VYBERTE SI REGION

Jan Nouza: Psaní je někdy dřina, která ale přináší radost

Jižní Čechy /POSLEDNÍ ROZHOVOR/ – Uměl naslouchat a rozmlouvat s lidmi, které potkával na návsi a za humny, stejně jako s osobnostmi, uznávanými široko daleko. Trpělivě ulovená slova ze setkání přinášel ostatním díky knihám a publikovaným článkům a rozhovorům.

17.3.2013
SDÍLEJ:

Nedávno zesnulý spisovatel Jan Nouza, držitel ceny Číše Petra Voka, literárního ocenění jihočeských spisovatelů.Foto: Foto: Deník / Václav Pancer

Za dlouhá léta rozdávanou radost se dostalo Janu Nouzovi z obce Lužnice i oficiálního uznání – v roce 2011 získal literární cenu Číše Petra Voka od Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

Své vděčné čtenáře, kteří hledali jméno Jana Nouzy na knižních pultech, v novinách nebo plakátech zvoucích k besedám, snad vůbec poprvé zarmoutil až letos v lednu, kdy náhle zemřel.

Povídání s člověkem, který byl spíš zvyklý otázky vymýšlet a klást, už na statku uprostřed lužnické návsi, na jaře pod rozkvetlou třešní, nedokončíme, jak jsme oba plánovali.

Jak jste přijal nominaci na literární cenu Číše Petra Voka?
Přijal jsem ji opravdu s velkým překvapením, protože mě, který se spíš neúčastní než účastní společných akcí Obce spisovatelů, ani nenapadlo, že by si na mě s něčím podobným kolegové vzpomněli. Pochopitelně, že mi ale udělali radost.

Ve své první knize Z návsi je 
k nim blízko, dáváte nahlížet do osudů obyčejných lidí. V knize rozhovorů zase odkrýváte duše známých osobností. Je pro vás rozdíl psát o mediálně známých lidech a o těch, jejichž osudy znají jen sousedé?
Rozdíl v tom určitě je. Navázat kontakt s lidmi, o kterých jsem psal prvotinu 
Z návsi je k nim blízko, bylo celkem jednoduché. Měl jsem je skutečně za rohem nebo je denně potkával na návsi. Ale dostat se třeba k cestovateli Jiřímu Hanzelkovi nebo primáři Janu Pirkovi byl už trošičku problém. Můžu však říct, že jak ti moji sousedi 
z návsi, tak tihle velcí lidé byli velice vstřícní a bylo příjemné se s nimi potkat.

Zmínil jste setkání s cestovatelem Jiřím Hanzelkou, který bydlel na Jindřichohradecku 
a zemřel v roce 2003. Jak vám ulpěla jeho návštěva v paměti?
Vzpomínám na něj trošku se smutkem, a to nejen proto, že odešel. Byli jsme tenkrát 
u něj, já skončil natáčení 
a měl se už k odchodu. Pan inženýr ale říká: Počkejte, já vám ještě něco ukážu, a zavedl nás do bývalého chlíva, který si sám se zednickou lžíci 
v ruce předělal na malý koncertní sál. Měl tam svoje slavné varhany, které dostal z Ameriky. Zahrál na ně, 
a když skončil, tak říká: 
A počkejte, až se úplně uzdravím, tak vás pozvu na domácí koncert. Byl totiž po operaci endoprotézy, velice špatně chodil, těžko ovládal nohama pedály, ale stejně bylo jeho hraní krásné. Moc jsem se proto na další setkání těšil. Ale bohužel asi tři týdny potom, co jsme u něj byli, ho odvezli do nemocnice. Odtud se už pak nevrátil.

Z vašeho psaní je znát, že vás setkání s lidmi naplňují. Je jednoduché pak tyhle zážitky předávat dál v knížkách?
Předání dál není zas takový problém. Buď píšeš příběh, nebo slyšíš, co někdo jiný vymyslel a v čem je dobrý. S velikány je to trošičku jinačí, protože přenášíš nebo předáváš dál jejich prožitky, činy, to, co umějí a jaké mají názory. U nich pak člověk pokorně sedí a poslouchá. Vzpomínám, jak jsem byl za prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu doktorem Lubošem Voleníkem, se kterým jsem dělal rozhovor v poledne. Ten den navečer jsem pak byl ještě u kardinála Miloslava Vlka. Z obou setkání v jediném dni jsem měl zážitky, které s člověkem skutečně zalomcují.

Zeptám se vás jako dlouholetého autora, co vás na psaní pořád baví a co vám psaní přináší?
Psaní mi dává radost. Působí mi radost, i když je to někdy dřina. Někdy je to těžké. Musíte si hlavu opravdu ždímat, mačkat, otloukat naměkko, ale ne vždycky se urodí správný nápad, jak začít a napsat první větu. Když se ale chytíš, pak už psaní jede a je to opravdu radost.

Jakou další knížku jste čtenářům přichystal?
Poslední práci, kterou jsem dokončil, je Lomnicko v obrazech, což je nevlastní sestra Třeboňska v obrazech. Na obou knížkách jsme se sešli 
s kamarádem malířem Petrem Ettlerem. Byla to nádherná práce trvající skoro tři roky, kdy Petr maloval obrazy a já k nim psal kratičké texty. Bylo to psaní o místech, ke kterým mám hodně hluboký citový vztah, protože jsem se tady na Třeboňsku, konkrétně na Lomnicku narodil, chodil tady do školy, mám tu spoustu kamarádů, přátel a příbuzných. Když jsem se na některá z míst, které v knize jsou, byl znovu podívat, nebo se tam dostal jenom přes namalovaný obrázek, tak to byly krásné chvilky. Práce na těchto obou knížkách byla skutečně radostná.

S handicapem se naučil žít

Čtenář, který vás neznal, pak při setkání s údivem zjišťuje, že jste na vozíku. Jak se jako autor vypořádáváte s tím handicapem?
Nepotřebuji se s ním vypořádávat. V setkáváních 
s konkrétními lidmi není problém, protože manželka mi funguje jako privátní taxislužba a doveze mě, kam 
potřebuji. Mentálně jsem při úrazu hlavy neutrpěl. Po těžkém úrazu je důležité naučit se s těžkým handicapem žít. Jestliže člověku slouží hlava a mentálně zvládne úraz nebo těžkou nemoc, a naučí se 
s tím žít, v podstatě by neměl mít problém při jakékoliv činnosti. Všechno dělám způsobem nebo tempem, které zvládnu. Když se potřebuji podepsat, musím si na to vzít speciální tužku se speciálním držákem, který mi vymyslel kamarád. Při psaní na klávesnici počítače zase používám speciální návleky. Po ročním tréninku jsem se naučil nabouchat 120 až 140 úhozů za minutu, což mi, myslím, docela stačí.

Kdy se vám úraz stal?
Když mi bylo patnáct let 
a byl jsem hornický učeň. Chodil jsem do gymnastického kroužku, dělal jsem tenkrát komplikovanější kotrmelec, seskok z ramenou trenéra. Měl jsem dotočit salto, a já ho nedotočil. Když jsem se odrazil, trenér mě trošku podtrhl, já sletěl na makovici a přerazil si krční páteř.

Můžeme tedy říct, že místo horníka máme spisovatele?
Říct se to dá, ale já bych 
u hornictví stejně dlouho nevydržel. Šel jsem na hornictví proto, že tam jsem tehdy mohl dál studovat. Jako syn kulaka jsem neměl možnost jít na žádnou školu. Jediná šance, jak získat vzdělání, bylo jít na hornictví.

Černé doly jste vyměnil za psaní uprostřed jihočeských rybníků 
a sadů. Jak se žije v Lužnici?
Krásně. Lužnice je nádherná ves, kde mám rodinu 
a spoustu opravdu dobrých lidí kolem sebe. Takže můžu říct, že jsem šťastný člověk.

O tom, že Číši Petra Voka získá Jan Nouza, věděl v Lužnici jako první kronikář, že?
Kronikář to věděl opravdu jako první, protože kronikářem v Lužnici jsem od roku 1968 já.

Píšete kroniku už přes čtyřicet let, jaká to je činnost?
Je hodně zajímavá. Nemůžu říct hezká, protože leckdy musíš pátrat po různých věcech, událostech nebo hledat určité pozadí věcí. V každém případě ale beru psaní kroniky jako službu své rodné obci, a neber to jako patetické vyznání. Uvázal jsem se k psaní kroniky a dělám to 
s potěšením, protože kronika je skutečně pamětí obce. Na tom se nic nezmění, ani to nikdo nezmění. Jestliže někde kroniku přestali psát, udělali velkou chybu, protože spousta událostí se takhle ztratí.

Proč je tak důležité nepřestávat kroniku psát?
Vím, co to znamená. Když se teď připravovali lužničtí hasiči k velikánskému výročí sboru, dohledávali historii. Je to někdy kovbojka najít, kdo byl velitelem hasičů před osmdesáti lety nebo kdy se pořídila vůbec první motorová stříkačka. Tohle všechno jsou pro život obce strašně důležité věci, ale to je na dlouhé povídání. Naše kronika je krásná. Její zakladatel, řídící Zvánovec, si dal šílenou práci nejen s tím, že prolezl archivy 
a matriky a podařilo se mu tak posbírat kdejaké informace. Na třiceti stránkách je v kronice také notový materiál s texty lidových písní. Jednou přišel student, který se věnoval národopisu. Chtěl si kroniku vypůjčit, ale já na to: Jo? Tady si sedněte na zadek a dívejte se do ní, ale přes práh baráku s kronikou ani krok! Když ji prolistoval, přišel s očima vytřeštěnýma, a říká: Pane, vy nevíte, co tam všechno máte. Tady je písnička, kterou nemá ve zpěvníku ani Karel Weis! Tak to jsem se tenkrát nafoukl. Ne tedy za sebe, ale za tu kroniku, kterou máme.

Kdy přibude do kroniky zápis, že rodák z Lužnice Jan Nouza získal Číši Petra Voka?
Tak ten tam nepřibude. Tohle není do obecní kroniky zajímavé, to je zajímavé akorát pro mě.

Autor: Radek Gális

17.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

ČSSD bude chtít od začátku roku 2018 zvýšit minimální mzdu

Praha - ČSSD bude chtít od ledna 2018 zvýšit minimální mzdu a na rok 2018 zajistit důstojný růst platů ve veřejné sféře. Na tiskové konferenci po jednání širšího vedení strany to řekl předseda sociální demokracie a premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Ústřední výkonný výbor dnes za zavřenými dveřmi projednával přípravu na březnový sjezd ČSSD i obrysy nového programu.

Jídlo zdražuje. Kvůli EET to není, tvrdí Babiš

Praha – Doby, kdy se ceny skoro nehýbaly a inflace byla téměř na nule, minuly. Drahota roste a nová data Českého statistického úřadu to potvrzují. V listopadu byla inflace meziročně vyšší o 1,5 procenta, v říjnu to bylo meziročně „jen" 0,8 procenta.

Jan Železný: Chlapi se poperou, ale druhý den spolu trénují

Praha /ROZHOVOR/- Jaký je rozdíl mezi oštěpaři a oštěpařkami? Česká legenda Jan Železný (50) trénuje čtyři ambiciózní reprezentanty: Chlapi se poperou, ale druhý den spolu trénují.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies