VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (58. kapitola)

Praha - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize osmé s vročením 1204-1205, kapitola 58…

6.10.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Papež Inocenc byl rozmrzelý. Klečel před oltářem a modlil se. Bilancoval uplynulý rok. Měl pocit, že byl nejhorší ze všech, které strávil na stolci svatého Petra. Nic se mu nepodařilo a vše, oč usiloval, se hroutilo.

„Bože, copak jsem se já, tvůj oddaný služebník, něčím prohřešil?" mumlal tiše. Ve vzduchu byla cítit vůně kadidla a z dálky k němu doléhal tlumený zpěv katedrálního chóru. Jinak ho ale obklopovalo velebné ticho. Úzká okénka pod stropem vrhala do zšeřelého chrámu mihotavé světlo. U postranního oltáře se vroucně modlil dav poutníků, kteří přišli do Říma strávit vánoční svátky. Vše bylo tak, jak mělo být. A přece byl papež Inocenc rozmrzelý.

Jeho světem nebyl totiž jen stánek Páně, ale i to, co se dělo za jeho zdmi. Papež měl vládnout celému křesťanstvu. Nejen ve věcech duchovních, ale i světských. O téhle pravdě byl pevně přesvědčený a byl odhodlaný udělat všechno, aby ji prosadil. Jenže uplynulý rok plný neúspěchů ho utvrdil v obavách, že ta cesta bude mnohem delší, než původně doufal.

„Bože, kde jsem udělal chybu?" mumlal si pro sebe tiše. Už nezpytoval duši pro své hříchy, ale uvažoval, jak by měl pokračovat. Pokud bude nějaký papež doopravdy vládnout křesťanům, pak to bude on. Byl ctižádostivý a umínil si, že bude nejslavnějším a nejmocnějším papežem, jaký kdy v Římě žil. Jeho myšlenky už nebyly pokorné a v mnoha ohledech ani zbožné. Nakonec se pokřižoval a zamířil do Andělského hradu.

V pracovně ho očekával jeho nejbližší důvěrník Júsúf. Už neleštil svícny a mříže v papežových soukromých komnatách. Inocenc se rozhodl, že hry na schovávanou bylo dost. Zbavil se některých starých a nespolehlivých kardinálů a na jejich místa jmenoval preláty, kteří mu byli bezvýhradně oddaní. Júsúfa jmenoval svým tajemníkem. To byla nesmírná pocta. Aby však nemohli členové kurie Júsúfovi cokoli vyčítat, vstoupil mezi premonstráty a přijal řádové jméno Josefus. Papežská kurie se pomalu stávala pevným nástrojem Inocencovy politiky.

„Co uděláme se žádostí toho Čecha?" povzdechl si papež. Od té doby, co Přemysl zradil jeho chráněnce Otu Brunšvického, přestal ho titulovat jako českého krále. Věděl však, že mu to není nic platné. Oficiálně už titul potvrdil a pouze v případě, že by byl církevní důvod odejmout ho, by mohl něco podniknout. Ale i tak bylo sporné, zda by uspěl.

„Provedl to neuvěřitelně chytře," krčil rameny tajemník Josefus. Na sobě měl bílý premonstrátský hábit a na krku mu visel masivní zlatý řetěz. „Tím, že přijal zpět Adlétu, nám vzal z rukou všechny zbraně. Pokud anulaci jeho sňatku potvrdíme, pomůžeme mu, aby se mohl vrátit ke Konstancii. Pokud anulaci sňatku nepotvrdíme, pomůžeme mu, aby se Konstancie se ctí zbavil. Je to těžké rozhodování."

„A co myslíš, že by chtěl? Na které mu záleží víc? Chce žít s Adlétou, nebo s Konstancií?"

„Podle zpráv z Prahy se zdá, že je mu to jedno. K oběma se chová stejně. S Adlétou má sice syna, ale toho zapudil. Děti mu zřejmě mohou dát obě. Adléta není ještě tak stará. V téhle chvíli nám jeho rodinný život nedává nic, čím bychom mu mohli pohrozit. Jakékoli rozhodnutí mu jen usnadní jeho postavení."

„Správně," přikývl papež Inocenc. „Proto nerozhodneme. Necháme Adlétinu žalobu dál zkoumat a počkáme. Pokud na něj nemůžeme skrze jeho manželky teď, třeba se stane, že na něj budeme moci později, až se mu narodí syn a on bude potřebovat, abychom ho legitimizovali. Zvláště pokud by se narodil té druhé. A jinak?"

„Zdá se, že záležitost Oty Brunšvického je ztracená. Má sice ještě několik spojenců a z Anglie dostal další peníze, takže může pár vévodů uplatit, ale dlouho jeho tábor nevydrží. Pokud se nestane zázrak, dávám mu tři roky. Filip Švábský chystá nové tažení. Tentokrát přímo proti Brunšviku."

„Co naše exkomunikace?"

„Nikdo jí nedbá. Mám zprávy, že kolínský arcibiskup přešel do štaufského tábora a hodlá Filipa korunovat v Cáchách. I když je v klatbě."

„Má cenu exkomunikovat i kolínského arcibiskupa?"

„V žádném případě, Svatý otče," vykřikl zděšeně tajemník Josefus. „Já bych spíše Filipa Švábského té exkomunikace slavnostně zbavil. Jste přece otec všech křesťanů a je pravda, že Filip Švábský nedávno založil dva nové kláštery. Je čas hledat cestu k usmíření se Štaufy."

„Dobře. Pošli kardinála Bertrána jako našeho nuncia k Filipu Švábskému s pastýřským listem, že jsme ochotni exkomunikaci zrušit, pokud v tomto roce zachová v německých zemích mír. Poskytneme Otovi Brunšvickému alespoň rok oddychu. Pak uvidíme."

Po kratším váhání Filip Švábský na papežovu podmínku přistoupil. O to větší lesk měla mít jeho korunovace. Tentokrát ji už nebude moci nikdo zpochybnit. Bude korunován starobylou korunou z rukou kolínského arcibiskupa v katedrále v Cáchách. I když ho papež veřejně neuznal, zbavil ho exkomunikace. Jeho titul římského krále bude nezpochybnitelný. Z Oty Brunšvického se znovu stane vzdorokrál.

„Právě dorazil posel římského krále," hlásil komoří Přemyslovi. „Filip Švábský nařizuje, abyste přijel do Cách a účastnil se volby nového římského krále."

„Nové volby?"

„Ano. Filip se vzdal toho titulu a žádá, aby přední mužové říše zvolili znovu jediného a pravého římského krále. Zdá se, že tentokrát dostane hlasy i některých velmožů, kteří původně podporovali welfský tábor."

„Tak on mi nařizuje," bručel Přemysl nazlobeně. Pak si však uvědomil, že se mu cesta do Cách vlastně hodí. Byla sice zima a cesty byly zaváté sněhem, ale on byl zvyklý cestovat i v tom nejhorším počasí. Prodírat se ledovým větrem, který před sebou hnal ostré krupičky zmrzlého sněhu, mu připadalo příjemnější než se hádat s Konstancií a odrážet milostné nabídky Adléty.

Uplynul už týden od té doby, co jeho zapuzená manželka přijela z Míšně do Prahy a Konstancie se odstěhovala do města. Dosud nespal ani s jednou. Cesta do Cách přišla jako na zavolanou. Potřeboval si srovnat myšlenky. I když si původně myslel, že Adléta mu bude po tom všem zcela lhostejná, najednou cítil, že tomu tak úplně není. Zlobilo ho to víc, než byl ochotný si připustit. Snad poprvé v životě toužil, aby někdo vyšší rozhodl za něj. Jenže věděl, že něčeho takového se těžko dočká. V podobných věcech Bůh pomáhal nerad. Nechával na křesťanech, aby své potíže řešili sami, a pak je potrestal, protože snad žádné dilema se nedalo rozhodnout spravedlivě.

Nový mladý komoří Welf stál uctivě u dveří a čekal. Přemysl na něj vztekle houkl, aby vyřídil Bohuslavovi z Oseka a mladému Bavorovi ze Strakonic, že ho doprovodí se svými družinami do Cách. Odjedou zítra ráno, ať vše ihned připraví.

Sotva komoří zmizel, přiběhl udýchaný Smil a hlásil, že na Pražský hrad právě dorazil míšeňský markrabě Dětřich s početným doprovodem.

Přemysl si povzdechl. Ještě tohle mu scházelo! Se svým švagrem v podstatě nemluvil už sedm let, pokud počítal správně. Nepotkali se, ani když se před několika měsíci usmiřoval s Filipem Švábským. Věděl, že Dětřicha přijmout musí a že se musí tvářit laskavě. Anebo alespoň zdvořile. Uměl si spočítat, o co míšeňskému markraběti jde. I on jede do Cách a chce Přemyslovi nabídnout, aby cestovali spolu.

Znal Dětřicha a věděl, že je až úzkostlivě opatrný. Nejspíše se rozhodl, že lepší bude mít Přemysla pod dohledem. Pokud by totiž na volbu římského krále nepřijel, jistě by pohněval Filipa Švábského a ten by nejspíše Přemysla potrestal. Oba byli vznětliví a tvrdohlaví. Jakákoli hádka mezi těmi dvěma by mohla přinést pád křehkých dohod, na které musel český král přistoupit. Přemyslův rozkol se Štaufy by samozřejmě znamenal vyhnání Adléty z Prahy. To Dětřich nemínil za žádnou cenu připustit.

Přemysl chvíli váhal, ale pak nechal poslat pro Adlétu. Rychle si oblékl ceremoniální plášť a děkan svatovítské kapituly donesl královskou korunu. Pak český král zamířil do trůnního sálu a usadil se do zlaceného křesla pod baldachýnem. Ještě než se začali do sálu trousit čeští předáci, přihnala se Adléta. Byla vzrušením celá zadýchaná. Měla na sobě své nové šaty z modrého brokátu protkávaného stříbrem. Byly rafinovaně střižené podle italské módy a zdůrazňovaly její ženskost. I když mravokárci horlili proti tomu, aby se střih ženských šatů tak velice odlišoval od mužských, Přemyslovi se nová móda líbila.

Adléta se zastavila před trůnem a obřadně se uklonila. Tohle dělávala po příjezdu do Prahy důsledně, i když jí řekl, že něco takového od ní nepožaduje. Teprve když jí pokynul, vystoupila po třech schůdcích a posadila se do svého křesla.

„Tak bratr přijel," radovala se. „Mohu tě o něco požádat, můj královský manželi?"

„Podle toho, co to bude," odpověděl opatrně. Nevěřil projevům její oddané pokory. Taková nikdy nebývala. Dříve, když byla mladá a on zamilovaný, se mu její vzpurnost líbila. Ale tahle nová a pokorná Adléta mu byla svým způsobem bližší. Uvědomoval si její slabost, neboť byl přece rytíř.

„Moc prosím, nehádej se s ním. I kdyby říkal hlouposti. Chci mít alespoň na chvíli pocit, že všechno je zase při starém," špitla a v očích měla slzy. Přemysl se na ni překvapeně zadíval, pak natáhl ruku a zdrženlivě ji pohladil po tváři. Tohle neudělal už spoustu let. Šťastně se usmála.

Ozvaly se fanfáry a vstoupil Dětřich. Zestárl a jako by celý seschl. Stále víc a víc se podobal svému otci. Navzdory tomu, že se vyhýbal bitvám, na sobě měl honosnou zbroj a přes ramena přehozený nádherný plášť s hermelínovým límcem. Tvářil se jako vždy ustaraně a jeho oči nervózně těkaly kolem. Přemysl se k ně-mu původně chtěl chovat odměřeně, ale po rozhovoru s Adlétou změnil názor. Když to bylo užitečné, byl ochotný přátelsky obejmout i největšího nepřítele. S jedinou výjimkou. Tou byl jeho syn Vratislav.

Vstal z trůnu a udělal několik kroků míšeňskému markraběti vstříc. Objali se a políbili na tváře na znamení přátelství. Když se Přemysl vracel na pódium pod baldachýnem, postřehl šťastný úsměv v Adlétině tváři. Věděl, že to, co dělá, je hloupé a přinese to spoustu obtíží. Ale nedokázal jednak jinak. On, český král, který dokázal bez mrknutí oka opustit Štaufy, jeden z nejmocnějších rodů křesťanské Evropy, nedokázal opustit jednu stárnoucí a bezbrannou ženu. Jak byl lidský život složitý. To si opakoval neustále. Kolikrát ho zradili přátelé a příbuzní, kolikrát zradil své přátele a příbuzné on. A přece, pokud měl mít člověk úctu sám k sobě, byly jisté hranice, které by neměl překročit.

Kvůli porážce Oty Brunšvického se smířil s Filipem Švábským a považoval to jen za diplomatický tah. Jenže jak se zdálo, upadl do pasti. Do pasti své vlastní duše. Preláti měli pravdu, když tvrdili, že by se člověk měl více ptát svého svědomí. Ale pravdu měli i čeští předáci, pokud tvrdili, že panovník se nesmí na svědomí ohlížet, pokud chce vládnout pevnou rukou. Jen taková vláda může přinést zemi blahobyt. Pravdu měli i akvitánští trubadúři, když zpívali písně, v nichž opěvovali lásku jako nejvyšší ctnost křesťanského světa. Logiku mělo i to, co kázali učení teologové, že ženu poslal na zem ďábel, aby zkomplikovala křesťanům cestu ke spasení. Zcela pominout však nešlo ani přesvědčení rytířů, že muž musí chránit svou ženu. Jenže kterou?

Která pravda byla ta pravá? Měl ublížit Adlétě, anebo Konstancii? Dříve o tom takhle nepřemýšlel. Uvažoval vždycky jen o tom, co je prospěšnější pro něj. Šel za tou ženou, po které zrovna toužil. Prudká milostná vzplanutí mládí byla však ta tam. Na své dvě ženy se díval jinýma očima. Řídit se jen vášněmi bylo sice pohodlné a bezpečné, ale nic to neřešilo. Bože, kde je pravda?

„Ty mě vůbec neposloucháš!" zaslechl rozhořčený hlas míšeňského Dětřicha. Přemysl skoro zapomněl, že sedí na královském trůnu v audienčním sále. Trochu rozmrzele se omlouval: „Mám starosti!"

„To věřím," přikývl jízlivě Dětřich. „Proč zůstala ta uherská děvka v Praze? Musíš ji vyhnat!"

„Tak dost!" vykřikla Adléta a vyskočila. Už dlouho ji Přemysl neviděl tak pohněvanou. Naposledy, když se s ním hádala v časech jejich manželského života. Jenže Adlétin hněv patřil jejímu bratrovi. Sešla po schodech dolů do sálu a zastavila se až těsně před ním. Dětřich jako by se přikrčil a stáhl hlavu mezi ramena. Adléta nebyla vysoká, ale teď to tak nevypadalo.

„Jak si vůbec můžeš troufnout něco takového říci!" křičela na bratra s takovou divokostí, že Přemysla téměř pobaveně napadlo, že i Adléta má snad v těle uherskou krev.

„A tebe to neuráží?" bránil se chabě Dětřich. „Ta děvka zůstala v Praze!"

„Ty mě urážíš. Mě a mého královského manžela. Co je ti do toho, co Přemysl dělá? Je český král a nemusí se ti z ničeho zpovídat."

„Ale ty…"

„Mlč! Já se ti také nepletu do tvé rodiny. Já Přemyslovi věřím. A ty si pamatuj, ještě jednou mého královského manžela urazíš a přestaneš být v našem domě vítán. Tvá práva hosta mají své hranice, rozumíš?"

„Jistě. Chci jen tvé dobro, Adléto," pofňukával nešťastně Dětřich. Adléta chladně přikývla a vrátila se do svého křesla. V sále bylo napjaté ticho a Adléta si všimla, že ji většina českých předáků sleduje se souhlasným obdivem.

„Abychom se vyvarovali zbytečných řečí, můj urozený švagře," ozval se nevzrušeně Přemysl a vstal. „Zítra ráno odjíždím do Cách. Dovoluji ti, abys mne doprovodil. Slyšení je skončeno. Večer uspořádám na tvou počest hostinu. Vítej v Praze." Pak se naklonil k Adlé-tě a tiše dodal: „Až hostina skončí, navštívím tě ještě před odjezdem v našem manželském loži."

„Prosím, nech svíce zhasnuté," žádala trochu nejistě Adléta, když se pozdě v noci v její ložnici objevil Přemysl. „Přece jen se trochu stydím. Nemilovali jsme se tak strašně dlouho. Už skoro ani nevím, jak tvá náruč chutná. Moc se těším!"

To, aby při prvním milování nezapalovala svíce, jí poradila majitelka míšeňského nevěstince. Adléta si vděčně uvědomila, že všechno, co ji Rozálie naučila, je jí ku prospěchu. Když jí Rozálie poprvé vykládala, jak by se měla chovat, Adléta se urazila. Nakonec si na svou novou roli zvykla a dokonce ji napadlo, že byla celý život hloupá.

Přemysl si lehl vedle ní a trochu nesměle ji objal. Adlétě připadalo, jako by se vracelo jejich mládí. Tehdy byl nesmělý a choval se neobratně. Jenže teď neobratný nebyl. U srdce ji bodlo, když si uvědomila, že tohle všechno ho zřejmě naučila ta uherská děvka. Ale necítila hořkost. Rozálie tvrdila, že každá manželka by měla být vděčná milenkám svého manžela, protože jen tak může poznat nové rozkoše. „Je ovšem ještě druhá možnost," dodávala majitelka nevěstince vesele. „Na nové způsoby milování může vdaná žena přijít také tak, že si troufne mít milence. Ale to je v urozených rodinách dost nebezpečné a vám bych to neradila, urozená paní Adléto."

„Na co myslíš?" optal se Přemysl. Pevně ji objímal. „Neboj, dám si pozor. Neobtěžkám tě."

„Můžeš," špitla tiše. Těsně předtím, než přišel Přemysl, použila mast z bylin, kterou dostala od majitelky míšeňského nevěstince. Po ní obtěžkat nemohla. Ale Rozálie jí vysvětlila, že nic muže nevzruší tolik, jako když má pocit, že k tomu může dojít. Tím si ho připoutá mnohem pevněji.

„Ne! Mohlo by ti to ublížit," odmítl to rázně. Vzal si ji opatrně a Adléta postřehla v jeho laskání náznak něhy. Dojalo ji to tak, že se neubránila slzám, když skončili.

Přemysl si lehl na záda, ruku složil pod hlavou a překvapeně si uvědomil, že mu má Adléta opravdu stále ještě co nabídnout. Konstancie byla pružná a štíhlá, Adléta byla vláčnější a plnější. Ale právě ta změna byla příjemná.

„Proč jsme se rozešli?" zaslechl Přemysl ze tmy. Nebyl v tom ani náznak výčitky či hořkosti. Byl v tom jen smutek. Ale také zvědavost. Zvědavost, jakou přináší láska. „Co jsem udělala špatně? Chci to změnit! Miluji tě!"

„Nebyla to tvá chyba," zabručel trochu rozmrzele. Ta otázka ho vracela zpátky na zem. Do všedních starostí. Adléta postřehla tu změnu a rychle se k němu přivinula, jako by se bála, že odejde. Dříve si potrpěla na to, aby spolu zůstali po milování až do úsvitu. Často ho dokázala přimět, aby se milovali ještě jednou. Přemysl ji roztržitě pohladil.

„Víš, má milá, vlastně to ani nebyla tvoje chyba. Syn se nám nepovedl. Vratislav nebude nikdy vládnout v českém království, protože je to zlý člověk. Kvůli němu jsme se pořád hádali a nakonec se rozešli," vysvětloval a v jeho hlase se nedala nepostřehnout hořkost.

„Matka se na syna vždycky dívá jinýma očima. Jsem si jistá, že mne miluje," odpověděla opatrně.

„Ale mne ne," suše upozornil Přemysl.

„Tak jsem to nemyslela," omlouvala se okamžitě. Rozálie měla pravdu, když jí radila, aby si vybrala, zda zavrhne syna, nebo manžela. To doma v Míšni rozhodně odmítla přijmout. Teď, v Přemy-s-lově náruči, jí však došlo, že to je pravda. Přemysl se k ní sklonil a políbil ji. Bylo to sice zlé a kruté, ale došlo jí, že se raději vzdá lásky svého syna.

Než začalo svítat, milovali se znovu, mnohem déle a vášnivěji. Když ji ráno Přemysl opustil, doufala Adléta, že získala zpátky jeho lásku. Velebila majitelku nevěstince, neboť od ní dostala užitečnější rady než od všech míšeňských prelátů.

Autor: Redakce

6.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies