Jedním z loňských nejvýznačnějších projektů Národní galerie byla výstava k 700. výročí narození Karla IV. v pražské Valdštejnské jízdárně. Jak byl ředitel galerie spokojen s návštěvností?

Dosáhli jsme bezmála 93 tisíc návštěvníků. Mojí metou sice bylo sto tisíc, ale o letních prázdninách jsme kvůli odlivu Pražanů na dovolené zaznamenali pokles návštěvníků o více než 30 procent. Na návštěvnosti se samozřejmě projevil i souběh dalších karlovských výstav, třeba na Pražském hradě, a konkurence různorodých jubilejních akcí.

Byl jste i hlavním autorem této expozice, která měla své výrazné, osobité pojetí?

Ano, podařilo se nám, jak doufám, pootočit obvyklý úhel pohledu na Karla a jeho dobu. Namísto dřívější nekritické a historicky zkreslené oslavy jsme chtěli ukázat, jak složitá byla doba, v níž Karel působil, jaký císař vlastně byl a jak širokou paletu mocenských nástrojů dokázal mistrně ovládat. Jedním z podstatných rysů jeho osobnosti pak byla značná míra pragmatismu, často až chladnokrevného, s nímž dokázal prosazovat svoje myšlenky.

Drtivá většina lidí tento přístup ocenila. Objevil se ale třeba i názor, že Karel IV. byl zneuctěn, když v expozici byla jeho socha jako nahrbeného pána, nebo byly zmíněny neblahé důsledky jeho politiky vůči norimberským židům že takhle bychom naši ikonu představovat neměli. Co vy na to?

To narážíme na obecnější problém, který v české společnosti vyrůstá na slabší ochotě kriticky reflektovat základy naší národní identity. Ta se začala budovat v 19. století, které poprvé přichází s kategorií národního státu. Národní obrození bylo dobou intenzivního hledání uceleného dějinného příběhu českého národa šlo ovšem o konstrukci, do jisté míry vyumělkovanou, jejíž stabilitu musíme neustále podrobovat kritickému dotazování se.

Z Prahy se výstava o Karlu IV. přestěhovala do Německa, v Norimberku je k vidění do 5. března. Vy sám v Německu stále žijete a působíte jako historik umění a vysokoškolský pedagog. Jaká je „historická sebereflexe" německé společnosti ve srovnání s Českem?

Německá společnost je v kritickém vnímání vlastních dějin mnohem vyzrálejší. Jistě k tomu přispěla i intenzivní osobní zkušenost Němců s neblahými důsledky ideologického zkreslování a přepisování národních dějin ve 20. století. A tragická bilance mnoha milionů mrtvých je všeobecně známá. Na to pak musela německá, respektive západoněmecká společnost rozhodně zareagovat. A jedním z prvních kroků bylo nezbytné vyrovnání se s nedávnou minulostí.

Začíná se s tím už od školních let?

Samozřejmě. Již patnáct let žijeme s rodinou v Německu a obě naše děti zde prošly celým školským systémem. Zblízka jsem zažíval, jak sofistikovaně a strukturovaně dokážou na školách téma zneužívání moci a totalitárních praktik vysvětlovat.

Jak to dělají?

Živě, pestrými a nebyrokratickými učebními programy a hlavně za aktivní účasti žáků, přičemž od nich vyžadují vlastní úvahu, učí je umění diskutovat. Takto nabyté schopnosti pak spatřujeme za příslovečnou německou otevřeností vůči cizímu, ochotou naslouchat, úctou k lidské důstojnosti, empatií a korektností, a nakonec to jsou právě tyto vlastnosti, které německou společnost odlišují od naší. Nám historická reflexe příliš nejde. O nutných změnách vzdělávacího systému sice dlouze hovoříme, v českých školách však stále převažuje „frontální" výuka a memorování nezvladatelného objemu encyklopedických informací.

Jak konkrétně je to v Německu?

V Německu si namísto povrchního seznamování se s každým stoletím zvolí jen určitou dobu, které se do hloubky věnují celý rok. Takto samozřejmě nezvládnou všechna období, žákům ale nabídnou strukturovanější sondu do historie. Ti pak také snáze pochopí, že dějiny píšou vítězové a že je nutné ptát se po jejich motivacích, jinými slovy naučit se vnímat historické události v dobových souvislostech.

Tahle výchova je pak asi vidět i na mnohem větší míře otevřenosti německé společnosti…

Určitě. Osobně jsem vděčný za to, jakou pozici Německo zaujímá k uprchlické krizi. Samozřejmě i německý přístup se musel s časem adaptovat, je mi však protivné odsuzování kancléřky za to, že jako jediná z evropských politiků byla ochotná tisícům uprchlíků na budapešťském nádraží nabídnout pomocnou ruku.

I na první pohled ryze historická expozice k 700. výročí narození Karla IV. vyvolala diskusi. Zdá se, že Národní galerie stále výrazněji vyzdvihuje i společenskou angažovanost umění.

Jednoznačně. V českém prostředí je slabá ochota a schopnost diskutovat. Nejsme připraveni naslouchat jiným názorům, nejsme připraveni na setkání s „cizím". Neznáme to, ba dokonce to ani nechceme znát a máme z toho strach. To veřejnost spoutává a naopak poskytuje živnou půdu populisticko-nacionalistickým hnutím a těm politikům, kteří jsou ve veřejném prostoru stále hlasitěji slyšet, Českou republiku nevyjímaje.

Diskusi by měla ještě víc vyprovokovat i význačná akce příštího roku, kdy čínský umělec a disident Aj We-wej představí po loňské instalaci jeho Zvěrokruhu pro Veletržní palác tentokrát už přímo vytvořený projekt.

V odborné literatuře se takovémuto muzejnímu konceptu říká kritické muzeum" Muzeum umění 21. století už totiž nemůže být pouze prostorem s krásnými obrazy, musí se otevřít a stát se místem setkávání a polemických diskuzí, jejichž témata zdaleka překračují horizont vizuální kultury. Galerie je veřejný prostor, který má inspirovat a motivovat, má být otevřený výměně nejrůznějších názorů. Národní galerie se tedy musí primárně stát celonárodní záležitostí, ačkoliv cílovou skupinu vnímám ještě šířeji: galerie má potenciál oslovit veřejnost v celé středovýchodní Evropě.

Existuje i přesah z minulosti?

Dříve bývala veskrze autoritativní institucí, která určovala, co je a co není kvalitou na poli vizuální kultury. Tenhle antikvární koncept „kamenného bastionu dobrého vkusu" je špatný. Mnohem přijatelnější je otevřený koncept, který počítá se zapojením veřejnosti, která pak hovoří o „NAŠÍ" galerii.

Co je tedy cílem dnes?

Vytvořit instituci natolik přátelskou, aby se s ní každý jednotlivý návštěvník mohl ztotožnit a označovat za „MOJI" galerii. Tento filozofický posun od „NAŠÍ" k oné „MOJÍ" považuji za klíčový, jinými slovy jde o odklon od elitářského pojetí instituce k řekněme občanskému. To však předpokládá změny v chování instituce na všech úrovních.

Jaký je váš osobní přínos?

Galerie se za mého vedení zásadně otevírá novým, mnohdy ožehavým až konfrontačním tématům. Proto chceme spíše klást otázky, než abychom na ně odpovídali, neboť jak víme, obhajitelných pohledů existuje vždy několik, jak ostatně dokládá příklad Karla IV.

To ovšem znamená přinášet i témata, přesahující užší pole vizuální kultury…

Samozřejmě. Muzea a galerie nevyjímaje uchovávají hmotné doklady kultury a vzdělanosti minulosti i současnosti. Jejich posláním je pak jejich zprostředkování široké veřejnosti. Muzea mohou rekonstruovat kulturně-historický kontext, nezbytný k porozumění aktuálních problémů a nacházení odpovídajících řešení. Ta jsou zpravidla komplexní, nejsou černá ani bílá, jak je mnohdy zjednodušeně líčí masová média. Naším úkolem je proto primárně probudit zvědavost a ochotu naslouchat… Role muzeí v současnosti je mnohem důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Dnešní době sociologové říkají post-truth era, postfaktická nebo postpravdivá doba, tedy taková, kdy nerozhodují fakta, ale výhradně emoce. Mnozí politikové již dnes manipulují s informacemi tak, aby ve společnosti vzbouzeli strach z druhých a euforii z vlastních činů: brexit, Trump, Putin, Zeman… A na tomto stavu nesou rozhodující vinu sociální média. Kdo dnes není na Facebooku nebo Instagramu, jako by neexistoval. Problémem však je jejich anonymní zneužitelnost a informační selektivnost.

Vytvářejí se tím skupiny, které se vzájemně jen utvrzují ve svém „správném názoru"?

Sociální média vytvářejí virtuální prostory, v nichž se střetávají pouze sobě blízcí. Vzniká tak falešný obraz našeho okolí. Žijeme tedy v „komunikačních bublinách", které jsou neprodyšně uzavřeny odlišným názorům. Tento asociální aspekt nových technologií je největším rizikem pro budoucnost. Na tato nebezpečí je nutné upozorňovat. A tady spatřuji zásadní roli kulturních institucí. Umění má schopnost otevřené vředy společnosti zviditelňovat. I proto jsme pozvali čínského umělce a aktivistu Aj Wej-weje s projektem, který se stane hlasitým příspěvkem do diskuze nad tématem migrantů a uprchlíků.

Právě pro Aj Wej-weje je to jedno z naprosto stěžejních témat.

Ano, je to jeho posedlost, tedy v tom dobrém smyslu slova. V Berlíně financuje dokumentační centrum zabývající se situací v uprchlických táborech na Středním východě, kam sám jezdí a uměleckými projekty jejich obyvatele vytrhuje z frustrace všedního dne. Dokumentární film na toto téma bude mít v Praze světovou premiéru. Problematika uprchlíků je však natolik komplexní, že nemůže zůstat pouze u jednoho uměleckého gesta ve Veletržním paláci. Po celý příští rok proto připravujeme celou řadu nejrůznějších edukačních a volnočasových aktivit, do nichž zapojíme neziskové a nevládní organizace i školy. Programy nebudou jenom o uprchlících, ale budou připravované s uprchlíky a máme i projekty pro uprchlíky.

Dnes je ale v Česku kolem běženců spousta hysterie. Neposlouží Aj Wej-wej jako záminka ke kritice galerie?

Hysterická atmosféra je zneužívána populistickými politiky, kteří se snaží této situace využít k získání většího vlivu na rozhodování o budoucnosti naší země. V české společnosti, podobně jako i v dalších zemích někdejšího sovětského bloku, nacházejí tyto hlasy živnou půdu, což jen ukazuje, jak málo jsme připraveni na setkání s neznámým. Německo má jiné zkušenosti, alespoň jeho západní části. Muslimové tam byli a jsou přirozenou součástí společnosti a ve městech, jako je třeba Berlín, jsou čtvrti (Wedding, Neukölln nebo i Kreuzberg), v nichž muslimské obyvatelstvo dokonce převažuje. A nikomu to nepřijde divné, naopak, staly se jedním ze silných rysů berlínské identity, která fascinuje stále větší množství zejména mladých lidí.

Bude téma uprchlíků a migrantů obecně bude procházet programem Národní galerie celý rok 2017?

Ano, jistě budou i negativní reakce, kterých se ale vůbec neobávám. I přepjatý negativní postoj nutí dotyčného k tomu, aby své myšlenky zformuloval, a o nich lze pak přece diskutovat! My nepřicházíme s nějakým autoritativním řešením, nechceme nikoho soudit. Každopádně ale chceme zdůraznit, že před branami Evropy existuje vážný problém a že jako Evropani nemůžeme schovávat hlavu do písku a tvářit se, že se nás to netýká, anebo že jediným řešením je postavit vysoké ploty s ostnatým drátem a ať to za nás řeší někdo jiný.

Čtěte také: Vzácná díla budou pohromadě s trhy