VYBRAT REGION
Zavřít mapu

RECENZE: Střeva, lebky. Román Hranice drsně připomíná nehalasné hrdiny války

České Budějovice - Jihočeský historik Dalibor Vácha (35), vítěz ceny Knižního klubu, napsal román Hranice o československých vojácích na východní frontě, v bitvách o Kyjev 
a o Duklu. Vyprávění je syrové, ale pravdivé, napájené ze vzpomínek pamětníků.

6.9.2015
SDÍLEJ:

Román Hranice napsal historik Dalibor Vácha (35) o československých vojácích v bitvách o Kyjev 
a o Duklu. Vyprávění je syrové, ale pravdivé, napájené ze vzpomínek pamětníků.Foto: Deník/ Radka Doležalová

Viděla hysterické pitomce, kteří volali kněze, i když jim střepina pouze čistě odsekla malíček; stejně tak kluky, co do poslední chvíle zpívali, i když jim z břicha lezla střeva… Ano, je to syrové. Ale pravdivé, protože čerpající z osobních vzpomínek a svědectví.

Ze záplavy slov a někdy nuceně pořádaných panychid 
k 70 letům od konce druhé světové války zatraceně hodně ční román Hranice. Nová kniha, kterou napsal jihočeský historik Dalibor Vácha, držitel ceny Knižního klubu za loňský román Červenobílá o našich legionářích v Rusku. Na ploše 
320 stran teď připomíná, řečeno se skupinou Synkopy 61, že válka je vůl, ale především tesá neokázalý pomník všem nehalasným hrdinům, jejichž dojmy shrnuje otázkou jedné z postav: Kolik toho ještě sneseme?

Hranici rozdělil 35letý rodák z Prachatic do dvou oddílů: první líčí obléhání Kyjeva na podzim 1943, druhý krvavé boje o Duklu, kdy se k hranicím blížil 1. československý sbor. Knihou procházejí známé postavy jako generálové Ludvík Svoboda, Karel Klapálek či tankový velitel Richard Tesařík, příběh však stojí na řadových vojácích, mezi nimiž jsou Češi, Slováci, Rusíni i volyňští Češi. Hlavní čtveřici, kterou čtenář sleduje napjatě, představují voják Eduard Mareš (podobný Michalovi z Červenobílé) a zdravotní sestra Marusja – sledujeme i jejich lásku – dále velitel tanku Novotný a samopalník Suchan.

Dalibor Vácha, vítěz ceny Knižního klubu, napsal román Hranice o československých vojácích na východní frontě.Začíná se březnem 1943 poblíž vesničky Sokolovo. Autor umí rychle vtáhnout do příběhu popisem pocitů. „Mají mrtvé oči. Vzpomínky ulétly, o budoucnosti lépe neuvažovat.“ Začasté si pomáhá strohými větami, což nejspíš odpovídá realitě; vojáci, z nichž ti šťastnější žvýkali tvrdé červivé chlebové suchary, zatímco snili o svíčkové, asi nepřemýšleli v košatých souvětích. A tak člověk čte 
a věří zcela: „Je zima, přesto se potí. / Šel kupředu jako stroj. Tři dny téměř bez spánku. / Prokletý vítr.“

Vypráví se bez přeskakování, žádná postmoderna, chce se říci: pěkně postaru. Staromilec děkuje! A vypráví se drsně, 
s mořem krve, snad až příliš velkým. První díl končí znásilněním, druhý otevírá masakr československých vojáků za vsí Machnówka. Hned na straně 16, když Němci napadnou špitál v Charkově, se lebky rozbíjejí pažbami pušek. Po náletu na vlak jsou „smyčky modročerných střev všude kolem…“, jinde se objeví drcené zuby, lebky otevřené jako konzervy, 
z osádky tanku zbyde „trocha masového pyré.“ Citovat z druhého dílu je již jen pro otrlé: „Spodní čelist se mu houpe na levém čelistním kloubu. Jazyk je tam jako nestvůrný krvavý slimák.“ Je třeba věřit autorovi, že při líčení 'masomlýnu' 
u Dukly lovil z autentických vzpomínek pamětníků a s brutalitou jim prý nesahá ani po kotníky.

Literárně je zajímavější díl první. Pravda, uvozuje ho vzpomínka štábního důstojníka Oldřicha Kvapila, která vše postihuje: „Na Kyjev útočily desítky tisíc sovětských vojáků, tanková armáda, a první, kdo se probili do středu Kyjeva, byli Čechoslováci.“ Ale kromě bojových scén, vět o zápachu 
z výkalů či postřehů o povětří (Buď prší, nebo sněží, jiné počasí neexistuje) se zjeví i vtípek, k tomu ještě s jihočeským odkazem: „Viděli jste někdy Dněpr? To není žádná Otava ve Strakonicích.“ Vácha pracuje rovněž s ironií, třeba snajperka Saša zkonstatuje, že má za sebou normální den v práci. Mihne se heslo Nás mnogo, záblesk nahořklé lyriky, když zazpívá zmatený kos a rezavá veverka vyhlíží do německých pozic za říčkou, i špetka poetična při pasáži o ruských ženistech s plnovousy, kteří vypadají jako permoníci nebo dněperští vodní duchové. A ke 'svým' legionářům se autor vrací momentkou, při níž syn střílí ze stejného kulometu jako otec 
v Dobrudži a na Sibiři.

Dalibor Vácha připomíná v románu Hranice 1. československý armádní sbor, který pod vedením generála Ludvíka Svobody překročil 6. října 1944 Dukelský průsmyk a vstoupil na čs. území. Na snímku z bojů u Duklu je první pomoc zraněnému.

Převládá samozřejmě ponurá válečná každodennost, kdy vojáky napadá, že je chce velení zabít, a proto je posílá v prvním sledu na Kyjev. Strach 
a denně viděná děsuplná galerie všech zranění, zmrzačení 
a smrtí se občas překlápí v hysterický smích přeživších.

V druhé části o Karpatsko – dukelských jatkách již čtenáře obchází jen hrůza. Stejně jako 
v prvním díle stačí Váchovi na náčrt dojmů jedna otázka, 
13 slov: „Jestli to takhle půjde dál, tak kdo z nás dojde až do Prahy?“ Věty jako Bůh tady nemá místo nepůsobí v kapitolách o nesmyslných útocích na kótu 534 vůbec jako klišé. Zatímco generál Svoboda, povýšený po masakru u Machnówky, pološíleně velí („I kdyby nás to mělo stát celý armádní sbor! Prostě prorazíme!“), pěšáci zvažují všechny válečné způsoby sebevraždy včetně toho odpálit si ruční granát pod hlavou. Do toho se citlivější povaze dělá zle při četbě o tom, jak vojáci v trestných praporech museli odminovávat minometná pole jen s holemi v rukou.

Jihočeský historik Dalibor Vácha (34) napsal román Červenobílá o československých legionářích, bojujících za Velké války v Rusku. Získal za něj cenu Knižního klubu.Nový román a prvotinu Červenobílá spojuje podle autora touha po pochopení a nastínění válečného prožitku mužů, 
v Hranici i žen (Marusja, Saša, protiletadlové dělostřelkyně), kteří opustili domov a bojovali za svobodu Československa. Pojítkem je též Rusko jako tradiční spojenec, hrozba i nečitelný slovanský soused, podobné jsou obálky knih i (ne)obyčejní hrdinové. Hranice má ale větší spád, čtenáře pohltí. Těch pár překlepů a jedno spletené datum (s. 200) vem čert.

„Hranice? Je to pohádka, mýtus, vymyšlenost, kterou nás krmí, abychom pořád šli dál. Kolik nás umřelo kvůli té čáře na mapě? Hranice? Nikdy tam nedojdeme,“ prorokuje na Dukle samopalník Suchan. Došli. A román Hranice vrací ze zapomnění všechny ty kluky 
a holky. Naše hrdiny.

Dalibor Vácha: Hranice. 320 s., Knižní klub, Praha, 2015, 299 Kč.

Hodnocení Deníku: 80%






Ukázka z knihy

Pokračují pořád dál. Připomínají hračky na klíček: jdou, jdou, dokud se mechanismus nezadře nebo péro nedoběhne. Ale tady je žádný klíček v dětské ruce nezachrání. (…) Přeběhl hromadu mrtvol v německých uniformách 
a spíše koutkem oka zachytil vysokého blonďáka na jakémsi posedu v korunách stromů, jak přikládá pušku k líci. Kdyby se odstřelovač pohnul o zlomek vteřiny dříve nebo později, Mareš by to přehlédl. Smůla na straně jedné, štěstí na straně druhé. Vyprázdnil jeho směrem zbytek zásobníku špagina. Odstřelovač pustil pušku a přepadl dolů, až na zem však nedopadl, měl totiž na sobě řemení, které ho mělo jistit. Visel tři metry nad zemí a pohupoval se ze strany na stranu. Do kapradí pod ním pršela krev z půltuctu přesných zásahů.

Autor: Václav Koblenc

6.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Zdravotní sestra. Ilustrační snímek
3

Nemocnice jako farmy na bakterie. Nakazí se v nich desetitisíce Čechů

A skuteční vítězové - film Moonlight.
AKTUALIZOVÁNO
2 15

Předávání Oscarů: Nejlepším filmem je La La Land. Ne! Je to Moonlight

AUTOMIX.CZ

Řadit při parkování jedničku, nebo zpátečku? A je dobré vždy zatahovat „ručku"?

Kdo jezdí s manuální převodovkou, má většinou svůj zažitý proces, kterým zabezpečuje auto po zaparkování proti rozjetí. Mnoho z nás to dělá už zcela podvědomě. Ale když budeme nad tímto zdánlivě jednoduchým úkonem více přemýšlet, můžeme se vyvarovat nechtěných nákladů.

Bezpečnostní agentura se ohradila proti tvrzením ředitele Národní galerie

Bezpečnostní agentura ABAS IPS Management, která vypověděla smlouvu Národní galerii (NG) v Praze, se ohradila proti tvrzením jejího ředitele Jiřího Fajta, že při její ostraze galerijních budov byla poškozena vystavená díla a ostraha měla fyzické konflikty s návštěvníky. Agentura v pondělí sdělila, že uvedené výroky ji poškodily, chce se proto proti nim bránit právními kroky a od Fajta požaduje veřejnou omluvu.

Věra Jourová: Na prezidenta by měl kandidovat Martin Stropnický

Na sněmu ANO sklidili velký potlesk zástupci hnutí v evropských strukturách, eurokomisařka Věra Jourová, místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička a europoslankyně Dita Charanzová. Vystupovali jako kompetentní zastánci českých zájmů v EU, kterou vnímají coby jediné možné řešení pro Česko. Deník hovořil se zakládající členkou ANO Věrou Jourovou, jež má v hnutí stále silnou pozici.

HMD Global po 17 letech vzkřísila legendární Nokii 3310

Finská společnost HMD Global, která vyrábí telefony značky Nokia, uvede ve druhém čtvrtletí na trh pokračovatele legendárního tlačítkového modelu 3310. Telefon bez operačního systému přichází na trh téměř 17 let po svém předchůdci a má stát 49 eur, tedy asi 1350 korun. HMD to dnes oznámila před zahájením veletrhu MWC v Barceloně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies