VYBRAT REGION
Zavřít mapu

RECENZE: Jiří Hájíček se dočkal, chceme číst bio

Jižní Čechy - Povídky v nové knize Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou víc než dobré. Občas jim ale schází pointa.

3.11.2014
SDÍLEJ:

Povídky Jiřího Hájíčka v nové knize Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou víc než dobré. Občas jim ale schází pointa.Foto: Deník/ Václav Pancer

V časech, kdy přicházela na svět generace Jiřího Hájíčka (*1967), bývalo na vesnických tancovačkách velmi živo. Můj tatínek jednou vzpomínal, jak z jedné přinesl domů své babičce pole plaňkového plotu. Ráno jej babi honila s opileckým darem zpět – jenže: kam? Anekdota vystihuje téma, 
o němž Hájíček píše. Plaňkové ploty, stejně jako postavy 
z většiny autorových povídek, vzal povětšinou čas. Co zbylo, je jejich zubatá osnova rýsující se proti slunci ve vzpomínkách Hájíčkových čtenářů. Co zbylo, je hořkosladká nostalgie, připomínka zmizelého světa, který – nakonec – možná ani nebyl.

Šestnáct let píše Hájíček texty, které tvoří jeden víceméně kompaktní celek (mimo jdou, ale jen v prvním plánu, pouze příběhy knihy Fotbalové deníky). Dlouhá doba na to, aby čtenáři dávno rezignovali na popisnost, ač pestrou. To, že se tak dosud nestalo, mne přivedlo k následujícím úvahám.

Nová kniha Jiřího Hájíčka má název Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.Dva roky po Snídani na refýži, autorově prvotině (1998), povídkovém souboru, z něhož je v knize rovněž nemálo zastoupeno (první čtyři povídky z dvaceti), točí Tomáš Vorel 
(v docela jiné souvislosti) svou celovečerní Cestu z města. Zlatá devadesátá přinesla první vlnu byznysem unavených –átníků, z nichž ti nejmladší, třicetiletí, zároveň dospěli často rychle velmi daleko. A z měst, tepajících stále rychlejšími realizacemi stále velkolepějších byznysplánů, začali se přesouvat 'do klidu'  na venkov. Z prvních, příměstských či spíše před-velkoměstských sídlišť – satelitů, reemigrovali do vzdálenějších, maloměstských sídlišť. Zde, povětšinou, vytvořili satelity nové.

Hájíčkova tvorba opakovaně poukazuje na rozdíl mezi venkovem a městem, lépe: venkovským a městským duchem. Ten nespočívá ani 
v krutosti, neleží v náklonnosti, netkví ani v původnosti. Je prostě v blízkosti, kterou nelze vyprat nebo vyžehlit, je zažraná v té vesnickosti vesnic až po loket. Lidé si vidí do talířů – a odtud až do duší.

Jiří Hájíček.A je i v pomalosti. Závěrečný apel povídky Vesnickej román (zřetelná aluze k realistům konce 19. století – Světlá, Mrštíkové – vše podtrhuje) zdá se znít: doma jsou na vsi ty generace, rody, klany… a je rozdíl bydlet na vsi a být tu doma. Přistěhovali jste se? Možná, že vaši vnuci tu už budou opravdu DOMA. A co na tom, že Vesnickej román zase něco připomíná? Že zlí jazykové neleníce zapějí: což se to nevešlo do Rybí krve? Nebo se ten nápad zrodil už dřív? Dalo by se lacině veršovat, nakolik je kniha jen údržbou kultu na knižním pultu.

Město začalo na sklonku 
20. století opisovat vesnici. 
A s příchodem nového milénia vše jen zintenzivnilo, ač dostalo nové logo: 'z gruntu', 'našich babiček', 'domácí'. Každý chce dnes své 'bio', ať už si pod tím představujeme cokoli. A s tím, snad, chceme taky 'číst bio', číst knihy o zašlé slávě někdejší vsi. Hájíček se doslova dočkal času, kdy je čten a obdivován: pro svou neměnnost, statičnost a popisnost. Kdo dnes čte české realisty, o nichž se zmiňuji výše? A na straně druhé – kdo by je neznal z Hájíčkových knih?

Povídkový soubor je spíše prvním svazkem Hájíčkových sebraných spisů. Ber, kde ber, pouze tři zbrusu nové povídky. Ovšem – Lvíčata, to je schéma, podle něhož by hru mohla secvičit i parta brusiče Karhana. A Driving Home for Christmas? Vánoční příběh po jihočesku, ale aspoň, že pointa tomu nechybí.

Povídky Jiřího Hájíčka (na snímku, když dostal cenu Kniha roku v soutěži Magnesia Litera za román Rybí krev))v nové knize Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou víc než dobré. Občas jim ale schází pointa.

Vypointovat příběh, to byla a je Hájíčkova slabší stránka. Není sám, řeknete si jistě, dnes má kdekdo problém ukončit 'story'. Mohlo to být kratší, méně popisu a říznější, prudší spád. Jenže široký hluboký nejsou jen vltavský tůně. Ostatní povídky nechci hodnotit, byť jejich vřazením mohl autor jistě aktualizovat významy, dát jim, takřka, nový rozměr. Jenže: už vyšly a některé z nich budou brzy plnoleté.

Neříkám, že Hájíčkovy texty nejsou dobré. Jsou, a víc než to, často samozřejmě vycházejí texty delší a horší, jde jen o to, s čím a kým se měřit. Na straně druhé: pokud jsme před lety (nemnozí a zřejmě neoprávněně) čekali na velkého romanopisce v osobě Michala Viewegha, v Hájíčkovi tento mesiáš české literatury rovněž (zřejmě) nepřijde. Selský baroko se časem okouká, rybí krev vystydne docela a těch nemnoho nově vytanulých vzpomínek na vesnické tancovačky utone 
v moři příštích módních trendů. Zbyde dohasínající zvuk kutálky či dechovky, polka, kterou už na vsi netančí ani stárnoucí –átníci let devadesátých. A nekonečná nostalgie, tak jako v textech, k nimž odkazuje název povídkového souboru – v písních Luboše Pospíšila, jehož Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku roku 1965 mi zní v uších i při psaní těchto řádek: „… a já tam stál jak kníže, / pitomě mlád ti mával / a plánoval únos tvůj."  Rok 1970, Pavel Šrut + Ota Petřina.

Anebo ne, nostalgii porazíme. Tak, jako postupně ožívají i léta zpustlé grunty, jako se obydlují znovu prostory intravilánů, jako dnes už pustnou ony satelity (byť dosud stále též vznikají), obydlí novými významy, pointami či postupy i Jiří Hájíček své texty. O tomtéž konfliktu města 
a vesnice, jen – jinak. Nebo, nebo přijde pomalý pád, to už také známe: Falling Slowly. Dočkejme času…

Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. 364 stran, Host, 2014, 329 Kč.

Hodnocení Deníku: 60%



TOMÁŠ VEBER
Autor je učitel

Autor: Redakce

3.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Bydlení. Ilustrační foto.
1

Byty pro chudé v Brně: Projekt je překvapivě úspěšný, hodnotí opozice

Generální ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Zdeněk Kabátek
1 8

Odměna pro šéfa VZP? Správní rada mu přiklepla rekordní sumu 1,3 milionu

Poslední rozhovor Věry Špinarové pro Deník: Stále miluji živá vystoupení

/ROZHOVOR/ Připomeňte si spolu s námi Věru Špinarovou v posledním velkém rozhovoru, který poskytla Deníku loni v prosinci - tři dny před svými půlkulatými narozeninami. Rozjímala tehdy například nad vánoční svátky, které měla moc ráda. Jen se jí nelíbil ten shon a nakupování…

DOTYK.CZ

Zbloudilé kulky v Riu: Násilí v brazilských ulicích má čím dál více obětí

Jedné letní noci šla brazilská rodina do restaurace v Iraja, v severní části Ria de Janeira. Pár nechal svoji dvouletou dceru Sofii hrát si na venkovním hřišti. Prostor byl chráněn od ulice bránou, takže se zdál ve městě s šokující mírou kriminality ještě relativně bezpečný. Bezpečí je v Riu stále jedním z hlavních témat. Iraja, kde bydlí hlavně příslušníci střední třídy, je obklopena nejvíce násilnými oblastmi a zločinci jsou tam poměrně aktivní.

Provozovatel kiosku skončil kvůli EET. Hledá se náhrada

Polná – Polná na Jihlavsku hledá nájemce bufetu v rekreačním a sportovním areálu u rybníka Peklo. Současný provozovatel bufetu skončil, dle vyjádření starosty kvůli elektronické evidenci tržeb (EET).

Porno na počítači prezidenta. Národní bezpečnostní úřad o tom nevěděl

Pražský hrad se v případě dětské pornografie, kterou podle prezidenta Miloše Zemana někdo nainstaloval na jeho počítač v Lánech, na Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) neobrátil. Mluvčí úřadu Radek Holý řekl, že daný počítač zřejmě nespadá pod zákon o kybernetické bezpečnosti. Povinnost obrátit se na úřad tak Hrad neměl.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies