VYBERTE SI REGION

Čtení na pokračování: Přemyslovská epopej (7. kapitola)

Praha  - Získali jsme pro vás od nakladatelství Moba historický román populárního autora Vlastimila Vondrušky, který má na kontě řadu oblíbených historických detektivek s Oldřichem z Chlumu, ale nejen s ním. Od roku 2003 píše i historické romány, věnované Přemyslovcům, samotná Přemyslovská epopej má už tři tlusté díly. Pojďme ale na samotný začátek, dnes už ke Knize druhé s vročením 1175-1179, kapitola 7…

16.8.2013
SDÍLEJ:

Čtení na pokračováníFoto: Deník

V Nossenu a na dalších biskupových dvorcích a hradech strávil Přemysl se svými muži následující čtyři roky. Byla to celkem klidná služba a Přemyslovi umožnila, aby během té doby dvakrát navštívil svého nevlastního bratra Bedřicha na dvoře císaře Barbarossy a také aby zvítězil v turnaji, který se konal v nedalekých Drážďanech. Toho turnaje se účastnil i můj praděd Smil. Porazil všechny své soky až na toho, nad kterým pak zvítězil Přemysl.

Během let Přemysl rozšířil svou družinu, která nakonec čítala sedmdesát rytířů. Šlo většinou o mladíky z urozených moravských rodů, kteří uprchli před knížetem Soběslavem. Přesto nemohl být spokojený, protože situace doma se nevyvíjela tak, jak by si přál. Soběslav sice domácím urozeným rodům ani trochu nepřál, ale nikdo se neodvážil proti němu postavit. Stárnoucí kníže byl nedůvěřivý. Nakonec nechal uvěznit a posléze zabít svého mladšího bratra Oldřicha, právě toho, který se vzdal v jeho prospěch knížecího stolce. Tak se bál zrady, že dokonce odmítal opustit svou zem a nezúčastnil se ani jednoho říšského sněmu. Jedno mu však musím přiznat. Svědomitě dbal na zájmy české církve.

Oddaně sloužil Barbarossovi, ale nakonec se nechal zatáhnout do vleklého sporu s císařovým odpůrcem, rakouským vévodou Jindřichem. To byl začátek jeho konce. Záminkou se stalo Vitorazsko na jihu Moravy. Spolu s uherským králem Bélou a štýrským vévodou Otou rakouského vévodu napadl. Jenže Jindřich byl chráněncem Svatého otce v Římě. Papež Alexandr dal českého knížete Soběslava do klatby.

V té době zemřel v bezvýznamném konfliktu kdesi v Lužici velitel družiny míšeňského biskupa. Jeho místo zaujal Přemysl, a tak se i se svými muži stěhoval na hrad do Míšně. Často právě zdánlivé maličkosti rozhodují o lidských osudech. Já sám bych mohl vyprávět.

Kapitola 7

Míšeňský biskup Martin jmenoval Přemysla hejtmanem. Část jeho mužů si ponechal na hradě a zbytek poslal na diecézní hrady v okolí. V posledních letech žil Přemysl neustále na venkově. Znal dvorce v lesích a hrady na hraničních výspách, kde široko daleko bylo jen pár chudobných vesnic a samot. Jedinou jeho povinností bylo bojovat s výbojnými sousedy a honit lupiče. Teď se ocitl na jednom z nejkultivovanějších dvorů na severu říše. Přesto se tu rázem cítil jako doma. Snad proto, že pánem Míšně byl před sto lety jeho slavný praděd Vratislav, první český král.

Biskupství se nacházelo v pravé části hradu přímo nad řekou. Markrabská část byla vlevo a zabírala téměř celé hradní předpolí až k hradbám města. Vládl tu rozvětvený rod Wettinů v čele s markra-bětem Otou, jemuž se přezdívalo Bohatý. Jeho manželkou byla sestra durynského lantkraběte. Wettinové vlastnili celé úrodné labské údolí až k hranici českého knížectví, ovládali také Dolní Lužici. Byli bohatí, úspěšní, a jak si Přemysl mnohokrát hořce opakoval, byli také svorní.

Přemysl se zařadil mezi nejvýše postavené příslušníky biskupského dvora. Míšeňský biskup žil jinak než ten pražský. Byl spíše rytíř než prelát, stejně jako většina říšských biskupů a arcibiskupů. Němečtí biskupové měli více moci než pražský a byli zcela nezávislí na císaři a lantkrabích. Byli to sebevědomí vládci, kteří žárlivě střežili svá práva. Na jejich dvorech se pohybovali řeholníci, teologové a preláti, stejně jako rytíři, umělci a krásné ženy. Přemysl byl novým prostředím úplně unešený.

Záhy se spřátelil s děkanem míšeňské kapituly Thiemou. Správně se jmenoval Těma a jeho prarodiče přišli do Míšně z Čech spolu s králem Vratislavem. Byl to postarší muž s tvářemi prokvetlými červenými žilkami, které svědčily o jeho zálibě v dobrém víně. Nikdo ho nikdy neviděl zpitého do němoty, protože uměl pít, což mu na dvoře míšeňského biskupa zjednávalo mimořádnou úctu.

Přemysl si ho však vážil z jiného důvodu. Děkan Thiema byl nesmírně učený, ale jeho učenost nebyla z těch, které se pěstovaly v církevních školách. Studoval spisy dávných lékařů, přírodovědců a fyziků. Zastával teorii, že způsob, jak vládnout poddaným, se v podstatě neliší od způsobu, jakým jelen ovládá stádo laní. Celé hodiny dokázal s Přemyslem o téhle věci diskutovat.

Thiema vedl katedrální školu u Svatého Benna. Navštěvovali ji urození chlapci a také několik dívek. Ty mladší učili řeholníci jeho kapituly číst, psát a zpívat, on sám vedl lekce pro pokročilé, v nichž vykládal základy matematiky, práva a teologie.

„Měl byste si někdy pár mých lekcí poslechnout, urozený pane hejtmane," nabádal mnohokrát Přemysla. „Ty časy, kdy rytířům stačilo ohánět se mečem, ty jsou pryč. Žijeme v jiné, mnohem modernější době. Moc má ten, kdo je vzdělaný. Chcete důkaz? Podívejte se na to, co se děje v říši. Císař má meč, ale vítězí papež."

„Jelen vzdělaný není, ale laně ho přesto poslouchají," popichoval ho Přemysl. „Tuhle teorii jste mi sám vykládal. K čemu by bylo jelenovi vzdělání? Stačí, že má velké paroží a je silný!"

„Je hodně jelenů se silným parožím. Ale stádu vládne jen jeden. Ten, který se od mládí učil. Nejen používat paroží, ale také ovládat laně. Neříkejte, že jste mi neporozuměl. I ten jelen tohle chápe, pokud chce vládnout. Přemýšlejte o tom!"

„Dobře, někdy si vás přijdu poslechnout," souhlasil nakonec Přemysl velkomyslně, jako by tím děkanovi prokazoval milost. „Ovšem pod podmínkou, že mne nebudete nutit, abych se naučil číst a psát. Takové hlouposti jsou jen pro preláty."

„Tento týden probírám základy teologie, to pro vás opravdu není. Ale příští týden se chci věnovat rodinnému právu. Užitečné! Vládnout v nějaké zemi znamená vládnout především své rodině." Pak Přemyslovi požehnal a vydal se do biskupských vinných sklepů.

Přemysl se jeho radám usmíval. Většina prelátů byla stejná. Položil spokojeně ruku na jílec meče. Tohle byla jistota, a ať se dělo cokoli, nakonec rozhodovala ocel.

Přesto mu to nedalo a druhý den se vydal ke katedrále. Procházel se před jejím vchodem, jako by se tu ocitl náhodou. Přitom nenápadně pozoroval mládence, kteří se scházeli na lekci do školy u svatého Benna. Někteří byli ještě ve věku panošů, ale pár jich bylo starých asi tak jako on a dva dokonce mnohem starší. Už se chtěl otočit a vrátit se do paláce, když si všiml čtyř dívek. Šly společně a něčemu se vesele chichotaly. Nesly si voskové tabulky, na které se daly rydlem zapisovat poznámky. Nepochybně také mířily do školy. Ostatně děkan míšeňské kapituly prozradil, že učí i urozené dívky.

Přemysl se zastavil a nenápadně si je prohlížel. Zajímalo ho, jak vypadají dívky, které umí číst a psát. Překvapilo ho, že všechny byly hezké. Zvláště jedna z nich byla nesmírně půvabná. Povzdechl si. Děkan Thiema měl možná pravdu. Doba se opravdu změnila, když už i ženy umějí číst a psát. V té chvíli si vzpomněl na svou nevlastní sestru Anežku, která se stala abatyší ve svatojiřském klášteře na Pražském hradě. Ta sice číst a psát uměla, jenže byla ošklivá. Ještě chvíli o ní přemýšlel a nakonec se rozhodl, že si příští týden půjde děkana Thiemu poslechnout. A protože byl k sobě upřímný, věděl, že to rozhodnutí neovlivnila touha dozvědět se něco o rodinném právu.

„Počkej na mě," zaslechl Přemysl ženské zvolání, když opouštěl prostranství před katedrálou. Ohlédl se a překvapeně se zastavil. Několik kroků za ním stála mladá žena se zahalenou hlavou, jak se na manželky slušelo. Byla menší, s pihovatými tvářemi a s velkýma modrýma očima. Znali se ještě z časů mládí prožitého na Pražském hradě, i když se nijak zvlášť nepřátelili, neboť byla starší než on. Jmenovala se Hedvika a pocházela z rodu jeho strýce Děpolta.

„Co tu děláš?" optal se potěšeně, vydal se k ní a zdvořile se uklonil.

„Vím, žes přijel do Míšně," vítala ho srdečně. „Já tu žiju už deset let. Provdali mě za hraběte Fridricha z Brehny, je také Wettin. Často s ním pobývám tady. Tys ale vyrostl."

„Ty taky. A zkrásněla jsi," odpověděl dvorně.

„Nepřeháněj," zasmála se a lehce ho pleskla přes ruku. „Manželovi jsem dala už dva syny a jednu dceru. Máš chvíli čas?"

„Pro tebe vždycky. Ale nebudeme přece stát na ulici?"

„Vraťme se do chrámu," navrhla a sama zamířila k honosnému portálu starodávné baziliky. Během cesty se svěřovala, že nedávno ji navštívil bratr. Jmenoval se stejně jako jejich zemřelý otec Děpolt. Přemysl jejího bratra viděl naposledy před smrtí svého královského otce v Meerane, kde přísahali věrnost svému rodu. Pak Děpolt odjel s Bedřichem na císařský dvůr.

Usadili se na zdobně vyřezávanou lavici v postranní kapli. „Možná se už brzy vrátíš do Čech," informovala ho nadšeně. „Děpolt tvrdil, že kníže Bedřich má teď u Rudovouse přáno. Už několikrát ho přijal ke slyšení a jednou dokonce císař prohlásil před celým svým dvorem, že českého knížete Soběslava považuje za zrádce. To jsou věci, viď?"

„Král Vladislav to předpovídal," přikývl Přemysl. „I když to, po pravdě řečeno, trvalo mnohem déle, než jsem doufal. Co bude po-dle tebe dál?"

„Nevím, jestli mohu… Bratr se totiž tvářil strašně tajemně. Znáš ho, dělá se rád důležitým. Musela jsem přísahat, že to nepovím živé duši. Prozradil mi, že Bedřich vážně jedná o sesazení knížete Soběslava. Vypadá to nadějně. Rudovous se prý chce smířit s papežem, a když je teď Soběslav v klatbě, obětuje ho, aby Římu dokázal svou dobrou vůli."

„To jsou skvělé zprávy! Udělala jsi mi radost. Ještě štěstí, že dokážeš držet jazyk za zuby a tohle tajemství jsi neprozradila živé duši," usmíval se na ni dobromyslně.

„Protivo," odsekla a půvabně se zamračila. Chvíli mlčela, ale nevydržela to dlouho. „Chceš prozradit ještě jedno tajemství?"

„Taky jsi přísahala, že to nepovíš živé duši?" popichoval ji. Bylo mu s ní dobře. Byla vzpomínkou na domov. Ale hlavně, dala mu naději, v niž už skoro ani nedoufal.

„Nemusela jsem přísahat. Je to moje tajemství. Věřil bys, že ses mi ještě tam doma v Praze líbil?"

„Ty mně taky," zalhal dvorně.

„Ani ses na mě tenkrát nepodíval. Nepamatuji se, že by ses mě vůbec pokusil oslovit. Víš, proč jsem se ti přiznala?"

Přemysl zvážněl. Neměl s podobnými hovory zkušenosti a neuměl si představit, o co může téhle ženě jít. Byla asi o tři roky starší než on, ale i když vypadala stále pěkně, věk se na ní přece jen podepsal. Byla vdaná a navíc byli blízcí příbuzní. Snad ho nechce pro Boha svádět? Proto opatrně připustil, že doopravdy netuší, proč mu to celé vyprávěla.

„Tak se mi zdá, že bys potřeboval jinou společnost než jenom ty svoje rytíře," pousmála se shovívavě. „Vypadáš nějak zaraženě, můj milý. A vyděšeně. Neboj se, já nekoušu! Víš, co se mi na Wettinech líbí? Že ženy mají na jejich dvoře své slovo. Můj manžel se radí se mnou o všech důležitých věcech. A to, co jsem ti právě prozradila, ti vyprávím proto, abys věděl, že tady v Míšni je pár lidí, na které se můžeš spolehnout. Pokud se opravdu Bedřich ujme českého knížecího stolce, získáš možná na jeho dvoře vlivné postavení. Slib mi, že budeš podporovat oprávněné nároky mého bratra Děpolta."

„Oprávněné…," zabručel rozmrzele. „Jaké by měly podle tebe být?"

„Náš společný děd kníže Vladislav kdysi svěřil vládu v zemi tvému otci Vladislavovi, který si vydobyl tu čest a byl korunován králem. Mému otci svěřil jako dědičný úděl vládu nad územím na hranicích s Míšeňskem a Polskem. Soběslav nás vyhnal stejně jako tebe, ale já věřím, že po návratu dostaneme své dědictví zpátky."

„Tohle bys měla říci spíše mému bratru Bedřichovi," neurčitě opáčil Přemysl. Nebylo mu příjemné, jak přímočaře na něj útočila. Tahle věc byla příliš delikátní, aby o ní jednal se ženou.

„Jistě, povím mu to," přikývla. „Musí totiž chápat, že celý rod Wettinů podporuje naše nároky. Oprávněné nároky Děpolticů. Po tobě chci, abys stál na naší straně. Za to budou Děpoltici stát na tvé straně, až se bude jednat o údělu pro tebe."

„Takové řeči se nevedou v chrámu," protestoval trochu upjatě. Řekl to hlasem, který si uměla Hedvika vyložit. Pobaveně se rozesmála. „Ale hlavně se nevedou se ženou, viď?"

„Taky," připustil dobromyslně. Nálada se mu trochu zlepšila. Bylo příjemné hovořit občas s chytrou ženou. „Pokud to tedy chceš slyšet, slibuji, že udělám, co je v mých silách. Spokojená?"

„Jsme v chrámu, pamatuj na to," řekla, rychle se k němu naklonila a lehce ho políbila na tvář. Vzápětí vyskočila a s pohledem cudně sklopeným k podlaze kapli opustila.

Během večeře oznámil míšeňský biskup Martin svému dvoru, že obdržel od papeže Alexandra bulu, v níž Svatý otec svolává do římského Lateránu na jaro příštího roku velký církevní koncil. A protože on sám potřebuje s kurií vyřídit řadu neodkladných záležitostí, odjede do Říma už za pár dní a zůstane v Itálii přes zimu až do začátku koncilu. Od děkana Thiemy se Přemysl později dozvěděl, že míšeňský biskup by se rád stal kardinálem.

Rozhodnutí biskupa Martina, že nejméně na rok opustí svou diecézi, přineslo jeho kanceláři spoustu práce. Bylo třeba projednat ochranu biskupského panství se sousedy a připravit četná pověření. Rovněž bylo třeba urychleně vysvětit nové kněze. Přesto si Přemysl našel čas, aby navštívil školu u Svatého Benna.

Nechtěl přijít mezi prvními, ale také nechtěl být poslední. Chvíli postával před katedrálou, a teprve když kolem prošlo asi deset žáků, zamířil do nízké budovy, která stála přilepená k boku chrámu. Ve vstupní síni byla vyrovnaná hromada nízkých dřevěných stoliček. Vzal si jednu a s ní v ruce vstoupil do dlouhé klenuté jizby, kde se konaly lekce.

Místnost měla tři veliká okna, která ji dostatečně osvětlovala. V rohu stál masivní pulpit z tmavého dřeva a vedle stolek, na kterém leželo několik manuskriptů, baňka s inkoustem a svazek ořezaných husích brků. Zastavil se na prahu a zaváhal. Pak zamířil do rohu na opačné straně, co nejdále od oken. Bylo tu šero, a proto prázdno. Přemysl doufal, že tady bude mít více klidu. Nepřinesl si voskovou tabulku, protože nechtěl předstírat, že si dělá poznámky.

Po pravdě řečeno ani netušil, k čemu by mu byly, i kdyby psát uměl. Měl skvělou paměť a slovo od slova si pamatoval vše důležité, dokonce i některá privilegia. Kromě jiného listinu, jíž kdysi císař Fridrich Barbarossa propůjčil dědičný titul českého krále jeho otci Vladislavovi. Situace doma se však po otcově smrti zkomplikovala a Soběslav nedokázal přimět císaře, aby korunoval i jeho. Kromě jiného proto, že by musel odjet do Německa. A toho se Soběslav bál. Proto vládl jen jako kníže. Vše důležité si Přemysl pamatoval a byl si jistý, že si zapamatuje i tuhle lekci, pokud by v ní náhodou bylo něco užitečného.

Komnata se plnila. Dívky přišly mezi posledními. Přes hlavy měly přehozené loktuše na způsob řeholnic, ale vlasy zavinuté neměly, neboť byly svobodné. Všechny byly štíhlé, oblečené do drahých brokátových šatů. Dvě se usadily pod oknem, ale druhé dvě se tam už nevešly. Jediné místo bylo v rohu před Přemyslem. Své stoličky si tedy odnesly k němu.

Přemysl spokojeně zaznamenal, že půvabná dívka, která se mu líbila hned při prvním setkání, sedí tak, že na ni dobře vidí. Měla kulatý obličej, trochu plnější tváře, rudé smyslné rty a velké tmavé oči. Slámově nazlátlé vlasy měla nakadeřené podle poslední burgundské módy. Když se usazovala na stoličku, ohlédla se přes rameno a Přemysla si zvědavě prohlédla. Nijak troufale, spíše s převahou. Ani on neuhnul očima. Jejich pohledy se na chvíli setkaly. Pak dívka pohodila hlavou a obrátila se k pulpitu.

Místností se nesly tlumené hlasy žáků, ale hned jak děkan míšeňské kapituly vstoupil, všechny utichly. Lekce se týkala překážek, které církev stanovila pro uzavření křesťanského a Bohem posvěceného manželství. Děkan Thiema vypočítával sedm stupňů příbuznosti, které nedovolují, aby muž a žena uzavřeli sňatek. Vypočítával různé kombinace a vysvětloval podstatu příbuzenských vztahů. Bylo to nudné a Přemysl přestal poslouchat.

Uvažoval, k čemu taková učenost je. Většina vesničanů uzavírala manželství bez požehnání církve a muži měli děti běžně se svými sestřenicemi, protože jiné ženy ve vsi po ruce neměli. A mezi urozenými to nebylo lepší. Pokud by se měl Přemysl řídit tím, co tak učeně vykládal děkan Thiema, musel by si hledat manželku někde ve Francii nebo v Anglii, protože Přemyslovci byli spříznění snad se všemi vládnoucími rody na sever od Alp. Sedm stupňů příbuznosti bylo pojímáno tak široce, že z hlediska případného manželství byli všichni urození příbuzní se všemi.

Vzápětí se překvapeně dozvěděl, že tohle církevní nařízení není třeba ve skutečnosti striktně dodržovat. Aby bylo manželství legitimní, stačilo požádat církev o dispenz a příbuzenství bylo prominuto. Přemysl si znovu uvědomil, jak zbytečné je umění psát. K čemu je knižní učenost, když ve skutečnosti neplatí? Rozhodoval meč a nikoli inkoust a husí brk.

Očima bloudil po sále, protože se nudil. Nechtěl však děkana

Thiemu urazit a odejít. Měl ho celkem rád a uznával, že ví spoustu užitečných věcí. Bezděčně si prohlížel zbylé dívky. Ta, která seděla spolu s krásnou plavovláskou před ním, měla vlasy hnědé a stočené do umného uzlu spleteného ze dvou copů, stejně jako mívala kolářova Albína. Často na ni vzpomínal. Občas se s nějakou holkou pomiloval, ale nebylo to často a s žádnou to nebylo tak hezké jako tu poslední noc, kdy se loučil s Meerane. Zatímco zlatovláska seděla přímo před ním a viděl jen její záda, hnědovláska byla k němu natočená bokem. Z její tváře vyzařoval klid a vyrovnanost. Měla protáhlou tvář s úzkými rty. Nebyla typem dívky, která přitahuje pozornost mužů, ale ve chvíli, kdy si ji začal Přemysl prohlížet, nedokázal od ní odtrhnout oči. Vzpomněl si znovu na Albínu a ucítil prudkou touhu.

Lekce konečně skončila. Přemysl vyskočil a chtěl rychle opustit školu, ale děkan Thiema ho zadržel. „Tak přece jen jste přišel," liboval si. „Doufám, že sémě poznání padne na úrodnou půdu."

„Ty dívky, které tu byly, co jsou zač?"

„Ach tak," povzdechl si téměř žalostně prelát. „Ale pokud budou ony důvodem toho, že se začnete zajímat o učenost, pak kráčíte po nesprávné cestě. Všechny čtyři jsou z rodu Wettinů. Stačí? Nebo vás některá zajímá speciálně?"

Přemysl neměl rád, pokud se někdo zajímal o jeho osobní záležitosti. Trochu neuctivě proto odsekl: „Jen mne překvapilo, proč tak hezké dívky ztrácejí čas zbytečnostmi."

Děkan Thiema se hlasitě rozesmál a Přemysla propustil. Ale ještě než odešel, upozornil ho, že on osobně by mu neradil zajímat se o ty dívky blíže. Jednak je to v očích božích hřích, ale co by bylo jis-tě horší, nelíbilo by se to Wettinům.

Přemysl vyběhl ze školy před katedrálu, ale dívky už byly pryč.

Autor: Redakce

16.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies