VYBERTE SI REGION

Festival Tanec Praha uvede jeden z vrcholů: představení Alaina Platela

Praha /ROZHOVOR/ - Jedním z vrcholů letošního festivalu Tanec Praha je uvedení představení Coup fatal, které originálně propojuje evropské barokní árie a africkou hudbu. Na tvorbě tohoto projektu se sešli kontratenor Serge Kakudji, dirigent a kytarista Rodriguez Vangama, skladatel Fabrizio Cassol a choreograf Alain Platel.

22.6.2014
SDÍLEJ:

Festival Tanec Praha uvede jeden z vrcholů: představení Alaina Platela krátce po premiéřeFoto: DENÍK

Čtrnáct hudebníků z Konga hraje na tradiční nástroje i na elektrické kytary, zpívá, tančí a hlavně vyzařují neuvěřitelnou energii. Světová premiéra projektu se uskutečnila teprve před pár dny - 10. června ve vídeňském Burgtheater v rámci festivalu Wiener Festwochen. Bezprostředně po premiéře jsme si povídali se třemi tvůrci o vzniku tohoto strhujícího díla, o jejich inspiraci a o životě v Kongu.

Co znamená Coup Fatal a proč jste dali představení právě
tento název?

Serge Kakudji: Coup fatal je nejen jméno projektu, nazývá se tak i skupina hudebníků, kteří v představení účinkují. Jinak ti hudebníci původně pocházejí z různých kapel, pro toto představení vznikl nový ansámbl. Když jsme jméno hledali, napadala nás různá spojení s „coup“ (česky rána, úder, pozn.red.), například tady můj tatínek (říkám Alainovi tatínek) navrhoval „coup de grace“ (rána z milosti, pozn.red.). „Coup fatal“ je ve francouzštině výraz, kterým se označuje velká rána, která vás srazí k zemi. „Osudová rána“, na následky které můžeme i zemřít. Název se vztahuje k tomu spojení barokní a africké hudby, protože na to je potřeba si troufnout. Tak my jsme si troufli, já a tady mí rodiče (Fabriziovi můžu říkat mami), a někdy když jsme poslouchali, co z toho spojení vychází, říkali jsme si, že to pro nás asi bude mít fatální následky.

Jak vás napadlo toto spojení barokní a africké hudby?

Serge Kakudji: Na začátku to měl být pouze koncert barokní hudby. Problém ale byl, že v Kinshase není barokní orchestr, a tak jsme museli hledat jiné řešení. Vznikalo to během festivalu Connection Kinshasa, což je taková platforma organizovaná bruselským divadlem KVS (Vlámské královské divadlo). To je v Kongu velmi aktivní, aby prezentovalo talenty a pomáhalo jim. Oslovili mne, abych udělal koncert barokní hudby, a já jsem si uvědomil, že barokní orchestr v Kinshase neseženu. Napadlo mě tedy zkusit to s tradičním orchestrem.

Sergi, jak jste se dostal k operní hudbě? Kdo objevil vaší hlasovou dispozici, která je tak 
vzácná?

Serge Kakudji: Jednou jsem v televizi uviděl operní představení a absolutně mě to ohromilo, fascinovalo mě, jak se vyjadřují, hudbou, zpěvem a pohyby. Přestože jsem nerozuměl slovům, měl jsem pocit, že rozumím všemu. Bylo to osudové setkání. Začal jsem jako samouk, zpíval jsem v kostelním sboru. Ohledně mé dispozice, nepřestal jsem zpívat dětským hláskem (falzetem), ani když jsem začal mutovat, někteří říkají, že to právě způsobila síla mého hlasu. Ale já nevím, jak to funguje, možná to je prostě dar. Potom mě oslovil konžský choreograf Faustin Linyekula, který připravoval projekt Dinozord na objednávku režiséra Petera Sellarse, ten se hrál i tady ve Vídni. Koproducentem tohoto projektu bylo KVS a při této příležitosti jsem potkal americkou zpěvačku Lauru Claycomb, která je takovou mojí hudební matkou. Laura mi začala dávat první opravdové lekce zpěvu, díky ní jsem začal pracovat na své technice, na gestech a výrazu. Na základě tohoto projektu mi nabídli, jestli bych nechtěl studovat v Belgii, na což jsem samozřejmě řekl ano!

Prostřednictvím divadla KVS jsem se dostal také do nového projektu Alaina Platela pitié! On tehdy hledal interpreta pro postavu Ježíše Krista, chtěl, aby to bylo něco úplně jiného. Vyprávěli mu o mně a on souhlasil, že mě obsadí, dal mi tu důvěru, aniž by mne předtím viděl nebo slyšel, bez konkurzu. To je ale risk! Takže tak se to stalo a pro mě je to splnění velkého snu, když mohu spojit západní svět a Kongo prostřednictvím hudby. Pro mě je to jediný způsob, jak vyprávět tu opravdickou skutečnost.

Pro vás, Alaine, to mohl být 
také osudový zásah a svým způsobem risk, jít do projektu Coup Fatal…

Alain Platel: Naskočil jsem do toho vlastně docela pozdě. Oni s tímto projektem začali již před čtyřmi lety, v roce 2010. Nejprve pozvali Fabrizia k hudební spolupráci, a protože jsme spolu i se Sergem pracovali na představení pitié!, tak mi zavolali, abych se přišel podívat. Mojí prací bylo dodat tomu dílu více divadelní tvar. Když jsem pak byl Kinshase a viděl jsem ten koncert, říkal jsem, že s tím musíme být opatrní, abychom to s tou divadelností nepřehnali. Chtěl jsem využít prvky, které jsem viděl a poznal přímo tam na místě. Přišel jsem tedy do projektu až nakonec.

Serge Kakudji: Je to vlastně on, kdo tomu zasadil tu „osudovou ránu“. (smích) Bylo potřeba usměrnit všechnu tu energii konžských hudebníků a tanečníků.

Proč jste do projektu nezapojil žádného z tanečníků ze své skupiny les ballets C de la B?

Alain Platel: To možná bude další krok. (smích) Nechtěl jsem to kombinovat. Protože původně to byl koncert. A odkrývat všechny věci, které tam již byly, mě zajímalo víc, než vedle nich postavit tanečníky.

Serge Kakudji: Ano, ono to vychází všechno hlavně z nás. V Kongu totiž všichni hudebníci zároveň tančí. Vlastně všichni Konžané tančí. Když slyšíme hudbu, vzbudí to v nás spoustu energie a je nutné tu energii usměrnit. Tady vidíme, že interpreti se skutečně chtějí vyjádřit, což je velice vzácné a co se mi na tom velice líbí. Často režiséři říkají „udělej tohle, udělej tamto“, tady to bylo naopak, ptal se nejprve co se vám chce dělat“. Což se nám ani v každodenním životě tak často nestává, že můžeme dělat, co se nám chce.

A jak jste se k tomuto projektu dostal vy, Fabrizio?

Fabrizio Cassal: Do Konga mě KVS pozvalo již dříve, nezávisle na tomto projektu. Já jsem s nimi v době toho prvního koncertu ještě nespolupracoval, ale slyšel jsem ho. Později jsem se k nim přidal, byl jsem v Kongu pětkrát nebo šestkrát, kdy jsme spolu intenzivně pracovali. Pořád to rostlo a to spojení bylo čím dál tím zajímavější. Po dokončení každé části jsme pořádali malý koncert pro blízké známé a kolegy. Zajímavé bylo, že když jsme zkoušeli, hudebníci většinou seděli, ale jakmile se hrálo před lidmi, začali se zvedat a velmi impulzivně se pohybovat. Potom přišel Alain a všechnu tu energii uvolnil. Pamatuji si, že to bylo v srpnu a hned jak s nimi začal pracovat, bylo velké bum!, jako ohňostroj.

Je to zajímavé, protože už samotná hudba je velmi silná, a když se k tomu přidá ještě tanec, je to ještě silnější. I kdyby se jenom hrálo, nebo jenom tančilo, bylo by to dost dobré, dohromady je to skvělé. Je ale taky potřeba to vyvážit a harmonizovat - energii, kompozici a tak.

Alaine, jak jste se připravoval na tuto práci a jak jste si definoval svojí roli předtím, než jste začali? Musel jste asi očekávat zcela jinou energii…

Alain Platel: Na začátku jsem váhal, nebyl jsem si jistý, jestli budu moci do toho procesu vůbec vstoupit, když to byl původně koncert. A když jsem tam potom přijel, zjistil jsem, že prostě chci být s nimi! (smích) Tak jsem doufal, že něco vytvořím. Vybízel jsem je, aby neváhali se vyjádřit a hýbat během koncertu. Chtěl jsem jenom uspořádat věci, které jsem viděl, že už se stejně dějí.

Hlavně jsem ale vůbec nechtěl, aby to bylo taneční představení. Přišel jsem se třemi návrhy: scéna z dekorativních závěsů konžského umělce Freddyho Tsimbu, který vytváří skulptury z prázdných nábojů posbíraných ve válečné zóně; poprosil jsem ho, aby ve scénografii použil i ty modré židle, na kterých hudebníci seděli, když jsem je poprvé viděl. Také jsem se inspiroval konžskými sapeury, jejich jednáním a pohybem. (výraz sapeur by se dal do češtiny přeložit jako dandy, světák pozn.red.) 

Znal jste tento fenomén již před návštěvou Konga? Mohl byste jej popsat?

Alain Platel: S tím jsem se seznámil až tam. Původně jsem myslel, že je to jenom jedno hnutí, potom jsem ale zjistil, že existuje mnoho různých druhů sapeurů. Někteří se zabývají pouze módou, jiní mají až politické konotace.Toto hnutí začalo už ve 20. letech, byla to reakce Konžanů na kolonizátory: imitovali je, oblékali se jako oni a ukazovali, že to můžou udělat ještě lépe. A trvá to do dnes, i když teď už jsou různé variace.

Jsou sapeuři také mezi hudebníky, kteří vystupují v představení Coup Fatal?

Serge Kakudji: Ti jsou všichni sapeuři! Jinak mezi hudebníky se jich obecně vyskytuje mnoho, protože sapeur jistým způsobem vždy vybočuje z průměru, není všední. A umělci jsou prostě takoví. Je to životní postoj, není to jenom styl. Jde o určitou eleganci a také svým způsobem o exibici, sapeur neprojde po ulici, aniž by nevzbudil pozornost.

Fabrizio Cassol: Oni se hlavně oblékají extravagantně. Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl sapeura v Kinshase, to bylo asi třicet stupňů a on měl na sobě kožich. Je vlastně určitý způsob tvorby ve společenském kontextu Konga, který může být složitý, oni jsou umělecká díla ulice. Sapeura poznáte z dálky, vidět tak výrazně oblečenou osobu v tom prostředí, to něco znamená. Vytvářejí fantazii, díky které získává realita jinou kvalitu. Říká se, že v Kongu není budoucnost. Žije se přítomností. A tak když se sapeur prochází po ulici, stává se v té chvíli uměleckým dílem.

Serge Kakudji: Ano, i toto chceme předvést. V Kongu se žije přítomností a tak se vše prožívá naplno, což se často projevuje v hudbě a v tanci. Protože nevíme, co bude zítra. Včera jsme na to narazili, když jsme mluvili s Freddym o té dekoraci z nábojů. Všichni mají dojem, že v Kongu není bezpečno - obraz války na východě je všudypřítomný. Proto je pro mě ta dekorace obrovské znamení. Cítíme tu válku. Uprostřed té radosti ze života, hudby a tance nám dekorace připomíná, že stále probíhají násilnosti, jako kdybychom četli novinové zprávy.

A protože my žijeme přítomností, není pro nás tento projekt pouze představením, ale životem, setkáváním. Je to také velice lidský projekt, dokáže všechny spojit.

Dá se to ilustrovat i výběrem některých skladeb, které zpívám. Nemají žádný jednotný příběh, plynou tak, jako život v Kongu, jako voda v řece. Nikdy nevíme, kdy přijde velká voda. Například skladba Che faró senza Euridice: v ní naříká Orfeo nad ztrátou své milované Eurydiky, ale nemusí to být pouze o tom. Já když to zpívám, myslím na svojí situaci - jsem z Konga, ale odjel jsem do zahraničí studovat. Když jsem se vrátil, cítil jsem se tady jako cizinec, všechno se změnilo a já taky. Ztratil jsem část svého já, tak jako Orfeo svojí Eurydiku, a o tom zpívám. V té árii ale také zaznívá naděje, že jí ještě nalezne. Je tam utrpení, hledání a zároveň naděje, ani já nevím jak, ale vím, že se to podaří.

Podle čeho jste vybírali skladby, které v představení Coup Fatal zazní?

Fabrizio Cassal: Na začátku to byly skladby, které měl Serge nastudované a potom jsme to různě doplňovali. Důležité bylo, aby k těm skladbám měl nějaký vztah a chtěl je zpívat, aby se mu na tom chtělo pracovat: šlo o to rozvinout všechny elementy barokní hudby, protože se opravdu jedná o čisté barokní árie! Doplňovali jsme to potom dalšími věcmi, protože to muselo mít určitý vývoj. A taky aby to bylo vyvážené… to je stejné jako s vařením.

Serge Kakudji: A Fabrizio je moc dobrý kuchař! Z toho spojení vzniklo něco nového, teď už to není evropská hudba nebo africká hudba, je to směs těch dvou světů, které spolu komunikují. Je to výjimečné setkání.

Petra Dotlačilová

Autor: Redakce

22.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies