VYBERTE SI REGION

Slovo problém nepoužívám, říká žena slavného cestovatele

Východní Čechy /ROZHOVOR/ - O cestovateli, fotografu a spisovateli Leoši Šimánkovi bylo napsáno mnohé. O jeho ženě Lence naopak velmi málo. Velká škoda: spolu s ním (a jejich dětmi) slezla hory 
a plula moři. A ještě mnohem víc… Věřím, že jen málokdo nad jménem Leoše Šimánka zaváhá. Rodák z Chocně jako čerstvý inženýr – stavař v šedesátých letech emigroval do Německa, na námořní lodi procestoval kus světa a toulavých bot už se nezbavil. Zorganizoval bezpočet výprav do překrásných i na pohled nehostinných míst světa, napsal o nich sedmnáct knih plných nádherných fotografií a rok co rok objíždí republiku se svými pověstnými live diashow, které ani po dvaceti letech nemají nouzi o diváky. Už dvaadvacet let ho na všech cestách provází jeho žena Lenka a postupně i jejich děti: Jakub a Veronika. Jaký je život po boku a tak trochu ve stínu cestovatele – dobrodruha? Takové je téma rozhovoru s Lenkou Šimánkovou: mimořádně příjemnou ženou, která –  v kožichu a se zlatými kanadskými nugety na krku –  nikomu v kavárně nedávala tušit, že umí ulovit zvíře, vláčet vlastníma rukama do nekonečného kopce kmeny stromů, žít v padesátistupňových mrazech a sbalit rodinu na rok života v kanadské pustině.

13.3.2012 1
SDÍLEJ:

Lenka Šimánková se synem na Novém ZélanduFoto: archiv Leoše Šimánka

Paní Šimánková, kde se vlastně vaše cesty s Leošem Šimánkem protnuly?
V devadesátém roce, 
v Orlických horách. Učila jsem tam děti v lyžařské škole a Leoš Šimánek si k nám na chatu přišel zatelefonovat. Připravoval  s kamarádem expedici do Ruska a sháněl ženu, která by jim vařila. Když mi tyhle plány svěřil, řekla jsem mu – Tak nikoho neshánějte, pojedu já.

Stručný rozhovor s neznámým člověkem a balíte do Ruska?
Zní to dobrodružně, vím. Ale mého manžela znáte – on  umí úžasně vyprávět o svých cestách i plánech, ale přitom cítíte, že není snílek. Je velmi zodpovědný. A já jsem typ, který se rozhoduje spontánně.

Spontánně jste se tedy rozhodla, že budete několik měsíců vařit dvěma cestovatelům v dalekém Rusku.
Já jsem v té době moc vařit neuměla, ale to se mi nezdálo jako překážka. Když nastane situace, řeším ji… Prostě mě ten plán uchvátil a chtěla jsem jet. Tohle všechno se stalo 
v zimě a měli jsme vyrazit až 
v květnu. Během těch několika měsíců jsme se s Leošem setkávali, i s mým tehdy čtyřletým synem Jakubem. Pak už jsem si byla jistá, že  jsem se rozhodla dobře.  Víte, jak to myslím.

Čtyřletý Jakub jel s vámi?
Nejel. Celou dobu až do odjezdu jsme vlastně řešili hlavně Jakuba. Neuměla jsem si představit, že bych byla čtyři měsíce bez něj, ale Leoš mi ve finále říkal – Víš, tyhle končiny nejsou pro malého kluka bezpečné.  Jakub tedy zůstal 
u mojí maminky a vyrazili jsme.  Denně jsem z nějaké pošty volala domů. A pak jsme přejeli Ural a najednou konec. Žádné  spojení. Tam je všechno jinak. To mě zlomilo. A Leoš mi prostě řekl – Tak si pro Jakuba leť. Za pár dnů jsme byli oba zpátky a pak už nebylo nic, co by mě trápilo.

Rozumím tomu, že se vám po synovi stýskalo. Opravdu jste nenarazila během čtyřměsíční cesty krajinou, kde je všechno jinak, na žádný jiný problém?
Problém… Já to slovo 
v podstatě nepoužívám. Každý den přinesl spoustu nového. Cestovali jsme velkým nákladním autem, kde jsme měli zázemí, potkávali jsme zajímavé lidi a projížděli místy, kudy projel jen málokdo. Leoš mě trpělivě naučil v improvizovaných podmínkách vařit, takže jsme se i najedli… Všechno, co nás potkalo, jsme prostě každý den zvládli.

O rok později jste se s Leošem Šimánkem vzali.
Ano. Vypadá to, že jsem prošla ruskou zatěžkávací zkouškou, viďte. Asi to tak nějak bylo.

Nejen vy… Kdy jste pochopila, jaký život vás po boku Leoše Šimánka čeká a koho vlastně máte vedle sebe?
Čtyři měsíce v ruské pustině vám odpovědí na všechny otázky.

Hned po svatbě vás pro změnu čekal rok v kanadské pustině.
Strašně jsem se do Kanady těšila. Leošův srub uprostřed  lesů u jezera Clark jsem znala z fotografií, takže jsem nejela do neznáma. Věděla jsem, že 
k nejbližším sousedům je to dvě stě kilometrů malým letadlem a že musíme s sebou vzít všechno, co nevypěstujeme 
a neulovíme.

Jak takové zavazadlo vypadá?
Pokud jde o jídlo, tak mouka, cukr, sůl, olej, sazenice na zahradu. Všeho dost, ale zase 
s rozmyslem, každé kilo v letadle je drahé. A taky velká bedna hraček a knížek pro pětiletého Jakuba, které mi doporučila kamarádka psycholožka. Měla jsem strach, aby se v té samotě dobře rozvíjel, aby mu něco nechybělo… Tu bednu jsme nakonec  otevřeli možná dvakrát. Leoš Jakuba bral do lesa, stavěli kůlnu, starali se o naše zvířata, 
o dům… Byl tam nesmírně šťastný a žádné hračky nepotřeboval.

Neměla jste strach, že kdyby někoho z vás zradilo zdraví, zůstanete bez pomoci?
Na tragické scénáře jsem si prostě zakázala myslet. Měli jsme s sebou samozřejmě důležité léky, šití na rány a také jsme si všichni preventivně  nechali vyoperovat slepé střevo, ale víc udělat nemůžete. Naštěstí se nám všechny úrazy a náhlé příhody vyhýbaly.

Jak vypadaly vaše dny daleko od ostatních lidí?
Pokud se ptáte na to, jestli se mi stýskalo po společnosti, tak nestýskalo. Na to ani nebyl čas. Bylo potřeba přinést  dřevo a zatopit, postarat se 
o slepice, kozu, prasátko, psa, upéct chleba, zpracovat ulovené ryby, uvařit, nasbírat borůvky, upéct koláč, zbytek zavařit, postarat se o zeleninovou zahradu, kterou jsme tam založili, věnovat se dětem, ohřát vodu na nádobí 
a na mytí… Dnes a denně.

Jako bych si četla Betty McDonaldovou: Vejce a já.
Tak nějak. Teď jste mě rozesmála… Ale já se tam, na rozdíl od Betty,  nikdy netrápila. Byly to nádherné časy pro nás i děti – osm let po Jakubovi se narodila Veronika,  která tam strávila taky dost času. A obě děti, kterým je dnes osmnáct a šestadvacet, na Kanadu dodnes často a rády vzpomínají.

Ten medvěd, kterého jste tam 
v lesích potkala, na vás určitě taky dodnes vzpomíná.
Jak víte o medvědovi?

Čtu knihy vašeho manžela.
Dnes už to zní jako veselá historka, ale tenkrát by se ve mně fakt krve nedořezal. Sbírám ty nádherné velké borůvky v lesích u jezera, rozhrnu křoví a dochází mi, že se dívám do očí medvědovi. Popravdě – přesně nevím, co jsem dál dělala.  Vím jen, že jsem položila na zem tu konev a couvala. Když jsem tušila, že jsem na doskok do člunu, skočila jsem do něj a poprvé a naposled v životě se mi jej podařilo nastartovat jediným trhnutím. Teprve když jsem dorazila do srubu, tak jsem zjistila, že jsem jenom v ponožkách. Zřejmě jsem při tom leknutí vyskočila z holínek.

Co vás naučil život v kanadských lesích a všechno to cestování po světě? Samozřejmě kromě úprku před medvědy.
Pokud jde o medvědy, ne před všemi  je nutné utíkat. Jednou jsme u grilu před srubem večer nechali pánev s nedojedenými rybami a ráno se nám zdálo, že jich výrazně ubylo. To je vždycky nebezpečné zjištění. Rozhlíželi jsme se a na stromě ve větvích nad našimi hlavami jsme objevili malého medvěda, takové mládě. Klepalo se strachy víc než my, tak jsme mu to jídlo nechali… Procestovali jsme opravdu velký kus světa a prožili věci, o kterých prostě není dost času vyprávět. Darovalo nám to poznání, že dobře fungujeme jako rodina – všichni společně. Obě děti prožily nádherné dětství, umějí několik jazyků a jsou velmi samostatné, zdatné, šikovné.Taky máme pokoru vůči zdánlivým samozřejmostem. Když si tady spolu dáme to nejlepší víno, není to nic proti tomu, jak chutná malá sklenička brusinkového vína, které nám Leoš v Kanadě vyrobil v demižonku. 
I chleba se člověk naučí krájet tak, aby nic nenadrobil.A radost, když vám v krátkém kanadském jaru vyklíčí rostlinky na zahradě a pak si nesete domů vlastní rajče, ta je 
v podstatě nesdělitelná.

Všechny výpravy po světě, které jste absolvovali, naplánoval váš manžel. Kdyby to napříště bylo na vás: kam byste vyrazila?
Nejspíš bych se na čas vrátila na Nový Zéland, to je nádherný kus země. A pak bych vymyslela cestu k teplým mořím. Teplo a moře  miluju, 
ale bohužel málokdy jsem si ho při našich cestách užila.

Možná proto prý vždy, když se vrátíte z několikaměsíční cesty po světě, jenom přebalíte kufry a vyrazíte přes půl světa takzvaně na dovolenou k moři.
To je pravda. Nejspíš teď vypadám jako blázen…


Očima blízkých

Leoš Šimánek, manžel:
„Při naší první společné cestě do Ruska jsem pochopil, že Lenka je v pravém smyslu slova ženou do nepohody. Je racionální, starostlivá, umí vytvořit pohodu, ať jsme kdekoliv. A z obou dětí vychovala dobré, pracovité a milé lidi.“

Veronika Šimánková, dcera:
„Díky mámě umím usmažit řízky, upéct rybu a buchty, a to kdekoliv. Naučila mě, že člověk si vždycky poradí  a vystačí s tím, co má momentálně k dispozici.“

Jakub Šimánek, syn:
„Vzpomínám si, jak se pro mě máma vrátila po dvou měsících z cesty do Ruska. Byly mi čtyři roky a brečel jsem radostí a nadšením, že ji vidím, ona brečela taky… Na to nejde zapomenout. Pak už jsme byli pořád spolu. Máma nás oba s Veronikou naučila spoustu věcí. Jedna z těch nejdůležitějších asi je dobře se chovat k lidem: v rodině, k blízkým i k cizím. Prostě ke všem.“

Autor: Ivana Fričová

13.3.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Muslimové v Česku nejsou dle knihy monolit, ale pestrá skupina

Brno - Muslimská komunita v Česku je mnohotvárnější a etnicky pestřejší, než jak ji vidí většinová společnost. Její členové se také liší v přístupu k víře a pravidlům. Vyplývá to z obsáhlého souboru studií, který pod názvem Muslimové v Česku vydalo brněnské nakladatelství Barrister&Principal.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies