VYBERTE SI REGION

Libuše Pokorná: Všechno na světě je budoucí starožitnost

Most /ROZHOVOR/ – Nebýt přísného tatínka, který měl o profesní dráze své druhorozené dcery docela jasnou představu, byla by ředitelka Oblastního muzea v Mostě PhDr. Libuše Pokorná možná strojvedoucí. Jistě by byla mezi muži od dráhy jako žena docela nápadná, ale podle toho, co mi o sobě pověděla, bych to tipovala na to, že by časem historie stejně zvítězila.

18.6.2013
SDÍLEJ:

Libuše Pokorná.Foto: Renáta Mužíková

Pablo Picasso kdysi řekl: Dejte mi muzeum a já ho zaplním. Což o to, mít alespoň jedno z jeho děl v Mostě by jistě nebylo špatné. Ale myslíte si, že z té neskutečné záplavy současných výtvorů bude za sto let co hrdě vystavovat?
Určitě ano. Ale problém je určit co přesně, protože je toho dnes hodně. Dříve lidé taky měli věci, které běžně používali a nepřišlo jim nijak zvlášť zajímavé, že takový cedník na nudle může někoho za pár desítek let zajímat.

Ptám se hlavně proto, neboť dříve se jednalo vesměs o ušlechtilé materiály, ale o dnešní době se dá říci, že je plastová.
A právě s těmi plasty je velká potíž. Říká se o nich, že jsou nesmrtelné, ale to vůbec není pravda. Vezměte si obyčejné eurodesky. Nedávno jsem zjistila, že ty, v nichž jsou už deset let uloženy požární směrnice, se pomalu začínají rozpadávat, drobí se. Nikdo totiž neví, jak plast – a že je ho hodně druhů – správně konzervovat a uchovávat. S tím si také budeme muset do budoucna umět poradit, protože i plast je doklad dnešní doby a budoucí generace si zaslouží vidět a znát, jak žili jejich předci. Dneska se smějeme tomu, že by někoho mohlo zajímat něco tak obyčejného, jako když na pánvičce na plynu smažíme třeba langoše. Ale jednou to bude skutečně rarita. Nebo třeba panely, další fenomén dnešní doby. Na ty se budou další generace chodit dívat nejspíš do technického muzea.

To máte pravdu. Ovšem, na druhou stranu, dnes se lidé také rádi vrací ke kořenům toho, co tu bylo dříve, co objevili a dělali jejich předci. Staré mlýny, ruční výroba papíru – ačkoli je to sice udržování tradice, je to pořád takové napodobování toho, co tu už bylo.
Zachovávání tradice to určitě je, ale máte pravdu v tom, že jsou to nové výrobky. Lidé po tom ale prahnou. Všechno se děje ve vlnách. Jakmile má člověk něco naservírováno až pod nos, je to dokonale vyrobené, zpracované a zabalené, tak touha po poznání, po tom, jak to vlastně všechno vzniklo, ta v něm naštěstí pořád je.

A někdy se jde skutečně až ke kořenům. Zaujalo mne – a zároveň pobavilo – že existují místa, kde člověk zaplatí dost peněz za to, že dostane dva kameny, hrst obilí, sám si musí na louce natrhat bylinky, pak si ze studny nabere trochu vody, udělá placku a tu si může upéct přímo na ohni. Tohle pravěké farmaření je dnes velmi populární.
Kdyby měl někdo zájem, tak přesně takhle může „kulinařit" v archeologickém skanzenu v Březně u Loun. Tam se dá prožít v podobném duchu i celá dovolená. Pronajmete si starou chatrč, v níž se dá přespat, jsou tam i žernovy na drcení obilí, o nichž mluvíte a podobné pomůcky. Také se dnes „znovuobjevily" některé potraviny, které jsou známé už spousty let, jen se na ně zapomnělo. Dostanete šťouchané eko – bio brambory s domácím farmářským tvarohem, polité lněným olejem. Ten lněný olej je najednou obrovským hitem. Nechci snižovat jeho výživovou hodnotu a zdravotní přínos, ale já si pamatuji, že my jsme s ním kdysi hlavně promazávali dřevěnou zobcovou flétnu, aby pěkně pískala. (úsměv) Nenapadlo mě, že za patnáct, dvacet let se bude lněný olej doslova shánět a bude se posuzovat  jeho kvalita, jako by to byl kdovíjaký zázrak. A lidé se začnou divit, že ho běžně nemají v potravinách. Přitom je to charakteristická potravina pro Krušné hory. Lnu jsme se tu zbavili tehdy, když jsme začali být líní šlapat a nechali jsme to na fabrikách. Dnes ho tedy draze dovážíme.

Když mluvíme o „poselství budoucím generacím", napadá mne, že dnes bude problém i s tím, aby muzea měla skutečné originály. Kde co se kopíruje, všude samý dokonalý plagiát, a když už někdo něco zajímavého vymyslí, za chvíli se to objeví jako zboží z Číny.
Vidíte, a přitom byla doba, kdy tomu bylo přesně naopak. V Evropě si například dlouho lámali hlavu nad tím, jak je možné, že Číňani a Japonci dokážou vyrobit tak dokonale tenký porcelán. Mít doma tradiční čínský porcelánový servis – se všemi těmi ornamenty a dráčky – to patřilo k významným měšťanským rodinám. V Míšni se snažili hodně dlouho, než se jejich výrobky v tomto směru staly srovnatelnými s Asií. Jednou v Drážďanech, v oficiální prodejně míšeňského porcelánu, jsem viděla podobný servis, jaký mám já po mamince. Nádherný, klasický, vyzdobený těmi dráčky. Ale nepoužívám ho. Když jsem se pak ještě podívala na jeho cenu, hned jsem si řekla, že až ho budu příště zase mýt, budu zaručeně opatrnější.  (úsměv)

Když si to tak vezměte, dříve to všechno bývaly vesměs užitkové věci, které se – až na pár slavnostnějších výjimek – docela běžně používaly a dnes se je člověk skoro bojí vzít do ruky. Tak mě napadá… Rozbila jste někdy něco hodně cenného?
Bohužel se mi to povedlo.

Ze zdejší sbírky?
Ne, to naštěstí ne, ale doma. V obýváku v stěně, v takovém výklenku, mám – už na pohled – velmi křehoučké a tenké hrnečky z čínského porcelánu po babičce. Nad nimi je skříňka s košilemi. Manžel mě poprosil, abych mu jednu vyndala a já zavadila cípem jejího rukávu o jeden z těch hrnečků. I když máme na zemi koberec, rozpadl se na tolik kousků, že jsem si nedovedla představit, že by se to někdy dalo dohromady. Přesto jsem ale ty trosky přinesla do muzea a kolegyně je slepila. Nikdo by nepoznal, že byl hrneček někdy poškozený, ale znáte to, když to víte vy, tak na tom hledáte chyby a díváte se na to už jinak.

Máte doma nějaké rarity?
Ne. Nechci, aby si někdo myslel, že si snad půjčuji věci z muzea a kdybych musela nepříjemně a nedůstojně dokazovat, že jsou skutečně moje, bylo by to pod mou úroveň a o to rozhodně nestojím.

Váš tatínek byl dobrovolný správce litvínovského muzea, takže jste se již od mala pohybovala mezi vzácnými exponáty. To se rodiče nebáli, že naděláte škodu a oni se pak nedoplatí?
Vůbec ne. Muzeum si nemohlo dovolit uklízečku, tak vypomáhala maminka. Mě musela brát s sebou. Rodiče mi ale dali jasně najevo, kam nesmím, a já to respektovala. Tatínek mě také nechával třídit staré časopisy podle čísel, aby byly připraveny k vazbě. Byl tak ode mě klid a mě to ke všemu dost bavilo. Když jsem byla trochu starší, tak jsem „povýšila", vyfasovala jsem kýbl a koště a pomáhala jsem mamince. Tátovi jsem se ale také ráda pletla pod ruce, protože historie mě dost zajímala.

Vy jste musela mít v tomto směru zajímavé dětství.
To ano. Když jsem byla malá, tak jsme měli v rodině takový nedělní rituál. Dopoledne se něco dobrého navařilo, pak jsme se všichni společně sešli u stolu a poobědvali jsme a v jednu hodinu jsme si řekli, na jakou trasu po Krušných horách vyrazíme. Byly to krásné, poznávací výpravy. Tatínek znal dobře historii kraje a vedl nás na nevšední místa, o nichž nám vždycky vyprávěl něco zajímavého. Tak jsem se dozvěděla kde byl třeba amfiteátr v přírodě, kde co vzácného rostlo, kde se objevily archeologické nálezy.

Ve škole jste to musela mít v dějepisu dobré.
Jak se to vezme. Spíš na mě byly kladeny vyšší nároky. Byla jsem ta, která to přece musí vědět. Také jsem se pravidelně zúčastňovala různých soutěží.

Přála jste si být tedy od mala historičkou?
Ne. Já chtěla být strojvedoucí. (úsměv) Vždycky mě fascinovaly parní lokomotivy. Moc se mi líbila ta síla, když se ten kolos řítí krajinou a táhne za sebou tolik vagónů. Ve stanici pak nastoupili strojvedoucí a topič s pucvolem a začali tu „holku" hladit tak dlouho, až se zase krásně leskla. Další muž kolem ní běhal s olejničkou s tím dlouhým sosáčkem a promazával kola. Tatínek sice pracoval u dráhy, ale řekl mi, že jestli na to nezapomenu, tak mě přerazí. (směje se). Ale historie mi souzená asi skutečně byla. Maminka si přála být učitelkou, což se jí na začátku dvacátého století nepodařilo, protože rodina na to neměla finanční prostředky, a tak se vyučila dámskou krejčovou. Takže byla ráda, že já i sestra jsme kantořinu vystudovaly. Krejčovinu mě ale také naučila. Byla v tomto směru hodně přísná a důsledná. Proužky, kostky a jiné vzory na látce musely do sebe ve švu dokonale zapadat, sako v ramenou muselo přesně sedět. Jsem jí za to vděčná. Našila jsem toho pak na celou rodinu docela hodně. Také jsem vždy ráda pletla – hlavně složité vzory a copy na zimních svetrech.

Kde jste dějepis učila?
Devět let v Lomu, na druhém stupni základní školy. Pak přišel rok 1968 a najednou bylo pochopitelně všechno, co se kdy o novověké historii řeklo, špatně. Historikové veškeré změny odnesou jako první, protože je to vždycky šíleně zpolitizované, a to je zásadní chyba. V první řadě jde o lidi, o to jak žili, co po sobě zanechali. Není správné upravovat dějiny podle toho, jak se to komu momentálně hodí. To se pak nic objektivního nedozvíme. Proto jsem poté ještě dálkově vystudovala etnografii na Filosofické fakultě, získala jsem doktorát, ale to už jsem byla v Muzeu v Mostě.

Jak jste na tuhle pozici dostala?
Nedělalo se tehdy přímo výběrové řízení, jak je to dnes známé, ale v polovině sedmdesátých let bylo jasné, že se bude bourat muzeum ve starém Mostě. Jeho tehdejší ředitel už v novém pokračovat nechtěl, navíc byl pověřen vedením Západočeského muzea v Plzni a tady hledali náhradu. Dostala jsem se do užšího výběru mezi potenciálními adepty. Byla jsem optimální kandidát. Tehdy jsem už byla ředitelkou základní školy, jako vedoucí jsem tedy měla zkušenosti, byla jsem historička, navíc jsem měla nálepku To je ta z muzea, takže si byli jisti, že si poradím. Do funkce ředitelky Muzea ještě ve starém Mostě jsem byla převelena v té nejhorší době. Začalo to kompletním stěhováním do náhradních prostor – neboli ústupem před likvidací. Po kratším čase zase do dnešní budovy, ve které to také nebylo snadné, protože zde byla vlivem povrchové těžby v těsné blízkosti narušena statika, takže jsme si s tím užili dost. Nakonec její rekonstrukce probíhala po etapách, takže se finance lepily jako vlaštovčí hnízdo. Velkým problémem byla i dvacetiletá pauza, kdy bylo muzeum zavřené. Odrostla celá jedna generace a lidé si zvykli na to, že Most žádné muzeum nemá. Což bylo špatně.

Jaké jsou zajímavosti tohoto regionu, o nichž se tu moc neví?
Třeba to, že v Litvínově byla odborná hračkářská škola. Neučilo se tam jenom řezbářství a soustružení – tedy to, jak dělat hračky a techniku samotnou, ale také modelování. Bohužel časem přestal být o hračkářskou výrobu zájem, protože v Podhůří se rozvinul jiný průmysl a ten potřeboval jiné vybavení. Začaly fungovat porcelánky a keramičky, které jsou s tímto územím dodnes spojené. Tenhle region je hodně bohatý, lidé si to ani neuvědomují. V roce 2009 se v Krušných horách dokonce objevil velmi vzácný kov, indium. Naleziště se bere za perspektivní ložisko rud s obsahem tohoto prvku. Ten  je velmi důležitý pro letectví, jadernou energetiku, ale také je součástí těch nejkvalitnějších zrcadel, která s použitím india dokáží oproti těm stříbrným odrážet všechny barvy světelného spektra.

Dá se v dnešní době muzeem zaujmout?
Ono to je také hlavně o tom, jak a co je kde umístěné. Kdysi se vystavovaly sbírky ucelené, pěkně uspořádané. Muzeum se chtělo pochlubit vším co má. Pak přišel nový trend, vystavovat jen dva, tři opravdu reprezentativní předměty. Proto, aby si je lidé zapamatovali, měli jasno v tom, co viděli a také proto, aby ty kousky dostaly ještě větší punc výjimečnosti. Jenže to také dlouho nefungovalo. Když toho ukážete víc, lidé si sice nezapamatují úplně všechno, co viděli, ale pokud mají zájem a něco se jim zalíbilo a nejsou si jistí přesně tím, co to bylo, nasadí jim to brouka do hlavy a do muzea se znovu vrátí. Dalším pozitivem je i to, že každý si může vybrat, co ho konkrétně zajímá a nebo třeba objeví i něco úplně nového.

Jaký je tedy současný muzejní trend, dá - li se to tak říci?
Dnes nejvíce funguje to, když předměty nejsou samostatně vyčleněny z prostředí, ve kterém se používaly, ale takzvaně "hrají" a vy potom vidíte ten celek. Takže daleko zajímavější, než vyskládat vedle sebe vařečky, ve vedlejší místnosti zase hrnečky a v jiné židle, je udělat kompletně vybavenou kuchyň z určitého období.

Hned se mi vybavila světnička Járy Cimrmana. Trepky, nedokouřený doutník a na stěně "Dvořák´s father"…
Vidíte, je to film, ke všemu fikce a přesto si pamatujete co kde bylo dokonale. Ono to opravdu funguje daleko lépe, člověk přece také doma nemá sekci kapesníků a v jiném pokoji oddělení ponožek. U nás jsme s tím začali na půdě. Jsou tam obrovské prostory. Máme tam vybudovanou expozici, kde si můžete zavzpomínat, jak to vypadalo třeba v prádelně.

A co depozitář?
Ten přístupný veřejnosti není, pouze ve výjimečných případech  a pro poskytnutí předmětů ke studijním účelům. Některé sbírky jsou v něm ukryty z důvodu, že by vystavování jednoduše "nepřežily". I uklízečky mají do těch prostor velmi omezený přístup.  A když už, tak striktně vyhrazené místo, kde mohou uklízet. Ne tolik z důvodu odcizení exponátů. Jenže on kdekdo - když se dostane k nějakému cennnému, výjimečnému kousku - prostě a jednoduše neodolá a vezme to alespoň do ruky. A v tom je ten problém. Na některý kousek nemůžete jen tak sáhnout, musíte přesně vědět jak ho uchopit, aby se nepoškodil nebo rovnou celý nerozpadl. Což se při nešetrném, neodborném zacházení bohužel někdy stane.

Jaké umění oslovuje vás?
Konkrétní. Funkční. Zajímavé. Když vidím obraz, musím hned poznat co na něm je. Nejsem nadšená z abstraktního umění, kde se musí hledat, co tím chtěl malíř říci. Já mám ráda zejména krajiny, ale také ty jasné na první pohled.

A co portréty?
Osobně figurální umění moc nemusím. Do bytu bych si portrét nedala. Měla bych pocit, že se na mě pořád dívá a je tam s námi. Takový nezvaný host. Snad jedině, kdyby šlo o blízkého nebo někoho z rodiny, to je přece jen něco jiného. Líbí se mi zátiší, ale i tam si dost vybírám. Nějaké lovecké motivy s mrtvými zajíci nebo populární ryby na míse - to nikdy. Ty mám nejraději v přírodě a ve vodě. Spíš krásné květiny ve váze nebo ve džbánu. Ale na výstavách ráda obdivuji obrazy všech žánrů od starých mistrů.

RENÁTA MUŽÍKOVÁ

Autor: Redakce

18.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Bugatti už prodalo 220 nových Chironů. Kupci na auto mohou čekat i tři roky

Od představení modelu Chiron v březnu letošního roku už automobilka Bugatti našla kupce pro 220 exemplářů tohoto nástupce legendárního Veyronu. Z auta se však zatím raduje jediný zákazník, všichni ostatní ještě musejí čekat.

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej ve prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies