VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (50. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize šesté s vročením 1198-1199, kapitola 50…

28.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Papež Inocenc byl rázný muž a kardinálům v kurii vládl pevnou rukou. Dokázal prosadit svou vůli, a to způsobem, že se nikdo necítil poškozený. I ty nejlínější preláty dokázal strhnout, aby se začali mnohem vehementněji zasazovat o církevní práva. Když k nim hovořil o tom, že jsou služebníky Ježíše Krista a papež byl předurčen k tomu, aby vládl celému křesťanstvu, poslouchali ho s oddaným svitem v očích. Papež Inocenc věděl, co dělá. Požadavky, které vznášel vůči křesťanům, nebyly nikdy osobní. Pokud prohlašoval, že císař má podléhat papežovi, jedním dechem dodával, že stejně tak mají králové podléhat arcibiskupům a knížata biskupům. K reformě papežské kurie přistoupil rychle, protože potřeboval mít krytá záda k dalšímu kroku. Usiloval o obnovu papežského státu, a to nejen ve vlastním Římě, ale i na okolních italských územích, která dříve papežové vlastnili. Inocenc byl rázný, ale nedůvěřivý. Se svými skutečnými záměry se nikomu nesvěřoval, neprozradil je ani sboru učených kardinálů. V celém Andělském hradě existoval jediný muž, jemuž věřil a s kterým se tajně radil. Jmenoval se Júsúf ar-Rášíd a byl to maurský Žid. Přijal křest a v papežské kurii ho znali jako bratra Josefa. Inocenc ho pověřil péčí o louče, svíce a krby v jeho osobních komnatách. To bratru Josefovi umožňovalo přístup ke Svatému otci.

Inocenc dbal na to, aby nikdo neměl o jejich schůzkách ani tušení. Obával se, aby Júsúfa někdo nezavraždil. Jed a dýka byly v Andělském hradě používány stejně často jako misál nebo svatý kříž. Júsúf byl učenec. Ale trochu jiný než křesťanští teologové a filozofové. Prožil hodně, jeho židovské rodiče zavraždili při pogromu, vychovali ho Maurové a jako vyznavač Alláha měl dvě ženy, které zemřely na mor. Nakonec upadl do zajetí aragonského krále a dal se pokřtít. Přemýšlel jinak než ostatní papežovi služebníci a přicházel na řešení, která nebyla ovlivněna slepou vírou. „Já bych radil počkat, Svatý otče," vykládal polohlasně Júsúf a přitom čistil bronzový svícen na papežově stole. „Čím později vstoupíte do sporu mezi oběma římskými králi, tím lépe." „Já vím, že máš pravdu. Jenže má trpělivost je vystavena těžké zkoušce. Kdybych měl alespoň nějaký rozumný argument, který by mou nedočkavost zkrotil." Zvedl ze stolu dva pergameny, každý uchopil do jedné ruky, aby naznačil, že jejich váha je stejná. Věděl, že Júsúf četl oba. Byly to nabídky římských králů, co jsou ochotni papežovi poskytnout, pokud je veřejně uzná. „Osud se neřídí rozumem," pokrčil rameny Júsúf. „To jen lidé si myslí, že vědí, co mají udělat." „Já jsem papež," upozornil významně Inocenc. Tenhle argument používal rád, i když věděl, že na Júsúfa neplatí.

„Ani papež nemůže v téhle chvíli tušit, jak se věci vyvinou," potvrdil Júsúf svou okázalou svobodomyslnost. „O co jde církvi? Aby dokázala, že běh křesťanského světa se řídí z Říma. V tom případě nemá cenu podporovat Filipa Švábského, neboť je v téhle chvíli tak silný, že by jeho úspěch nikdo nepřipsal vám. Dobře vím, že Ota Brunšvický je vám sympatičtější, neboť je slabší. Ovšem on je tak slabý, že ani vaše podpora ho v téhle chvíli nezachrání. Jediné, co se pro něj dá udělat, je získat na jeho stranu spojence. Ovšem tajně. Co třeba ten český král?" „Přemysl? Jistě, to by byl užitečný spojenec. Ale s Přemyslovci bylo vždycky těžké pořízení." „Do Říma míří pražský biskup Daniel, aby se očistil z jakéhosi hloupého nařčení. Zbavte ho toho obvinění. A nic za to nechtějte." Inocenc chvíli uvažoval. Tohle byla rozumná cesta. V očích celého křesťanstva musel vystupovat nestranně. Byl přece spravedlivým zástupcem božím. Za jeho pontifikátu se s přízní papeže kupčit nebude. Tedy nikoli tak, aby to bylo zjevné. Nuncius mu donesl z Prahy zprávu, že český král je nesmírně paličatý muž. Cesta k tomu, jak Přemysla získat pro své záměry, byla určitě v tom, jednat autoritativně, ale současně ukázat jistou velkorysost a v drobnostech ustoupit.

„Jen český král ale stačit nebude," upozornil papež. „Zkus chvíli leštit zase jiný svícen. Tenhle už je jako zrcadlo, nevidíš?" „Nevšiml jsem si. Práce mne tak zaujala," odpověděl Júsúf a nedalo se poznat, zda hovoří vážně, anebo ironicky. Ani Inocenc nedokázal vždycky přesně pochopit myšlenky svého služebníka. Júsúf postavil svícen na stůl a uchopil do ruky druhý. Přitom zavadil o hromadu listin, svinutých do roliček a naskládaných do pyramidy na sebe. Rozsypaly se po stole a několik spadlo na podlahu. „Všiml jste si, Svatý otče? Zavadil jsem jen o tu spodní, ale rozsypaly se všechny. S českým králem to je stejné. Má spojence a přátele. Pohne-li se on, pohne se mnoho jiných. Je lepší soustředit se na základnu stavby než ji bořit od střechy. Můj maurský pán to dělával stejně." „Byl to nevěřící," pokáral ho papež. Znal ale Júsúfa a věděl, že uctivější nebude. Právě to považoval za jeho největší přednost. „Můj maurský pán byl mocný vládce. I když vládl pevnou rukou, většinu času se bavil a studoval. Byl nesmírně učený. Říkával, že vládnout se má jen tak, aby panovník mohl žít v rozkoších. Jinak by přece neměla jeho vláda smysl. I on bořil domy od základů. Tvrdil, že týden si má panovník rozdělit tak, aby jeden den věnoval záležitostem své vlády, jeden Alláhovi, dva učenosti a tři svému harému." „Neumím si představit, jak bych mohl tuhle radu využít," usmál se papež Inocenc. Byl to upjatý muž a jedině Júsúf ho dokázal opravdu pobavit.

„Moudrá rada není kaše v misce. Nevystydne, nezkazí se a není třeba ji sníst ihned," uklonil se zdvořile Júsúf. „Rozhodl jsem se vyhlásit křížovou výpravu," změnil papež téma hovoru. „Vlastně vyhlásili ji už mí předchůdci, ale smrtí císaře Jindřicha se přípravy zastavily. Ve Svaté zemi bylo prolito příliš mnoho krve na to, abychom nechali Kristův hrob v rukách nevěřících. Alespoň tohle mi snad rozmlouvat nebudeš? Tady by trpělivost žádné ovoce nepřinesla. Čím později na nevěřící zaútočíme, tím obtížnější to pro křesťanstvo bude. Býlí zakoření a naše meče budou mít víc práce. Bůh je s námi! Musíme získat zpátky Jeruzalém." „Jeruzalém byl svatým městem mých židovských rodičů, stejně jako mého prvního pána, který byl muslim, a je svatým městem i vás, který jste hlavou křesťanstva. I já jsem křesťan, a proto mi nezbývá nic jiného než s vámi souhlasit." „Co zase znamená tahle divná odpověď?" „V době, kdy císař Barbarossa vytáhl na křížovou výpravu, sloužil jsem ještě muslimům. Můj pán se mne tehdy ptal, zda má svými ozbrojenci přispět k obraně Jeruzaléma. Tvrdil, že trpělivost žádné ovoce nepřinese. Čím později na nevěřící zaútočí, tím obtížnější to pro muslimy bude. Býlí zakoření a jejich meče budou mít víc práce. Alláh je však prý s nimi!" „Raději už jdi," zabručel papež Inocenc, tentokrát doopravdy rozmrzelý. S Júsúfem to bylo těžké. Během života se modlil ke třem různým bohům a chyběla mu víra. Proto byly jeho rady cenné, ale často také protivné. Papež Inocenc byl pragmatický muž a věděl, čeho chce dosáhnout. Utěšoval se, že jemu víra nechybí a vše, co dělá, koná pro větší slávu boží. O týden později nechal upálit dva římské patricije, kteří se veřejně vysmívali chystané křížové výpravě a tvrdili, že do Jeruzaléma křižáci nikdy nedorazí.

Oslavy narození Ježíše Krista byly toho roku na Pražském hradě obzvláště slavnostní. Nešlo jen o liturgický svátek, Přemysl současně slavil druhý rok na stolci přemyslovských předků. Stal se dědičným českým králem a už půl roku byl ženatý s krásnou Konstancií. Ale byl ještě jeden důvod, proč byl ten den mimořádný. Končil se rok jedenáctistý devadesátý devátý a celé křesťanstvo čekal první rok nového století. Od narození Páně již třináctého. Již během jara a léta se celou křesťanskou Evropou šířil neklid. Stále hlasitěji se ozývaly hlasy, že věřící hřeší již příliš a Bůh je potrestá. Dvanácté století bude posledním a pak přijde Apokalypsa a spaseni budou jen ti, kteří učiní pokání, vzdají se majetku a přestanou hřešit, a to jak tělesně, tak i ve svých myšlenkách.

„Bláhoví, dvanáctka je boží počet. Dvanáct bylo apoštolů. Dvanáct bylo století, která dal Bůh křesťanům, aby po celém světě šířili jeho poselství. Ale co se stalo? Kristův hrob jsme nechali v rukách nevěřících a sami se chováme hůře než pohané!" horlili po venkově kazatelé v odraných kutnách. Putovali bosí, byli hubení, špinaví a neochvějní ve svém přesvědčení. „Svatý otec je zneklidněný, a proto vyhlásil novou křížovou výpravu. Získáme Kristův hrob zpět. Věřte církvi a neposlouchejte falešné proroky! Vzpomeňte, jak dopadli Sodomští, když zavrhli pravého Boha," oponovali venkovští faráři, kteří teď mívali na bohoslužbách lidí mnohem více, než chodívalo dříve. Často se tam všichni ani nevešli a mnozí stáli venku a otevřenými dveřmi poslouchali slovo boží. „Přestaňte hřešit!" nabádali preláti křesťany. „Vzdejte se majetku a odevzdejte ho za spásu své duše církvi." „Přestaňte hřešit!" nabádali křesťany potulní kazatelé. „Vzdejte se majetku a zničte ho, jen tak budete spaseni, neboť pouze chudých bude Království nebeské!" Zmatek ovládal i urozené rodiny. Rytíři omezili drancování a mnozí dokonce ukryli meče. Jejich ženy věnovaly štědrá beneficia kostelům a ty nejbohatší dokonce zakládaly nové řeholní domy a chrámy. Nikdo nepamatoval, že by křesťanstvo ovládla taková touha po zbožnosti jako na podzim toho roku, kdy se očekával konec věků.

„Myslíš, že jsme zhřešili?" optala se Konstancie jednou večer na počátku adventu Přemysla. „Co tě to napadlo?" zabručel rozmrzele. Byl unavený, měl za sebou ostrou hádku s Vladislavem Jindřichem. Ten mu vyčítal, že ho sice ustanovil moravským markrabětem, ale v Olomouci stále vládnou synové Přemyslovce Oty Dětleba. Přemysl věděl, že za bratrovými stížnostmi stojí jeho žena Heilwida. Nenáviděla údělná olomoucká knížata, neboť Břetislav a Vladimír rozhlašovali, že Moravě se vládlo vždycky z Olomouce a nikoli ze Znojma. A po pravdě řečeno, i Přemyslovi ti dva v poslední době vadili. Nějak příliš zvedali hlavy. Musel se rozhodnout a neměl náladu na manželčiny nářky a už vůbec ne na zpytování svědomí. „Co když opravdu přijde konec věků?" pokračovala. Její tvář teď připomínala obličej malého vyděšeného děvčátka. V posledních dnech byla Konstancie nervózní a zdaleka se neusmívala tolik jako dříve. „Tuhle hloupost ti namluvil zpovědník, že mám pravdu?" „Otec Michael je učený muž. Neříká hlouposti," bránila ho. Zpovědníka Michaela si přivedla Konstancie z Uher a Přemysl ho podezříval, že tajně posílá zprávy o české politice jejímu bratru Emerichovi. Teď měl důvod proti němu zakročit. Druhého dne nechal otce Michaela spoutat a v doprovodu ozbrojenců ho poslal zpátky do Uher. Teprve na zemské hranici ho ozbrojenci zbavili pout a jejich velitel mu opakoval Přemyslovu hrozbu, že pokud by se odvážil vrátit, přijde o hlavu. Konstancie to Přemyslovi vyčetla. Bylo to poprvé, co se doopravdy pohádali. Křičela jako zbavená smyslů a pak dostala hysterický záchvat. V té chvíli vypadala stejně jako Adléta. Přemysl si jí přestal všímat. Dva dny spolu nepromluvili. Teprve další večer se Konstancie objevila v Přemyslově ložnici. Přišla sama, nezval ji a ani ona se předem neohlásila. Vrazila dovnitř a zářila štěstím. Vrhla se mu kolem krku a omluvila se mu. „Měl jsi pravdu, otec Michael je hlupák. Žádný konec věků nebude a my jsme nezhřešili," chrlila ze sebe šťastně.

Přemysl ji začal ihned svlékat, protože dostal chuť vybít svou mužskou touhu. Vždyť už tolik dní se svou ženou neležel. „Počkej," odstrkovala ho. „To tě ani nezajímá, proč jsem změnila názor?" „Zajímá," souhlasil laskavě, ale dál pokračoval ve svém snažení. Jindy mu Konstancie vycházela ochotně vstříc, ale dneska ne. „Vím nezvratně, že konec věků nenastane," bránila se, a čím byl neodbytnější, tím obratněji se mu snažila vykroutit z náruče. „Dostala jsem boží znamení. Ale jestli toho hned nenecháš, nic už ti nepovím!" Řekla to způsobem, že ho to zarazilo. Cosi ho nejasně napadlo, ale nechtěl doufat, aby pak nebyl zklamaný. Přesto jí přestal vyhrnovat suknici a pohladil ji po tváři. „Tak povídej, má lásko." „Jsem těhotná!" vykřikla šťastně, protože to už nemohla vydržet. „Pokud Bůh dopustil, abych obtěžkala, znamená to, že za měsíc nepřijde Apokalypsa. To by nemělo logiku. Pokud nosím pod srdcem tvé dítě, znamená to jistě, že ho i porodím. A to bude až v létě. Rozumíš? Bůh svět křesťanů nezatratil." „Miluji tě," řekl prostě a políbil ji. Teď to byla Konstancie, kdo byl nedočkavý, aby tu krásnou chvilku zpečetili společnou rozkoší. Druhého dne poslal Přemysl vojsko na Moravu a na svatou Lucii české oddíly pronikly za hradby olomouckého hradu. Vladimír Olomoucký padl při obraně a jeho bratr Břetislav zemřel o několik týdnů později v žaláři. Přemysl však nemínil vyhovět svému bratrovi a především ne jeho ženě Heilwidě. Olomouc si ponechal a začal se titulovat jako olomoucký kníže, i když formálně podléhal moravskému markraběti. Upevňoval svou moc.

Ze všech moravských Přemyslovců zůstal už jen jediný. Šlo o syna olomouckého údělného knížete Břetislava, který studoval v Basileji. Jmenoval se Sifrid a otec ho určil pro církevní službu. Sifrid se vzdal nároků na údělné knížectví a Přemysl mu za to slíbil ochranu a výnosné obročí v Olomouci. Potíže s moravskými příbuznými, které po celá dvě století oslabovaly přemyslovský rod, byly minulostí. Zmizely společně s koncem 12. věku. Život šel dál, i když potulní kazatelé měli v jedné věci pravdu. Už nikdy to nebylo takové jako dříve. Bůh totiž ve svém neskonalém milosrdenství křesťany nepotrestal a ti proto hřešili ještě více.

Autor: Redakce

28.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies