VYBERTE SI REGION

Ještě nekončím, vzkazuje sochař Jan Zoubek

Pelhřimov – Srpnové narozeniny rozhodně neslavil ve velké společnosti. Sešel se s rodinou, přijeli oba synové i s vnoučaty, žádné bujaré veselí se nekonalo.

20.10.2016
SDÍLEJ:

Akademický sochař Jan Zoubek vytváří mimo jiné obrazy, jimž říká decorsie. Foto: Deník/Jiří Jíra

Ve stejné době se naopak chystal na zakázku, o níž věděl, že nejde o nic jednoduchého. Akademickému sochaři Janu Zoubkovi bylo letos v srpnu 74 let, ale přesto dál pracuje a plánuje.

Na počátku září odjel na skoro tři týdny renovovat starý nábytek. „Mezi kamarády jsem se ukecl a už to bylo," popisuje svoji poslední větší zakázku. „Pak už jsem to ale odmítnout nechtěl, byla to práce pro kamaráda. On věděl, že jsem kdysi podobnou práci dělal, tak asi věděl, na koho se má obrátit," dodává.

Renovoval vybavení měšťanského bytu, nábytek pocházel z období první republiky, šlo o styl, jemuž se říká gelstner. „Jednalo se o stůl a židle," připomíná akademický sochař Jan Zoubek a pouští se do detailního popisu jednotlivých dílčích úkonů, které byly nezbytné, aby se renovovaný mobiliář opět vyloupl do své někdejší krásy. „Byla to strašná dřina. Ale nejen fyzicky, ale taky psychicky. Přirovnal bych třeba k práci dirigenta velkého orchestru," říká. Nestěžuje si. Jeho slova nezní jako sebelítost nad ukvapeným souhlasem, který s odstupem považuje za chybný.

Se stejným akcentem vzápětí konstatuje, že mu ve čtyřiasedmdesáti práce trvá déle, než když byl na vrcholu fyzických sil. „Co jsem dřív dělal týden, dělám teď měsíc. Co mi trvalo měsíc, tak na to teď potřebuju čtvrt roku…"

Ale vzápětí se v něm probudí stále hodně mladý duch. „Když už jsem na tu zakázku s tou renovací starého nábytku kývl, tak jsem si chtěl alespoň ověřit, že to ještě dokážu. Když se taková práce povede, tak má člověk pořád krásný pocit. Práce se dřevem je úžasná, materiál člověku zpravidla sám napoví, jak postupovat, aby byl výsledek odměnou za předchozí úsilí," libuje si Jan Zoubek nad výsledkem, k němuž vedla nelehká cesta.

Slova o nelehké cestě jako by ostatně charakterizovala celý jeho život. Jan Zoubek se narodil v Pelhřimově v roce 1942, uprostřed druhé světové války.

Vyrůstal v Pacově v kulturním prostředí. Tatínek, rovněž Jan, působil v padesátých a šedesátých letech dvacátého století jako ředitel pacovského muzea, které neslo jméno po rodákovi a významném českém básníkovi Antonínu Sovovi.
A právě muzeum bylo současně místem setkávání kulturně orientovaných a umělecky zaměřených lidí, což zanechalo stopy i na dospívajícím Janovi. „V sedmnácti letech jsem maturoval na tehdejší pacovské jedenáctiletce, ale už tehdy mě to táhlo ke kumštu. Výtvarné umění mě už ve školních letech zajímalo, za tatínkem jezdili mimo jiné různí výtvarníci, což moje rozhodnutí určitě ovlivnilo," vypráví akademický sochař Jan Zoubek.

Sny o studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum) chtěl naplňovat hned po maturitě, ale rychle zjistil, že si musí ještě pár let počkat. „Podmínkou, aby mě na uměleckoprůmyslovou vysokou školu vzali, tehdy bylo, abych měl praxi v oboru. Kdybych studoval na odborné střední škole, tak by to nebyl problém. Jenže já měl maturitu na jedenáctiletce, což byla škola podobná později obnoveným gymnáziím, takže mi odborná praxe chyběla," popisuje někdejší cesty při získávání vzdělání. Tak se vydal za svým cílem.
Půl roku pracoval v podniku Železnobrodské sklo, který sídlil v Jablonci nad Nisou. Práce měla ke kumštu dost daleko, ale seznámil se s akademickým sochařem Milošem Koškou, což ho ovlivnilo určitě pozitivně.

Na Umprum se poprvé hlásil rok po maturitě. Tehdy ho ještě nevzali, ale Jan Zoubek se nemínil vzdát. Dalšího půldruhého roku trávil většinu času v kovárně podniku, který se jmenoval Okresní stavební podnik (OSP) Humpolec. Součástí OSP byly ale i pelhřimovské dílny znárodněného bývalého Chrámového družstva, které opravovalo památky, a to nejen církevní.

V roce 1962 se na druhý pokus na Umprum už dostal, přestože mu dobové stranické posudky určitě nakloněny nebyly. „V jednom posudku například stálo: Jeho otec pod rouškou veřejné kulturní činnosti pořádá soukromé reje. Přitom to bylo tak, že po nějaké kulturní akci v muzeu tatínek pozval domů spisovatele a umělce, ale už ne komunistické funkcionáře," vypráví o dění v Pacově na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století.

Na Umprum vystudoval obor Kov a šperk a u umělecké kovařiny vydržel po celý život. Vysokoškolský diplom s titulem akademický sochař získal v roce 1970, to mu bylo 27 let.

Studia si prodlužoval, aby se vyhnul vojně, hodně času trávil v ateliérech i na praxi, ale současně se právě tehdy v Praze setkával s nejrůznějšími zajímavými tvůrčími osobnostmi. „Tehdy jsem se seznámil s Jirkou Stivínem, vynikajícím muzikantem, nebo třeba s fotografem Mirkem Huckem. Mezi mé kamarády stále patří Jarda Kohák, jehož syn Jakub je známým hercem a moderátorem, nebo jazzman Laco Déczi či legendární hokejový brankář Jiří Holeček," přibližuje jen na několika jménech společnost, do níž během studií v Praze, ale i pak po absolvování vysoké školy patřil.

Po škole začal pracovat v Jihočeském podniku pro údržbu památek, který měl v době vzniku v roce 1963 sídlo v Pelhřimově. Později se ředitelství firmy přestěhovalo do Tábora, zatímco v Pelhřimově zůstaly ateliéry a dílny. Tehdy byly dokonce přímo v centru Pelhřimova na samotném náměstí. „Byla to zajímavá práce, učil jsem se od starých řezbářů, kteří sice neměli žádné prestižní školy, ale řemeslo ovládali úžasně," pokračuje Jan Zoubek.

V době, kdy působil v „památkách", jak se Jihočeskému podniku pro údržbu památek zkráceně říkalo, vytvořil první zásadní díla z oboru užitého uměleckého kovářství, která jsou stále k vidění a stále plní svoji funkci. „Tehdy jsem dělal sérii mříží pro hrad Kámen, ale nejen pro ten. Pořád ještě slouží i na dalších památkových objektech, například a Žumberku nebo v Soběslavi," připomíná.
Po dvou letech odešel do Spojených kartáčoven, kde jako výtvarník nastoupil na místo po nedávno zesnulém Zdeňku Vonáskovi.
V polovině sedmdesátých let odešel na takzvanou volnou nohu. S tímto obdobím je spojena éra plaket a medailí k nejrůznějším příležitostem. „Asi nejslavnější je ta, kterou jsem dělal v roce 1974 u příležitosti sedmdesátého výročí vzniku Mezinárodní motocyklové federace FIM v Pacově. Ta se dostala do celého světa," zdůrazňuje.

V roce 1976 byl pro změnu podepsán pod vznik plaket u příležitosti stého výročí kotlářství v Pacově. „Už tehdy to byl trochu podvod, protože to jubileum patřilo rodině Hradeckých, ale o tom se nesmělo mluvit nahlas," připomíná na adresu oslav, které si tehdy přivlastnily znárodněné Strojírny potravinářského průmyslu Pacov.

V dobách, kdy byl sochařem na volné noze, si přivydělával, jak mohl. Takže byl v rodném Pacově jednu dobu i správcem sokolovny a jindy hrobníkem.

Ale tvořil pořád. Mezi největší díla patří měděná tepaná plastika, která zdobí sídliště v jihočeské Bechyni, ale další díla po sobě zanechal třeba v Kanadě, kde pobýval u sestry Boženy, která v roce 1969 z Československa emigrovala, hned třikrát. „Poprvé mě tam pustili dokonce ještě před Sametovou revolucí," vzpomíná na pobyt v Brackendale, městě v Britské Kolumbii nedaleko Vancouveru, kde se starší sestra po odchodu z vlasti usadila.

V Kanadě se naučil novým technikám. A kromě toho si přivezl nástroje, které tady na konci osmdesátých let vůbec nebyly k mání. „Tehdy jsem začal dělat rytiny do skla, jimž se věnují dodnes," pokračuje.

A současně dodává, že dvě jeho práce skončily v galerii ve Vancouveru, a to v oddělení, které bylo určeno pro umění vytvořené cizinci. „Tehdy jsem tam byl zastoupen jako jediný Čech. Ale jestli jsou tam práce vystavené i dnes, to nevím," dodává Jan Zoubek.
Na prahu devadesátých let se seznámil s řadou významných lidí, kteří se do veřejného života přesunuli ze slavného Prognostického ústavu.

Nechyběl mezi nimi ani dnešní prezident Miloš Zeman. „Osobně jsem mu na svatbě předával jako svatební dar jeden vlastní obraz a pak jsme se setkali ještě několikrát, a to i tady na Vysočině," vzpomíná.

Jinou vzpomínku má na básníka Ivana Martina Jirouse, jemuž před dvěma roky vytvořil památník do rodného Humpolce.
A právě v těchto dnech začíná pracovat na bustě úspěšného podnikatele a šéfa a majitele českobudějovické firmy Koh-i-nor Hardtmuth Vlastimila Břízy.

V posledních letech žije akademický sochař Jan Zoubek s manželkou Blankou v Pelhřimově. Ze dvou synů má k umění blíž starší Filip. „Mladší Honza měl ke kumštu vždycky respekt a myslím si, že mu taky docela rozumí. Podobné to možná bude i se všemi čtyřmi vnoučaty, jsem zvědav, jestli někdo z nich se vrhne na výtvarné umění. Zatím k němu mají všichni respekt, což není špatné," dodává akademický sochař Jan Zoubek.

Autor: Jiří Jíra

20.10.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Policie vyšetřuje učitele, který se ve škole zamykal s žáky

Šumperk – Nestandardní chování pedagoga v Základní škole Sluneční v Šumperku vyšetřují kriminalisté. Učitel se koncem minulého týdne zamkl s několika žáky čtvrté třídy v jedné z učeben. Co se za zavřenými dveřmi dělo, je nyní předmětem dohadů. Údajně si kantor na mobilní telefon fotografoval hochy vysvlečené v prádle. Později měl učitel vysvětlovat, že se jednalo o projekt do hodin anglického jazyka.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies