VYBERTE SI REGION

Malíř Rostislav Herrmann: Nikdy jsem nepřestal pochybovat

Opava /ROZHOVOR/  - Rostislav Herrmann se narodil v roce 1962 v Opavě. V dětství se jeho zájem obracel ke kresbě a zároveň k biologii. Z tohoto období také pochází studijní kresby zvířat. Poté se orientoval na zobrazování člověka, takže se objevují portrétní a figurální kresby tužkou, rudkou a tuší. V rámci dlouhodobého studia v ZUŠ byli Herrmannovými učiteli především Kačírek (Opava) a Škarohlíd (Brno). Po absolvování Mendelova gymnázia pokračoval Herrmann ve studiu biologie na přírodovědecké fakultě dnešní Masarykovy univerzity. Začíná více pracovat s barvou. Zatímco jako středoškolák využíval malby temperou, v osmdesátých letech preferuje olej. Z tohoto období pochází první obrazy inspirované surrealismem a symbolismem.

23.4.2012
SDÍLEJ:

Rostislav Herrmann na jedné z výstav svých fotografií.Foto: archiv Rostislava Herrmana

Autor hledá prameny lidských emocí, interakcí, zamýšlí se nad spletitostí vztahů a obrací se k ideálům. V roce 1986 získává titul RNDr. Po dobu tří let se věnuje pouze výtvarné práci a pořádá několik úspěšných výstav v galeriích Dílo. Z tohoto období pochází řada obrazů snových krajin s výraznými figurálními prvky. Tyto obrazy se formálně pohybují na pokraji surrealismu, ale blíže mají k symbolismu, přičemž důraz kladou na otázky hodnot a hledání pravdy.

Na přelomu let 1990 a 1991 se setkává s profesorem Pavlem Nešlehou (VŠUP Praha), který mu nabízí soukromé konzultace. Nešleha vedl Herrmannovu práci dva roky. Byl velmi silnou a pozitivní osobností nejen jako výtvarník, ale také jako člověk. „Byl to skvělý chlap,“ říká o něm Herrmann.

V průběhu devadesátých let Hermannovy práce nabírají abstraktnější rozměr a stávají méně srozumitelnými. Jako inspirující shledává paralelní práci v oblasti biologie a výtvarného umění, exaktní vědu považuje za vyrovnávající protipól abstraktního světa umělecké imaginace. Ve výtvarné oblasti je okouzlen prací Václava Boštíka, ovlivňuje ho také Miloslav Moucha.

V duchovně orientovaných kompozicích se Herrmannovy obrazy stávají jednoduššími a blíží se až k minimalismu. Patrná je křesťanská orientace a soustředění na prvky duchovního života (Dotek Stvořitele 2007). Zhruba od roku 2008 je vidět opětný příklon k figurální tvorbě. Autor znovu zobrazuje člověka a jeho vnitřní svět, hledání smyslu věcí, jistot, cílů. Zamýšlí se nad povrchností společnosti a zároveň nad vytrvalou snahou o hledání lidství (Navzdory pouštím 2010).

Do roku 2012 Herrmann uspořádal 26 samostatných výstav v ČR a v Polsku a zúčastnil se několika desítek výstav v ČR, Polsku a Slovinsku. Ilustroval čtyři sbírky poezie. V roce 2011 vydává vlastní sbírku (Slavíci nemají nože). Je členem výtvarných skupin X a ITA.

Pamatujete si tu chvíli, kdy vám přišlo na mysl vytvořit své první dílo?

To je těžké. Kreslil jsem úplně odmala v plynulé řadě. Mám doma i hodně staré práce. Kresby tužkou, perem, později rudkou.

Na internetu se lze dočíst, že tematicky pro vás byl zajímavý především člověk.

Člověk je pro mě úžasný a svou spletitostí a duchovním jádrem mě přitahuje. Má počáteční díla vycházela z realistického pojetí, ale snažil jsem se už tam vnést otázky hodnot, emoce a vztahy, vnitřní svět… Na gymnáziu jsem byl ovlivněn surrealismem, který mě ale okouzlil spíše formou, postrádal jsem v něm obsah.

Byl jste mezi spolužáky bílá vrána?

Ani ne. Pár lidí tam malovalo, psalo poezii. Prostředí Mendelova gymnázia bylo tvůrčí, avantgardní, to místo mělo genius loci. Zároveň jsem stále navštěvoval základní uměleckou školu. Tam jsem získával technické základy, nicméně v umění jsem se pohyboval intuitivně.

Proč jste se po maturitě dal na studium biologie, když jste měl nakročeno k umění?

Nejdříve jsem nevěděl, zda studovat biologii, nebo výtvarný obor. Nicméně biologie mě vždy bavila, měl jsem rád zvířata. Navíc a to jsem ještě nikdy v žádném rozhovoru nepřiznal jsem pochyboval, zda jsem dost dobrý výtvarník na to, abych šel tento obor studovat. Biologie mě dnes drží nohama na zemi, vyvažuje mě s abstraktním světem umělecké tvorby.

Jak jste na tom s pochybnostmi dnes? Stále o svém díle pochybujete?

…(váhá) Vím, že něco umím, ale nemám pocit, že bych byl hvězda, mám se stále co učit a tak to i zůstane. Nikdy jsem nepřestal pochybovat a považuji to za základ poctivé práce. Ale snažím se jít na své maximum.

Kdy přišel impulz přejít od malby k fotografování?

Fotografie mě vždy provázela. Ale dokud jsem vytvářel hlavně studijní kresby, příliš jsem ji nepotřeboval. Když jsem začal pracovat s malbou, tak jsem vedle skicování začal model i fotit a pracoval jsem s obojím. Fotka byla pro mě prostředek, nikoli cíl. K fotografování jako médiu finálního uměleckého projevu jsem začal přecházet zhruba před pěti až deseti lety, kdy jsem zjistil, že to, co vyjádřím v malbě, dovedu vytvořit i ve fotografii.

Jak na vaše dílo reagují profesionální fotografové?

Je to v lidech, jako všechno. Jsou lidé vstřícní a otevření, a pak takoví, kteří nemusí ani nic říci a vy víte…

Máte zkušenost, že čím více někdo něco umí a ví, tím je skromnější a vstřícnější?

Ano, ve většině případů to platí.

Navzdory pouštím

Navzdory pouštím.

Kdy se umění vlastně věnujete? Učíte na gymnáziu, na univerzitě, máte rodinu, dům, zahradu. Jak lze z toho všeho přepnout?

Přepnout jsem se naučil. K tomu mě donutily okolnosti, protože jsem chtěl tvořit. Umím se soustředit a odpoutat, je to také záležitost intuice. Sednu k tomu večer, v noci. Překonávám únavu, protože mě to baví.

Je to vášeň?

Ano, je.

To je v dnešní době velké štěstí. Mnoha lidem chybí zaujetí.

Chybí jim dlouhodobé zaujetí. Nadchnou se pro něco krátkodobě, ale pro drobné nesnáze dovedou od věci upustit.

Co byste si přál, aby lidé cítili, když se dívají na vše obrazy či fotografie?

Aby našli a pocítili klid, hledali podstatu…

To stačí, to vůbec není málo.

…aby se jich dotkla také krása, protože ta je důležitá a léčivá.

No počkejte, ale co říkáte na názory, že co je hezké a krásné, nemůže být umění?

To je jedno z největších a nejhloupěji používaných klišé. Kdybych z dvanáctisvazkových dějin umění ve své knihovně vytrhal všechno, co je hezké, zbyly by mi skoro holé desky. Je naopak velmi těžké vytvořit věc, která je krásná a má zároveň uměleckou hodnotu. Hrát si na umělce tím, že popřu krásu, je lehčí.

Netajíte se tím, že vás tvorba také vyčerpává. Kde se nabíjíte?

Mezi blízkými lidmi, v rodině a také skrze víru. Jsem věřící člověk, křesťan. Někdy, když je nejhůř, klid a pokoj nacházím právě ve víře.

Pojďme to celé shrnout a opravte mě, pokud se mýlím. Jste typ umělce, který odkrývá z člověka vrstvu po vrstvě, aby se dobral čistého jádra, protože vy v něho pod těmi nepěknými nánosy přesto věříte?

Ano, přesně jste to odhadla. Snažím se najít smysluplné věci v lidském životě. Cokoli, co vede k něčemu dobrému a má trvalou hodnotu.

Když už jsme u takových slov, posuňme se ještě o kousek dál. Všiml jste si, jak řada lidí přestává rozlišovat mezi dobrem a zlem? Jak se pravda relativizuje, jak s ní umíme manipulovat? Jak darebák ze sebe udělá oběť? Neměli bychom znovu začít číst pohádky, abychom dobro a zlo zase poznali?

Četla jste někdy nějakou moderní pohádku?

Ne.

Ani v nich už to rozlišení často nenajdete. Ale víte, nejhorší forma lži je polopravda. Lehce se s ní manipuluje, těžko se odhaluje a vyvrací. Manipulativní polopravdy dnes devastují společnost.

Když vás ve vaší tvorbě tolik fascinuje člověk, třeba budete znát odpověď na otázku, kdo napáchá víc škody: darebák, nebo hlupák?

To je komplexnější. Jsem přesvědčen, že k nejnebezpečnějším vlastnostem patří například závist.

Mýma očima

S Rostislavem Herrmannem jsme rozhovor vedli v den, kdy v jednom z celostátních deníků vyšla překvapivě na titulní straně velká fotografie finančního magnáta Petra Kellnera, který se do té doby ukazoval jen nerad. Kellnerova tvář na nás v kavárně zírala od vedlejšího stolu spolu s jeho pro mě velmi znepokojivými slovy o tom, že se míní postarat o prezidenta Václava Klause. Bylo to tak trochu symbolické. Herrmann a Kellner jsou fyzicky podobné typy, a to obecně svádí k domněnce, že takoví lidé jsou si podobní i vnitřně, což je samozřejmě omyl. Moc jsem nevěděla, na co se budu Herrmanna ptát, v kultuře se pohybuji pouze intuitivně. Nakonec to bylo jedno z nejhezčích pracovních setkání, která jsem kdy absolvovala. Kolegové v redakci mi říkali: „Herrmann je v pohodě. Je komunikativní, vlídný, vzdělaný, normálně sebevědomý a má to v hlavě srovnáno.“ Měli pravdu.

Autor: Zuzana Urbánková

23.4.2012
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies