Zdobný styl secese, která zasáhla všechny umělecké výrazy, od plakátů Alfonse Muchy, přes doplňky interiéru a nábytek, až po monumentální paláce, odchází ze scény vypuknutím první světové války.

„Moderní" architekti se už pomalu přikláněli ke strohým stavbám nastupujícího funkcionalismu, kterým proslula 30. léta minulého století.

Do časové škvíry mezi zánikem secese (někdy zvané pro svoji zdobnost i Art Deco) a nástupem pravých úhlů funkcionalismu se však stačil vměstnat ještě již předválečný kubismus a jeho ryze česká odnož, již zmíněný rondokubismus.

Od historiků umění původně vysmívaný, neboť v architektuře a užitém umění nastala doba přímých linií, dnes však opět ceněný jako originální příspěvek českých architektů do směsi stylů, kterým hlavní město vyniká a pro které je živým muzeem historie architektury.

Peníze legionářů

Nejznámějším příkladem tohoto stylu, který se vedle nejzažitějšího názvu „rondokubismus" nazývá také české art deco, styl legiobanky, národní styl, národní dekorativismus, obloučkový kubismus nebo třetí kubistický styl.

Typickým představitelem stylu je tedy budova Legiobanky v Praze Na Poříčí 24. Její dvě související budovy vybudovala původně Banka československých legií v letech 1921 až 1939. Budovu projektoval architekt Josef Gočár, který si přizval na pomoc své přátele a umělce Jana Štursu, autora čtyř plastik legionářů umístěných nad hlavním vchodem, Ottu Gutfreunda, který na parapetu druhého patra vytvořil reliéfní vlys Návrat legií, Františka Kyselu, který je autorem vnitřní malířské výzdoby a vitráží prosklené trojlisté klenby nad bankovní halou.

Legiobanka si vedla dobře, a tak v roce 1937 až 1938 nechala přistavět v sousedství druhou budovu moderní dům již ve funkcionalistickém stylu architekta Františka Marka, který ji s Gočárovou budovou vhodně propojil. Dům se nazývá Zlatý klas podle výzdoby ve druhém patře s motivem tepaného klasu podle návrhu Josefa Kaplického, otce architekta Jana Kaplického, autora návrhu knihovny na Letné.

Skryté poklady

Díky velkolepé rekonstrukci v letech 1991 až 1994 podle architekta Vojtěcha Obadáka se zachoval i neporušený interiér navržený ve stejném stylu jako budova banky. Mými průvodci po místech, kam nemá běžný návštěvník a „neklient" banky přístup, byl ředitel Dušan Lokvenc a architekt Petr Krejčí.

„Na první pohled takového návštěvníka zarazí kontrast mezi veřejnými a provozními prostory banky," poznamenal Petr Krejčí. Je to ovšem docela běžné, když banka prezentuje své bohatství před návštěvníky, zatímco její zaměstnanci se musí spokojit s poněkud méně monumentálními prostorami.

„Říká se, že banku postavili legionáři za zlatý ruský poklad, ale doloženo to není," uvedl Dušan Lokvenc, který je jedním ze vzácných lidí, co se snaží poznat důkladněji místo, kde tráví většinu svého času.

Na svoji dobu byla banka velmi moderně zařízena. Vzduchotechnika byla vedena uvnitř obslužných pultů v hlavní hale a asi do roku 1998 tu fungovala potrubní pošta.

Není fakt, že je banka takovým kulturním klenotem na obtíž jejímu běžnému provozu? „Toto privilegium má dvě stránky, rub a líc," uvedl Dušan Lokvenc.

„Kladem je, že mnoho klientů je našimi zákazníky právě proto, jak banka vypadá. Na druhé straně tu není možné dokonale zajistit některé dnes běžné standardy chodu bank, jako například zajištění maximálního soukromí," uvedl ředitel.

Ve vybavení banky se nacházejí i zbytky původního mobiliáře, stolky, křesla, psací pultíky a věšáky. Ty ovšem jsou v neveřejných prostorách, aby nebyly poškozeny. Ty tedy nemá šanci spatřit ani klient banky.

Vnitřní vybavení vyniká barevností a ornamentem. „Je to dost zneklidňující, oko si nemá kde odpočinout," poznamenal architekt Petr Krejčí a já jsem si uvědomil, že celá ta nádhera je poněkud zneklidňující.

Ale přesto se člověk v této bance cítí jako v muzeu, protože každý detail nabízí zajímavý pohled. Nejen díky své zdobnosti, ale i kvalitou provedení. Dokonce i podstupnice, tedy svislá část schodů, je zdobena, byť velmi střízlivě ve srovnání s ostatní výzdobou. Ze stejného důvodu stojí za to zvednout zrak i ke stropům chodeb.

Vstup nepovolen

Pokud nejste majitel bezpečnostní schránky, tak už se vůbec nedostanete do trezorové místnosti, kde kdysi stávaly mohutné trezory, neboť se manipulovalo s penězi v hotovosti, nikoliv imaginárním oběživem přes internet.

I zde je zachovaný původní mobiliář, pultíky a stolky, kde se peníze přepočítávaly a zapisovaly do účetních knih. Časy se však mění a změnilo se i vybavení trezorové místnosti.

Jsou zde stovky různě velkých bezpečnostních schránek, do nichž má přístup jen jejich majitel. Za roční pronájem zaplatí od zhruba dvou tisíc do skoro devíti tisíc, podle velikosti.

Zde už není zvědavost návštěvníka ani trochu namístě. Copak se asi ve schránkách skrývá? Diamanty, zlato, peníze, které nemohou jít přes účetnictví, závěti, smlouvy? Zřejmě vše, co bylo jmenováno a určitě ještě další. Možná i starožitnosti, obrazy, drahé hodinky, šperky, vlastně úplně všechno, co má nějakou hodnotu. Otázkou je, jaké máme potěšení ze šperku nebo z obrazu uloženého takto v bance, kterým se nemůžeme kochat každý den.

Banka vlastní i archiv, kde jsou uloženy původní plány a originální skicy umělecké výzdoby. Navštívit Legiobanku, dnes Československou obchodní banku, znamená otevřít velmi slavnou kapitolu české architektury, která se v tomto případě zcela obešla bez zahraničních vzorů a je jedinečná. Bankou lze provázet jako muzeem, ovšem jako návštěvník s velmi speciální vstupenkou.