VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (52. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize sedmé s vročením 1200-1204, kapitola 52…

30.9.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Vojsku, které český král poslal na pomoc Filipovi Švábskému, velel Smilův syn Častolov. I když byl mladý, byl to schopný válečník, což několikrát dokázal, když musel bránit rodové državy v severních Čechách v časech, kdy byl jeho otec Smil ve vyhnanství spolu s Přemyslem.

Častolova přijal osobně římský král.

„Vážíme si vojenské podpory tvého pána, i když bychom raději viděli v čele českého vojska jeho. Ale rozumíme tomu, neboť má jistě své starosti, a proto oceňujeme, jak početné vojsko nám svěřil, aby hájilo naše spravedlivé zájmy v říši. Chceme, abys českého krále ubezpečil, že je nám líto toho, co provedl Michal z Leutkirchenu. Před celým křesťanským světem prohlašujeme, že on nebyl naším vyslancem, i když se do té role pasoval. Byl obyčejným poslem."

To byla samozřejmě lež, ale s tím si nikdo těžkou hlavu nedělal. Podstatné bylo, že to Filip Švábský řekl. Na dobrých vztazích s Přemyslem mu záleželo mnohem víc než na životě toho hlupáka. Filip uznával, že Přemysl jednal jako rytíř a z hlediska kodexu rytířské cti mu nebylo možné vytknout ani to nejmenší. Přemyslovo rázné jednání mu dokonce do jisté míry imponovalo. Kromě toho souboj posvětila církev. Tím to celé považoval za uzavřené.

Nikoli však míšeňský markrabě Dětřich. Už před časem se dohodl s pražským kanovníkem Arnoldem, že zůstane v Římě a bude vznášet další a další stížnosti na biskupa Daniela a také na českého krále. Dokonce mu poskytl určité finanční prostředky. Nezávisle na tom se vedl spor Adléty. Ta žádala zrušení anulace svého sňatku a tím také zneplatnění Přemyslova sňatku s Konstancií Uherskou.

„Michal z Leutkirchenu se opravdu zachoval jako mimořádný hlupák," liboval si Júsúf, když leštil svícen, který stával na stole Svatého otce. Papež Inocenc souhlasil. „I prohlášení krále Filipa je zajímavé," pokračoval Júsúf. „Znamená totiž, že si není zcela jistý Přemyslovou věrností."

„Dobře ví , že dokud bude ve hře Adléta, poslední slovo bude mít papežská kurie," souhlasil spokojeně Inocenc. „Vyslanec Filipa Švábského se na mne znovu obrátil s žádostí, abych Štaufa uznal jako jediného římského krále."

„Co s tím pražským kanovníkem? Už začíná být obtížný. V listinách kardinála Bertrána jsem objevil další jeho stížnost. Biskup Daniel nebyl podle kanovníka ustanoven do úřadu legálně, protože mu investituru udělil kníže Vladislav Jindřich, i když toto právo příslušelo císaři a místně příslušnému arcibiskupovi."

„To má pravdu, i když správně by měl říci, že to právo přísluší císaři a papeži. Uděláme ještě jeden vstřícný krok vůči českému králi. Ale poslední! Pak přitvrdíme. Zítra nařídím kardinálu Bertránovi, aby kanovníku Arnoldovi nařídil pod hrozbou exkomunikace věčné mlčení. Už žádné další stížnosti na biskupa Daniela."

„A co s Adlétou?"

„Její stížnost má na starosti kardinál Poggiorino. Dám mu pokyn, aby Adlétě odpověděl, že se její věcí papežská kurie intenzivně zabývá a že její manželské nároky zvažuje, neboť v nich shledává jisté oprávnění, které je však třeba pečlivě přezkoumat z hlediska kanonického práva, jež je velice složité a je nutno vyžádat si stanoviska nezpochybnitelných učeneckých autorit."

„Jaká je cena, abyste Přemyslovu záležitost rozhodl v jeho prospěch?"

„To ještě nevím. Církev však může z jeho druhého sňatku vytěžit hodně. Mnohem víc, než nám může dát Adléta a její míšeňský bratr. A nech už ten svícen být! Kancléř se divil, že se tak blýská. Není hlupák. Příště musíš leštit něco jiného! Co třeba mříž u krbu?"

Vdova po Albrechtovi z Bogenu, Přemyslovna Ludmila, nemínila skončit někde v ústraní. I když měla zemřelého manžela ráda, neměla povahu na to, aby jí stačilo dožít ve vzpomínkách a v okázalém smutku. Přemyslovi se o svých plánech v náznaku zmínila už v Mohuči. Tajemně mu špitala, že si vyhlédla nového a nesmírně vlivného manžela. Nechtěla však prozradit jeho jméno. Problém byl totiž v tom, že byl ženatý. Měl starou a těžce nemocnou manželku. Když tohle Ludmila říkala, netušila, že bude muset čekat ještě celé tři roky. Byla však trpělivá a konečně se dočkala.

Ten, koho si vyhlédla, nebyl nikdo jiný než bavorský vévoda Ludvík z mocného rodu Wittelsbachů. Albrecht z Bogenu s ním ještě za svého života válčil a po manželově smrti pokračovala ve sporech s mocným sousedem o hranice panství Ludmila. To, že se jí líbil, nijak neumenšovalo její energii, s níž hájila rodové jmění. Láska a majetek byly dvě různé věci a jedno nesmělo podle jejího názoru utrpět újmu ve jménu toho druhého.

S Ludvíkem se Ludmila setkávala pravidelně. Byl sice o třináct let mladší než ona, ale Ludmila vypadala na svůj věk skvěle a nikdo by jí čtyřicítku nehádal. I když nebyla krasavice, jaké se opěvovaly v rytířských eposech, měla zvláštní kouzlo, jímž dokázala muže zaujmout, a pokud chtěla, i připoutat. Ludmila z Bogenu byla cílevědomá žena a dokázala své půvaby prodat.

První manželství bavorského vévody Ludvíka se nepovedlo. Žena mu porodila dvě děti, ale obě záhy po porodu zemřely. Ona sama byla neduživá a poslední roky svého života trávila na lůžku. Jejího pohřbu se Ludmila samozřejmě zúčastnila. Zúčastnila se i zádušní mše a hostiny, která po ní následovala. U tabule bavorských velmožů a rytířů byla jedinou ženou. Někteří se na ni dívali trochu káravě, protože se neslušelo, aby šlechtična zasedla mezi muže. Jiní ji ale hájili. Její synové byli nezletilí a ona vládla panství Bogenů, které bylo jedno z největších v Bavorsku. Měla tedy právo vystupovat jako vládce. Navíc byla neteří českého krále a to také něco znamenalo. Kromě toho, a na tom se shodovali všichni, byl na ni příjemný pohled.

Hostiny za mrtvé bývaly vždycky trochu zvláštní. Podávaly se vybrané lahůdky, ale rytíři jedli málo, zato hodně pili. Vínem se snažili uctít zemřelého a bylo dobrým zvykem zpít se do němoty.

„Nebudu se zlobit, pokud hostinu opustíte dříve, než skončí, urozená paní Ludmilo," řekl vévoda Ludvík zdvořile. „I tak si nesmírně cením, že jste se přišla s mou nebohou ženou rozloučit."

Ludmila věděla, že mu není úplně lhostejná. Byly to už nejméně dva roky, co spolu poprvé tancovali na dvoře římského krále Filipa Švábského. Už tam si Ludmila všimla, že se dotýká její ruky více, než by se dalo považovat za slušné.

„Proč bych odcházela?" podivila se. „Já se nepřišla jen rozloučit s vaší nebohou manželkou, ale přišla jsem také proto, abych alespoň trochu přispěla k utěšení žalu, který chováte v srdci."

Vrhl na ni kratinký zkoumavý pohled. Ludmila se tvářila jako ctnost sama.

„Až se všichni rytíři opijí, budou dotěrní. Tak je to vždycky. Vy ale nejste sklepnice, nýbrž vznešená a urozená dáma. Jenže vykládejte to opilému rytíři! Už proto, že jste neobyčejně krásná. Umím si představit, že mohou kvůli vám tasit i meč. A je tu ještě jedno nebezpečí. I vy budete pít. Vím, co dokáže víno, pokud stoupne ženě do hlavy. Nechtěl bych, abyste na můj dvůr později vzpomínala s hořkým pocitem viny."

„Jste neobyčejně ohleduplný," uklonila se zdvořile. „Vážím si toho. Ale já pít umím. A pokud budou opilí rytíři příliš dotěrní, uchýlím se pod vaši ochranu. Věřím, že mne neodmítnete."

Souhlasil, jak se na rytíře slušelo, ale bylo zřejmé, že z toho zvláštní radost nemá. Pak se zdvořile omluvil a nechal Ludmilu samotnou.

Ludmila ten večer pila velice střídmě a opatrně. Jeden nebo dva rytíři se sice pokusili obejmout ji a políbit, ale Ludmila se uměla mečem ohánět zdatně. Proti opilým mužům, kteří sotva stáli na nohách, to tak obtížné nebylo.

Za okny noční tma pomalu přecházela v ranní svítání. Nakonec přece jen vstala od stolu, ale i ona cítila vypité víno v hlavě. Trochu nejistě zamířila do čela tabule, kde seděl vévoda Ludvík. Rukou si podpíral hlavu a nešťastně si pro sebe broukal jakousi tklivou melodii. Před ním ležel převržený džbánek.

„Je na čase, abych se uchýlila pod vaši ochranu, vznešený vévodo," řekla s nepřehlédnutelnou něhou a pak se trochu nejistě posadila do prázdného křesla vedle něj. Před chvílí se z něj na zem svalil jakýsi biskup a teď chrápal na podlaze. Uchopila Ludvíka za ruku a něžně ji hladila.

„Pro vás rád zemřu," vykřikl bavorský vévoda hlasitě. Nikdo si jich nevšímal. Vévoda Ludvík byl sice už hodně opilý, ale stále ještě věděl, co dělá.

„Ani nevíte, jak vám rozumím," pokračovala konejšivě. „I já zůstala sama. Albrecht z Bogenu byl skvělý rytíř. Každé vdově se stýská, zvláště v noci. Ani si neumíte představit, jak uměl objímat a líbat."

„Já svou ženu neobjímal a ani nelíbal, dej jí Bůh nebe," odpověděl plačtivě a opřel se o ni. „Jste tak krásná, Ludmilo. Proč mi Bůh nedopřál, abych líbal vás?"

„A proč by vám to nedopřál?" podivila se. Obrátila k němu tvář a své rty přiložila k jeho. Zvedl ruce a vášnivě ji objal. Ale Ludmila mu nedovolila, aby ji strhl na podlahu a tam pomiloval. S pomocí dvou služebníků ho odvedla do jeho ložnice a tam ho opustila.

Ráno po mši ji vyhledal vévoda Ludvík sám.

„Měl bych se vám asi omluvit," řekl provinile. „Ovšem podle výrazu vaší tváře vidím, že se nezlobíte. To jsem opravdu rád. Jste mimořádná žena."

„Můžeme se občas vídat. Naše hrady leží blízko a vy i já jsme zůstali sami. Chcete?"

S potěšením její nabídku přijal, a tak na jeho hradě trávila skoro víc času než na bogenském Windbergu. Ale až na polibky a letmé objetí mu víc nedovolila. Jednou, když se musela celá zadýchaná bránit, aby jí nezačal vyhrnovat suknici, sama navrhla: „Co kdybychom uzavřeli sňatek? Líbíte se mi a já vám snad také. Upevníte svou moc v Bavorsku, bogenské panství není zanedbatelné."

„Panství zdědí vaši synové. Máte tři," upozornil trochu roz-

mrzele.

„Moji synové z prvního manželství jsou rytíři a jen Bůh určí, zda bude rod Bogenů žít, nebo zda jeho panství připadne mému druhému manželovi. V každém případě získáte jako můj manžel mocného spojence."

„Ale já také potřebuji dědice."

„Dám vám dědice," opáčila prostě.

„Odpusťte, ale nejste už nejmladší…"

Ludmila ho nenechala domluvit. Pevně stiskla rty, beze slova se otočila a rozběhla se ke schodišti. Seběhla na nádvoří a okamžitě hrad opustila.

Ludvík byl přesvědčený, že udělal dobře. Mohl si najít stejně bohatou nevěstu. A možná i bohatší. A také mladší. Toužil po synovi. Ale toužil také po Ludmile. V noci se převaloval na lůžku, cítil její rty a představoval si, jaké by to bylo, kdyby ji mohl objímat a ona na sobě neměla oděv.

Asi za týden se sám vypravil na Windberg. Jako omluvu jí vezl dvě nádherné zlaté spony k plášti. Přijala ho trochu odměřeně, ale nad šperky zjihla, protože pochopila, že ještě není nic ztraceno. Strávili spolu dva dny. I když se Ludvík snažil sebevíc, nedovolila mu nic, co by překročilo meze křesťanské cudnosti.

„Jak dlouho mne ještě budete trápit?" naříkal zoufale.

„Dokud mi před svědky nesložíte manželský slib. Já nehledám rozptýlení na jednu noc, já hledám muže, po jehož boku budu šťastně kráčet až do té chvíle, než si mne Pán povolá na nebesa."

„Kdybych jen měl jistotu, že mi dáte syna," naříkal Ludvík nešťastně. „Nemohli bychom to zkusit alespoň jednou… Pro lásku boží, vy mne utrápíte." Přes všechny své toužebné nářky jí však manželský slib nedal. Ludmila se dál držela svých zásad a víc mu nedovolila.

Tak uplynuly další tři měsíce. Pravidelně se spolu scházeli, a pokud se zrovna hovor netočil kolem svatby, rozuměli si a bylo jim spolu hezky. Manželský slib Ludvík zatvrzele odmítal. Ve skutečnosti si sice s tou představou zahrával, ale neuměl se rozhodnout. Pak se Ludmila doslechla, že jeho hrad navštívil hrabě z Erlangenu se svou mladinkou a samozřejmě svobodnou dcerou. Musela něco podniknout. A proto se rozhodla pro lest, která byla sice trochu dětinská, jenže na zamilované muže i dětinská lest obvykle stačí. A že je Ludvík do ní zamilovaný, o tom ani stínem nepochybovala.

Když za ní přijel na Windberg příště, odvedla ho večer do své ložnice a ukázala na závěs za lůžkem. Na něm byly vymalovány postavy tří rytířů v životní velikosti.

„Hodně jsem přemýšlela," řekla. „I já toužím milovat se s vámi, vévodo. Ale jsem ctnostná křesťanka. Abychom tedy oba dodrželi své zásady, vy mi slíbíte manželství před těmi namalovanými rytíři, což je svědectví, které snad vaše čest unese, a já se s tím spokojím a nebudu si připadat jako nevěstka."

„Ale co když to později popřu? Nebudete mít přece žádného skutečného svědka!" váhal stále. Nerad sliboval, i když by to bylo beze svědků. Ovšem dcera hraběte z Erlangenu byla hrozná. Ani ne tak na pohled, většina mladých dívek vzbuzovala jeho žádostivé představy, příliš dlouho se nemiloval se ženou, ale byla nudná a hloupá. Měla ovšem široké boky a jistě by mu dala spoustu dětí.

„Já doufám, že po noci se mnou nebudete už svatbu odmítat," vyhnula se Ludmila odpovědi.

„Ale stejně, co když ráno řeknu, že si vás nevezmu?"

„Budu mít přece svědky," zasmála se a ukázala na závěs s nama-lovanými rytíři. Pak shodila oděv. Bavorský vévoda těžce polkl a pak udělal totéž. Chtěl strhnout Ludmilu na lůžko, ale nedovolila mu to dříve, dokud jí neslíbil manželství.

Když se ráno vévoda Ludvík probudil, ležela Ludmila vedle něj, hlavu si opírala o jeho rameno a šťastně se usmívala. I on se cítil uvolněně a byl spokojený. Ludmila byla přesně ta žena, po které toužil. Bez oděvu byla ještě krásnější, než si představoval, a milovat uměla jako žádná jiná. Ani na okamžik nelitoval svého slibu.

„Chceš, abych manželský slib veřejně potvrdil?" optal se a slastně se protáhl.

„Já myslím, že to je zbytečné."

„Co když si to ale přece jen ještě rozmyslím?"

„Mám přece svědky!"

„Malůvky na plátně," zasmál se. „Neměla bys být tak lehkomyslná, má milovaná."

„Já?" podivila se upřímně. „Ty bys neměl být tak lehkomyslný, můj milovaný. Zvláště pokud dáváš manželský slib."

Pak křikla, že hra skončila. Závěs za lůžkem se pohnul, neboť se za ním ukrývali tři rytíři. Na rozdíl od těch na plátně skuteční. Sborem prohlásili, že na vlastní uši slyšeli, že bavorský vévoda Ludvík Ludmile z Bogenu manželství slíbil a kdykoli to mohou dosvědčit. O téhle lsti se v Bavorsku dlouho vyprávělo a sám vévoda ji dával na hostinách k lepšímu. Ludmilu si samozřejmě vzal za manželku, nikoli proto, že slib pronesl před svědky, ale protože chytré ženy miloval.

Díky Ludmile získal Přemysl na další léta v Bavorsku spolehlivého spojence.

Na počátku žní, které toho roku slibovaly skvělou úrodu, se Přemyslově ženě narodil syn. Porod byl lehký a Konstancie zářila pýchou. Konečně splnila povinnost, kterou jí postavení královny ukládalo. Dala českému trůnu dědice.

„Bude se jmenovat Přemysl?" optala se, když za ní po porodu poprvé přišel.

Přemysl ji nejprve políbil, pak zvedl dítě do náruče a chvíli se mu pozorně díval do malé, ještě zkrabatělé tvářičky. Chlapec na něj upíral trochu vyděšené oči a začal plakat.

„Ne," řekl a vrátil ho Konstancii. Ta chlapce okamžitě přivinula k sobě. „Jednak by se to pletlo, a pak, v cizině tohle jméno nikdo nezná. Tam jsem král Otakar. Dokonce i na královskou pečeť jsem si musel dát tohle jméno, jinak by mé listiny snad ani nerespektovali. Bude se jmenovat Vratislav."

„Jenže tohle jméno nosí…," vyhrkla Konstancie, ale konec věty polkla. Přemysl měl přece Vratislava s Adlétou. Vzápětí jí došlo, že i tím chce definitivně pohřbít svou minulost. Vlastně to byla ta nejlepší zpráva, jakou jí mohl říci. Byla šťastná.

Autor: Redakce

30.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies