době navrch, ale spojení Byzance s římským králem se mu rozhodně líbit nemohlo. „Slíbil jsi, že budeš s uherským králem jednat osobně, pokud by bylo třeba," pokračoval útočně Vladislav Jindřich.

„Slíbil jsem, že s ním budu jednat, pokud by nastaly potíže s rakouským vévodou. Jenže Fridrich Babenberský zemřel a před pár měsíci se vlády ujal jeho bratr Leopold. A ten je tak bohatý, že nemá důvod podporovat Štaufy. Ale ani Welfy. Náhodou jsem se s Leopoldem setkal a důvěrně mi prozradil, že Babenberkové nehodlají podporovat nikoho. Z jeho tónu jsem pochopil, že římským králem by měl být on. I Babenberkové v sobě nosí trochu z krve římských císařů. Nemyslím, že by se Filip Švábský rakouského vévody zastal, pokud by začal válčit s uherským králem." „To je všechno hezké, ale já králi Emerichovi tvým jménem cosi slíbil a ty bys to měl splnit. Měli byste se setkat." „Nebudeš mi říkat, co bych měl a neměl," rozzlobil se Přemysl. To setkání považoval za ztrátu času. „Ustoupil jsem ti," upozornil pevně Vladislav Jindřich. „Uznávám tě jako krále, ale to neznamená, že strpím, abys pošlapal mou čest. Dal jsem tvým jménem slovo. Ty sám jsi mi to nařídil. A pak, existuje ještě jeden důvod, proč by ses měl s uherským králem setkat." „Jaký?" bručel Přemysl.

„Máš důvod, proč nejet do Míšně. Slíbil jsi, že tam strávíš vánoční svátky. Nebo se mýlím?" „Rozmyslím si to," povzdechl si Přemysl. O týden později cválal po zasněžených cestách do Uher český posel. K setkání došlo ještě před Hromnicemi poblíž moravské zemské hranice v Prešpurku, kterému se v Uhrách říkalo latinsky Posonium. Tamní královské sídlo bylo nejlépe opevněným hradem v celých Uhrách. Hrad stál na vysokém homolovitém kopci nad Dunajem a byl obehnaný dvojitou hradbou, zpevněnou v rozích masivními věžemi. Pod ním se rozkládalo lidnaté předhradí s několika kostely a stovkami domů německých patricijů, uherských i slovenských řemeslníků, trhovců a také královských služebníků. Přes nedaleký brod vedla jedna z nejdůležitějších cest, která spojovala Dolní a Horní Uhry. Přemysla přijal uherský král Emerich ve velkém trůnním sále, který dal postavit jeho slavný předek svatý Štěpán. Sál nebyl vysoký, strop měl ze zčernalých trámů, ale byl velice dlouhý. Osvětlovalo ho několik malých okének a nejméně stovka svící ve vysokých kovových svícnech, odlitých do podoby pitoreskních zvířat. Stěny zdobily zbraně a vybělené lebky významných nepřátel, které se podařilo uherským králům v minulosti zabít. Král Emerich seděl na trůnu, nad kterým visel rudý baldachýn se zlatými třásněmi. Kolem něho byli shromáždění významní velmožové a stranou stáli další členové jeho početného dvora. Uherský král byl nejmocnějším panovníkem na východ od českého království. Českého krále doprovázel bratr Vladislav Jindřich, dvě desítky českých a moravských předáků a rovněž biskup Daniel. Přemysl pomalu kráčel dlouhým sálem k trůnu a v uctivém odstupu za ním šla jeho družina. Zvědavě se rozhlížel. Uherští velmožové měli tmavé vlasy, které si nechávali růst až na záda a splétali je do krátkých copů. Na sobě měli suknice z nejdražších benátských a flanderských látek a přes ně jakési kožešinové zástěry. Byli menších postav, zavalití, snědí a zamračení. Většina měla krátké a křivé nohy. O uherských rytířích se říkalo, že se na koňském hřbetu narodili a opouštěli ho, jen když šli na mši. V sedle jedli, pili, milovali se se ženami a prý i spali.

Pak si všiml houfu žen stranou u okna. Byly stejně jako uherští rytíři snědé, na sobě měly šaty z nejdražších látek a masivní zlaté a stříbrné šperky. Mnohé byly na Přemyslův vkus výstředně nalíčené, ale věděl, že tady je v oblibě spíše móda byzantského císařského dvora než uměřenější skromnost západoevropského křesťanstva. Už chtěl od nich odvrátit pohled, když si všiml mladinké dívky, která stála trochu stranou. Opírala se o sloup a zvědavě ho sledovala. V sále bylo šero a v první chvíli ho napadlo, že to musí být Alžběta, manželka jeho zemřelého bratra knížete Bedřicha. Ta přece z Uher pocházela. Jenže byla dávno mrtvá. Takhle však asi vypadala, když byla mladá. Hlavou se mu mihl rozhovor, který spolu vedli nad číší vína na Pražském hradě, když ho bránili proti knížeti Soběslavovi. Uherská země podle ní rodila nejen krásné ženy, ale také vášnivé. Těžce polkl a měl co dělat, aby nezpomalil krok. Věděl, že by to bylo směšné.

Dívka jeho pohled zachytila a usmála se. Byla středně vysoká, měla velké černé oči, plné rudé rty a protáhlé štíhlé tváře. Vlasy černé jako smůla však měla ostříhané nakrátko, takže na její hlavě vypadaly jako přilba. Pokud si stačil Přemysl všimnout, měla hezkou postavu a pod hedvábným šatem se rýsovala pevná mladá ňadra. Konečně se donutil odtrhnout od ní oči a zrychlil. Král Emerich sestoupil z trůnu a vydal se mu s otevřenou náručí vstříc. Objali se a políbili na tváře na znamení přátelství. Pak k nim přistoupil komoří s nádherným pohárem vyřezaným z bělostného křišťálu, v němž jako krev opalizovalo rudé víno. Nejprve se z něj napil uherský král a pak pohár předal Přemyslovi, který ho dopil. Společně se vrátili na pódium pod baldachýnem. Vedle trůnu uherského krále stálo druhé křeslo, stejně honosné jako panovníkovo. Přemysl zaznamenal, že je stejně vysoké. To bylo znamení pocty. Méně významní hosté museli sedět v křeslech nižších. Společně usedli a dali se do hovoru. Zatím šlo jen o zdvořilostní ceremoniál. K vlastnímu jednání mělo dojít později.

Jakmile českého krále a jeho doprovod na hradě v Prešpurku ubytovali, zavolal si Přemysl Smila. „Všiml sis té krásné tmavovlasé dívky s krátkými vlasy, která stála u sloupu?" optal se nedočkavě. „Skoro všechny v sále byly tmavovlasé," pokrčil Smil neurčitě rameny. Jak si tak vybavoval jejich tváře, žádná mu nepřipadala tak krásná, aby první věc, kterou jeho král udělá, byla, že se po ní začne pídit. „Hodně se podobala kněžně Alžbětě, ale byla samozřejmě mladší. A stála úplně poslední," vykládal Přemysl. „Zjisti, kdo to je!" Smil se zdvořile uklonil a rozmrzele zamířil na nádvoří. Kdyby dostal za úkol zjistit, co si před nadcházejícím jednáním myslí uherský král, považoval by to za přiměřené a určitě snadnější než hledat cizí urozenou dívku. V Uhrách to nechodilo jako v říši. Tady rytíři úzkostlivě střežili ctnost svých dcer a nikdo se k nim nesměl přiblížit.

Když o tom žertoval s moravskými velmoži, našel Jimram z Bos-kovic vysvětlení. Podle něj byly uherské ženy tak vášnivé, že kdyby se směli kolem nich točit mladí a svobodní rytíři, bylo by neštěstí hotové hned. V Uhrách by se rodili samí levobočci. K tomu ještě Jimram dodával, že nic uherského rytíře nenaštve tolik jako to, že by měl mít ve svém rodu levobočka. To je pak ochotný zabít i krále. Tohle byla opravdu povzbudivá slova. Smil si ustaraně povzdechl a přemýšlel, jak by svůj úkol splnil. Nádvořím pobíhali služebníci i služebnice, ale z družiny uherského krále tu nezahlédl nikoho. Po chvilce váhání se rozhodl, že to tedy zkusí u někoho neurozeného. Nebylo mu sice příliš po chuti vybavovat se s obyčejnou děvečkou, jenže mu bylo jasné, že se od ní dozví pravdu spíše než od rytíře. A navíc nevzbudí zbytečnou pozornost.

Chvíli sledoval služebné, které pobíhaly před palácem, a pak si rukou přivolal jednu z nich. Pro jistotu si vybral dívku na první pohled nepříliš hezkou. Na dvoře uherského krále se hovořilo většinou latinsky a tenhle jazyk více či méně ovládali i služebníci. „Podle toho, jak tu dívku popisujete, by vám její jméno neřekl nikdo. Ani učený Selim, který je pohan, ovládá černou magii a slouží našemu králi," odpověděla pobaveně. „Ale pokud stála mezi ženami poslední, tedy nejblíže k trůnu našeho nejmilostivějšího panovníka, pak to musela být jeho sestra. Jmenuje se Konstancie. Mohu ti poradit, rytíři? Od té dej ruce pryč, pokud nechceš přijít o život. Nepokoušej se ji ani oslovit. A pak, proč bys riskoval? Copak tady kolem není spousta jiných hezkých dívek?" Smil s údivem zjistil, že i tahle služebná má v sobě jiskru, která ho nenechávala úplně chladným. V Uhrách se opravdu rodily ženy s ohněm v krvi. Uherští páni dělali dobře, že své dcery tak ostražitě hlídali. Poděkoval jí a rychle zamířil zpět do paláce. „Pokud byste se nudil, jmenuji se Eržika," volala za ním a pak se hlasitě rozesmála.

„Je to tak," souhlasila uherská princezna Konstancie živě, když ji Přemysl oslovil během večerní hostiny. „Teta Alžběta byla manželkou českého knížete. Ale moc se na ni nepamatuji, provdala se, když jsem byla ještě hodně malá." To už Přemysl věděl, že Konstancii je šestnáct let, jejím otcem je zemřelý uherský král Béla a matkou Anežka, dcera proslulého antiochijského knížete Renauda de Châtillon. Toho Renauda, jehož pirátské loďstvo na Rudém moři ohrožovalo Mekku, který vydrancoval ostrov Kypr, byť tam žili křesťané, ovšem poslušní konstantinopolského patriarchy, a to tak strašně, že se tamní lidé z těch hrůz dosud nevzpamatovali. Renauda, kterého před dvanácti lety pro zpupnost popravil po bitvě u Hattínu osobně Saladin.

Nejstarším bratrem princezny Konstancie byl Emerich a ten vládl. Kromě něj měla ještě mladšího bratra Ondřeje a sestru Markétu. Ta se stala před třemi lety díky sňatku císařovnou v Konstan-tinopoli. Konstancie byla krásná a pocházela ze slavného rodu Arpádovců. Toho rodu, mezi jehož zakladatele se počítal svatý Štěpán. Přemyslovi tlouklo srdce vzrušením, když stál vedle ní. Na radu její tety Alžběty nikdy nezapomněl. Krásné tělo v lásce nestačí, žena musí mít také ohnivou krev. Tu Adléta neměla. „Jste své tetě velice podobná," pokračoval zdvořile Přemysl. „Tedy, lépe řečeno, jste stejně krásná, jako bývala ona."

„Přeháníte! O mé tetě se dodnes na uherském dvoře říká, že byla nejkrásnější z arpádovského rodu." „Také jsem si to myslel, dokud jsem nepotkal vás," uklonil se dvorně Přemysl. Rozesmála se a její oči si ho poprvé pozorněji prohlédly. Dívala se stejně, jako když jezdec oceňuje koně. Bylo to věcné, rychlé a nic neskrývala. „Těší mne vaše pozornost, vznešený český králi," pronesla neobyčejně mile. „Ale jsem svobodná dívka a vy ženatý muž. Nehodí se, abyste se mi dvořil. Zvláště tady, před dvorem mého bratra. Jsem však ráda, že jsem s vámi mohla hovořit. Opravdu." Usmála se a Přemysl by přísahal, že v jejích očích zahlédl příslib. Rychle se odvrátila a odešla. Sledoval ji, jak mizí mezi urozenými příslušníky dvora, a v té chvíli pochopil, že ji miluje. I v jeho žilách kolovala vášnivá krev. Aniž by přemýšlel o potížích, které to ponese, rozhodl se, že se s ní ožení.

Autor: Redakce

24.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

Klub Kanál dostal "trest" za rvačky. V lednu musí zavřít

Písek – Dance club Kanál v Chelčického ulici v Písku bude mít po celý leden zavřeno. Rada města schválila stejně jako před rokem u nedalekého podniku La Noche odejmutí výjimky prodlužující provozní dobu. Důvodem byly rvačky, ke kterým zde letos došlo. „Musíme měřit všem stejně," podotkl místostarosta Písku Jiří Hořánek.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies