VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (56. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize sedmé s vročením 1200-1204, kapitola 56…

4.10.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Filip Švábský poslal vstříc českému vojsku početné jednotky švábských a bavorských rytířů, protože k udržení Merseburgu stačilo jen několik oddílů. Chtěl Přemysla zastavit dřív, než postoupí do nitra Durynska a přehradí mu cestu. Velením pověřil svého mocného spojence bavorského vévodu Ludvíka z Wittelsbachu, manžela Přemyslovy neteře Ludmily.

Česká vojska postupovala rychle. Minula Meerane, kde Přemysl prožil několik let svého mládí ještě za života otce Vladislava. Chvíli si hrál s myšlenkou, že by se mohl setkat s Albínou, dcerou tamního koláře, ale pak ten nápad zavrhl. Nosil ji ve svých vzpomínkách takovou, jakou byla onu poslední noc, kdy se spolu milovali. Občas se mu ten obraz vracel a Přemysl se mu nebránil. Jenže čas byl neúprosný a s oblibou znetvořoval postavy i tváře žen. Přemysl se bál, co by nalezl, neboť si chtěl dívčí krásu uchovat ve vzpomínkách svěží a mladou.

S oddíly římského krále Filipa Švábského se české vojsko střetlo u Altenburgu. Bavorští a švábští rytíři tábořili v cípu lesa nedaleko hradeb. Přemysl se o nich dozvěděl díky dvěma zvědům, kteří se v okolí města ukrývali již několik dnů. Uherské a moravské oddíly poslal napřed, aby nepřátelům odřízly ústupovou cestu skrze les. Sám zformoval šiky pod hradbami a s rozvinutými zástavami vyrazil po pláni, na níž se začala zelenat jarní tráva. Ještě neduživé drny zadupala kopyta prudce cválajících koní do bláta.

„Češi!" ozývalo se poplašeně z nepřátelského tábora. Bavorského vévodu ani ve snu nenapadlo, že by Přemysl mohl být někde poblíž. Podle jeho pevného přesvědčení mohl nejvýše překročit zemské hranice. Vždyť válku vyhlásil Filip Švábský před necelými dvěma týdny. To, že se Češi objevili pod táborem, bylo něco jako malý zázrak.

Za stávajícího stavu věcí mohl těžko myslet na úspěch. Teď šlo o život, protože neočekával, že se mu podaří v rychlosti sešikovat své rytíře. Švábští už nasedali na koně a prchali stezkami mezi stromy, neboť doufali, že v lese se jim podaří snáze zmizet. Bavorští se zachovali odvážněji. Sjížděli se na koních k jeho stanu s tasenými meči v rukách. Nemínili opustit svého vévodu.

V lese za zády se ozval tlumený křik, který nevěstil nic dobrého. Ludvík z Wittelsbachu byl zkušený válečník a došlo mu, že se ocitl v pasti. Švábské oddíly tam narazily na nepřítele. Vyšvihl se do sedla, rozhlédl se a pak s mečem zdviženým nad hlavu vyrazil podél lesa dolů k jakémusi potůčku. Proti němu stálo levé křídlo Přemys-lova šiku. Naděje, že tudy prorazí, byla sice malá, ale existovala. Pokud by totiž Češi pokračovali do tábora, aby začali plenit, jak bývalo v podobných situacích obvyklé, nemuselo to být ještě tak zlé. Sotva však oddíl bavorských rytířů v čele s vévodou opustil zátarasy tábora, postřehl Ludvík z Wittelsbachu, že střed Přemyslova vojska zpomalil a stočil se k lesu. To už zlé bylo. Velmi zlé. Čeští rytíři poslouchali svého krále na slovo. Ale nikdo z bavorských rytířů nezpomalil. Za nimi se hnali opozdilci na koních a také někteří pěší ozbrojenci. Další odhazovali zbraně a vzdávali se.

Přemysl vedl české rytíře obratně a záhy bylo jasné, že sevře Bavory ze dvou stran. Přiblížil se tak, že se jeho oči střetly s pohledem bavorského vévody. Český král se pousmál a nařídil svému heroldovi, aby zatroubil dohodnutý signál. Čeští rytíři přitáhli svým koním otěže a zastavili. Mezi oběma křídly tak vznikla ulička, kterou mohli Bavoři bezpečně projet. Ludvík z Wittelsbachu pochopil. Znovu v duchu velebil svou ženu Ludmilu. Vzdal Přemyslovi mečem čest a ukryl zbraň do pochvy.

Se švábskými rytíři však Přemysl slitování neměl. Část z nich padla v boji, když se pokoušeli uprchnout lesem, zbytek byl zajat.

Bavorský vévoda pochopil, že císařův útok na Durynsko ztroskotal. Přemysl přivedl mnohem více vojáků, než kdokoli počítal. Měl s sebou nejen Čechy, ale i početné oddíly moravské a uherské. To zcela měnilo situaci. K Filipovi Švábskému vyslal vévoda Ludvík posla, aby ho informoval o porážce pod Altenburgem. Se svými oddíly pokračoval rychlým pochodem domů. Tady byl zbytečný. Svou povinnost vůči štaufskému táboru splnil a nikdo mu nemohl nic vyčítat.

I Filip Švábský pochopil, že ho v letošním roce provázejí samé neúspěchy. Přesto se rozhodl, že Merseburg nevydá. Pro další válku to byl cenný opěrný bod, odkud bylo možno operovat proti durynskému lantkraběti Heřmanovi. Narychlo svolal posily a do Bavorska za vévodou Ludvíkem odjel posel s příkazem, aby znovu přivedl své rytíře. Filip Švábský však nemínil riskovat. Čekat za hradbami, až nepřátelé hrad obklíčí, by bylo hodně naivní. Velení svěřil hraběti z Bregenzu a Durynsko opustil.

O tři dny později dorazil pod hradby Merseburgu Ota Brun-švický se svými oddíly a o den později přitáhl i Přemysl. Welfský tábor slavil. Štaufský výpad byl zcela nepochybně odražen a to neobyčejně posílilo prestiž Oty Brunšvického. Pokud ho stále ještě někteří posměšně nazývali vzdorokrálem, musel nyní každý v říši respektovat papežovo rozhodnutí. Jeho nepřátelům muselo dojít, že Ota Brunšvický si dokáže s pomocí svého mocného spojence českého krále vynutit respekt. To bylo v očích německých rytířů možná ještě důležitější než papežova bula zatracující Filipa Švábského.

Obléhání Merseburgu se protahovalo. Hrad měl vysoké kamenné hradby, zpevněné masivními věžemi. Před hradbami byl široký příkop napuštěný vodou a ve městě byl dostatek zásob. Hrabě z Bregenzu toužil po slávě a po několika dnech bylo zřejmé, že raději vypustí duši, než by se vzdal.

Tehdy dorazil do tábora obléhatelů durynský lantkrabě Heřman. I on byl spokojený, protože věděl, že mu v tomhle roce už nebezpečí od nepřátel nehrozí. Jediné, co všem kalilo radost, byly uzavřené brány Merseburgu.

„Pokud hrad nezískáme, bude naše vítězství poloviční," zlobil se Ota Brunšvický. Byl sice ještě mladý, ale věděl, jak to chodí. Každé slovo se dalo překroutit a ponechat Merseburg v rukách Filipa Švábského bylo totéž jako přiznat porážku. I když to tak ve skutečnosti nebylo, stoupenci Štaufů by to všude a halasně vykládali.

„Merseburg patří mně," přidal se popuzeně durynský lantkrabě a obrátil se na Přemysla, jako by byla jeho vina, že o město přišel. Na českého krále se významně obrátil i papežův nuncius Guido z Praeneste. Vrátil se z Říma a od papeže měl jednoznačné pokyny. Přemysla dovolí korunovat, až zvítězí nad Filipem Švábským. S Otou Brunšvickým se nuncius dohodl, že za vítězství budou považovat navrácení Merseburgu. Šlo o obnovení stavu, jaký byl před tím, než exkomunikovaný Štauf napadl Durynsko.

Tohle vše Přemysl předpokládal. Seděl v křesle pohodlně opřený o zdobené opěradlo a v ruce držel číši s rudým vínem. Zamyšleně sledoval své spojence. Cítil zadostiučinění, že je to právě on, na koho se obracejí. Musejí se spoléhat na jeho vojenské síly. Kdysi na sněmu v Řezně si něco podobného vysnil. Ale dobře věděl, že to stále ještě není přesně ono. Podporoval římského krále, jenže toho, který byl slabší. Skutečným cílem bylo, aby se bez něj neobešel ani ten silnější. Tím byl v téhle chvíli Filip Švábský.

Přemysl se na rozdíl od Oty Brunšvického neopájel představou, že po dobytí Merseburgu přejdou do welfského tábora ostatní stoupenci Štaufů. Tak se říšská politika nikdy nedělala. Úkosem se podíval na svého mladinkého spojence. Nepředpokládal, že by s ním spojil svou cestu až do smrti. Teď však Otu Brunšvického potřeboval. K tomu, aby dostal, po čem tolik toužil, zbývalo opravdu už jen dobýt Merseburg. Pak získá jeho královský majestát nový lesk. Lesk papežského posvěcení.

„Vím, jak město dobýt," řekl a napil se.

„Jenže nemůžeme čekat, až za hradbami dojdou zásoby. Do zimy nepřátele nevyhladovíme," protestoval durynský lantkrabě. Měl toho dne mizernou náladu a s každým by se hádal. Dokonce i Otovi Brunšvickému odsekával dost neuctivě. Šeptalo se, že to nějak souvisí s jeho manželkou.

Ani Přemyslovi v jeho rodině nevycházelo všechno tak, jak by si přál. Ráno dostal zprávu, že se manželce Konstancii narodila další dcera. Pokřtili ji Anežka. Ale i když byl zklamaný, nedával to ani stínem znát. Vládnout byla jedna věc a věnovat se rodině druhá. Ty-hle dvě věci nikdy nesměšoval. I když ho někdy obviňovali, že si Konstancii vybral jen proto, aby získal podporu uherského krále, nebyla to pravda. Pokud by chtěl pouze uherské spojenectví, zařídil by to jinak. Konstancie byla krásná a opravdu se do ní zamiloval. Taková byla pravda. Ale to neznamenalo, že by kvůli rodině zanedbával povinnosti českého krále.

Usmál se na Heřmana a v duchu cítil zadostiučinění, že teď má hlavní slovo on. Rod durynského lantkraběte měl u něj stále vroubek za vyhnání jeho rodiny z Meerane. Ne, nemínil tu věc vytahovat na světlo boží a už vůbec nemínil pohněvat si kvůli ní stávajícího spojence, ale to neznamenalo, že zapomněl. Znovu se napil a Heřmanovi trochu lehkomyslně opáčil: „Ani já tu nemíním čekat, až spadne listí ze stromů a objeví se sníh. Má krásná žena by mi nikdy neodpustila, že ji nechávám samotnou tak dlouho. Do týdne se dostanu za hradby!"

„Jak?"

„S přispěním božím," odpověděl s neproniknutelným výrazem ve tváři. Víc o tom nemínil diskutovat. Ostatní to respektovali a nálada u stolu se přece jen trochu uvolnila. Českému králi věřili.

Večer si Přemysl do svého stanu pozval nejvýznamnější předáky svého vojska a dlouho se s nimi radil. Když dával spojencům slib, netušil ještě, jak Merseburg dobýt. Choval jen pevné přesvědčení, že neexistují nedobytné hrady. A tenhle navíc stál mezi ním a královskou korunou. Už tím bylo dáno, že musí padnout. Stůj co stůj.

„Nemáme téměř žádná obléhací zařízení," zvažoval možnosti Bohuslav z Oseka. „Vykopat štolu pod širokým vodním příkopem by bylo velice riskantní a trvalo by to spoustu času. Ptal jsem se horníků. Další možností, jak se dostat za hradby, by snad byla nějaká lest. Jenže Heinrich z Bregenzu nechává brány uzavřené a do města odmítl vpustit i kněze. Zásoby má, proč by riskoval?"

„Stejně město padne. Pokud je alespoň trochu rozumný, vydá ho dobrovolně. Zvláště když mu nabídneme slušnou odměnu, která by utišila jeho svědomí," nesouhlasil biskup Daniel. Věděl, že koupit se dá vše. Dokonce i víra.

„Lest, štoly, uplácení," bručel rozmrzele Přemysl. „Takhle mluví čeští předáci? Kde jsou časy mého slavného otce Vladislava? S deseti žebříky se dostal na hradby Milána. A to bylo opevněno ne-srovnatelně lépe, než je Merseburg. Kde je odvaha českých rytířů?"

„Zkusíme zaútočit," slíbil okamžitě Bohuslav z Oseka, i když jeho hlas nezněl nijak přesvědčivě. Nechtěl se hádat se svým králem, jenže kolem Merseburgu byl hluboký vodní příkop. Takový kolem milánských hradeb nebyl, tam bylo možno dostat žebříky až k hradbám. Tady ne.

„Radost z toho ale nemáš?" popichoval ho Přemysl, ale ihned zvážněl. „Útok povedu já osobně."

„To není dobrý nápad," protestoval okamžitě biskup Daniel. Byl jediný, kdo si mohl dovolit něco takového říci. V jeho rukách ležela přece péče o Přemyslovu duši. „Jet v čele vojska, to je rytířské. Ale při útoku na hradby nemůže nikdo odhadnout, jaké neštěstí se stane. Při výpadu nezáleží na rytířském umění, nýbrž na náhodě. Ani Barbarossa neútočil na hradby osobně."

„Jednou musí někdo začít. Zvláště když zbožné modlitby Merseburg nedobudou," zpražil Přemysl biskupa přísným pohledem. Pak se obrátil zpět na své rytíře. „Mám plán! Nechte na nějakém místě, kam není z hradeb vidět, svázat prámy z masivních kmenů. V rozích vztyčte sloupky a na ně upevněte zkosenou střechu z kuláčů, kterou potáhnete kůžemi. Konstrukce by měla být stejná jako na obléhacích věžích. Uprostřed střechy musí být otvor s poklopem. Až budeme mít prámů dost, dopravíme je do příkopu. Na prámech se dostaneme po vodě těsně k hradbám. Tam je vojáci zakotví a skrze otvory ve střechách vztyčí žebříky. Po nich se dostaneme na hradby. Překvapíme obránce."

„Na vodu bychom měli ty prámy dopravit v noci. Ve dne by nás ostřelovali."

„Viděl jsem jednou prám, kolem kterého byly uvázané nafouknuté měchy ze zvířecích kůží, aby se tolik nekýval. Co kdybychom to taky zkusili?"

„Až budeme u hradeb, bude lepší prámy uvázat, než je kotvit. Mezi kvádry vrazíme dlouhé hřeby s oky a k nim uvážeme kotvicí provazy."

Nápady padaly jeden za druhým. Čeští předáci se pro ten plán nadchli. Nikdo nechtěl zůstat pozadu. Pokud měl útoku velet český král, ještě vnuci by jim vyčítali, že se něčeho takového neúčastnili osobně.

O tři dny později Přemysl se svými rytíři dobyl přímým útokem Merseburg. Útok Čechů byl tak prudký a nečekaný, že se obránci nezmohli na silnější odpor. Přemysl, i když byl jeden z prvních, kdo se po žebříku dostal na hradby, neměl jediný šrám. V celém táboře se šeptalo, že to je boží znamení.

I když Ota Brunšvický nebyl nadšený z toho, že Merseburg padl zcela bez jeho přispění, a na Přemysla dokonce trochu žárlil, nemohl udělat nic jiného než splnit slib. Koncem léta potvrdil všechna Přemyslova privilegia a slavnostně ho jmenoval českým králem. Ve starobylé katedrále v Merseburgu vložil papežův legát Guido Přemyslovi na hlavu českou královskou korunu.

Korunovace po skvělém vítězství, z rukou zástupce papeže a v dobytém městě, to považovali všichni vládci křesťanského světa za nejvyšší čest, jíž mohl kterýkoli z nich dosáhnout. I Přemysl se cítil nesmírně šťastný, ale zkušenosti mu říkaly, že to není konec jeho trápení. Nevěřil, že vítězství Oty Brunšvického zvrátilo síly v říši. Šlo jen o bezvýznamnou šarvátku, v níž Filip Švábský podstatnější ztráty neutrpěl. Další boj Přemysla čekal a už ve chvíli, kdy klečel v šeru katedrály před pozlaceným oltářem, uvažoval, která z obou válčících stran bude pro něj výhodnější.

Odpověď byla zřejmá. Papežův legát ho sice korunoval, ale stále chybělo výslovné uznání Svatým otcem. Přemysl věděl, že bude muset na kurii zatlačit, protože znal kličky, jimiž se ubírala papežská diplomacie. Co výslovně Svatý otec nepotvrdil, to obratem ruky dokázal zpochybnit. Pokud by se mu to hodilo, zpochybnil by i korunovaci z rukou svého legáta.

Již za několik měsíců se ukázalo, že Přemyslovy obavy byly oprávněné. Papež Inocenc ho ve svém listu znovu oslovil jen jako věrného syna, titulování českým králem se vyhnul. To bylo na pováženou.

Naštěstí právě v té době vešly ve známost neuvěřitelné potíže, provázející hned od prvních kroků čtvrtou křížovou výpravu. Křižácké vojsko si na cestu do Svaté země pronajalo od Benátčanů lodě, ale cena byla tak vysoká, že téměř okamžitě bylo zřejmé, že velitelé křižáků nebudou mít na zaplacení. Benátský dóže Dandolo proto nabídl odpuštění části dluhu, pokud mu křižáci pomohou dobýt přístav Zadar, který vlastnil uherský král. Když se o tom dozvěděl papež, zhrozil se. Křižácká vojska přece nesměla být zneužita k boji proti jiným křesťanům. Jenže křižáčtí velitelé neměli na vybranou. Zadar dobyli a vyplenili.

A tehdy se do celé záležitosti vložil Filip Švábský, jemuž přišlo vhod oslabit autoritu papeže. Jeho manželka Irena byla přece dcerou byzantského císaře, a proto přemluvil křižáky, aby vyrazili ke Konstantinopoli a na trůn dosadili bratra jeho manželky Alexiose místo autoritativního strýce, který tam vládl. Chabou náplastí na papežův hněv byl příslib, že se současně pokusí o sjednocení východního a západního křesťanstva.

Když křižáci obsadili předměstí Konstantinopole, císař uprchl a Alexios se stal novým panovníkem. V paláci však zjistil, že si jeho strýc odvezl úplně všechny peníze a šperky a že nemá na zaplacení odměny, kterou křižákům před tažením slíbil. Navíc se řečtí duchovní odmítli podrobit Římu. Alexios však chtěl slib splnit. Začal vymáhat nové daně a uvěznil několik odbojných služebníků konstantinopolského patriarchy. Na to Řekové reagovali palácovým převratem, při němž Alexiose uškrtili.

Křižáci, kteří tábořili před hradbami, to chápali jako urážku, navíc stále nedostali zaplaceno. Proto vzali město útokem. Žádné město křesťanského světa nemělo tak pevné hradby jako Konstantinopol. Za dlouhá staletí jeho existence se nestalo, aby je nepřátelé překonali. Křižákům se to však povedlo. Město krutě vydrancovali a pobrali vše, co našli. Když dostal papež Inocenc list od svého důvěrníka, zděsil se znovu.

Legát, který výpravu doprovázel, psal, že křižáci znásilňují na ulicích ženy a dětem rozbíjejí hlavy o zdi. To ale nebylo podle legáta ještě to nejhorší. Vydrancovali řecké chrámy, z ikonostasů odlamovali pozlacené části, odnášeli liturgické nádoby a na patriarchův trůn posadili opilou nevěstku, která prozpěvovala oplzlé písně. Bylo to bezbožné znesvěcení, neboť i když Řím usiloval o sjednocení s východní církví, šlo stále o církev křesťanskou. To, co prováděli křižáci, bylo naprosto neodpustitelné znesvěcení víry.

Na další cestu za osvobozením Kristova hrobu nikdo už ani nepomyslel. Křižákům se v Konstantinopoli zalíbilo a založili tu vlastní stát. Filip Švábský mohl triumfovat, neboť vojsko papeže, který na něj uvalil klatbu, se chovalo hůře než pluky Antikristovy. Alespoň tak to všude rozhlašoval a všem bylo jedno, že to byl on, kdo obrátil křižáky proti Konstantinopoli. Podstatné bylo, že hned na začátku papež tažení na Konstantinopol po určitém váhání požehnal.

V dubnu léta Páně 1204 obdržel Přemysl od papeže list, na který tak toužebně čekal. Seděl na trůnu a s přivřenýma očima poslouchal melodický hlas biskupa Daniela, který mu dopis předčítal: „Protože ses dal korunovat vznešeným mužem Filipem, vévodou švábským, který sám nebyl právoplatně korunován, proto tebe ani jiné nemohl právoplatně korunovat, až dosud jsme nepovažovali za vhodné nazývat tě králem. Avšak když jsi, napomenut apoštolskou stolicí a námi, opustil švábského vévodu a když ses lépe poradil a obrátil se k nejdražšímu v Kristu, synu našemu jasnému králi Otovi, vyvolenému vládnout, a on sám tě uznal za krále, jak pro jeho prosby, tak pro tvou oddanost nadále tě chceme považovat za krále a nazývat tě králem."

„Teď už zbývá, jen abys nechal korunovat i mě," řekla něžně, ale důrazně Konstancie. Jejich dcera Anežka tři měsíce po narození zemřela a Konstancie byla znovu odhodlaná splnit povinnost, kterou ženám ukládal Bůh. Chtěla dát Přemyslovi dědice. A nutno říci, že Přemysl nevynechal po návratu z Durynska jedinou noc, aby ji netrávil v jejím loži. Ale i když se Konstancie snažila, seč mohla, modlila se, pila odvary ze svatojánských bylin a dávala si pozor, aby ji neuhranula některá ze stařen, které se občas mihly na nádvoří Pražského hradu, zatím se její měsíční cyklus nezastavil.

Přemysl ji objal a políbil, ale na její prosbu neodpověděl. Konstancie si uměla jeho mlčení vyložit. Chtěl syna. Do té doby královnou nebude.

Autor: Redakce

4.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ve Švýcarsku byl plně zprovozněn nejdelší železniční tunel světa

Erstfeld (Švýcarsko) - Nejdelší a nejhlubší železniční tunel na světě, vybudovaný ve Švýcarsku pod Alpami, byl dnes otevřen pro plný dopravní provoz. Gotthardský tunel, přezdívaný podle francouzské zkratky GBT, je dlouhý 57,1 kilometru a v některých místech je až 2,3 kilometru pod povrchem.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Sobotka: Přes návrhy změn by se měly firmy na EET nadále chystat

Praha - Přes návrhy změn v elektronické evidenci tržeb (EET), které projednává Poslanecká sněmovna, by se měli podnikatelé na její zavedení připravovat podle platného zákona. Norma jasně uvádí, koho se evidence tržeb týká. V pořadu Otázky Václava Moravce České televize to dnes uvedl premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Podle něj se zdá, že návrhy z dílny ministerstva financí i koaličních lidovců nebudou schváleny. Byla by to nejlepší varianta, dodal premiér.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies