VYBERTE SI REGION

Jan Vodňanský: Malého bobra mi zpívají vnuci k narozeninám

Praha /ROZHOVOR/ - Padesáté výročí od premiéry představení S úsměvem idiota, plánované na rok 2019, se už bohužel neuskuteční. Společnou tvorbu V+S (Vodňanský, Skoumal) si věrní fanoušci mohou připomenout 28. Září v pražském Činoherním klubu. „Právě na svatého Václava vloni Petr zemřel. A zrovna on, který o něm složil tu svoji slavnou píseň. Zkrátka osud," říká Jan Vodňanský, který i přesto nezatrpknul a tvoří dál. Brzy například vyjde jeho kniha s erotickými básněmi a také CD s dosud nevydanými nahrávkami. V rámci drogové prevence chce na školách pořádat besedy zaměřené na kyberšikanu.

13.8.2015
SDÍLEJ:

Jan Vodňanský.Foto: ČTK

Je léto a řada divadelních umělců si dává od hraní pauzu. Jak je to u vás? Od kolegů jsem vyzvěděla, že jste nedávno hrál v nějaké pražské kavárně. Je to pravda? A co to bylo?

Vyzvěděla jste zcela správně. V kavárně Caféidoskop v samém centru Prahy v Lazarské ulici budu hrát i po prázdninách. Autorské onemanshow Jak nám dupou králíci střídám s dalším autorským programem S úsměvem bytového. Každý měsíc hraji jeden z nich. V prvním onemanshow zpívám živě na aranžované základy starších i nových písní, druhý program se liší tím, že v něm hraji a zpívám s mojí první a jedinou skladatelkou, známou z divadla Sklep, Hanou Navarovou. Některé naše písničky zpívá Haňa (tak zní její umělecké jméno) s doprovodem kytary. To nám umožňuje program plynule osvěžovat aktuálními novinkami, které pilná a invenční skladatelka právě zhudebnila.

Dá se srovnat atmosféra při vystoupení v sedmdesátých letech s tou, kterou zažíváte v současnosti? Reaguje dnešní publikum podobně nebo je v něčem jiné?

Dostávám se do kontaktu s dalšími generačními vlnami, které znají naši éru z Činoherního klubu jen zprostředkovaně z vydaných elpíček a cédéček, někdy i dávných zvukových záznamů ze studentských kolejních klubů, které v mládí pořídili jejich rodiče. Normalizační dusno s permanentní hrozbou zákazu činilo každou naši reprízu nadupanou doslova až po střechu – tedy balkon s místy k stání. Co mě ale překvapuje, že i dnes v podmínkách bezbřehé informační svobody diváci v Caféidoskopu reagují na nejrůznější spontánně vznikající dvojsmysly v aktuálních improvizovaných komentářích u tabule.

Jsou to právě děti, občas možná už i vnuci, našich věrných diváků a někdy i moji studenti z Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity. Vedu tam seminář literární tvorby.

Caféidoskop bude asi kapacitně menší než Činoherní klub. Můžete poradit, jak se tam na vás dostat?

To je poměrně jednoduché. Až půjdete Lazarskou ulicí, zastavte se v čísle 13, v té kavárně, a oni vám řeknou, kdy tam v konkrétní měsíc hraji, a v případě vašeho zájmu vám zrovna zapíší na ten večer rezervaci.

Loni jste se musel rozloučit se svým celoživotním uměleckým partnerem Petrem Skoumalem. Jak vzpomínáte na vaše společné působení?

Jan Vodňanský.No tak to by bylo na hodně dlouhý rozhovor… Náš vztah žil naplno až do konce, takže se nám podařilo se jako dvojice rozloučit i s našimi diváky. Devatenáctého května loňského roku jsme jim v naprosté pohodě odehráli náš první program S úsměvem idiota přesně na den a hodinu po pětačtyřiceti letech od premiéry. Dokonce to datum připadlo na pondělí jako v roce 1969. Naše věrné publikum jsme mezi přídavky zvali perspektivně i na 50. výročí premiéry, které jsme měli v plánu na květen 2019. Ale dopadlo to jinak…

Místo toho mohu naše diváky pozvat už na letošní svatováclavské pondělí 28. září, a zase do Činoherního klubu. Uspořádáme tam s Táňou Fišerovou a Janem Kačerem vzpomínkový večer na Petra, který ten den loni zemřel, právě na svatého Václava.

A zrovna on, který o něm složil tu svoji slavnou píseň. Zkrátka osud…

K vašim nejznámějším patří právě to představení S úsměvem idiota, jehož prezentace, stejně jako i celé působení dvojice V a S, byla v sedmdesátých letech na dlouhý čas pozastavena. Vzpomínáte na své pocity, když se toto pásmo po letech začalo znovu uvádět?

Byla to obrovská euforie a to na obou stranách: na scéně my a v publiku ti, kterým jsme dlouhá léta chyběli, stejně jako oni nám. Zase si s námi mohli zazpívat unisono refrén, jak „maršálové přicházejí a odcházejí".

Spojovalo vás s Petrem Skoumalem i něco dalšího než umělecká vášeň?

Počátkem sedmdesátých let bývaly dny, kdy jsme spolu byli od rána až do noci. Tak třeba dopoledne jsme u mě doma dotvářeli nové nápady. Odpoledne jsme zkoušeli v Činoheráku nový program a večer jsme tam hráli představení. Takové vzájemně inspirující prolnutí při rozvíjení textu a hudebního nápadu, to patří k netušeným darům, kterých se nám od života dostalo. Nic tak silného jako společná tvorba nás nespojovalo.

Nyní vás při vystoupení doprovází klavírista Petr Frischmann. Jak vznikla vaše spolupráce a kdo ji inicioval?

Petr Frischmann doprovází některá moje vystoupení všude tam, kde mají klávesový nástroj, což v Caféidoskopu není. Je to brilantní klavírista, který mimo jiné ovládá všechny Skoumalovy melodie (je synovcem našeho kolegy z divadla herce Jiřího Hálka, a tak naše písničky znal již od dětství). Přihlásil se mi sám hned v roce 1990 se zájmem o spolupráci. Sám také skládá a některé písně s jeho výraznými melodiemi zdobí i naše cédéčka z posledních let.

Máte nyní nějaký společný projekt nebo společné plány do budoucna?

Z našich společných skladeb jsme sestavili klubový program, který hrajeme převážně v Praze, například pro pražskou pobočku Obce spisovatelů, nebo na vernisáži mých sametově revolučních reportážních fotografií v Letenské kavárně Lajka a tak dále. Petr Frischmann mě také pravděpodobně doprovodí v písničkách V+S při zmíněné svatováclavské vzpomínce na Petra Skoumala.

V minulém rozhovoru pro Deník u příležitosti vašich sedmdesátin jste s kolegyní z kulturní redakce Deníku probírali vaše písňové CD Vzpoura kocourů. Tehdy jste se také zmínil o tom, že máte v záloze ještě další kompilace dle vašich slov „kuriozity, o kterých vůbec nikdo nic neví". Je nějaká změna v postupu k jejich vydání?

V hlubinách zvukového archivu jsem objevil neznámé a nikdy nikým nevydané nahrávky, které jsme si se Skoumalem přehrávali při zkouškách u mě doma a pak jsme je z nějakého důvodu nezařadili do našich programů. Vytvořil jsem z nich demosnímek pro CD, které možná vyjde příští rok pod názvem Tisíc hromů do vrtule.

Kromě neznámých písniček dvojice V+S tam budou zastoupeny také ty, které koncem osmdesátých let vznikly ve spolupráci s jinými skladateli a které jsem tou dobou zpíval například studentům v pražských i mimopražských kolejních klubech se Světlanou Nálepkovou.

A můžete nakousnout, o jaké kuriozity se jedná, nebo na co se můžeme těšit?

Bude tam mimo jiné rekordně nejkratší písnička V+S Ženy chodí v nedbalkách. Aby byla na CD patřičná rovnováha, bude tam i life nahrávka jedné z našich nejdelších písní Miguel lalala. Před samotnou písní čte ještě navíc Petr Skoumal celý můj text, aby se pak mohl jako skladatel divákům pochlubit tím, co se i z takového textu dá udělat.

Kromě tvorby pro dospělé se věnujete i té pro děti. Inspirovala vás nějak vaše rodina?

Děti jsou úžasné zdroje inspirace. Jejich obrovská výhoda je, že přicházejí stále nové a nové. Například písničku Když jde malý bobr spát zpívají děti mnoha generací. Složili jsme ji v šedesátých letech s Petrem doslova přes noc na přání jedné malé posluchačky rozhlasu, která potkala živého bobra. Někdy si ji zpívají dědečkové s vnuky. Mně zpívají malého bobra moji vnuci Šimon (7) a Mikeš (5) k narozeninám. Také autorská spolupráce s Hanou Navarovou se původně zrodila z tvorby pro děti. Ty znají písničky z několika CD alb a také z televizní Kouzelné školky v podání Magdy Reifové. O přehledné vydání notových záznamů se postaral Albatros, když vydal zpěvník Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. Pod tímto názvem hraji, zpívám a také maluji dětem při mém autorském one man show. Výhodou je, že to mohu hrát přímo ve školách či školkách, pokud tam mají základní vybavení, tedy CD přehrávač propojený na ozvučení sálu, mikrofon a tabuli, nebo alespoň flip-chart.

A neměl byste taky náhodou něco specielně pro puberťáky?

Jan Vodňanský.A víte, že ano? Se skladatelem a klavíristou Danielem Dobiášem jsme už před lety vyvinuli nový model besedy s protidrogovou tematikou. Jmenuje se Nefetuj a piš a byl o ni zájem i na Slovensku, kde jsme ji uváděli pod názvem „Něfetuj a piš. Inovace spočívá ve volbě zajímavého odborníka, který zná problematiku přímo ze života a odpovídá převážně na písemné otázky. V zájmu upřímnosti se dotazy nemusejí podepisovat. Mezi jeho vstupy zpíváme námi složené písničky k tématu. Důležitou částí besedy je i situační psychodrama, při němž si dva protagonisté, vybraní z přítomných žáků, mohou trénovat budoucí rodičovské role ve vztahu k nebezpečí drog u „dětí", které si „rodiče" mohou vybrat nejen z řad spolužáků, ale též i přítomných učitelů.

Toto psychodrama je ještě důležitější v další besedě nazvané Děkuji, nechci!. Tam s nimi prožitkově nacvičujeme varianty odmítání nejrůznějších rizikových nabídek. Je totiž velikánský rozdíl slyšet poučky na preventivní besedě a pak se orientovat, když v konkrétní reálné situaci a v časovém presu jste. Na základě zájmu o tyto besedy, které se dají též uvádět přímo na školách, připravujeme výhledově novou besedu tohoto typu věnovanou revenci kyberšikany.

Měl jste vy sám nějakou oblíbenou dětskou knížku, kterou jste třeba chtěl číst pořád dokola, i když už jste přesně věděl posloupnost příběhů?

Byly to České pohádky s nádhernými obrázky Jiřího Trnky. Ty mi maminka po večerech předčítala. Sotva jsem se však naučil číst, skočil jsem rovnou na literaturu pro dospělé. Zejména mě braly historické romány Aloise Jiráska. A taky ovšem sci-fi Julese Vernea.

Všechna vaše díla charakterizuje hra se slovy. Kdy se u vás tato vlastnost začala projevovat?

Dá se říci, že už v dětském věku. Před základní školou v Kladské na Vinohradech jsem si po vyučování vylézal na hromadu štěrku a mystifikoval jsem spolužáky z první třídy, že zpívám anglicky. Všelijaké slabiky jsem zvukomalebně improvizoval, zkrátka sketoval jsem a repoval již v roce 1947. Věřili mi, že je to anglicky, a každý den to chtěli slyšet znovu. Se skutečnými slovy jsem si hrál i později, když jsme se na gymnáziu loučili s vyučujícími. Na začátku poslední vyučovací hodiny jsme se postavili v lavicích a sborem zazpívali příslušnou parodii, kterou jsem na přání třídy vytvořil na některou z tehdy populárních melodií.

Honí se vám hlavou nějaké nové nápady?

Můj přítel Michal Laštovička sleduje tvorbu dvojice V+S už od svých studentských let. V poslední době ho moje nové erotické básně inspirovaly k osobitému výtvarnému zpracování. V něm i já objevuji tu a tam nečekané souvislosti, které mi v těch textech zůstávaly skryty. Básně s Michalovými freudovsky objevnými kresbami hodláme vydat jako knížku. Zatím má pracovní název „Hybridní poetismy", ale asi se to nakonec bude jmenovat úplně jinak.

Toto číslo naší přílohy je zaměřeno na to, jak i ve vyšším věku lze žít na plno. Jaký je váš recept?

Každý den prožívat od rána do večera s vědomím, že ten vyšší věk ještě zdaleka nemusí být ten nejvyšší. Patří k tomu ovšem i obklopovat se příjemnými a inspirativními bytostmi, především krásnými ženami, k nimž patří jak moje choť Ivanka Vodňanská, tak i moje skladatelka Haňa Navarová.

vizitka Jana Vodňanského
- Jeho první básně a texty se začínají objevovat od poloviny 60. let například v časopise Mladý svět a v Reportérovi malé scény.
- Po pár letech startuje jeho společné působení se skladatelem Petrem Skoumalem (prvním společným vystoupením byl pořad Secese – Recese aneb Dvakrát dva v Redutě). Při studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Činoherním klubem a Ateliérem postupně uvedli autorské pořady S úsměvem idiota (1969), S úsměvem Donkichota (1970), Hurá na Bastilu (1970), Králíci pokusný (1974) a mnoho dalších.
- Jeho tvorba zahrnuje také rozhlasové a televizní pohádky, verše a zpěvné texty pro děti, je také autorem divadelních her a muzikálových libret a her pro děti a mládež.
- Po zákazu veřejné činnosti Vodňanský–Skoumal od roku 1981 vystupuje na čas samostatně v autorských besedách Sám sobě diskžokejem a Vodňanský u tabule.
- Od roku 1995 rozvíjí tematické debaty s mládeží (o nebezpečí drog, prevenci kriminality, rizikách sexu…)
- Působil jako vysokoškolský pedagog na Institutu základů vzdělanosti (1995–2001) Univerzity Karlovy a na Fakultě humanitních studií téže univerzity (od roku 2001), v současnosti je ve svobodném povolání. Řada jeho textů vychází knižně, kromě toho také překládá knihy literatury faktu z angličtiny.

Lenka Vašková

Autor: Redakce

13.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies