VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (9. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize druhé s vročením 1175-1179, kapitola 9…

18.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

Míšeňský biskup Martin vyrazil i s početným doprovodem na svou pouť do Říma. Zástupcem v diecézi ustanovil děkana kapituly Thiemu.

I když bylo kolem jeho odjezdu mnoho práce, zmatku a povyku, Přemysl jako by to nevnímal. Udělal si své a pak utíkal za Adlétou. Alespoň na krátkou chvilku se scházeli každý den, ale přesto Přemysl spokojený nebyl. Kromě stisku ruky, polibků a vzácných objetí mu víc nedovolila.

„Ta chvíle musí přijít sama," vykládala mu s pevným přesvědčením, když ji prosil, aby mu dovolila naplnit vášnivou touhu. „Jestli k tomu dojde, musí to být z vůle našeho Pána a nikoli z mé. Já vím, že rodiče chtějí, abych se stala řeholnicí. A jediný, kdo to může změnit, je On."

„A já ne?" bručel rozmrzele Přemysl. Při jednom z vzácných objetí mu dovolila, aby se chvíli těšil z jejích ňader. Téměř šílel bolestnou touhou, aby ji mohl pomilovat. Ale Adléta to vytrvale odmítala.

„Ne," vrtěla hlavou a byla ve svém přesvědčení nádherná. Kdyby nebyla z urozeného rodu Wettinů, asi by Přemysl zlomil její odpor silou. Jednou v noci, když se převaloval neukojenou touhou na lůžku na hranici mezi bděním a spánkem, si umínil, že její odpor zlomí za každou cenu. Ale hned ráno si to rozmyslel. Hořká pachuť z toho, co zažil kdysi na mýtině s kolářovou dcerou, se občas vracela. Už tehdy přísahal, že něco podobného by už nikdy nechtěl opakovat. Ani s obyčejnou poddanou. Natož s urozenou dívkou.

Uplynuly tři horké letní týdny. Slunce viselo na modré obloze od rána až do večera, a kdo nemusel, byl zalezlý ve stínu a odpočíval. Voda v Labi povážlivě klesala, u břehu už vystupovaly kameny a lodní doprava se na celé řece zastavila. Žně začaly toho roku téměř o dva týdny dříve než jindy. Křesťané přes den do úmoru pracovali, zpocení, žízniví a šťastní, aby se pak v horkých nocích vášnivě milovali. Jen Přemysl nikoli.

Několikrát zašel do katedrály a u oltáře Panny Marie se modlil, aby získal Adlétu. Nevěděl ale, jaká modlitba by měla být tou správnou přímluvou, a tak si vymyslel svou vlastní. Teologové by jistě měli k jejímu obsahu spoustu oprávněných námitek, protože se neslušelo žádat matku Ježíše Krista, která sama počala zázrakem neposkvrněného početí, aby byla nápomocna poskvrnění jiné panny, navíc zaslíbené coby Kristovy nevěsty životu řeholnímu, ale Přemyslovi to bylo celkem jedno. Věřil, že Bůh vidí do jeho srdce a pomůže mu, neboť si určitě nezasloužil takové trápení jen proto, že se zamiloval.

Jednou, když odcházel z chrámu, potkal Markétu. Byla sama a jako vždy nesmírně krásná.

„Nějak vám to s mou ctnostnou sestřičkou nejde, že mám pravdu, urozený rytíři?" řekla uštěpačně a rukou si začala upravovat vlasy. V letním slunci zářily jako zlatý brokát.

Přemysl po ní šlehl nelaskavým pohledem a dokonce uvažoval, že ani neodpoví a nechá ji být. Ale pak v něm přece jen zvítězila povinnost chovat se dvorně. Pokrčil rameny a opáčil, že nechápe, nač naráží. Její sestra Adléta je půvabná a neobyčejně chytrá dívka a mají si proto stále o čem vyprávět.

„To já tak chytrá nejsem," pokračovala v hovoru s provokativním výrazem ve své andělské tváři. „Já si s rytíři, jako jste vy, neumím tak dlouho povídat. Proto se většině z nich vyhýbám. Ale pokud mne někdo zaujme, ráda mu věnuji svůj čas. A když už není o čem hovořit, snažím se nabídnout něco jiného, neboť chápu, že žádný muž se nechce nudit."

Rozhlédla se, a protože byli na cestě sami a široko daleko nebylo ani živáčka, objala ho a začala vášnivě líbat. Přivinula se k němu, aby mohl vychutnat plnost její postavy. Přemysl její polibky neopětoval, ale také se jim nebránil. Pustila ho a trochu posměšně se zadívala na jeho nohavice. I když její laskání neopětoval, jeho touha byla viditelná.

„Muž, jako jsi ty, by neměl zahálet, milý Přemysle," řekla něžně. „Povídej si s Adlétou, když chceš. Ale až tě to přestane bavit, dej mi vědět. Jen tě varuji, ať to netrvá dlouho!"

Přemysl ji poslouchal s nelibostí. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Rychle přemýšlel, zda by mu mohla být nebezpečná. Co kdyby ze žárlivosti žalovala rodičům? Určitě by Adlétě zakázali scházet se s ním. Jenže kvůli tomu, aby si zajistil mlčení téhle nemravné holky, jí přece nevyhoví.

„Poslyš, Markéto, proč to děláš?" optal se. Přešel k důvěrnému oslovení stejně jako ona.

„Jsi přece statečný rytíř. A pěkný chlap."

„Takových je v Míšni spousta," zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Zámožnějších a pro manželství vhodnějších."

Zvonivě se rozesmála. „Já se přece nechci vdávat. Stanu se řeholnicí. Ale než složím slib, chci si užít. Na pokání bude času dost." Zvážněla a chvíli si ho měřila, jako by zvažovala, zda má pokračovat. Uchopila ho důvěrně za ruku. „Chceš slyšet pravdu? Víš, proč jsem si vybrala tebe? Všechno, co jsem řekla, je pravda. Líbíš se mi. Ale hlavní důvod je jiný. Přece tě nenechám

Adlétě!"

Přemysl se musel proti své vůli usmát. Markéta to považovala za příslib, něžně ho pohladila, pak se otočila a odběhla. Přemysl ji dlouho sledoval. Stále cítil, jak se k němu tiskne se zkušeností ženy, která už zjevně dávno nebyla pannou. Uvažoval, zda se nechová hloupě, pokud odmítá tyhle nádherné dary, které mu mohly spadnout do klína úplně samy.

Odpoledne, když se setkal s Adlétou, byl roztržitý, a i když se snažil, aby na sobě nedal nic znát, sama Adléta schůzku po krátké chvíli ukončila.

Český kníže Soběslav, toho jména druhý, dostával od počátku roku znepokojivé zprávy. Byl to podezřívavý muž a s nedůvěrou se díval i na takové události, které ho nijak neohrožovaly, neboť i v nich hledal intriky proti sobě. Snad proto nedokázal rozlišit, co je nebezpečí skutečné a co si jen domýšlí. Pravdou ovšem bylo, že se na domácí šlechtu příliš spolehnout nemohl. Rozuměl si s církví a také s pražskými německými patriciji. O ně se snažil opřít svou vládu.

Zpočátku si rozuměl i se svým vzdáleným příbuzným Konrádem Otou, který vládl ve znojemském knížecím údělu. Společně napadli rakouského vévodu Jindřicha. Za to uvalil papež Alexandr na českého knížete klatbu. To už Soběslav cítil, že ztrácí dosavadní oporu u vrtkavého císaře Barbarossy. Nemohl stát proti papežovi i císaři současně.

Poslal do Říma opata plaského kláštera, jemuž během své pětileté vlády projevoval mimořádnou štědrost, aby ho s papežem usmířil. Uzavřel smír s rakouským vévodou Jindřichem a vyhlásil nepřátelství svému dosavadnímu spojenci znojemskému Konrádu Otovi. Doufal, že se zbaví klatby a znovu si nakloní císaře.

I když byl českým knížetem, připadal si jako štvanec. Jako by se proti němu všechno spiklo. Vzpomínal na ten krásný pocit, jaký zažíval, když se mu po deseti letech otevřely dveře žaláře na Přimdě a on se mohl vrátit do Prahy. Byl svobodný a mohl naplnit odkaz svého knížecího otce. Když jeho otec Soběslav, toho jména první, umíral, kladl mu na srdce, že nesmí připustit, aby vládl někdo jiný než on, jeho syn. Tehdy otci přísahal, že udělá vše, aby jeho poslední přání splnil. Jenže bylo to tak těžké.

Synové knížete Vladislava, král Vladislav, Děpolt i Jindřich, už naštěstí zemřeli. Žili však jejich synové a těch se obával snad ještě více než jejich otců. Byli mladí, ctižádostiví a bezohlední. Pokud počítal dobře, bylo jich celkem šest. Bedřich, Přemysl, Vladislav Jindřich a Děpolt byli rytíři, Vojtěch a Jindřich Břetislav byli vysvěceni na preláty. To však neznamenalo, že by byli méně ctižádos-tiví a nebezpeční. Synové kníže Soběslava prvního žili jen dva. On a jeho nejmladší bratr Václav. Co ho však trápilo nejvíce, byl fakt, že on ani jeho bratr neměli dědice.

Soběslav miloval svou manželku Elišku a nikdy jí ani náznakem nevyčetl, že všechny děti, které se jim narodily, zemřely záhy po porodu. O to více se upínal ke svému jedinému bratrovi. Václavovi svěřil do správy brněnské údělné knížectví. Byl to právě on, kdo ho před rokem upozornil, že se jejich bratr Oldřich nechce spokojit s postavením olomouckého údělného knížete a popichuje české velmože. Když Oldřich zemřel v žaláři, udělil Soběslav olomoucký úděl Václavovi a měl s ním veliké plány. Společně napadnou Konráda Otu, obsadí Znojemsko a Václav ovládne celou Moravu. Rozdělí si tak vládu a Soběslav bude mít konečně čas, aby si znovu naklonil císaře Barbarossu. Pak se pokusí zlomit odpor české šlechty.

Blížil se konec léta. Úroda byla dobrá a Václavovy oddíly porazily družinu znojemského Konráda Oty. Soběslav seděl na svém kamenném knížecím stolci a řídil jednání zemského soudu. Jednání sledoval trochu nakrčený, protože ho poslední dobou trápily bolesti žaludku. Podél stěn stáli přední zemští velmožové a hlasitě se dohadovali, na čí stranu se v tomto sporu přikloní. Prácheňský Bavor žaloval svého souseda Vítka z Prčice, že bez opovězení nepřátelství vyplenil několik jeho vesnic. V té chvíli se otevřely dveře a do sálu vpadl velitel knížecí družiny Tyr se dvěma tucty ozbrojenců. Všichni proběhli středem sálu a obklopili knížecí stolec. Vojáci obrátili hroty kopí proti rytířům v sále. Oknem dolehl hluk z nádvoří.

„Co se děje?" vyskočil kníže Soběslav a tasil meč. Znal Tyra a věděl, že by sem nevpadl bez vážného důvodu. Někdo ho zradil. Rytíři, kteří sledovali zasedání soudu, tasili meče a pan Bavor se okamžitě dostal do křížku s jedním z ozbrojenců knížecí družiny.

Tyr se naklonil k uchu knížete Soběslava a šeptal: „Musíte utéct, můj pane. Rudovous vás zbavil vlády v Čechách. Bedřich táhne se svými muži na Prahu."

„Dokážeme ubránit Pražský hrad?" optal se bledý zlostí Soběslav.

„Pokud by se za vás domácí rody postavily, pak jistě. Jenže některé rody se vzbouřily. Jejich stoupenci jsou tady na hradě a budou vás chtít uvěznit."

„Jdeme," souhlasil bez rozmýšlení kníže Soběslav a zamířil k východu ze sálu. Cestu jeho družině zastoupil pan Bavor svorně s Vítkem z Prčice. Na jejich stranu se postavila část rytířů, jiní se přidali ke knížeti. Došlo k bitce a jen díky oddílu ozbrojenců, jejichž kopí byla v těsném prostoru sálu pro ústup výhodnější, se podařilo Soběslavovi opustit palác. Na nádvoří byli připravení osedlaní koně. Hradu se zatím zmocnili stoupenci nového knížete Bedřicha.

Soběslav se svou družinou opustil hrad na poslední chvíli jedinou bránou, která byla ještě v rukách jeho věrných. Cválal k benediktinskému klášteru v Břevnově a žaludek mu svíraly křeče tak silné, jaké dosud ještě nezažil.

„Kam pojedeme, můj pane?" optal se zdvořile Tyr.

„Na hrad Skály," nařídil bez rozmýšlení. Tam pobývala jeho manželka Eliška. Ten hrad byl nedobytný. Měl tam dostatek zásob a v okolí žila spousta rytířů, na jejichž věrnost se mohl spolehnout. Nehodlal se vzdát. Neuprchne zbaběle ze země, jak to před několika lety udělal král Vladislav a jeho synové. Neměl strach, bude bojovat. Vyhlídky nebyly tak špatné, jak by se mohlo zdát. Podzim uběhne rychle a přijde zima. Přes zimu by jen blázen obléhal jeho Skály. Bude mít dost času, aby soustředil své stoupence. Některé urozené rody budou váhat, zda se připojí k povstání, a část se k němu možná s odstupem času vrátí. Některé podplatí. Požádá o pomoc církev a pražské Němce. A navíc, má trumf v rukávu. Václav přivede z Moravy své ozbrojené oddíly. Na jaře budou moci společně zaútočit na Bedřicha. Knížecí stolec získá zpátky. Křeče v břiše se znovu ozvaly. Snažil se, aby jeho ozbrojenci nic nepoznali. Nemocný velitel byl předem odsouzený k porážce, to byla všeobecně známá pravda. Soběslav se však jako odsouzený k porážce necítil.

Blížil se svátek Narození Panny Marie. Míšeňský markrabě Ota chystal velikou slavnost. Tím spíše, že biskup Martin byl daleko. Teď byl neomezeným pánem na hradě on. Chtěl oslavit dvacet let své vlády. Po hradě se roznesla zvěst o chystané hostině, na niž se sjede tolik hostů, že stoly budou stát na nádvoří, neboť do paláce by se všichni pozvaní nevešli. Do Míšně přiváželi správci dvorců obilí, pastýři přihnali stádo dobytka na porážku, přijížděli kupci s vozy plnými koření, drahých vín, exotických lahůdek a ovoce. Na výpomoc přišla desítka kuchařů z okolních hradů. Celé markrabství žilo chystanou slavností.

Tři dny Přemysl vůbec neopustil biskupský palác. Sedával ve výklenku u okna, díval se na ruch venku a uvažoval, jak se má zachovat. Chtěl dát Adlétě ještě příležitost. Měl ji rád a toužil milovat se raději s ní. Jenže narážel na hradbu nesmlouvavého odmítání. Ve svých letech měl podle svého hlubokého přesvědčení už nárok trávit noci se ženou po boku. Nakonec si řekl, že to vydrží až do wettinské slavnosti. Pokud mu nevyjde Adléta do té doby vstříc, obrátí se na Markétu. Tohle rozhodnutí ho trochu uklidnilo.

Večer se s Adlétou potkal, když odcházela z vigilních modliteb. Jakmile ho zahlédla, šťastně se usmála a hned po mši za ním běžela.

„Ještě se zlobíš?" optala se a uchopila ho za ruku. Tu svou měla malou a hebkou.

„Proč já?" podivil se Přemysl. „Choval jsem se nemožně. To ty by ses měla zlobit. Ale snad mne může omluvit, že zmírám touhou po tobě."

„Neplácej hlouposti," napomenula ho a nepatrně se zamračila. „Nemůžeš to alespoň říci nějak normálně? Zmírám touhou. Tohle sis vypůjčil z jedné milostné písně. Náhodou ji znám. Podle mne je hodně naivní, protože život vypadá jinak."

„A jak?" optal se rozmrzele.

„Jsem s tebou hrozně ráda," řekla, naklonila se k němu a lehce ho políbila na tvář. Ale obejmout se nenechala. „Já si myslím, že právě tohle je skutečná a čistá láska. Můžeme snít, protože se máme rádi. Když usínám, myslím jenom na tebe. O tohle všechno bychom mohli přijít, pokud by mezi námi došlo k tomu… Umíš si představit, co by ti udělal můj otec? Já bych nepřežila, pokud bys měl přijít kvůli mně o hlavu. Nemysli si, i já po tom toužím. Ale musíme být rozumní. Znáš příběh lásky mezi Abélardem a Héloisou?"

„Něco jsem zaslechl," zabručel Přemysl. V duchu byl nesmírně zklamaný, protože jeho sen se mu stále víc a víc vzdaloval.

„Povím ti o něm. Chceš?" Aniž čekala na souhlas, začala vyprávět skandální příběh, o kterém se v posledních letech mluvilo snad ve všech urozených fraucimorech. Stařičký učenec a vynikající filozof Abélard se zamiloval do své sedmnáctileté žačky Héloisy. Připravil ji o panenství a tajně se s ní oženil. Její strýc ho za to nechal vykastrovat a zavřít do kláštera. Do jiného kláštera zavřeli Héloisu. Ti dva si pak psali milostné dopisy plné vášně. Když Abélard zemřel, pochovala ho Héloisa ve svém klášteře a většinu dnů trávila na jeho hrobě. Sama před několika lety rovněž zemřela. „Někdy si připadám jako ona," pokračovala trochu posmutněle Adléta. „Také skončím v klášteře. Ale přesto tě mohu milovat."

„Jenže mě na rozdíl od toho Abélarda nevykastrovali," upozornil Přemysl.

„Často o lásce těch dvou diskutujeme. Většina z nás si myslí, že tohle je ta pravá láska."

„I Markéta?" ujelo bezděčně Přemyslovi.

Adléta pustila jeho ruku. V očích se jí objevily slzy. Otočila se a utekla. Rozběhl se za ní, ale odmítla se zastavit. Na nádvoří ji těžko mohl zadržet násilím. Nakonec ji nechal být.

Následující dny se mu vyhýbala.

Den před svátkem Narození Panny Marie vyhledal Přemysl Markétu. Dohodli se, že se spolu sejdou během zítřejší hostiny, protože to byla nejvhodnější příležitost, aby se mohli tajně milovat. Markéta Přemysla objala a dovolila mu, aby se s ní chvíli laskal. Ale když začal být dotěrnější, vymanila se z jeho náruče a upozornila, že zbytek až zítra.

Autor: Redakce

18.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Týden fungování EET: 18,1 milionu účtenek a 700 udání

Praha - Restauratéři a hoteliéři odeslali do systému EET do dnešních 19:00, tedy za skoro týden fungování evidence tržeb, zhruba 18,1 milionu účtenek. Zároveň finanční správa už eviduje 706 oznámení o nevydání účtenky. Informovala o tom mluvčí Finanční správy Petra Petlachová. Systém podle ní běží plynule a bez problémů.

ANO chce Jermanovou ve vedení Sněmovny nahradit Vondráčkem

Praha - Poslanci ANO do vedení Sněmovny vybrali svého místopředsedu Radka Vondráčka. Měl by nahradit místopředsedkyni dolní komory Jaroslavu Jermanovou, která se rozhodla rezignovat kvůli zvolení středočeskou hejtmankou. O nominaci rozhodli poslanci ANO ve středu večer v tajném hlasování. Informovala o tom mluvčí hnutí Lucie Kubovičová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies