VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (6. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke kapitole s číslem 6…

15.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Zajetí a poprava družiny loupeživého rytíře Veita byla poslední příjemná věc, kterou královna Judita na hradě Mare zažila. Asi týden poté se nečekaně objevil její bratranec durynský lantkrabě Ludvík. Přijel bez ohlášení a s početnou družinou. Její syn Vladislav Jindřich však s ním nebyl.

Ludvík objal sestřenici Juditu, políbil ji na tvář a vyjádřil hlubokou lítost nad smrtí jejího královského manžela. Pak se zatvářil vážně a dodal: „A to je vlastně důvod, proč jsem za tebou přijel. Můžeme jít do hodovní síně? Dal bych si trochu vína. Mám po cestě žízeň."

Královna Judita trochu nesoustředěně přikývla, ale v očích se jí mihl stín obav. Podobný úvod nemohl znamenat nic jiného než potíže. A nemýlila se.

Sotva dostal lantkrabě Ludvík číši s vínem, začal s rozmáchlými gesty vysvětlovat, že Bůh dopřál jejich rodu moc a takové požehnání je posláním, které nikdo z jejich krve nesmí promarnit. Nyní má příležitost získat vládu i v sousedním Sasku. „A ty jistě chápeš, co to znamená," pokračoval a pohled jeho šedých očí ztvrdl. „Meerane je nejvýznamnějším opevněným městem na hranici se Saskem. Můj otec ti ho propůjčil jako věno. Ovšem tvůj manžel nedávno zemřel a ty už nejsi česká královna. Protože ono Bohem požehnané manželské spojení zaniklo, mám nárok požadovat tvé věno zpátky. Je mi to líto, ale Meerane nutně potřebuji."

„Co bude se mnou?" špitla tiše. Těch ran bylo v posledních měsících příliš.

„Pokud vím, založila jsi v Teplicích ženský klášter benediktinek. Mohla by ses tam stát abatyší."

Přikývla, neměla sílu odporovat. V téhle chvíli se jí zhroutil poslední zbytek královské důstojnosti, jejíž zdání se snažila udržet. Spíše pro pořádek se optala, co bude s jejími syny.

„Jsou přece rytíři. Tvého nejmladšího Vladislava Jindřicha vychovám, jak jsem slíbil. Přemysl je dospělý a to je dobře. Jsem ochotný přijmout ho s celou jeho družinou do služeb. Mohl by dělat správce na některém hradě v Durynsku. Ale ne tady."

Přikývla a těžce vstala. Skoro se zapotácela, ale sebrala zbytky sil a s hlavou hrdě vztyčenou opustila hodovní síň. Zamířila do své komnaty. Tam padla na lůžko a hořce se rozplakala. Tolik slz neprolila ani po smrti svého královského manžela.

Přemysl zuřil, jenže nemohl dělat vůbec nic. Ani starší Bedřich se svými dvěma stovkami rytířů by si s touhle situací neuměl poradit. Byli v Durynsku a musel respektovat rozhodnutí lantkraběte. Vstoupit do jeho služeb však Přemysl rezolutně odmítl, i když věděl, že v nejbližších týdnech a měsících ho čekají existenční starosti. Byl vyhnanec bez majetku. Před matkou Juditou se však tvářil bezstarostně. Navíc předpokládal, že jeho rozhodnutí schvaluje.

Vzal si stranou Černína, jehož považoval ve své družině za nejzkušenějšího, a optal se, co by poradil on.

„Nejrozumnější by samozřejmě bylo přijmout službu u duryn-ského lantkraběte. Nejrozumnější z hlediska obživy. Ale jako budoucí český král jste udělal dobře, můj pane, když jste odmítl."

„S tím teď dej pokoj," zabručel Přemysl. I když jindy podobné lichotky poslouchal rád, dnes na ně neměl náladu. „Chci vědět, co dělat teď, ne za deset let!"

„Zdatného rytíře s družinou, i když nijak početnou, přijme dnes každý velmož rád. Je nejistá doba. Rudovous stárne a všem v říši je jasné, že až zemře, bude se znovu válčit. Ti rozumnější se už pomalu připravují. I lantkrabě Ludvík. Slyšel jsem, že rytířům platí nejlépe severoitalská města. Ale já bych radil zůstat co nejblíže k českým hranicím. Kdo ví, jak dlouho ještě budou čeští velmožové snášet Soběslavovu vládu. Znám v Míšni tamního biskupa. Je to moudrý prelát a pro vás to bude služba čestná. Říká se, že Rudovous si v poslední době s papežem příliš nenotuje. Pokud je Bedřich na císařském dvoře, bude určitě dobré, abyste vy byl v táboře opačném."

Přemysl bez většího váhání Černínův návrh přijal. Bylo rozhodnuto. Neměl náladu na falešné úsměvy durynského lankraběte. Když ho potkal na nádvoří, zdvořile mu odpověděl na pozdrav, ale rozhovor odmítl.

„To nezní zrovna zdvořile," upozornil chladně lantkrabě Ludvík.

„Zítra ráno odjíždím. A pokud člověk spěchá, nezbývá na zdvořilost čas."

„Ty tedy nevstoupíš do mých služeb?"

„Jsem syn českého krále," opáčil hrdě Přemysl, nepatrně se uklonil a pokračoval v cestě.

Lantkrabě Ludvík se ušklíbl. Ať si jde. Však on ho život naučí. Podle Ludvíka neměl Přemysl naději, že bude někdy v Če-chách vládnout, a proto nebyl důvod chovat se k němu velkoryse. V přemyslovském rodě mělo podle stařešinského zákona na knížecí stolec nárok před mladým Přemyslem dvanáct nebo třináct jiných příbuzných. To bylo příliš. Lantkrabě Ludvík již několik týdnů plánoval sblížit se s novým českým knížetem Soběslavem, jehož přátelství mu bylo s ohledem na plány v Sasku mnohem užitečnější.

V Přemyslově komnatě čekala jeho matka Judita. Odložila brokátový šat české královny. Na sobě měla černý řeholní oděv benediktinek. Hlavu si zavinula do bílé loktuše, na kterou si upevnila krátký řeholní závojík. Oči měla zarudlé od pláče, ale klidné a vyrovnané.

„Přišla jsem se rozloučit," řekla něžně. „Jsi poslední radost, která mi zbyla. Půjčíš mi dva rytíře jako doprovod? Chci odjet ještě dnes."

„Ale samozřejmě," řekl a klekl si na podlahu k jejím nohám. „Já se tu také zdržovat nebudu."

„Přinesla jsem ti své peníze a šperky," řekla a ukázala na okovanou masivní truhlici, která stála za dveřmi, a proto si jí Přemysl hned nevšiml. Rukou ho zarazila a skoro ostýchavě pokračovala: „Je to všechno, co mi zbylo. Já už světské statky nepotřebuji. V klášteře budu mít obživu. Nechám si jen jedinou věc. Královský diadém mého manžela Vladislava. Tvůj bude, až zemřu i já."

„Staneš se abatyší?"

„Konvent v Teplicích přece abatyši má. Je to dobrá a zbožná žena. Ne, já zůstanu prostou řeholnicí. Nechci se stýkat se světem mimo konvent. A to bych jako abatyše musela. Budu žít jen službou Bohu."

„Mohu tě někdy navštívit, pokud povede Bůh mé kroky do Teplic?"

„Jen v případě, že budeš korunovaným českým králem," řekla klidně a láskyplně se usmála. Požehnala mu a políbila ho na obě tváře. Pak klidně, ale nesmlouvavě dodala: „Ještě něco chci! V Meerane máš ještě jeden nevyřízený dluh. Nechci, aby se tu na Přemyslovce vzpomínalo ve zlém. Už jsi dal peníze na věno té holce? Slyšela jsem, že Albína chystá svatbu. Je nejvyšší čas. Slibuješ?"

„Musíš o ní mluvit zrovna teď?" bručel Přemysl rozmrzele. „Možná se loučíme navždycky, a tobě jde o obyčejnou holku."

„Je přece křesťanka jako ty anebo já. A před Bohem jsme si všichni rovni," opáčila důstojně. Přemysl si byl jistý, že něco takového by ji nenapadlo před rokem, kdy ještě sedávala po boku jeho královského otce. Rychle pokračovala: „A opakuji ti, v Meerane se musí vzpomínat na českého krále Vladislava dobře. Slibuješ?"

Přikývl a zvedl se ze země. Matku Juditu doprovodil až na nádvoří a nařídil, aby ji do Teplic doprovodil Černín se třemi muži. Počkal, dokud nezmizela v průjezdu hradní brány. Už se ani jednou neohlédla. Nedivil se tomu. Pro jeho matku přestal tenhle svět existovat.

V Teplicích žila Judita v ústraní jako nejposlednější z řeholnic. V německých zemích se dokonce roznesla fáma, že záhy po Vladislavovi zemřela i ona. Ale nebyla to pravda. Dožila se téměř osmdesáti let a těsně před smrtí se dočkala i návštěvy svého milovaného syna Přemysla. Nakonec zemřela šťastná, smířená s lidmi i Bohem.

Když se Přemysl vrátil do své komnaty a otevřel okovanou truhlici, užasl. Byla z poloviny plná měšců se stříbrňáky. Odhadoval, že jich může být dobrých pět nebo šest stovek kop. Kromě nich našel několik zlatých prstenů s nádhernými kameny a spoustu ženských cetek, většinou rovněž ze zlata. Poctivě odpočítal tři kopy a osobně je odevzdal koláři Filipovi jako příspěvek na věno jeho dcery. Tentokrát neodjížděl z jeho domu se špatným pocitem. Kolář se k němu choval zdvořile a dokonce srdečně, a když odjížděl, přátelsky ho upozornil, že pokud by někdy potřeboval vůz, ví, kam se má obrátit.

V Meerane zůstal Přemysl až do večera. Navštívil kostel svatého Martina a dlouho se modlil u hrobu svého otce. Pak se najedl v šenku na rynku, protože neměl chuť večeřet u jednoho stolu s durynským lantkrabětem. Na hrad dorazil až za tmy. Svým mužům nařídil, aby osedlali hned za svítání koně, a šel si lehnout.

Usnul záhy, ale najednou ho cosi vyrušilo ze spánku. Otevřel oči a sáhl po meči. Dveře komnaty byly otevřené a na prahu stála postava zahalená v plášti. Protože byla noc, viděl jen nezřetelné obrysy. Postava vstoupila a dveře za sebou opatrně zavřela.

„Co chceš?" optal se výhrůžně a vyskočil z lůžka. V ruce držel svůj meč.

„Přišla jsem vám poděkovat," ozval se ze tmy příjemný dívčí hlas. Poznal ho okamžitě. Byla to kolářova dcera Albína.

„Peníze na věno slíbila má matka," zabručel nepřívětivě. „Já splnil jen to, co mi poručila. Proto mne nemusíš budit."

Dívka zamířila ke stolu a obratně křesadlem zapálila voskovici, která tam stála v prostém dřevěném svícnu. Komnatu zalilo tlumené světlo blikotajícího plamene.

Byla teplá noc na prahu léta a to spával Přemysl obvykle nahý. Krátkou chvíli trvalo, než si uvědomil, jak směšně musí vypadat nahý rytíř s mečem v ruce, pokud má ženskou návštěvu. Odhodil zbraň na podlahu, z lože strhl pokrývku a přehodil ji přes sebe jako plášť, kterým se pečlivě zakryl. Všiml si pobaveného dívčina úsměvu. Mlčel a čekal. Přemýšlel, jestli se mu pořád ještě líbí, ale nebyl si tím už tak jistý jako před měsícem. A vůbec neměl chuť opakovat to, co s ní zažil tam v lese.

„Já vám nepřišla poděkovat za ty peníze," přerušila ticho. „Kdyby se nestalo to, co se stalo, asi bych si nemohla vzít našeho tovaryše. Já ho mám totiž už dlouho ráda. Ale takhle musel otec souhlasit. Hrozilo přece nebezpečí, že jsem otěhotněla. Rodiče dobře vědí, jak to tehdy mezi námi dvěma bylo."

„Stalo se," opáčil rozmrzele. „Alespoň že ti to pomohlo… A teď mne nech spát. Brzy ráno odjíždím pryč."

„A to je třetí důvod, proč jsem přišla," přikývla vážně. Shodila z ramen plášť, a než jí mohl Přemysl zabránit, spustila na zem i splývavou košili. Blikotavé světlo svíce se odráželo od jejího mladého bílého těla. Překročila látku, která ležela na podlaze u jejích nohou, a sama Přemysla objala a políbila.

Bylo zbytečné mluvit či váhat. Shodil ze sebe pokrývku, do níž se sám před chvilkou zabalil, a Albínu zvedl do náruče. Opatrně ji položil na lůžko a lehl si vedle ní. Napadlo ho, že třeba měla jeho matka pravdu. Žena, která se vzdá sama, bude mnohem lepší milenka. Albíně svítily oči touhou a něhou. Přivinula se k němu a začala milostnou hru, jakou dosud nepoznal. Když ho před úsvitem opustila, musel dát své matce za pravdu.

Z Meerane odjel Přemysl se zbytkem své družiny a s truhlicí plnou stříbrňáků ještě před ranní mší. Ani on, stejně jako jeho matka, se s durynským lantkrabětem nerozloučil. Proč také? Rodová krev mohla spojovat rytíře jen potud, pokud měli společné zájmy. Tohle chápali potomci krále Vladislava zcela jasně. Lantkraběte Ludvíka a Přemysla již nespojovalo nic.

Přemysl nespěchal, protože nechtěl do Míšně dorazit dříve, než se Černín vrátí z Teplic. Léto toho roku přineslo stálé slunečné počasí. Saskem projel rychle, ale v míšeňském markrabství se zastavil v prvním příjemněji vypadajícím zájezdním šenku za Freibergem a zdržel se tu tři dny.

Do Míšně dorazil v předvečer svátku svatého Jana Křtitele. Míšeň nebyla tak veliká jako Praha, ale byla na první pohled bohatší. Na vysokém skalním bloku s příkrými srázy, spadajícími k širokému toku Labe, stál míšeňský hrad. Měl kamenné hradby zpevněné v rozích masivními věžemi. Další věž, zvaná Červená, se tyčila uprostřed nádvoří. Hrad byl rozdělený na dvě části. V té starší sídlil míšeňský biskup, větší patřila markraběcímu rodu Wettinů. U řeky se nacházel živý přístav s moly a dlouhými sruby, v nichž byla překladiště zboží. Na návrší za hradem se rozkládalo město. I ono bylo, stejně jako hrad, obehnané kamennou hradbou. Nad tmavými šindelovými střechami výstavných měšťanských domů se tyčily čtyři věže baziliky.

Biskup Martin přijal Přemysla neobyčejně laskavě. „Tvůj otec král Vladislav byl velký muž, milý synu. Jistě, rád tě přijmu do svých služeb. Znám velitele tvé družiny rytíře Černína. Nedaleko města Nossen jsem založil cisterciácký klášter Cella Sanctae Mariae. Vede tudy důležitá obchodní cesta do Durynska. Se svými muži ji budeš střežit. Sídlit budete přímo v Nossenu. Vlastním tam dvorec, velký právě tak pro deset rytířů. Ale pokud by chtěl někdo opustit knížete Soběslava, myslím, že by se tam klidně ještě vešel. Odtud to není na české hranice daleko. Bůh s tebou!" Přemyslovi požehnal a tím slyšení skončilo.

Autor: Redakce

15.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

„Cítíme velkou křivdu," říkají manželé, kteří měli naftu ve své studni

Zdounky – Společně se svou manželkou cítí velkou křivdu a bezmoc poté, co před více než 14 dny zjistili, že jejich do té doby průzračná a kvalitní pitná voda ve studni je kontaminována starou směsí topných olejů. Znehodnocenou vodu nic netušíce několik dní pili.

AKTUALIZUJEME

První česká medaile. Koukalová dojela v Östersund třetí ve sprintu!

Östersund (Švédsko) - Biatlonistka Gabriela Koukalová dojela třetí ve sprintu v Östersundu a poprvé v nové sezoně Světového poháru vystoupila na stupně vítězů. Královna minulé zimy dnes přesně střílela a prohrála jen s vítězkou Marií Dorinovou-Habertovoui z Francie a druhou Finkou Kaisou Mäkäräinenovou.

Britové poslali do vězení trio, jež ženy z ČR nutilo k prostituci

Bristol - Soud v britském Bristolu dnes uložil tresty vězení ve výši 7,5 až 9,5 roku trojici osob, které lákaly z České republiky ženy do Spojeného království, kde je nutily k prostituci. Britská média státní příslušnost odsouzených neupřesňují, z prohlášení místní policie ale vyplývá, že jeden z trojice byl zadržen v Česku, kde čeká na vydání do Británie. Soud mu tedy trest uložil v nepřítomnosti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies