VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (47. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize šesté s vročením 1198-1199, kapitola 47…

25.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Jednání na dvoře uherského krále proběhla rychle a bez podstatných potíží. Ani král Emerich netoužil po nové válce s rakouským vévodou. S Přemyslem si ovšem slíbili spojenectví v případě, že by vévoda Leopold jednoho z nich napadl nebo drancoval v pohraničí. Současně přísahali, že budou žít v míru, a Přemysl souhlasil, že ponechá uherskému králi volnou ruku v polských záležitostech. S Konstancií se mu už promluvit nepodařilo a uherskému králi se ani náznakem nezmínil o tom, co se mu honilo hlavou. Ale hned jak se vrátil do Prahy, začal jednat. „Jsi můj biskup," oznámil věcně Danielovi. „Proto je tvou povinností přispět k tomu, aby byl naplněn posvátný smysl života tvého panovníka, tedy aby měl šťastnou rodinu."

„Aby byla rodina panovníka šťastná, to věru biskup zařídit nemůže. Ale aby rodinu měl, od toho tu církev je. Již jednou vám požehnala, vznešený králi. Vaše manželka Adléta se těší dobrému zdraví, stejně jako váš legitimní syn." Přemysl se zamračil. Tyhle řeči se mu ani v nejmenším nelíbily. Proto Daniela ostře napomenul: „Kněže biskupe, nehraj si na hloupého! Nemám rodinu!" „Jak jsem řekl, do srdce svého panovníka nevidím. Ale znám kanonické právo a mohu směle prohlásit, že rodinu máte. Manželský svazek s Adlétou byl posvěcen před oltářem i v loži manželském. V takovém případě nemůže církev sňatek rozloučit. Byl naplněn jeho smysl, máte děti. Sňatek je tedy platný. Je mi líto."

„Církev však v případě mého sňatku udělala chybu!" nedal se Přemysl. Teď s vděkem vzpomínal na lekce děkana Thiemy v míšeň-ské škole u Svatého Benna. Tam se poprvé dozvěděl o kličkách, které mohou uzavření manželství předcházet a které dokonce mohou zabránit jeho vzniku. Nebylo špatné znát občas totéž co preláti. „Církev se nemýlí," bránil se biskup Daniel, ale nijak bojovně. Byl díky českým panovníkům velice zámožný a chápal, že by jim měl za to vděčně sloužit. „Já a Adléta jsme příbuzní ve čtvrtém stupni. Takové sňatky kanonické právo zakazuje, leda by byla před uzavřením sňatku udělena papežská dispenz. O nic takového jsme však nepožádali. Zhřešili jsme a církev nás tedy oddala neprávem. Křesťané se mohou mýlit, ale církev musí chyby napravovat! V případě, že byl uzavřen sňatek snoubenců, kteří jsou podle kanonického práva příbuzní, má církev povinnost takový sňatek neprodleně anulovat a prohlásit, že k němu nikdy nedošlo," vykládal vítězoslavně Přemysl.

„To je pravda," připustil biskup Daniel váhavě a rychle uvažoval, kdo mohl tuhle kličku Přemyslovi poradit. Měl zlost, že se panovník neobrátil přímo na něj, ale pravděpodobně si napřed všechny okolnosti zjistil a teď ho poučuje jako žáka. Neměl rád, pokud mezi něj a panovníka vstupovali jiní preláti, aby si vysloužili vděčnost českého krále. Navíc šlo zjevně o záležitost, za jejíž řešení byl český král ochotný odměnit se mimořádně štědře. Biskupu Danielovi bylo zřejmé, že se Přemysl chce Adléty zbavit, neboť sňatky ve čtvrtém stupni příbuzenství bez papežova souhlasu uzavíraly panovnické rody běžně a nikoho to nikdy netrápilo. Pokud měl z téhle záležitosti vytěžit něco pro sebe, musel dělat okolky. Proto přísně upozornil: „Takové věci se bohužel stávají. Ale není to chyba tak fatální, aby se nedala napravit. Zvláště panovnickým rodům vyjde církev ochotně vstříc. Stačí požádat papeže, aby udělit dispenz dodatečně." „Zdá se, že mi nechceš rozumět, kněže biskupe! Poslechni si tedy tuto zprávu a pak si vyber, jak se zachováš. Francouzský král Filip August před několika měsíci zapudil ze stejného důvodu ženu, s níž omylem uzavřel sňatek. Pařížský arcibiskup přesně podle kanonického práva jejich sňatek anuloval. Vzápětí pak požehnal novému sňatku svého panovníka, který je podle zákona božího i lidského čistý a nezpochybnitelný."

„Rozumím," povzdechl si těžce biskup Daniel. Věděl o tomhle případu, který pobouřil řadu učených teologů. Francouzský král se nejprve zbavil arcibiskupa, který jeho sňatek anulovat nechtěl, vzápětí na jeho stolec dosadil svého kaplana a ten mu vyhověl. Protože šlo o věc pobuřující, papežská stolice francouzského krále veřejně odsoudila a dokonce hrozila, že na něj uvalí církevní klatbu. Biskup Daniel si uměl spočítat, jak obtížné břímě klade český král na jeho bedra. Proto se ještě jednou pokusil urovnat celý ten nepříjemný problém smírně. „Odpusťte mi, vznešený králi, musím vám přednést ještě jeden argument." Říkal to, i když věděl, kolik riskuje. „Nejde přece jen o Adlétu, ale také o dědice českého trůnu. Máte jediného syna. Pokud anuluji váš sňatek, budete muset požádat papeže, aby vašeho syna Vratislava legitimizoval, neboť jinak bude podle kanonického práva levobočkem. Nenarodil by se z manželského lože. Bastard, jak víte, nemá právo usednout na královský trůn. A buďte si jistý, že papež s největší pravděpodobností Vratislava nelegitimizuje. Celkem oprávněně bude žádat, abyste anulaci sňatku s Adlétou zrušil. Rozmyslete si prosím, co hodláte podniknout. Jde přece také o vašeho syna a následníka trůnu!"

„Nemíním přenechat trůn slavných přemyslovských předků bastardovi," chladně zavrtěl hlavou Přemysl. „Nebudu papeže o nic žádat. Anuluješ sňatek a uspokojíš mé svědomí, obtížené hříchem, nebo se postavíš proti svému králi?" Skoro tím vyrazil Danielovi dech. Biskupa totiž ani ve snu nenapadlo, že by se Přemysl chtěl zbavit i syna Vratislava. Měl jen jeho a nebyl nejmladší. Co když mu nová manželka syna nedá? Tím spíše, že ani mladší bratr Vladislav Jindřich se svou Heilwidou dítě neměl. A jak se důvěrně dozvěděl od olomouckého biskupa, přes zbožné modlitby Bůh Heilwidě nejspíše nedopřeje požehnání toho, aby obtěžkala. Biskup Daniel sám měl dva syny, a i když se s jejich matkou často hádal, neuměl si představit, že by je zavrhl. „O čem přemýšlíš, kněže biskupe?" vytrhl ho z úvah netrpělivý a hodně zlostný Přemyslův hlas. „Pokud onen hřích opravdu tolik trápí vaše svědomí, je povinností biskupa udělat vše, aby se jeho panovník netrápil," uklonil se Daniel zdvořile. Věděl, že nemá jinou možnost. „Dobrá. Zatím si nech tu věc pro sebe. Považuj ji za zpovědní tajemství, dokud nedám pokyn, abys sňatek s Adlétou anuloval. Veřejně a přede všemi. Doufám, že to bude brzy."

Ještě dříve, než jarní slunce rozehřálo poslední ostrůvky pozdního zimního sněhu, se na dvoře uherského krále znovu objevili vyslanci českého krále. Vedl je syn pána z Prčice Vítek mladší z Blankenberga. Byl to mladý schopný rytíř, který získal díky sňatku rozsáhlé majetky v sousedství pasovského biskupa. Uherský král Emerich si vyslechl Přemyslovu žádost o ruku jeho sestry Konstancie. Byl jí nesmírně překvapen. Nechal si vysvětlit všechny okolnosti anulace sňatku s Adlétou a pak požádal české vyslance, aby mu nechali týden na rozmyšlenou. Představa tak blízkého spojenectví s českým králem se mu nesmírně zamlouvala a čas, který si vzal, nepotřeboval k tomu, aby nabídku promýšlel, ale aby o ní promluvil se svou sestrou. Znal Konstancii. I když byla mladá, byla chytrá a pyšná. A nic nebylo pro panovníka obtížnější než vládnout chytrým a pyšným ženám. Jeho manželka, která se jmenovala rovněž Konstancie, byla dcerou aragonského krále Alfonse a byla stejná. Proto ji tolik miloval. Na světě nebylo nádhernějšího tvora než vzpurná, vášnivá a divoká manželka nebo kůň. „Nikdy!" protestovala Konstancie, sotva jí o Přemyslově návrhu pověděl. „Anulace… Co to je? To je stejné, jako když vyženeš psa. Nechci manžela, který se chová takhle podle ke své první ženě. Až se mu nebudu líbit, třeba mě vyžene taky a přivede si zase jinou. Ne, to není muž pro uherskou princeznu." „Musím tě vyvést z omylu, má drahá," přísně zamítl její výtky král Emerich. „To je muž pro uherskou princeznu. Pro mou politiku není lepšího spojence, než je český král. A aby tě nevyhnal, o to se budeš muset postarat ty sama. Ostatně, kde bereš jistotu, že by tě jiný manžel nevyhnal taky? Pokud se budeš takhle mračit a hádat, vyžene tě každý!" „Aha, můj královský bratr je dneska vtipný!"

„A má vznešená sestra je zase drzá! Existuje něco jako boží desatero, pokud jsi o něm neslyšela. A ty mne budeš poslouchat, rozumíš." „Měl bys požádat ostřihomského arcibiskupa, aby tě vzdělal v základech křesťanské víry," ušklíbla se Konstancie jízlivě. „V desateru se praví, že děti mají poslouchat své rodiče. Že by měly mladé dívky poslouchat své bratry, o tom tam není jediného slova!" Konstancie uměla svého bratra vyprovokovat a on se obvykle nechal. Ti dva se spolu často pohádali tak, že jejich křik byl slyšet z oken paláce až na nádvoří. Ale tentokrát zůstal král Emerich klidný. Stále více se sžíval s představou, že jeho švagrem bude český král. Tahle myšlenka se mu líbila o to víc, že se nelíbila jeho sestře. Nechtěl jí ublížit a nikdy ji nenutil k něčemu, čím by trpěla, ale rád si prosadil svou. Významně pokračoval: „Byla bys špatný prelát, má milá. A jsi špatná sestra i špatný poddaný. Když náš slavný otec Béla umíral, odkázal vládu v zemi mně a současně mi do rukou svěřil péči o celou rodinu. Pamatuješ, co řekl? Postarej se o své sestry, jako bych to udělal já." „Otec by mne nikdy neprovdal za ženatého muže!" „Přemysl není ženatý. Církev jeho sňatek anuluje. Podle svatební smlouvy bude tvůj syn, pokud mu ho porodíš, dědit trůn českých králů. Nechá tě korunovat českou královnou. A navíc, je to hezký muž a vynikající rytíř. Ještě něco?" „Znám hezčí," odsekla trucovitě.

„Ale také ošklivější," upozornil významně. „Jestli mě budeš štvát, provdám tě za bosenského bána Chržka." Bosenský bán byl mírně slabomyslný, měl okurkovitý nos a na tváři jakousi červenou vyrážku. Konstancie věděla, že hovor končí. Pokud její bratr pronesl něco podobného, bývala to tečka. Věděla, že ji má rád, ale věděla také, že je tvrdohlavý a občas udělá něco, nad čím zůstával rozum stát. „Poslyš, Imre," řekla úplně jiným hlasem a uchopila ho naléhavě za ruku, „přece mi opravdu nechceš ublížit? Slibuji, budu o tom přemýšlet. Ale nechtěj, abych tady na místě souhlasila. Vždyť já ho vůbec neznám. Dej mi trochu času." „Stačí, že ho znám já!" „Tak si ho vezmi ty!" zaječela a utekla. Když o několik dnů později opouštělo české poselstvo Uhry, odnášelo si trochu vyhýbavou odpověď. Král Emerich vzkazoval Přemyslovi, že by si podobné cti nesmírně vážil, ale že by byl rád, kdyby se nejprve seznámil s Konstancií, protože chce mít jistotu, že jejich sňatek nebude jen spojenectvím dvou velikých panovníků, ale že také přinese štěstí jeho sestře, kterou nesmírně miluje.

„Chce mě poznat, pozná mě," ušklíbl se Přemysl, když mu Vítek mladší z Blankenberga tlumočil, co na dvoře uherského krále vyjednal. V duchu však cítil trochu zklamání. Jenže byl dostatečně zkušený, aby věděl, že ženská láska se rodí jinak než mužská. Vlastně by měl být rád, že Konstancie dělá drahoty. To znamenalo, že nekalkuluje pouze s královským titulem. I když si uměl její váhání rozumem vysvětlit, cítil rozechvění a nejistotu. Konstancie pocházela z královského rodu, a když s ní v Prešpurku hovořil, mluvila sice mile, jenže ani stínem nedala najevo zájem. Byla krásná, až se tajil dech, a tolik se podobala své tetě. Ale to ještě neznamenalo, že to je dívka rozumná. Mohla být hloupá, povrchní, panovačná. Přemysl se modlil, aby taková nebyla. Aby jeho lásku opětovala s vášní, jakou mu Adléta nikdy dát neuměla. Za okny se probouzela jarní příroda, na stromech rašily pupeny, ptáci na nebi zpívali a Přemysl téměř šílel touhou po Konstancii. V noci, když usínal, si ji představoval, jak stojí nahá u jeho lůžka a sklání se nad ním, aby ho políbila. Představoval si, jak ji strhává k sobě, svírá její tělo, hladí její půvabná ňadra a vstupuje do ní. Věděl, že takhle to nemůže nechat. O tři týdny později se s Konstancií setkal ve Znojmě na dvoře svého bratra Vladislava Jindřicha. Souhlasila, že si s ním promluví. Přijela v doprovodu ostřihomského arcibiskupa Gejzy, neboť bratr velice dbal na její čest. Kdyby nakonec z námluv sešlo, nemohl připustit, aby se cena jeho sestry jako nevěsty v očích jiných panovníků snížila. Arcibiskupova přítomnost zaručovala, že setkání proběhne v duchu křesťanské zdrženlivosti a cudnosti a že nedojde ke hříchu. Oficiálně přijela Konstancie do Znojma na pozvání Heilwidy, aby se účastnila velké slavnosti, kterou znojemská kněžna pořádala k prvnímu výročí své svatby.

„Vy jste tady také? Ale jaká to náhoda!" prohlásila Konstancie, když se s Přemyslem setkala ve velkém sále znojemského hradu. Oslovila ho první, což bylo samo o sobě na pováženou. Přemysl si znovu ověřil, že je opravdu krásná a jeho letmé vzpomínky nic nepřikrášlily. Šílel touhou, ale to neznamenalo, že by byl ochotný stát se nástrojem jejích rozmarů. Ani nejkrásnější ženě světa nebyl ochotný ustupovat, protože byl český král a cítil odpovědnost za svůj lid. Českým zemím vládli Přemyslovci a nikoli rozmazlené holky. „Ani já nečekal, že se tu s vámi setkám," pronesl zdvořile, nepatrně se uklonil a dodal, že určitě bude ještě příležitost promluvit si. Pak ji opustil. Konstancie stáhla rozmrzele obočí a sledovala jeho rozložitá záda, která mizela v davu hostů. Měla by se urazit. Jenže dobře věděla, že si to zavinila tak trochu sama. Obdržela velice zdvořilé Přemyslovo pozvání, které přijala. Bylo asi hloupé hrát si s ním. Bylo to zřejmě muž věcný a pánovitý. Překvapeně si uvědomila, že ji tohle zjištění neodrazuje, spíše naopak. Možná by byla ochotná poslouchat muže, jako byl Přemysl. Snila o budoucím životě a představovala si, jakou lásku prožije. Vždycky byla přesvědčená, že ten, kdo by ji opravdu miloval, jí nechá svobodu. Teď ji najednou ovládl pocit, že by spíše mohla milovat někoho, koho by musela poslechnout. Natáhla ruku k panošovi, který procházel kolem, a vzala si od něj číši vína. Napila se a cítila zvláštní pocit nejistoty. Pomalu kráčela sálem a očima hledala Přemysla. Stál u sloupu vedle krbu a živě se bavil s ostřihomským arcibiskupem. Udělala ještě několik kroků, než si jí arcibiskup Gejza všiml. Nepatrně se jí uklonil hlavou, uchopil Přemysla za předloktí a vydal se s ním ke Konstancii. „Nevím, zda znáte sestru našeho vznešeného krále Emericha," hovořil melodickým hlubokým hlasem. „Tohle je Konstancie, urozený králi."

Přemysl se jí kratince zadíval do očí. Postřehl v nich očekávání a také náznak pokory. Usmál se, byl spokojený. Pak prohlásil, že bylo jistě božím záměrem, aby se setkali. „Je to možné," přisvědčil laskavě arcibiskup. „Rody Arpádovců a Přemyslovců spojovalo přátelství vždycky. Uherské princezny jsou v křesťanském světě ty nejkrásnější a mnohokrát si vaši slavní předkové brávali dcery uherských králů za manželky. Kdo ví, zda i toto setkání nepřinese něco dobrého oběma stranám. Nechám vás, abyste si spolu mohli promluvit." Uklonil se a zamířil pryč. Přemysl nespěchal, stál proti Konstancii, klidně se na ni díval, ale mlčel. Mlčela i ona. Napadala ji spousta věcí, ale zdálo se jí, že ani jedna není vhodná. Jenže Přemysl mlčel dál. Nakonec to nevydržela a pokorně navrhla: „Co kdybychom začali znovu… Přemysle?" „Po ničem jiném netoužím," odpověděl dvorně a gestem ji vyzval, aby se usadili ve výklenku u okna. Nechal si rovněž donést víno, a když služebník zmizel, odvázal od opasku kožený váček, otevřel ho a vytáhl nádherný zlatý prsten. Byl zhotovený ve tvaru sepjatých rukou a mezi propletenými prsty bylo vsazeno několik malých rubínů. Ukázal ho Konstancii. V jeho hlase postřehla náznak nervozity. Přesto hovořil pevně a autoritativně: „Nechci ztrácet čas zbytečnými řečmi, urozená Konstancie. Požádal jsem krále Emericha o vaši ruku. Neznám vás, ale jste krásná. Je ale ještě jeden důvod, proč jsem si vás vybral. Vaše teta Alžběta mi vždycky radila, abych zapomněl na nevěsty s německou krví, protože uherská je mnohem ohnivější. Jsem muž v nejlepších letech a myslím, že je na čase, abych si tvrzení vaší tety ověřil. Přijmete tento prsten?" „Jste přesvědčený, vznešený králi, že později nebudete své volby litovat? Budete ochotný stát si ve svém slibu až do smrti?" odpověděla vážně. Cítila, že má trochu stažené hrdlo. Jako by na ni padla celá vážnost toho okamžiku. V hlavě měla zmatek a nenapadalo ji nic chytřejšího. „Ale to přece záleží na tobě, milá Konstancie," odpověděl Přemysl a usmál se. Toporná vážnost z něho jakoby zázrakem spadla. Uchopil ji za ruku a něžně pohladil. „Na tuhle ruku by se můj prsten opravdu hodil."

Zachvěla se a tiše souhlasila, aby ho navlékl. Chlad zlata jí vrátil rozvahu. Přijala prsten a došlo jí, že teď už není cesta zpátky. I z ní spadly rozpaky. „Já ale nejsem jako má teta," upozornila okamžitě. „V čem?" „Na otcově dvoře se říkalo, že když vstupovala do manželství, nebyla už dávno pannou. Na rozdíl ode mne." „Víš, milá Konstancie, co někdy tvrdí čeští mládenci? Pokud při svatební noci zjistí, že jejich nevěsta je panna, mají právo sňatek prohlásit za neplatný, protože ta holka zjevně nestojí za nic, když se jí ještě žádný nezmocnil." „Proč mi to říkáte?" „Že tvá teta možná věděla, co dělá. Dobrý vojevůdce si raději ověří místo k boji dříve, než vede vojsko do bitvy." „Odpustíte mi mou prostořekost? Vaše nápady mi připadají nevhodné." „To je možné. Ale s láskou je to stejné jako v bitvě. Jen ten, kdo útočí, vyhraje." „Pokud já vím, součástí každé bitvy je i pevná obrana." „Já jsem zvyklý útočit. Obranu přenechávám druhým," zasmál se Přemysl. „A obrana je dobrá jen tehdy, pokud má nějaký smysl." „Bránit počestnost smysl má!" „Vaše teta byla krásná, chytrá a zjevně si to nemyslela." „Možná proto, že ji nedoprovázel ostřihomský arcibiskup."

Přemysl jí pevně stiskl ruku a s konejšivou převahou pošeptal: „Dobře jsem mu zaplatil. Jeho oči budou slepé." Konstancie zrudla a chtěla vyskočit. Ale Přemysl ji držel pevně a bylo to až příliš krásné. V noci Konstancie přišla do jeho ložnice a ráno musela šťastně konstatovat, že je o jejím životě rozhodnuto. I ona se zamilovala.

Autor: Redakce

25.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Do chřtánu vulkánu: geologové kopnou do sopky i příští rok

Cheb – Vyhloubit několik metrů dlouhou štolu a nechat veřejnost nahlédnout do chřtánu vulkánu. To je projekt, na kterém už několik měsíců pracuje Geofyzikální ústav Akademie věd v Praze. Geologové už dokonce část bývalé štoly z 19. století ve vyhaslé sopce Komorní hůrka vyhloubili. Nyní už je jasné, že projekt bude zdárně pokračovat i v příštím roce, kdy na něj Akademická rada Akademie věd věnuje dalších 200 tisíc korun.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Trump vybral za ministra práce šéfa fastfoodového řetězce

Washington - Budoucí americký prezident Donald Trump chce do čela ministerstva práce dosadit ředitele fastfoodového řetězce Andrewa Puzdera. Trumpův štáb to ve čtvrtek oznámil v tiskové zprávě. Puzder stojí v čele společnosti CKE Restaurants Holdings, na volební kampaň newyorského miliardáře přispěl v květnu částkou 150.000 dolarů (3,8 milionu Kč).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies