Zanechte vší naděje, kdo tu knihu otevřete!

Parafrází nápisu, který podle Danta visí nad bránou do pekla (Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate - zanechte vší naděje, kdo vstupujete), lze varovat všechny nepoučitelné optimisty, kteří by si chtěli přečíst pesimistické dílo Nový věk temnoty rebela Petra Štěpána, jihlavského zpěváka, hudebníka, textaře, básníka a frontmana gothic rockové kapely XIII. století.

Je však takové varování žádoucí? Proč… zrazovat optimisty (kteří odmítají vidět, jak se věci mají) od toho, aby se konečně podívali ‚zakázaným' směrem? I optimista by se měl alespoň občas popálit o rozžhavenou skutečnost. Měl by vědět, že existuje i cosi jiného než jeho utkvělé představy, pozitivní autosugesce a mocně vykrmované naděje, jimiž si ve svém společností naprogramovaném životě tak rád vypomáhá. A právě toto ‚cosi jiného' ve světě, co se člověka bezprostředně, ač nepozorovaně, týká a dotýká, Štěpánova ponurá filozofická esej „o krizi existence člověka na Zemi a nástupu Nového světového řádu" chladokrevně nezaujatým stylem odkrývá.

Zde není žádné místo pro naději. Pro naději ani pro nic, co by jí bylo jen trochu podobné. Z nekomplikovaně a nerozvláčně sepsaného ‚nefilozoficky' filozofického Nového věku temnoty, jenž vyšel loni na podzim v nákladu několika stovek výtisků, však sálá pesimismus pouze z toho důvodu, se celou svou tematickou plochou dotýká (nepohodlné) reality, obtěžkané konspirací.

Z této knihy (jejíž druhou část tvoří soubor autorovy prózy a poezie) dýchá naprostý opak naděje. A tímto opakem je ne… beznaděj, ale něco, co bývá běžnému člověku velmi nepříjemné tichá, neuřvaná (a přesto drtivá) pravda o něm samém. Pravda, která navíc o své ‚pravdivosti' nemusí přesvědčovat, protože ji každý cítí přestože se tomuto pocitu všemožně brání; což je na druhou stranu pochopitelné, neboť z nadějí utkaný člověk pravdu nenabízející naději ne-chce slyšet. Člověk, miniaturní šroubek v soukolí monstrózních (ne)dějinných událostí, na jejichž chod nemá sebemenší vliv, stále doufá, že pravda o lidstvu a světu má vposledku krásnou tvář. A tuto falešnou „pravdu" Štěpánova kniha rozbíjí napadrť. Je osudově mylné vnímat lidský úděl jako „krásno", kupř. jako… krásnou čarodějku Médeiu na Delacroixově obrazu a zároveň nevidět, že tato se chystá dýkou zabít vlastní děti u svých nohou! Člověk nechce vidět víc než horní třetinu obrazu. Podívá-li se však níž a z odstupu, krásná tvářička „Pravdy" se změní ve vraždění nevinnosti. Lidé mají k dispozici celé plátno, ale vybírají si z něj jen potěšující zprávy. Netuší, že jejich pozornost je odváděna od zbytku obrazu, kde se nám nabízí podstatné sdělení. Lidé tento „zbytek obrazu" nevnímají. Nevnímají, že jsou oběťmi komplotu mocných a je to logické. Jak stojí v bezútěšné Štěpánově knize (opatřené černobílými „reliéfovými" snímky jeho ženy, herečky Lenky Schreiberové): „Jakmile spiknutí naroste do dostatečně velkých rozměrů, stane se neviditelným."

Kdo se přesto do Nového věku temnoty pustí (i kdyby jej, stižen depresí, nedočetl), záhy zjistí, že autorovo úvodní motto „Za tuhle knihu mě nebudete mít rádi" není jen prázdným plácnutím do vody. Je to tak. Ta kniha je sérií úderů kladivem do čtenářovy hlavy.

Ale probudí ty rány někoho?

ROMAN STREICHSBIER