VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Doma mu tvrdili, že táta je mrtvý. Posléze byl v jeho očích pirátem

Praha /ROZHOVOR/ - Antonín Kratochvíl je světově uznávaný fotograf, mimo jiné držitel čtyř ocenění World Press Photo. Jako mladík odešel v roce 1967 z Československa. Syna Michaela viděl poprvé až v jeho devatenácti letech. Tehdy poflakujícího se rebela vzal pod svá křídla, sedm let spolu jezdili fotit do válečných zón a fotografické řemeslo se také díky Antonínovi vrylo i Michaelovi pod kůži.

17.2.2015
SDÍLEJ:

Fotograf Antonín Kratochvíl se synem Michaelem.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Svoje portréty v současnosti vystavuje v galerii Českých center v Praze. Rozhovor, na který jsme se sešli, mohl být pojat z různých stran, mohl se nést v různém duchu, mohli jsme se zaměřit na různá témata, a mohl by mít také mnohá pokračování.

Do neformální konverzace se nakonec zapojil téměř celý Kratochvílovic klan. K Antonínovi a Michaelovi se připojil i jeho mladší bratr Wayne a Antonínova vnučka Marjánka…

Jeden poznatek za všechny: Antonín a Michael Kratochvíl své geny opravdu nezapřou. A to nejen téměř totožným vzhledem a fotografickou profesí.

Věříte na rčení, že jablko nepadá daleko od stromu?

Antonín: Já nevím, co myslíš?

Michael: Je fakt, že jsem se k fotografování dostal jako slepý k houslím. Nebýt táty, asi bych se focení nikdy nevěnoval. Než jsem se s ním potkal, život jsem trávil poflakováním. Jednou mě taky máma vyhodila z domu a nějakou dobu jsem byl bezdomovec. Chlubím se tím, že jsem byl za totáče první bezdomovec v Praze. Bydlel jsem na pláži nad plaveckým bazénem v Podolí. Vždycky večer, když odešli spát hlídači od bazénu, jsem se tam chodil mýt.

Víte to, Antoníne?

No jo, já jsem v Podolí jednou shodou okolností pracoval jako plavčík. Dobrá náhoda, ne?

Michaeli, před vaším otcem byl profesionálním fotografem už i váš dědeček. Čím jste chtěl být, když ne pokračovatelem rodinné tradice?

M: Než jsem se v devatenácti letech poprvé setkal s tátou, chtěl jsem být vším možným jenom ne fotografem. Nejvíc mě lákalo povolání archeologa, několik let jsem dokonce brigádně pracoval na vykopávkách pro Muzeum hl. města Prahy.

A: Taky se živil jako železničář, za komunistů kradl z vlaků toaletní papír.

M: Růžový čínský toaletní papír, který tehdy nikde nebyl. Pracoval jsem tehdy jako posunovač vlaků. To nikdo neví, že když se za totáče sesunovaly vlaky, na každém záchodě byl toaletní papír. Potom, co tamtudy prošly hajzlbáby a posunovači, žádný toaleťák nebyl… Jednou mě zastavili policisté a podařilo se mi je tímhle kradeným toaleťákem uplatit.

Michaeli, vadilo vám někdy slavné jméno?

Asi jednou jedinkrát, když mi nejmenovaná paní ometla o hubu, že se do táty snažím stylizovat… Jinak není důvod.

Je známo, že jste se jako otec a syn poprvé setkali, až když bylo Michaelovi devatenáct let. Antoníne, při pobytu v emigraci jste neměl touhu vidět svého syna?

A: Já jsem se s ním chtěl setkat několikrát. Byl pro mě ale absolutně zavržen.

M: Když jsem se na tátu doma ptal, tvrdili mi, že je mrtvý. Jednou jsme byli na návštěvě u tety a někdo mi řekl, že mám telefon. Ve sluchátku jsem slyšel: „Ahoj Miki, tady tvůj táta." V tu chvíli jsem poprvé mluvil s mým tátou. Už ani přesně nevím, kolik mi bylo, ale byl jsem malý.

Co následovalo?

M: Samozřejmě jsem se na tátu začal o to víc vyptávat. Uznali teda, že žije, ale hodně ho v mých očích očerňovali. Víte ale, co se stane, když malému dítěti matka říká, že jeho otec je zločinec?

Uvěří tomu?

M: Naopak, v jeho očích je táta super pirát. Věští to určité dobrodružství a ještě víc ho to láká. Osobně jsme se s tátou ale potkali až o mnoho let později. Bylo krátce před revolucí, když jsme se s mámou vrátili z Německa, začal jsem tu pracovat jako posouvač vlaků a táta sem tajně přijel. Jednou v práci za mnou přišel kolega a povídá mi, že mě chce vidět můj táta. V uniformě s oranžovou přilbou jsem si sednul do taxíku, který pro mě přijel. V tu chvíli jsem poprvé viděl svého tátu.

Jaké jste měl pocity?

M: Bylo léto a on mi jako dárek přivezl kašmírový svetr. To se hodí, ne (směje se)? Vedle táty v autě seděla krásná ženská, taková indiánka.

A: Moje tehdejší přítelkyně…

M: Takže se potvrdilo, že táta je pirát. Protože jenom piráti mají takhle pěkné holky.

A: Plánovali jsme, že spolu odjedeme za hranice, do Jugoslávie a potom do Itálie. Michaela tady ale někdo nabonzoval a sebrali mu pas.

M: Odvedli mě na vojnu. Dali mě na kotelníka a rok mě nepustili ven. V průběhu vojny ale naštěstí přišel převrat.

Neříkejte mi, že jste na tátu po devatenácti letech odloučení koukal jenom jako na hrdinu?

A: To víte, že to chvíli trvalo, bylo to trochu těžší… Zpočátku jsme měli vztah spíš kamarádský než jako otec a syn.

M: Táta měl z Ameriky náskok v té svobodě, byl zvyklý na úplně jiný způsob života a logicky mezi námi vznikaly třecí plochy. Trochu se lišily naše představy, jak mám vypadat já jako syn a táta jako táta.

Antoníne, jaké pocity jste měl při prvním setkání s Michaelem vy?

Když jsem na něj čekal, pocity se ve mně dost praly. A když přišel, zažil jsem šok. Protože to, co přišlo, jsem byl já o pár let mladší. Posléze jsem ale zjistil, že abychom si sedli, budeme muset ujít dlouhou cestu. Michael byl zformovaný zdejší socialistickou společností a doslova zmasírovaný matkou… Dost jsem s tím bojoval, nebylo to lehké ani pro jednoho.

Kdy jste tedy, Michaeli, skončil s poflakováním a začal se věnovat focení?

Po revoluci jsem nejdřív odjel na zkušenou do Frankfurtu, kde jsem se poprvé blíže setkal s fotkou. Do té doby jsem byl úplně nepolíbený, nikdy jsem nefotil, bavila mě jenom litografie a černobílá kresba. V Německu mě ale focení chytlo, a tak jsem potom začal jezdit s tátou jako asistent. Na cestách jsme spolu byli sedm let.

Sám jste ale především portrétní fotograf, co nějaká vlastní válečná zakázka?

To ne, v tomhle jsem chtěl jít spíš ve šlépějích dědečka. Děda měl ateliér, ve kterém fotil všechno možné - hlavně teda portréty - a to mě chytlo víc. I když jsem o nějakém válečném konfliktu taky uvažoval, sedm let s tátou mi v tomhle asi stačilo. Potom se nám taky narodila Marjánka, nechtěl bych kvůli práci opustit rodinu.

Jak dlouho se věnujete portrétní tvorbě, kterou nyní prezentujete i na výstavě v pražské galerii Českých center?

Portréty už fotím docela dlouho, asi sedm let. Většinu fotografií, které na výstavě jsou, jsem udělal loni. K nim jsem doplnil i pár dalších snímků, které mám rád. Které nejsou portréty, ale mohly by jimi být - třeba portrét ruky, humra nebo vlaštovky… Výstava je ale trochu netradiční. Nemám rád, když se fotky dávají do paspart a do rámů a taky samotný prostor v galerii Českých centrech lákal k trochu odlehčenějšímu pojetí. Fotky jsem nechal vytisknout a připevnil je stříbrnou páskou na černou stěnu. Aby byly v rovině a alespoň nějak vypadaly, vzal jsem si na jejich upevnění laserovou vodováhu, jakou používají obkladači.

Spolupracoval s vámi na výstavě táta?

Nene, táta se záměrně na moje fotky nekouká. Mám pocit, že je to kvůli tomu, aby mě neovlivňoval.

Antoníne, proč nesledujete tvorbu vašeho syna?

On si stěžuje, jo (směje se)? Já nevím proč, já vlastně nesleduji soustavně skoro nic. Jediné, co pravidelně dělám, je čtení novin. Protože mě to baví… Čtení novin si neodpustím žádný den, nejvíc ze všeho mě rajcuje prezident Zeman. To je báječná soap opera na pokračování.

Michaele, vy tátovu tvorbu sledujete?

Jasně, tátovi jsem nahlížel přes rameno hlavně v době, kdy jsem jezdil jako jeho asistent. Viděl jsem i všechny jeho výstavy a mám doma všechny tátovy knihy.

A necháváte se ovlivňovat?

M: Pravda je, že jsem se teď na tátovy fotky kouknul po dlouhé době. Když jsme v galerii Českých center nainstalovali výstavu, otevřel jsem si jeho knihy, abych se přesvědčil o tom, že ho nekopíruju. Aby mi zase někdo neříkal, že se snažím o napodobování táty.

A: Ale to není o kopírování, podle mě je to už dáno geneticky. I kdyby chtěl, v životě mě nezapře.

Michaeli, váš otec je rovněž pověstný svým vřelým vztahem k ženám (je počtvrté ženatý, pozn. red.), jste si i v tomto podobní?

Já jsem si na rozdíl od táty na tu pravou počkal, do osmatřiceti. Co bylo předtím, si asi dokážete představit. No, jak to říct slušně, holek jsem prostřídal dost (směje se). Ale s žádnou jsem se nehnal hned před oltář.

Jak vycházíte se svými mladšími bratry z otcovy strany?

Dobře, i když můj nejmladší brácha vychází ještě líp tady s Marjánkou. Je mu osm let, Marjánce je pět… Mají mezi sebou jako strejda a neteř pěkný vztah (směje se).

Bude Marjánka pokračovat v rodinné fotografické tradici?

Nevím, záleží, co ji bude bavit. Já si ale myslím, že bude spíš vrátná - a dobrá vrátná. Protože nám pořád otevírá dveře. A hrozně ji to baví.

Michael KratochvílMichael Kratochvíl, syn fotograf Antonína Kratochvíla.Narodil se v roce 1967, je prvním synem fotografa Antonína Kratochvíla. S otcem se poprvé setkal až v dospělosti, protože odešel ještě před jeho narozením do emigrace v USA. V dětství ho vychovávali prarodiče z otcovy strany, v deseti letech se pak s matkou odstěhoval do Německa, kde žil osm let.

Svému slavnému otci dělal 6 let asistenta při reportážích ve vojenských oblastech, otec ho inspiroval k tomu, aby se také stal profesionálním fotografem. Má ateliér v pražském Karlíně, zabývá se reklamní, portrétní a reportážní fotografií; publikuje například v časopisech jako ČiliChili, Bizzone nebo ČSA Review

V současnosti prezentuje 31 svých fotografií - portrétů - na výstavě v galerii Českých center Praha, jde o volné pokračování výstavy z loňského jara

Antonín KratochvílFotograf Antonín Kratochvíl.Narodil se v roce 1947, je otcem Michaela Kratochvíla. Vyučil se stavebním zámečníkem. V roce 1967 se oženil a ještě před narozením syna emigroval do zahraničí. V nizozemském Amsterdamu vystudoval uměleckou Akademii Gerrita Rietveltda.

V roce 1972 odjel do USA, kde pracoval pro prestižní periodika jako Playboy, Vogue, Rolling Stone, LA Times nebo Newsweek. V polovině 70. let se vydal do východního bloku, 20 let zachycoval život za železnou oponou a po jejím pádu; v roce 1997 vydal knihu „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe". 

Fotil v mnoha světových konfliktech, je čtyřnásobným laureátem prestižní světové fotografické ceny World Press Photo V roce 2010 se vrátil do České republiky, v roce 2014 prezentoval výstavu Dogma v Malostranské besedě v Praze a expozici Domovina v Bratislavě.

Autor: Michaela Rozšafná

17.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Premiér Bohuslav Sobotka během rozhovoru Deníku.
26 10

Vláda projedná sloučení tarifů, někteří lidé by se dočkali zvýšení platu

Prezident Miloš Zeman.
19 16

Zemanova návštěva USA se odkládá. Kvůli krizi s KLDR, řekl Kmoníček

Chtěl být prezidentem, teď má na krku mezinárodní zatykač

Co je moc, to je moc. Krajskému soudu v Ostravě došla trpělivost s někdejším kandidátem na prezidenta republiky a kanadským podnikatelem českého původu Jiřím Včelařem Kotasem (64 let). Ten jako obžalovaný figuruje v kauze padělaných obrazů světoznámých malířů.

AKTUALIZOVÁNO

Hromadná nehoda na D1: zemřel řidič dodávky, za tragédii může stojící kolona

Brno /FOTOGALERIE/ – Zraněním podlehl padesátiletý muž, kterého vyprostili hasiči z havarované dodávky v hromadné havárii na dálnici D1. V úterý kolem půl dvanácté se na 202. dálničním kilometru srazily čtyři nákladní auta a dodávka. Kvůli nehodě u Brna museli z dálnice sjet řidiči mířící na Vyškov a Ostravu. Dopravu se podařilo uvolnit až krátce před půl sedmou večer. „Kolony se začínají pomalu rozjíždět," informovala mluvčí jihomoravských policistů Štěpánka Komárová.

Kejval podepsal přihlášku na OH do Pchjongčchangu. Úspěch popřál i Zeman

Povinná formalita je splněna. Přesně 289 dnů před zahájením zimních olympijských her v Pchjongčchangu podepsali prezident Miloš Zeman a předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval oficiální přihlášku českého týmu. Ta i podpis k průvodnímu dopisu, který obdrží šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach, jsou podmínkou k účasti sportovců v Jižní Koreji.

Seznam významných dnů se zřejmě rozšíří. O dva týkající se světové války

Nově by měl být 18. červen Dnem hrdinů druhého odboje, kteří se postavili nacismu. Druhý má připomenout vyhlazení takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince v noci na 9. března 1944. Doplnění zákona o státních svátcích dnes schválila Sněmovna už v prvním kole projednávání.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies