VYBERTE SI REGION

Malíř Josef Balek: Medaile mi přišla poštou v balíku s obrazy

Velešín /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Na topení má namalované Benátky. Štětec je pro Josefa Balka vášní. Před pár dny získal tento amatérský malíř
z Velešína první medaili. Na Salonu ve francouzském La Ravoire se s kolegy prosadil v konkurenci 92 umělců. Za techniku olej získal druhé místo. „Za hranicemi máme spoustu věcí jednodušších," říká 45letý Josef Balek, zakladatel Volného sdružení umělců jižních Čech.

12.2.2013
SDÍLEJ:
Fotogalerie
7 fotografií
Pětačtyřicetiletý malíř Josef Balek získal nedávno ve Francii medaili za techniku.

Pětačtyřicetiletý malíř Josef Balek získal nedávno ve Francii medaili za techniku.Foto: Deník/Václav Pancer

Medaile vám prý přišla poštou.
Přišla s balíky, ve kterých byly obrazy. Ani jsme nevěděli, že tam budou nějaké medaile, protože to se už odehrálo bez nás.

Jak jste reagoval?
Dostal jsem medaili a nemusel jsem kvůli tomu ani běhat (úsměv). Bylo to milé překvapení. I díky tomu, že všichni tři zúčastnění jsme dostali nějaké ocenění.

Jaká díla jste s sebou do Francie vzal?
Měl jsem tam Benátky 
a fantasy. Dělám buď staré mistry, nebo směr fantasy.

Medaili máte za techniku olej. Je vaší silnou disciplínou?
Nemůžu říct silná, ale já dělám v podstatě jenom olej. Za léta jsem techniku vylepšoval. Tohle je první obraz 
z roku 1988 (ukazuje malbu Hluboké, která visí na stěně 
v obýváku – pozn.red.). Tu jsem maloval na vojenské prostěradlo. Dřív jsem hrál fotbal za Dynamo, ale skončil jsem kvůli zádům. Pak jsem šel hned na vojnu a tam jsem začal dělat portréty. Kluci říkali: to se mi líbí, namaluj mi starou… Přišla tužka, to bylo v Kežmaroku na Slovensku, pak jsem přešel do Loun, 
a tam jsem začal zkoušet olej.

Klíčový byl pro vás rok 1993, kdy vás nadchly snové obrazy Reona Argondiana. Čím?
Shoda náhod. První svou výstavu po návratu z emigrace měl ve Velešíně. Nádhera, v kapli z 15. století… Úplně mě nadchl.

Argondian žil ve Francii. Je pro vás možná lehce osudová. Myslíte, že Francouzi mají k našemu umění blíž?
Francie nás pozitivně ovlivnila. V Česku je mnohdy těžké dělat kulturu i sport, za hranicemi to máme ve spoustě věcí jednodušší. Jen třeba média: když vystavujeme v Německu, stačí zavolat a vždy někdo přijede a vyjdou pěkné články.

Založil jste Volné sdružení umělců jižních Čech, ale zdaleka v něm nefigurují jenom Jihočeši. Jak to jde dohromady?
Důležité je slovo volné. Spolupracoval jsem s velkou řádkou umělců nejen z jižních Čech, navázal spoustu vztahů. Jenže na prvním Czech Art Festivalu v Českých Budějovicích jsem zjistil, že znám skoro všechny vzdálenější umělce, ale domácí ne. Založili jsme tedy sdružení, které shromáždilo lidi z blízkého okolí, základnou se stal internetový portál Amatérská obrazárna. Přemýšleli jsme, co s těmi, kteří přesahují hranici kraje. 
Proto máme členy a hosty. Nyní už ale může být kmenovým členem kdokoli. Máme Rakušany, Němce, Holanďany, Švýcary. Nejsme ani občanské sdružení, jen skupina lidí, která se schází a tvoří na amatérské bázi.

Josef Balek ve svém velešínském ateliéru.

Navázali jste i vztah s Asociací jihočeských výtvarníků?
Zrovna co se týče asociace, ti nás neberou moc vážně ani moc dobře.

Proč?
Je tam X profíků a co jde mimo profesionální tvorbu, neberou. Ale i u nich to trošku vře, vystavovali jsme už 
s mnoha jejich členy a X lidí od nich pak odešlo.

S profesionalitou to je ale trochu sporné, ne? Vy jste například vystavoval i v Oblastní galerii Vysočiny, jejíž poslední ředitel nyní šéfuje Alšovce.
V Jihlavě bylo zajímavé, že před námi tam měli výstavu Schieleho a Kokoschky… Alšovka by nás určitě lákala, ale zatím jsme do ní nenašli cestu. Je to už hodně let nazpátek, kdy jsem mluvil s jejich kurátorem, že bychom udělali podobnou výstavu kopií starých mistrů, jako byla předloni v Lišově. Dali bychom lidem možnost porovnat, jak tvořili mistři tehdy za poměrně primitivních podmínek a dnes, kdy jsou jiné technické možnosti. Odpověď zněla: přece si nemyslíte, že bychom mohli mezi mistry dát amatérské umění, přece nebudeme vystavovat nějaké kopie! A pak…

… přišla kauza s podezřelými obrazy Natálie Gončarové.
A nejen ta, ale i van der Neer, na kterého jsem se celá léta chodil dívat jako na originál. Nakonec tam dnes visí kopie. To mě rozesmálo.

Profesí jste strojař. Jak na vaši vášeň pohlíží kolegové z práce?
Nechápou, jakou to má souvislost (úsměv). Ale všechno je propojené. V nástrojařině vezmu nástroj, musím si v hlavě připravit technologický postup, je to precizní práce, každá chyba znamená velkou ztrátu peněz. Malování je obdobné. Když vezmu obraz, musím si připravit postup, co chci dělat, je to naprosto stejné, pečlivá a přesná práce.

A zlákal jste někdy někoho 
z práce na výstavu?
Měl jsem výstavy i ve firmách, kde jsem pracoval. 
A jeden z mých nástrojařů 
u předposledního zaměstnavatele je zároveň členem sdružení (úsměv).

Vystavoval jste na mnoha místech. Zaujal mě akvapark 
v Gmündu. Nebál jste se vlhkosti?
Ne, od vlhka bazénů je vstupní hala oddělená. Jezdili jsme tam a nadchl mě. Vedení jsme poslali návrhy a přišla pozitivní odpověď. Měli jsme tam tři výstavy a byl krásně vidět jejich přístup ke kultuře: přišlo celé vedení města, starosta, místostarosta, šéf kultury. Jenom je překvapila rockovější muzika na vernisáži, Kyanid, to nečekali. 
I když hráli unplugged, ozývaly se hlasy: panebože, ať už je ticho (úsměv).

Josef Balek má v obýváku pomalované i topení, zvěčnil na něj Benátky.Pokud jde o barvy, platí, že vaší klíčovou je stále modrá?
Stále. Začala mě fascinovat už u Reona, má modrou téměř na každém obraze. Tak jsem ji začal hodně dělat 
a kolegové z Evropy už mi říkají, že moje modré monochromy jsou celkem poznatelné.

Máte na sobě i modré tričko.
Mám i modrý hrnek, náhoda to asi není (smích). Modrá je mi příjemná a blízká.

Co vám na vaše dílo říká Reon?
Viděl moje kopie jeho obrazů, přežil to. Líbilo se mi, že v prvním momentě říkal, že je dělám daleko pracněji 
a složitěji než on. Bere mě jako svého velkého příznivce. Podporujeme se navzájem, tenhle květník je od něho…

Jako motto máte na Facebooku, že občas tančíte se štětcem. Je to jen nadsázka?
Možná by to tak někdy mohlo vypadat. Před dvěma lety jsem začal se špachtlí, 
a to je ještě lepší (smích). Dřív se mi moc nelíbila hrubá malba, ale postupem času jsem přešel k technice špachtle, začínají se mi už líbit i plastické podklady, používám benátský písek.

Na stěně v pokoji máte skoro celou rodinu. Kopii Rembrandtova Muže se zlatou helmou jste dal tvář vašeho zesnulého otce. Rodina vás asi dost podporuje.
Bez rodiny to nejde ani náhodou. Musíte mít její podporu. Žena se spousty akcí účastní, na mezinárodní jezdí s námi. Bez rodiny se nedá dělat vůbec nic.

A zapojil jste už manželku do tvůrčího procesu?
Ještě ne, ale časem bychom spolu měli určitě udělat výstavu. Zatím zapojuji jenom synátora, fotí. Teď organizuju výstavu v Krumlově, na téma Krumlov, už jsem začal tvořit obrazy. Bude na pěší zóně 
a určitě ji propojíme s fotografiemi. Syn kombinuje nově nafocené snímky se starými, prolíná je, dělá koláže.

Proto je vaším prvním letošním dokončeným obrazem Noční Český Krumlov.
Ano. Sbírám teď obrazy na toto téma, noční města a jejich záběry se mi celkem líbí. Noc má v sobě něco fantastického. Stejně jako mě nadchly Benátky, tak Krumlov: co jiného nás jako Jihočechy může nadchnout?

Nevnímáte ho tedy jen jako kulisu pro turisty.
Vůbec. Sálá z něho stejná energie jako z Benátek.

Aktivit máte požehnaně. Není na čase se profesionalizovat?
Když se z koníčku stane povinnost, nemůže mít nikdy takový výsledek. Energie se odráží v obrazech, dáváte tu pozitivní. Pokud jsem špatně naladěný, nikdy nechodím malovat. Slovo volné má stále něco do sebe. Svoboda.

Ta na mě dýchla i z fotky, na níž si v plenéru podepisujete obraz stéblem trávy. To byl vtip?
To se opravdu stalo! Dělal jsem špachtlí a zrovna jsem 
s sebou neměl štětec. Našel jsem si to správné stébélko 
a povedlo se.

Autor: Václav Koblenc

12.2.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies