VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (53. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize sedmé s vročením 1200-1204, kapitola 53…

1.10.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

I Děpoltova žena se jmenovala Adléta. Byla dcerou slezského knížete Boleslava, jemuž se pro jeho postavu přezdívalo Vysoký. Jejím bratrem byl Jindřich zvaný Bradatý, protože nosil vousy jako starozákonní prorok. Byl stejně starý jako míšeňský markrabě Dětřich a jako chlapci vyrůstali spolu. Ti dva k sobě měli velice blízko. Měli i stejnou povahu a byli opatrní, v některých situacích by se dalo dokonce tvrdit, že nerozhodní. Pokud to jen šlo, vyhýbali se boji.

Děpolt se s nimi stýkal často, i když byl zcela jiný. Byl zbrklý a rád se oháněl mečem. Prohlašoval, že je poslední skutečný rytíř v českém království a tuhle povahu že zdědil po svém slavném otci, který padl ve Svaté zemi při osvobozování Kristova hrobu. Pravdou bylo, že Děpolt byl mimořádný muž. Byl vysoký a neuvěřitelně silný. Jako jediný dokázal zvednout balvan, na němž sedávali zemští předáci na sněmech na Žiži. Když to udělal, staří velmožové reptali, že to je neúcta ke starým pořádkům a nemůže to přinést nic jiného než smůlu.

Na tváři měl šrám, který mu dodával bojovného vzhledu. O něm vyprávěl, že ho utržil v boji s Přemyslem, když Přemysl ještě žil ve vyhnanství a napadl české země. Podle své verze stál tehdy Děpolt v čele vojska, které Přemysla zahnalo. To vyprávěl on. Přemysl o jeho šrámu tvrdil, že si ho Děpolt přivodil sám. Na honu se hnal za jelenem tak neopatrně, že mu tvář rozsekla větev.

Nebylo podstatné, jak to bylo doopravdy. Důležitější byl fakt, že se vztah mezi Přemyslem a Děpoltem neustále zhoršoval. Dělat soudce ve sporech Přemyslovců byla vždy nevděčná role. Pravda však byla, že Přemysl nevynechal jedinou příležitost, aby dal Děpoltovi pocítit svou autoritu.

Smil se svými syny vedl proti Děpoltovi soukromou válku, protože pro dva ctižádostivé velmože bylo podhůří Jizerských hor a Krkonoš malé. Kdykoli si však Děpolt stěžoval na spáchaná bezpráví, dával Přemysl za pravdu Smilovi. I proto se Děpolt sblížil s míšeňským Dětřichem a slezským Jindřichem. Všichni tři měli totiž nevyřízené účty s Přemyslem.

Zvláště míšeňský markrabě Dětřich měl na českého krále spadeno. Měl svou sestru Adlétu doopravdy rád, a proto jí zatajil, že se Přemyslovi narodil syn, kterého pokřtil jménem Vratislav, stejně jako jejich syna. Ale takové věci se utajit nedaly, a když se to Adléta dozvěděla, poprvé v životě se upřímně a celým srdcem modlila, aby Přemysl zemřel. Pokud možno v co největších bolestech a mukách. Ale pokud by měla odpovědět pravdivě, stále ho milovala.

Zato její syn Vratislav nijak neskrýval svou nenávist vůči otci. Jenže nemohl nic dělat a to ho přivádělo k šílenství. Přemluvil několik mladých a nemajetných rytířů, aby se k němu přidali, a společně začali podnikat loupežné výpravy na české území.

„To není nic bezbožného," hájil se, když mu jeho ukvapené činy vytýkal míšeňský biskup. „Bojuji jen za svá práva!"

„Bojovat za svá práva je jistě spravedlivé a křesťanské," souhlasil biskup Dietrich von Kittlitz. On sám ze severních Čech pocházel. „Ale to, co provádíš, není ani spravedlivé, ani křesťanské. Pálíš domy bezbranných křesťanů a vraždíš."

„Ta země mi má podle práva patřit."

„Tím spíše! Bojuj proti Přemyslovi, ale chraň svůj lid. Jen tak získáš nárok vládnout v českých zemích!"

„Ne! Ať otec vidí, že se nebojím! Já se nezastavím před ničím."

„Pokud je to tak, pak ti musím sdělit ještě něco," řekl míšeňský biskup a jeho výraz se změnil. Vratislav se na něj překvapeně podíval. Dietrich von Kittlitz byl tichý a laskavý muž, který jen zřídka zvýšil hlas. Ale tentokrát hovořil břitce a rozhodně. „Aby bylo jasno, já budu vždycky hájit zájmy Míšeňska. Kromě nich ale existují povinnosti, které mám jako syn církve. K nim patří hájit celé křesťanstvo. Tedy i křesťany, kteří žijí bohabojně v českých zemích. Ještě jeden podobný výpad, jako byl ten před dvěma týdny, a budu nucen uvalit na tebe a tvé přátele církevní klatbu."

„Zkus to, biskupe, a uvidíš, co ti můj strýc Dětřich udělá! Je se mnou zajedno. Přemysla je třeba trestat!" procedil Vratislav mezi sevřenými rty a bez pozdravu odešel. Okamžitě běžel žalovat míšeňskému markraběti. Ten se však vyjádřil mnohem zdrženlivěji, než Vratislav předpokládal. Slíbil jen, že s biskupem promluví. Ještě téhož dne odpoledne si Dietricha von Kittlitz předvolal.

„Já rozumím tomu, že se zastáváš chudobných křesťanů, ale v tomto případě je to omyl, kněže biskupe. Nebo snad i ty chceš pomáhat tomu zrádci Přemyslovi?" vyjel na něj zhurta.

„Unavuje mne neustále opakovat, že křesťané nejsou rozděleni na ty, které je spravedlivé hájit, a ty, které můžeme vraždit jen proto, že žijí v zemi někoho, kdo se nám nelíbí," odpověděl odbojně Dietrich von Kittlitz.

„I kdyby to náhodou byla církevní pravda, já jsem vládce a nikoli teolog. Proto si nemůžeš dovolit vyhrožovat mému synovci klatbou, i kdyby chudobným křesťanům ubližoval. Abychom si rozuměli přesně, kněže biskupe, jen trestá lid na území zrádce a nepřítele Míšeňska. Tím to pro mne končí, rozumíš?"

„Je mi strašně líto, ale nemohu s vámi souhlasit," povzdechl si žalostně míšeňský biskup. „Jistě víte, že jsem byl vždycky váš poslušný služebník. Nerad se opakuji, jsem však i služebník církve. A hlavou církve je Svatý otec v Římě."

Markrabě Dětřich se zarazil a horečně uvažoval. Znal svého biskupa a věděl, že to je muž nevýbojný a v duši líný. Pokud šel za touhle věcí tak tvrdohlavě, musel jednat na papežův příkaz. A v tom případě bylo nutné vědět, o co Inocencovi jde, aby Dětřich neudělal nějaký neuvážený krok. Bez okolků se biskupa přímo optal.

„Příští týden bude ta věc zveřejněna," začal biskup ochotně. Skoro se zdálo, jako by se mu ulevilo, že se může svěřit. „Na konci loňského roku požádal Filip Švábský Svatého otce, aby ho uznal římským králem. Ale to Inocenc odmítl, nezapomeňte, král Filip byl exkomunikován."

„Ale předchozím papežem. Je to už spousta let. A bylo to za cosi, co spáchal v Itálii. Na to přece všichni dávno zapomněli."

„Jak vidíte, papežská kurie nezapomněla."

„Protože se papežovi hodí ponižovat Štaufy," rozzlobil se Dětřich. Jeho rod stál vždycky věrně po boku císaře proti Welfům. A také proti papežům.

„Exkomunikace je vyobcování ze středu křesťanů a všichni křesťané by to měli respektovat," namítl nepřesvědčivě míšeňský biskup. Ale hned pokračoval o tom, co se dozvěděl: „Ota Brun-

švický nedávno potvrdil legitimitu papežského státu a Svatý otec ho prohlásí jediným římským králem. Příští týden se bude předčítat ve všech kostelech papežova bula, v níž opakuje exkomunikaci Filipa Švábského a připomíná, že vyobcován bude z církve každý, kdo mu poskytne střechu nad hlavou, misku jídla či s ním promluví. Tam, kde bude Filip pobývat, se nesmějí konat bohoslužby, udílet svátosti oltářní ani poslední pomazání umírajícím. Diecéze, v níž by exkomunikovaný pobýval, ztichne, jako by tam umřela křesťanská víra."

„Tu bulu ti zakazuji v Míšni předčítat!"

„To nemůžete. Jde o věc kanonického práva a tam světská moc nesahá," upozornil míšeňský biskup a vzápětí prosebně dodal: „Prosím, můj pane, nedělejte mi to ještě těžší."

Dětřich přikývl, protože věděl, že Dietrich von Kittlitz má pravdu. Věděl však také, že obnovení exkomunikace Filipa Švábského mnoho neznamená. Ty tam byly časy, kdy papežovo vyobcování z církve mohlo připravit císaře o korunu. Dnes rozhodovaly meče a nikoli buly. Kolikrát byl Fridrich Barbarossa vyobcován a vládl dál, aniž kohokoli papežovo rozhodnutí zajímalo. Dětřich si byl jistý, že tentokrát to bude stejné. Když dospěl ve svých úvahách až sem, uvědomil si, proč si vlastně biskupa předvolal. Přísně vyštěkl: „A jak to souvisí s Přemyslem? A s tím, že jsi vyhrožoval mému synovci Vratislavovi? Proč by neměl plenit české pohraničí?"

„Vy to stále ještě nechápete, můj pane? Teď prostě nemůžeme na Přemysla útočit."

„A kdo to zakázal? Papež?" ušklíbl se míšeňský markrabě a v jeho hlase znělo pohrdání. Ve chvíli, kdy papež uznal Otu Brun-švického, stal se Svatý otec v Římě nepřítelem všech stoupenců Filipa Švábského, a tedy i Dětřichovým.

„Zatím ještě ne," vysvětloval Dietrich von Kittlitz smířlivě. „Ale pokud začnou stoupenci Filipa Švábského na Přemysla útočit, využije toho papež. Umíte si představit, jakým neštěstím by bylo, kdyby se český král přidal na stranu Oty Brunšvického? Pak by měl legitimní důvod napadnout třeba Míšeňsko. On sám kdysi bránil hrad v Pirně a zná všechny jeho slabiny. Pirnu by Přemysl dokázal dobýt snadno. A tím by si otevřel bránu do celého labského údolí."

Dětřich se při biskupových slovech mračil čím dál víc, protože mu bylo jasné, že jeho biskup má pravdu. Proti téhle logice mohl stavět jen svou nenávist a to bylo málo. I v jeho zájmu bylo, aby Přemysl nadále podporoval štaufský rod.

Večer synovci Vratislavovi zakázal pod hrozbou nejpřísnějších trestů drancovat na území jeho otce českého krále.

Jenže Vratislav se nemínil podrobit. Když neposlouchal svého otce, proč by měl poslouchat strýce, který se podle jeho názoru zachoval jako zbabělec? Jeho nesmiřitelnost ještě podpořil rozhovor s matkou. Tu jedinou opravdu miloval, a když pochopil, jak je nešťastná, došlo mu, že musí bojovat. Byl rytíř a nic jiného neuměl. Tady už nešlo jen o jeho čest a dědické nároky, ale také o Adlétu.

„Schvaluji, co děláš," řekla mu unaveně. Byla bledá a pod očima měla kruhy od pláče a nevyspání. Z jejího dechu byla cítit kyselost vypitého vína. „Nemůžeme nečinně sedět a čekat, až se ta uherská děvka uhnízdí na Pražském hradě. Přemysl musí pochopit, že my se nevzdáme. Musí ji vyhnat a my dva se vrátíme do Prahy. Musí ti přenechat trůn, na který máš právo na základě svého původu a všech zákonů lidských i božích. Neposlouchej mého bratra. Jsi rytíř, tak bojuj. Je lepší zemřít v boji než shnít ve vyhnanství. Já vím, o čem mluvím. Celý život jsem s Přemyslem žila ve vyhnanství. Podporovala jsem ho, chápala jeho špatné nálady, povzbuzovala ho. A když jsem konečně mohla usednout na královském trůnu, vyhnal mě jako psa! A tebe taky! Copak jsme mu něco udělali?"

Adléta se hořce rozplakala a požádala ho, aby jí nechal donést džbánek vína. Vratislav ji objal a slíbil, že bude Přemysla pronásledovat na každém kroku. Ještě než opustil Míšeň, zpila se Adléta do němoty. Na lůžko ji uložil Černín. Dlouho pak seděl v její ložnici a mlčky se na ni díval. Tohle nebyla ta Adléta, kterou miloval. A přece věděl, že by ji neopustil. Byl přesvědčený, že lidé by měli při sobě stát v dobrém i zlém. Tohle Přemysl nikdy nepochopil. Přemysl byl podle něj sobec.

Černín se dlouho modlil. Za Adlétu, za sebe a také za jejího syna. Byl příliš zkušený, aby nevěděl, že to, co Vratislav provádí, je špatná cesta. Jenže nemohl to zastavit a ani nechtěl. Přemyslův syn si definitivně zavíral dveře ke smíru se svým otcem. Černín Vratislava podezíral, že na rozkolu mezi Přemyslem a Adlétou nese velkou část viny právě on. Jenže život byl příliš složitý, aby v něm mohl něco změnit on, pouhý rytíř.

Přemysl pozval na číši vína Smila a jeho syna Častolova, Vítka mladšího z Blankenberga, Bavora ze Strakonic a syna bílinského kastelána Bohuslava z Oseka. „Jste nejvěrnější velmožové v mém království," začal vážně. „A proto se chci s vámi poradit o tom, jak dál. Nemusím vám jistě říkat, že se nemůžeme stále ukrývat za hradbami našich hor, jako to dělali naši dědové, a tvářit se, že se nás události v říši netýkají. Nás se totiž týkají všechny záležitosti celého křesťanského světa."

„Jistě," přikývl opatrně Smil, který byl z hostů v komnatě nejstarší a znal Přemysla nejlépe. Ostatní uctivě čekali. Byli mladí, ctižádostiví, ale rozumní a také dobře vychovaní. Jejich otcové Přemyslovi sloužili v časech, kdy o vládu bojoval, a nyní synové sklízeli ovoce odvahy svých otců. Všichni si toho vážili a ani jeden nemínil té pocty zneužít. Byli vychováni tak, že mají být Přemys-lovi věrní. Samozřejmě jen do té míry, aby neohrozili rodovou moc a majetek.

„Že se nás boje v říši týkají, pociťuji osobně," souhlasil Vítek mladší. Díky sňatku získal rozsáhlý majetek na druhé straně Šumavy a vedl neustálé půtky s pasovským biskupem. Ze všech českých velmožů byl jediný, který vlastnil za hranicemi království hned několik hradů.

„A nejen tebe! Rád bych, abychom postupovali ve vzájemné shodě. Možná budeme muset udělat závažný krok. Ale vždy musíme mít na paměti, že to, co uděláme, musí být ku prospěchu české země," pokračoval stále vážným hlasem Přemysl. Měl za sebou několik tajných jednání s papežovým nunciem a věděl, že si musí začít připravovat půdu doma.

„Úmyslně jsem nepozval biskupa Daniela, i když se ta věc týká i jeho," pokračoval. „Či spíše především jeho. Rád bych totiž, abychom se nejprve dohodli my. Aby předáci české země jednali ve shodě, neboť spory mezi českými rody nepřipustím. Nic téhle zemi neškodilo v minulosti tolik, jako když šlechta hájila jiný názor než kníže jen proto, aby za to dostala od císaře almužnu."

„Naši otcové nic takového nedělali," protestoval mladý Bavor ze Strakonic.

„Proto jsem vás také pozval ," přikývl Přemysl a nepatrně se pousmál.

„Pokud jste situaci popsal takto, můj pane, pak vás nejspíše trápí současné potíže římského krále, mám pravdu?" zasáhl Smil, kterému došlo, o čem bude řeč. I on věděl, že papež veřejně vyhlásil na Filipa Švábského klatbu. Považoval za ztrátu času rozebírat, co bylo všeobecně známo. V tom se lišil od ostatních. Ti byli mladí a rádi hovořili o věrnosti svých otců, protože oni sami dosud neměli možnost proslavit se. Smil věděl, že Přemysl umí být nekonečně trpělivý a je ochotný jednat celé hodiny, pokud chtěl dovést jednání k závěrům, které by mu vyhovovaly.

Smil však byl názoru, že okolky jsou při soukromém rozhovoru zbytečné. Napadlo ho, že by měl svého krále podpořit, protože záležitost s exkomunikací jeho spojence mohla přinést značné potíže. Proto významně pokračoval: „Osobně za sebe prohlašuji, že pro mne nemá to, co papež udělal, žádný význam. Jsem spravedlivý křesťan a neprotivil bych se Bohu. Jenže tahle exkomunikace není podle boží vůle, nýbrž stojí za ní papežova chtivost vládnout. Obnovil by Svatý otec klatbu na Filipa Švábského, pokud by nepodporoval Otu Brunšvického?"

„Můj otec tvrdí totéž," přidal se Bohuslav z Oseka. „A toho nemůže nikdo obvinit z neúcty k církvi. Založil klášter a chce v něm dožít jako prostý řeholník. Přesto si i on myslí, že papež neměl k něčemu takovému právo."

„Papež se chová jako každý jiný panovník. Jenom s tím rozdílem, že používá církev místo vojska," přidal se Vítek mladší z Blankenberga. Jemu sousedství pasovského biskupa, kterého podporoval papež, vysloveně pilo krev.

„Já nemyslím, že bychom měli záležitost s exkomunikací Filipa Švábského brát na lehkou váhu," ozval se k údivu všech Bavor ze Strakonic. Na tvářích některých zachytil shovívavost, protože byl z nich nejmladší. To ho naštvalo, a proto pokračoval, aby svou myšlenku upřesnil: „Jak jistě víte, můj bratr přijal roucho rytířů johanitů. Ten řád kdysi založili italští rytíři a patří mezi nejvěrnější stoupence papeže. Chystá se další křížová výprava. Žádnému křesťanovi nemůže být přece lhostejné, že se nevěřící zmocnili Kristova hrobu. Jenže ptám se, může Bůh požehnat výpravě, jíž by se účastnili rytíři, kteří stojí na straně exkomunikovaného císaře? Já netvrdím, že to, co Inocenc udělal, je správné. Nicméně udělal to. Mnoho lidí se postaví proti exkomunikovanému Filipovi Švábskému jen proto, že je jim osvobození Jeruzaléma příliš svaté."

Přemysl mladého Bavora překvapeně poslouchal. Starý Bavor byl obratný rytíř, který si dokázal udržet přízeň snad všech vládnoucích Přemyslovců, ale jeho syn ho nesporně předčil. Bylo to poprvé, kdy po smrti svého otce jednal jako hlava rodu. To, co říkal, bylo nejen chytré, ale odpovídalo přesně tomu, k čemu chtěl Přemysl během jednání dospět. Jenže nijak ho to nepotěšilo, právě naopak. Ještě ho ostatní začnou podezírat, že se s mladým Bavorem předem dohodl. Proto se ho přísně optal, odkud bere svou jistotu. To, co říká, je totiž zjevně namířeno proti zájmům Přemyslova spojence krále Filipa Švábského.

Bavor ze Strakonic se nedal zastrašit. S mladickým elánem se pustil do výkladu. Přemysl ho se soustředěným výrazem poslouchal. Padlo ještě mnoho slov a nakonec se všichni usnesli, že ta věc není tak jednoduchá, jak se na začátku zdálo.

„Vážím si vašeho názoru," skončil trochu unaveně audienci Přemysl. „Český král bude vždycky věrným spojencem římského krále. Je ovšem pravda, že v téhle chvíli má říše krále dva. Slíbil jsem podporu Filipovi Švábskému a tím je dáno, na čí straně stojím. O českém králi nemůže nikdo tvrdit, že by jednal věrolomně. Musím však chránit zájmy svého rodu, českého lidu, a jak správně upozornil pan Bavor, také zájmy křesťanů. I já toužím, aby byl Kristův hrob osvobozen. Ale nic z toho mne samozřejmě nepohne k tomu, abych zradil. Přesto je však rozumné vyčkat, jak se situace vyvine. Proto se nezúčastním říšského sjezdu, který do Halle svolává Filip Švábský. Opakuji, nemíním ho zradit, ale v téhle chvíli by jistě nebylo správné veřejně mu deklarovat svou podporu. Jde přece o zájmy celého křesťanstva!"

I když to vysvětloval způsobem, jako by k tomuto rozhodnutí dospěl právě teď, Smil pochopil. Přemysl si totiž jen výjimečně vytvářel názor během jednání. Tenhle měl předem pečlivě promyšlený. Smil byl zvědavý, jak se to dál vyvine.

Autor: Redakce

1.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies